Ne, že by Petr Jirku neměl rád, ale nemusel ho. Zkrátka si moc nerozuměli a kdyby Petr neměl za manželku Jitku, která si naopak rozuměla s Jirkovou manželkou, moc by se nestýkali. Oni se vlastně nestýkali skoro vůbec, ale obě dvojice byly členy té samé trampské party, která měla osadu na Brdech . Bylo to v kouzelném zákoutí jednoho malého údolí, z kterého byl výhled na zpustošené lány bývalého JZD. Jejich zpustošení vynikalo o to více, že byla zima a na Brdy jezdili jen otužilci, kterých každým rokem, jak osada stárla, ubývalo. Jirka s jeho Věrou však jezdili pravidelně, protože jejich chata byla na zimu dobře vybavena a v dřevníku měl Jirka od místního lesníka dost topiva na celou sezónu.

Proto Petra překvapilo když dostal uprostřed kruté zimy od Jirky e-mail, že se rozhodli s Věrou navštívit dvanáct českých a moravských zámků/hradů a uspořádat pro členy osady soutěž. Z každé té návštěvy zašlou všem, kdo se chtějí jejich soutěže zúčastnit, fotku zámku/hradu, který právě navštívili, s otázkou, která se bude týkat historie toho místa. Kdo na otázku odpoví správně jako první, bude odměněn lahví šampaňského z daleké Austrálie. To, musel Petr uznat, bylo od Jirky nejen šlechetné, ale peněžně asi i dost drahé. “Považ,” říkal Petr Jitce, “australské šampaňské… z takové dálky… to ho musí stát majlant!”

“A přihlásíš se mu do té soutěže?” chtěla Jitka vědět.

“Proč ne, nic to nestojí… ale zeptám se ho na detaily toho vína.”

Odpověď zněla zajímavě. Sparkling Brut z Minchinbury.

Už příští týden začaly docházet fotografie hradů a zámků s otázkami. Obrázky byly pěkné a bylo vidět, že dvojice brázdí zemi českou i moravskou křížem krážem. Otázky nebyly záludné, jak se zprvu Petr obával a většinu odpovědí znal, ale nikdy nebyl první, kdo správně odpověděl. Kdo ale první byl, Jirka nikdy neuvedl, jen … v tomto kole jsi odpověděl sice správně, ale bohužel až jako třetí, pátý a jednou dokonce dvanáctý… To Petra tak naštvalo, že se snažil sedět na počítači, kdy se dalo, protože Jirka posílal e-maily nepravidelně. Jednou večer a jindy ráno a dvakrát dokonce v poledne. Nedalo se uhádnout, kdy který e-mail přistane na jeho počítači, a Petr musel jezdit přes den do práce. Když už bylo téměř po soutěži, podařilo se mu konečně odpovědět jako prvnímu správně. Následující e-mail byl velmi potěšující: 

„V předposledním kole jsi odpověděl správně jako první, a tudíž vyhráváš láhev šampaňského Brut z Minchinbury. O detailech, jako kdy ti lahev přivezeme, se domluvíme telefonicky později. Srdečně zdraví Jirka a Věra z Rabštejna”

Skutečně asi za deset dní Jirka zavolal a bylo dohodnuto, že přiveze šampaňské v pátek večer před šestou.

Jak dojednáno, tak i splněno a Jirka přesně za deset minut šest v pátek zazvonil u jejich bytu. Když mu Petr otevřel, s překvapením zjistil, že nedovezl jen lahev šampaňského, ale i svou choť. Nezbylo než je oba pozvat dál. Věra hned šla do kuchyně, kde Jitka vařila večeři, a Petr s Jirkou si sedli do obýváku. Bylo tam příjemně teplo, mnohem tepleji než venku, kde hustě chumelilo a vál protivný vítr. Oba nejprve mlčeli, ale když Petr viděl, jak si Jirka mne promrzlé ruce, nabídl mu štamprli moravské slivovice. Tím to všechno začalo. Po štamprli udělali druhou, pak třetí, načež je manželky zavolaly do jídelny, že večeře je na stole...

Druhý den ráno Petra bolela hlava, ale nechtěl to na sobě před Jitkou dát znát.

„Hlava tě nebolí?“ zeptala se manželka podezíravě.

„Ne, ne,“ lhal její manžel a jako vždy při lhaní se zamračil.

„Nu, vypil jsi toho dost, aby tě hlava bolela.“

„Prosím tě... dvě lahve...“

„Jaké dvě lahve? U koše jsou tři lahve jen od našeho vína, pak láhev od toho šampaňského z Austrálie a láhev od slivovice.“

„Kdybys je nepozvala na večeři...“

„Nakonec to ještě svedeš na mne! Tak já jsem ten blbec, co to všechno spískal?“

„No já ten blbec rozhodně nejsem!“

„Ne? Věra mi říkala, že takovejhle večeří už udělali pět a ještě mají rozvézt sedm flašek toho dreku!“

„Jakého dreku?“

„Toho šampaňského! V Lídlu to bylo minulý měsíc se slevou...“

Petr se chytil za hlavu.

„Co je, lásko? Bolí hlava, bolí?“

„Trochu... ale víc bolí to, že sis vzala takovýho blbce...“