„Kapitán Rosa hlásí příchod!“ hlaholí zvesela můj muž a voda z něj jen crčí. Zase si zapomněl deštník. Rychle vyhodnocuji situaci a poopravuji jeho hlášení: „Kapitán Rosa? Já bych spíš řekla, že kapitán Průtrž mračen...“ Ale kapitán má důležitější věci ke sdělení a sdílení: „Za chvíli nám přivezou tu pračku,“ praví vzrušeně a čeká, jak se budu radovat. A tak se trochu raduji, aby neřekl. V naší domácnosti totiž nejvíce miluje elektrické spotřebiče on. Já je používám, ale nedokáži akt spolupráce se strojem tak prožívat. Kapitán o mně tvrdí, že s přístroji nemám žádný soucit. Když třeba nešetrně prudce zavřu dveře od auta, on okamžitě vykřikne: „Jen kdyby někdo takhle praštil tebe! To bys kvílela.“

Průtrž odkládá promáčené sako a rychle se převléká do suchého, aby byl připraven, až k nám vstoupí chlapíci s novým sofistikovaným členem rodiny. Starou Tatramatku, rezavou důchodkyni, již odpojil a teď čeká stranou na rozebrání, poněvadž motor ještě funguje a může se hodit. Na mou poznámku o hromadícím se šrotu ve sklepě reaguje promptně: „Tomu vůbec nerozumíš. Víš, jak cennej takovej motor je?“ Nevím, odcházím tedy psát o nesmrtelnosti literárního chrousta.

„Postavte to sem. Děkujeme. Podepsat asi tady, že jo?“ A je to. Tolik se těšil a konečně ji má. Zalézá si do koupelny, dlouho, předlouho se překrásné Zanussi věnuje, až přemýšlím, jestli bych neměla žárlit. Jdu zkontrolovat situaci. „Podívej, jak úžasně napouští vodu,“ praví okouzleně kapitán, „a má víko zavíraný shora, to je mnohem lepší než dvířka z boku, jak to měla ta minulá.“ Nedávám raději najevo svůj smutek nad tím, že na nové pračce již nebude moci stát má drahá čistící emulze s vodní řasou, výživné tonikum, hydratační krém na tvář, hydratační krém na partie kolem očí, tužící pěna na tvarování účesu, taštička s tužkou na zvýraznění očí a také ořezávátkem na ni, rtěnkou Rimmel (London look!), jemným pudrem na tváře, pinzetou na začišťování obočí, několika málo stíny, čtyřmi sponkami. Veškerý můj kosmetický binec zrušil, všechno mi narval do již přeplněných poliček. Ach, nepochopí mne ten, kterému k péči o pleť stačí indulona...

„Začíná ždímat!“ vykřikne štěstím a oči mu září. „Slyšíš, jak je tichá! Jak šepot květin!“ Lyrika, kterou muž se Zanussi spřádá, mě nějak míjí, ale dobrá, nechám si vysvětlit, co se kam sype, lije, kde se co nastavuje. Uznávám, jsem jen nedbalý četař a kapitánovým přesným příkazům nenaslouchám příliš pozorně. Přeci mě pračka nepředčí v inteligenci! Nechávám tedy spokojeného Rosu odejít, aby zdarma pro svého zaměstnavatele v přesčasových hodinách vylepšoval počítačovou síť, vrtal díry do zdi pro nové kabely a věnoval se všelijakým dalším roztodivnostem, jejichž principy pro mne zůstávají mystickým tajemstvím.

„Kam říkal, že mám sypat ten prášek? Semhle? Ne, asi ne... Shit, kde je ten návod k použití!“ Volám na pomoc syna a společně prohledáváme byt, abychom si v bájné příručce přečetli, jak rozšeptat Zanussi, aniž bychom se zároveň pomstili prádlu uvnitř. Ale manuál nikde. Jsem neochvějný Indiana Jones, v každé situaci si vím rady! Beru mobil, avšak volaný účastník Rosa je nedostupný. „Shit, shit, shit.“ Dochází mi, že jsem prášek fatálně nasypala do přihrádky na přípravek na máchání, a tak jej doluji zpět pomocí drobné mocca lžičky, poněvadž jiný nástroj na odebírání prášku se do příslušných míst nevejde. Nadávám již hrubě česky, poněvadž nemohu vyčistit proklatě zúžené rohy přihrádky, přitom do plastové nádržky nechtěně strčím - „A hele, ona jde úplně lehce vysunout!“ Vysypávám tedy zbytek prášku a zkouším štěstí o kousek vedle. Není otvor jako otvor. Zdá se, že se tentokrát zadařilo.

Navečer, když kapitán těžkým krokem kráčí po schodech, celý uondán prací zadarmo, vítám jej mile: „Kdes tak dlouho byl? A proč jsi nebral mobil? Nemohli jsme najít ten návod k pračce.“ Tiše otevře šuplík v sekretáři, vyjme z něj Instrukcju obslugi, podá mi brožurku a v očích mu čtu, že by mne nejradši vypnul, jenže ještě pořád nezjistil jak. Zlatá Zanussi!