18.6.2019 | Svátek má Milan


POVÍDKA: Už nikdy neuvidím čerty na vápence

25.11.2008

Dnes začíná kampaň a my s Dandou máme dovoleno být venku až dlouho do večera, máma nám slíbila, že ještě dokonce i chvíli po tom, co zahouká siréna, ohlašující, že se cukrovar skoro po roce zase dává do pohybu. S ostatními dětmi ze dvora teď odpoledne stojíme u doširoka otevřené brány a sledujeme pomalu projíždějící vozy s řepou tažené koňmi, nebo kravami.

Danda je sice o dva roky mladší než já, takže ještě ani nechodí do školy, ale koňů ani krav se, na rozdíl ode mne, nebojí, klidně si je jde pohladit a když se vůz s řepou na obrovské váze proti oknu naší kuchyně zastaví, jde pohovořit s mužskými na kozlíku. Já je znám taky, protože jsou to chlapi z chalup z okolí, kde se občas zastavíme, když jdeme s mámou a s tátou v létě na výlet do Bučiny, na Pekla, nebo třeba až do Nových Hradů. Jak nás některý hospodář zahlédne procházet kolem, hned na nás volá a musíme zajít alespoň na chvíli dovnitř. Táta si musí dát štamprdli, máma sklenici domácího rybízáku a my holky malinovou šťávu. Protože na výlet se chodí v neděli, tak to je všude v chalupách napečeno a skoro vždycky dostaneme taky makovou, nebo povidlovou buchtu. Já mám radši makovou a jsem ráda, když je hodně posypaná takovým tím cukrem, který je jemný jako mouka. Taky ho ženské v cukrovaru navažují do pytlů s nápisem „cukr moučka.“

„Pane Dlouhý, to jsme rádi, že už jste tady,“ křičí Danda nahoru na kozlík na strejce v klobouku. Toho známe, táta s ním chodí v létě na pstruhy k Loučné. Je z Pekel a teď kočíruje povoz, který táhnou dvě krávy. Některý povoz táhne dokonce jen jedna a takové kravičky je mi líto, musí to mít chudák hodně těžké.

Stejně to má Danda jednodušší, že se nebojí zvířat, na jednu krávu ji dokonce vysadil pan Kopecký v Bučině, chodíme k němu do statku pro mléko, on ale taky pracuje jako vrátný u nás v cukrovaru. Táta byl na Dandu moc hrdý, že se nebála na té krávě. Já jsem se hrozně styděla, když se snažil mě na ni taky dostat, ale nepodařilo se mu to, protože jsem měla strach, ona ta kráva byla moc velká a já jsem z jejího hřbetu pořád padala.

„Jo, Danda, ta je po mně, bude z ní ohromná sportovkyně, to už je teď vidět, když ji pozoruju venku s dětmi při těch jejich skopičinách,“ pochvaluje si moji sestru táta a mně je jasné, že ví, že já nestojím za nic. Babi se mě ale zastává, že zase hodně čtu a myslí si, že ze mne bude paní doktorka v Praze na plastické chirurgii.

„Holky honem, chlapi už jdou do fabriky, za chvíli to začne.“ Bobeš je z nás ze všech nejstarší, chodí už do šestky a v létě mě naučil jezdit na kole. Kromě něj my dvě s Dandou kamarádíme už jen se samýma holkama, nejvíc s Lídou, s Jarčou, s Božkou a s Jiřinou. Bobeš už na nás většinou kašle a chodí si hrát do vsi se staršíma klukama, dnes si ale tuhle pro celý cukrovar tak významnou událost nenechal ujít a zahájení kampaně prožívá s námi.

Z velkého žlutého domu rozvážně vychází skupinka techniků a úředníků a míří k továrně. Náš táta kráčí v předu s tatínkem Lídy, oba kouří a za chůze něco probírají. Teď s tátou dva měsíce nic nebude, buď bude ve fabrice, nebo bude spát, ale většinou to bude fabrika. Ta teď pojede ve dne v noci, na tři směny, až do Vánoc. Dnes ještě bude slavnostní večeře pro zaměstnance v závodní jídelně a v noci to začne.

Naše máma se na dnešní večer už taky chystá. Jsem ráda, že si na sebe vezme ty šedivé šaty s červenými koženými knoflíky, co si nechala ještě za svobodna ušít u Podolské, to prý byl v Praze nějaký moc známý módní salón, alespoň babi to říkala. Prý tam šily i herečky, tak to asi muselo být něco. To ovšem náš děda ještě měl obchod, tak na to byly peníze, teď máma musí nosit to, co si pořídila dříve. Když ale byli s tátou vloni na plese, nevzala si ty dlouhé bleděmodré šaty s našitýma věnečkama, ani bílé kožené rukavičky, protože dělnická třída teď prý nemá ráda, když se někdo liší.

O tom ale nesmíme s Dandou nikde, ale vůbec nikde mluvit. Naši se pořád strachují, „holky, jestli někde řeknete, co doma slyšíte o komunistech a vůbec o tom celém, jak to dneska chodí, tak nás všechny zavřou.“ A přitom náš táta má dělníky z cukrovaru rád a doma je chválí.

„Ten Kabrhel, to je teda odborník na slovo vzatý, klobouk dolů,“ říkal třeba tuhle o vařiči cukru. Pan Kabrhel sedí v cukrovaru na staré dřevěné židli na takovém můstku mezi obrovskýma kolama, občas mrkne na teploměr a hlídá cukr, aby se dobře uvařil. Táta ovšem říká, že to vidím moc zjednodušeně a že mi výrobu cukru někdy vysvětlí. On to studoval na vysoké škole, tak to musí všechno vědět, ale zatím na to neměl čas, protože se věnuje hlavně práci. Ale myslí si, že my s Dandou budeme taky jednou chemičky jako on a poučuje nás, „svým povinnostem se člověk musí věnovat naplno, jen tak to odfláknout, to se zkrátka nedělá.“

Já jsem ráda, že to naší mámě tak sluší, všem se tady líbí, nejvíc panu inženýrovi Vlčkovi, co bydlí nad námi v bytě a je prý rozvedený. Na jeho zahradu nikdo nesmí, ale naše máma se tam klidně opaluje a učí se německá slovíčka. Taky řeší matematické příklady, protože to prý bystří mozek. To tedy opravdu nechápu, zbytečně se mořit s příkladama, když to na ní žádná učitelka nechce.

Už se stmívá a všichni dospělí míří do nízkého dlouhého domku, kde má cukrovar závodní jídelnu. Naše máma jde taky, na nohou staré gumové holinky, střevíčky s vysokými podpatky vykukují velkými oky zelené síťovky. Bude se totiž tancovat a dvůr je samé bahno a jiný maglajs. To víte, na kolech vozů se z polí toho naveze a koně a krávy taky někdy potřebují na záchod. A nehledí na to, kde zrovna jsou.

Do jídelny konečně vchází i táta s několika dalšími mužskými. „Tak už tady máme vedení, můžu začít nosit na stůl,“ vykukuje kuchyňským okénkem paní Huráňová, ona je tady totiž kuchařka.

My děti zaměstnanců jíme svůj řízek s bramborovým salátem u dlouhého stolu hned vedle kuchyně. Dechovka vyhrává, táta tancuje nejdříve s mámou, potom s paní Robkovou z laboratoře. Máma hned po tátovi s panem Vlčkem, s panem Dvořákem, s panem Kabrhelem. Dospělí při tanci i zpívají a my s Lídou si notujeme s nimi „Uvázali krávu, utr, tr, tr u tr tr tr„ uvázali krávu u trna.“

„Ďoučata, ta vaše mamka vůbec nevypadá na to, že je to máma vod dětí, je pořád jak proutek, vopraudu jako holčička,“ směje se na mne a na Dandu z kuchyňského okénka paní Huráňová. Ona tak legračně mluví, říká třeba okurek, místo okurka a taky ďouče místo holka a tak všelijak. Táta říkal, že prý to je místní dialekt.

Je noc, tancovačka dávno skončila. Cukrovarská siréna dlouze ječí, kampaň začala.

xxx

Blíží se Mikuláš a kampaň je v plném proudu. Táta není skoro vůbec doma, pořád je ve fabrice a máma se něj zlobí, že moc hulí.

„Když mám denní a pak hned pokračuju na noční, tak to se bez cigaret nedá zvládnout,“ brání se táta a zapaluje si jednu Džunku za druhou.

Danda se těší na Mikuláše, ona ještě věří, že ve vápence, z které celou kampaň šlehají plameny, sídlí cukrovarští čerti. Táta nám o nich vyprávěl spoustu historek, takže víme, že se jedná o čerty hodné. Škoda, že já teď už vím, že čerti neexistují, ani Mikuláš, ani anděl a dokonce ani Ježíšek ne. Řekl mi to Bobeš, tak to musí být pravda.

Ale stejně se na Mikuláše a na Ježíška hrozně těším, už aby to bylo.

xxx

„Víš, že tu dopoledne byl váš táta? Přijel jen s řidičem tou jejich zelenou podnikovou Pobědou, v cukrovaru je prý nějaká havárka, nebo co. To jistě zašel domů, ne?“

Jarča to určitě říká schválně, to je mi jasné. Táta samozřejmě doma nebyl a všichni v cukrovaru to dobře vědí. Ví to i moje učitelka, slyšela jsem ji, jak se o tom bavila o přestávce s paní Stehnovou, to je naše družinářka. Potom šla kolem paní učitelka, co učí Dandu v první třídě, tak ji zavolaly, určitě aby to s ní taky probraly.

Náš táta už v cukrovaru nepracuje. Dělá teď v Chrudimi náměstka ředitele na podnikovém ředitelství, které má pod sebou všechny cukrovary ve Východních Čechách, ten náš taky. Potřebovali prý nějakého odborníka, on ten ředitel je holič a cukru moc nerozumí.

Máma byla nejdříve moc ráda, že táta povýšil, protože máme víc peněz a když teď šetříme na to auto, tak se to hodí. V Chrudimi dostaneme prý někdy později byt. Táta jezdil sem k nám domů na motorce každý den večer a ráno zase zpátky. Pak už jenom na neděli, protože tam v té Chrudimi dostal zatím garsonku, když ten byt pořád není volný. Vždyť je to taky dálka a tátu v zimě bolela hlava, jak mu na ni při jízdě foukalo. V cizině prý už existují na motocykl helmy, ale táta má jenom kulicha, i když z angorské vlny. Teď už ale nejezdí skoro vůbec a když jede sem do cukrovaru služebně, tak ani k nám domů nezajde. To je mi divné a vůbec, už to tady není tak pěkné, jako dříve. Asi že už jsem starší, chodím už do třetí třídy, tak vidím, jak lidi pořád někoho pomlouvají, tedy hlavně naši rodinu.

„Co ty tady stojíš a tváříš se, jako Boží umučení. Pojď dolů do družiny, budeme dokončovat ty vázičky ze skleniček.“ Paní Stehnová mě bere kolem ramen a já s ní jdu ráda, protože se těším, že vázičku budu mít pro babi k Vánocům. Minule jsme každý skleničku od hořčice naplácali sádrou a dneska ji budeme barvami všelijak omalovávat. Každý podle svého, já udělám modrou, protože tuhle barvu má babi nejradši. Skleničku jsme si měli přinést z domova, ale máma zapomněla koupit hořčici, tak jsme doma žádnou takovou skleničku neměli. Myslela jsem, že vázu nebudu moct dělat, ale paní Stehnová skočila k nim domů a jednu skleničku mi přinesla. Oni Stehnovi bydlí v těch cukrovarských domcích nad školou, tak byla hned zpátky.

Mně se v družině moc líbí, vyrábíme tu krásné věci a je to tu celkově lepší, než doma. Máma se teď pořád na nás utrhuje, nebo brečí a i když do práce nechodí, my s Dandou smíme být v družině každý den odpoledne.

xxx

Dneska večer konečně přijel domů táta. Prý jeho ředitel chce, aby táta jel s ním na nějakou výstavu do Bruselu, to je hlavní město Belgie. Ta výstava se jmenuje EXPO 58. Ale táta si stejně myslí, že když není ve straně, tak že ho komunisti nepustí. Vždyť ho před pěti lety nepustili ani na pohřeb strejčka do Vídně.

S Dandou jsme moc rády, že táta přijel, ale já jsem v noci slyšela, že se s mámou hádají kvůli nějaké ženské, máma o ní říkala, že je to taková frcína.

Nakonec ředitel pro tátu to povolení na cestu do Bruselu vymohl. On totiž ten ředitel je sice velký straník, ale neumí žádné jazyky a náš táta jo. Tak prý aby tlumočil. Jsem na tátu pyšná a těším se, co nám z Belgie přiveze. Odjel dneska ráno.

„Mirek nám říkal, že se do té Belgie těší. My mu to fakt přejeme, vždyť je to náš kamarád. Jen aby on tam nezůstal, má přece nějaké příbuzné v Rakousku.“ Ti pánové, co k nám dneska přijeli, jsou prý tátovi přátelé. Jeli kolem, tak se stavili. Máma je pozvala dál a kafe uvařila do těch krásných hrnečků po tetě Šulcové.

„To snad nemyslíte vážně, vždyť tu má rodinu, přece by nás tady nenechal!“ Máma zvyšuje hlas, hlavně ať se zase nerozbrečí. Ti pánové jsou docela hodní, mně i Dandě přivezli sladké mejdlíčko.

„Tak už se na nás nezlobte, vždyť my přece víme, že to teď máte těžké. To víte, na podniku se nic neutají. Před námi se nemusíte bát cokoliv říct. A psal už Mirek?“

„No hlavně že alespoň pohled a heleme se Brusel v noci, to je světel a těch reklam, to se u nás tedy nevidí, viďte. No my už půjdeme, ještě se stavíme nahoře u Vlčka, to je taky náš kamarád.“

Máma je moc rozčílená. Zrovna nám dávala večeři, když klepal na dveře pan Janecký z vrátnice.

„Tak oni vám řekli, že jsou to kamarádi vašeho manžela. To se podívejme. Tak já vám tedy řeknu, kdo to byl, byli to tajní. Státní bezpečnost, oni se mi totiž legitimovali. Byli prý i nahoře u Vlčka a vyzvídali na něm, co ví o vaší rodině a jestli myslí, že se pan inženýr vrátí. Ježíši Marjá, jestli on se nevrátí!“

Táta se z Bruselu vrátil, mně přivezl krásné červené pero, které se ale nemusí plnit inkoustem. Prý se tomu říká propisovací tužka. Danda dostala úplně stejné, ale zelené. Hned jsme letěly ven na dvůr, ukázat tu nádheru holkám. Byly tam zrovna všechny naše kamarádky a to tedy koukaly, žádná z nich nic takového ještě nikdy neviděla. Ve staré truhlárně jsme si vyhrabaly vyhozené papíry, byly sice z jedné strany popsané, ale druhá byla vždycky čistá a s Lídou, s Božkou a s Jarčou jsme si až do večera hrály na školu. My s Dandou jsme vypisovaly vysvědčení holkám, samozřejmě že těmi novými propisovacími tužkami.

Kéž by jsme se do té Chrudimi ještě dlouho nemuseli stěhovat!

xxx

Včera přijel neočekávaně z Prahy děda a dneska jsme s Dandou samy doma. Obkreslujeme si ruce a ty obrysy vybarvujeme, jakoby to byly rukavice. Já dělám takový vzor, kterému se říká norský. Babi upletla tímhle vzorem mámě celý svetr, je hnědý a béžový, ale já ty rukavice dělám hodně barevné, červeno modro žluté.

Máma s dědou jsou totiž v Chrudimi, děda včera říkal, že je v tom už konečně potřeba udělat pořádek. Mám obavy, aby to nemělo něco společného s naším stěhováním.

xxx

„To jsem se do toho musela obout já, jinak bychom ten byt neměli nikdy. Mirek, ten než by si o něco řekl, tak to bych se nedočkala. Hlavně, babičko, pozor na to broušené sklo, ať se nerozbije. A na ty hrnečky po tetě Šulcové. Tyhle šálky od pana Vlčka si radši zabalím sama,“ máma vleče další papundeklovou krabici, do které s babičkou budou nádobí skládat.

Babička nám přijela pomoct se stěhováním, má s tím zkušenosti, protože se po první válce stěhovali s dědou a s tátou do Prahy až z Vídně. Se vším nábytkem a zařízením. A že toho prý bylo, vždyť jen výbavu měla babička takovou, že některé ručníky a povlečení ještě vůbec nepoužila.

My s Dandou teď sledujeme, jak máma balí do novin malé šálky, uvnitř celé zlaté. Z vnější strany má každý ten hrneček jinou barvu, jeden červenou, další hnědou, modrou, zelenou, oranžovou a smetanovou. Stejnou barvu jako hrneček má vždycky i talířek. Pan inženýr Vlček k nám chodil každý Štědrý den odpoledne a mámě vždycky přinesl jeden ten hrneček s podšálkem.

„Tak děti, slavili jsme tady šestkrát Vánoce a hned ty první jsem dostala tenhle zelený hrneček s talířkem, prý na přivítanou. Jak to všechno uteklo. Žilo se nám tady pěkně.“

Mám pocit, že máma je teď najednou z toho stěhování taky trochu smutná.

„Ovšem jen do té doby, než táta odešel do Chrudimi,“ neopomene máma dodat.

xxx

Je březen a venku cáká déšť se sněhem. Obě s Dandou máme plané neštovice. Ráno přijel stěhovací vůz a teď kolem našich dětských postelí odnášejí stěhováci nábytek a zařízení bytu. Nakonec rozebírají i naše postele a máma mě a Dandu stěhuje i s peřinami na matrace na zem.

Samy zůstáváme v prázdném bytě, kde se každý zvuk tak nějak nezvykle odráží od špinavých prázdných zdí, stěhovací vůz s dospělými odjel a my si hrajeme na školu. Danda je žákyně, jmenuje se Jarča a já jsem učitelka Duchoslavová. Jarče dávám samé špatné známky a kárám ji, že při ručních pracích má v jehle navlečenou dlouhou nit. „Dlouhá nit, krátký rozum.“

S dětmi ze dvora jsme se kvůli těm nešťastným neštovicím ani nerozloučily.

Nakonec po dlouhém čekání přijíždí šofér se zelenou Pobědou a odváží i nás dvě. Mává nám paní Huráňová s paní Kučerovou, které se vracejí ze závodní kuchyně. Vrátný pan Janecký vytahuje závoru a salutuje. Tak jako vždycky, když jsme odjížděli na prázdniny. Pan inženýr Vlček se vyklání z okna bytu v prvním patře, nemává, jen se za námi dívá, dokud nezmizíme v zatáčce směrem na Vysoké Mýto.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


vysočina
16:41
25.11.2008

alimo
9:12
25.11.2008

Marcela Matějková
9:30
25.11.2008

tich@dohoda
8:36
25.11.2008

Vodička-sapér
0:04
26.11.2008

Sarka a Jakub
2:42
25.11.2008

Jakub S.
13:20
25.11.2008

Sarka
15:39
25.11.2008

Vodička-sapér
0:00
26.11.2008

Sarka
22:02
27.11.2008

Jakub S.
0:53
25.11.2008

počet příspěvků: 11, poslední 27.11.2008 10:02









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.