25.6.2019 | Svátek má Ivan


POVÍDKA: Uhlokop

8.11.2014

Hlína voní. Nejvíc ta, již někdo poprvé rozhrnul, zhutnělá a utemovaná po tisíciletí a náhle zkypřená a prostoupená vzduchem, voní po minerálech, humusu, vodě – jistě, i voda voní, a voda vsáklá do země obzvlášť –, voní po kořenech a dřevu, voní jako podhoubí a mech, jako zplesnivělý sáček čaje na dně konvice.

Dráždivé aroma hlíny Krejza vdechuje, když se vrací štolou zpět, ale tady v hloubce, to už hlína dávno není, jen jíl a kamení. Hlína to nebyla ani zkraje, kdy vyhrabával suť se střepy porcelánu a úlomky cihel. Jenže vůně, po níž prahne a jíž se mu stále nedostává, nemá chuť hlíny, ale zanešeného komína, ohořelých trámů a rozsypaného mouru, je v ní příměs téru, nálada suterénní kotelny, je v ní síla parní lokomotivy, karbon a perm.

Otře si špinavým rukávem čelo, dneska má dost. Rubaná hornina je jílovec, naplnit kolečko trvá hodinu. Dva kubíky denně, kolik si uložil vytěžit za směnu – ano, říká své celodenní dřině směna –, už dávno nezvládá. Dva kubíky znamenají při šířce štoly metr třicet a výšce metr osmdesát posun o necelý metr denně. Dva kubíky znamenají plus mínus čtyřicet koleček. Nejen vykopat, ale odvozit – každý den o kus dál než včera. V poledne si chodí ohřát konzervu a uvařit kafe, když je člověk sám, všechno se zdržuje a protahuje, záda a klouby mu dávají zabrat, ale s Brufenem se to dá překonat. A k tomu práce s výdřevou – vždy v neděli opracuje kulatiny na další týden, les má hned za plotem.

Sedne si před dům a zapálí si, končí podzim, je chladno a tma, přes ramena si hodí vaťák. Zatopit si nemůže ani doma, komín popraskal a začal si sedat, praskliny jsou i ve zdech. Když se vloni na jaře rozhodl, že začne kopat, bál se, že bude nápadný. A to bylo to poslední, o co stál, budit rozruch. Nejjednodušší by bylo rozvrtat stráň za domem, ale byl by na očích – i když je dům na kraji vsi, občas tudy projdou lidi směřující do lesa na houby nebo se psem. S cizími by se bavit nemusel, ale co by říkal sousedům? Lámal si hlavu, jak to zaonačit, a pak ho napadla tahle kamufláž s vlhkým barákem:

„Ta moje chalupa je úplně mokrá,“ pronesl jednoho dubnového večera mezi druhým a třetím pivem uprostřed partičky mariáše. „Budu s tím muset něco udělat.“

Podívali se na něj a pak na sebe. Do podmáčeného baráčku po rodičích – do svého rodného domu, mohl by Krejza říct, kdyby to pro něj něco znamenalo –, se nastěhoval vloni, když ovdověl. Pach staroby a zatuchliny, který tak nesnášel, mu najednou vadil méně než tapety v sídlištním bytě nasáklé beznadějí a ženinou nemocí.

„Tak mokrá? Jo ty mluvíš vo baráku,“ zatlemil se starej Burda a vynesl kule.

„Co sis myslel, ty vole,“ přidal se zedník Forejt, „stoletý nepodsklepený stavení ve svahu nad roklí, ve kterým se deset let nevětrá – pokud pamatuju, vaše bába neotevřela okno od dědkova funusu. Podezdívka jsou jen kameny, na nich rovnou cihly a trámy, takhle se dřív stavělo, to nasává vodu jak houba, rozumíš? Já tam byl jednou omítnout opadanou zeď kolem futer, a to už je let: jak jsem tam vlez, jako bych otevřel uleželej hermelín. Jako ve sklepě. Jako v předminulým století. A ty tam, vole, potřebuješ rok bydlet, abys přišel na to, že je chalupa mokrá.“

Krejza se na oba dotčeně podíval. Naoko dotčeně. Dobře věděl, že vědí, že on už dávno není ten ranař Krejza, schopný natáhnout ji komukoli jen za blbou narážku, a podle toho že se s ním baví. Že je pro ně jenom ovdovělej nezaměstnanej alkoholik, dobrej do počtu u karet. Je zvláštní, že je tu za alkoholika, protože nechlastá víc než ostatní. Asi je to tím, že pije nejradši sám, a to se nepromíjí. Položil karty na stůl, strhl uraženě z opěradla bundu a bez pozdravu odešel. A bez placení, jen ať zacálují, když už. Cestou domů si pískal – sehrál to dobře.

Když dva pátky po sobě nepřišel do hospody, vyrazili chlapi od stolu podívat se, co se děje. Ani nemuseli dovnitř – Krejza akorát vyjížděl s kolečkem plným hlíny od baráku a po pár metrech je převrátil ze svahu pod domem mezi bez a kopřivy. Bylo šero a byl tak zaujatý prací, že si jich zprvu nevšiml. Zato oni nevěřícně civěli: do podezdívky, která byla na spodní straně domku zapuštěného do svahu skoro dvoumetrová, zela vyrubaná díra a vevnitř se svítilo. Když nahlédli dovnitř, uviděli Krejzu, jak krumpáčem ukrajuje hlínu pod domem – zatím měl vykopanou jakousi sluj hlubokou asi pět metrů, jejíž strop tvořily fošny podlahy, spárou mezi nimi měl protaženou prodlužovačku s lampou.

„Uhněte,“ štěkl, když je zaregistroval, a začal couvat s naplněným kolečkem.

„Co tu blbneš?“ nechápavě pronesl starej Burda.

„Musim dostat pod barák vzduch,“ řekl Krejza, venku otočil kolečko a o kousek dál je opět převrátil s kopce do rokle.

„Takhle se to přece nedělá – když zdi odizoluješ, daj se vysušit. Uděláš novou podlahu na betonu, kterej taky odizoluješ, nemusíš provádět tuhle otročinu,“ vysvětlil zedník Forejt trpělivě.

„A navíc budu mít pořádnej sklep,“ mlel si dál Krejza svoje, jako by byl Forejta vůbec neslyšel.

Chlapi se na sebe podívali. Burda starostlivě zakroutil hlavou a Forejt se zakabonil. Toho lesku v Krejzových očích si všimli oba. Je to horší, než si mysleli. Po smrti ženy mu šíblo. A moc nasává, bůhvíkolik toho vypije, když ho nikdo nehlídá. Možná takhle začíná delirium, třeba se zakopává do země před příšerami, které mu straší v hlavě; pavouci, hadi a tarantule, to musí bejt hrůza. Chudák Krejza.

„No jak myslíš, ale ještě to uvaž, když si to rozmyslíš, můžu ti s tou izolací i betonováním helfnout,“ navrhl opatrně, spíš pro svůj dobrý pocit Forejt, zatímco se Krejzův krumpáč znovu zakusoval do kamenité hlíny; ale Krejza se ani neotočil.

„No tak neblázni, vole, jestli se pohnou úhelný kameny, ta barabizna ti spadne na hlavu,“ zkusil to ještě naposledy starej Burda, „copak nechápeš, že staticky tohle není možný?“

Krejza se otočil a zvedl krumpáč: „Táhněte do hajzlu, chytráci. Už váš tu nechci vidět.“

Šli. Byl rád, že se jich zbavil. Byl na sebe pyšný – i druhé dějství se povedlo. Byl si jistý, že se teď všichni ve vsi dozvědí, že je vypitej magor, co si podkopává barák, a že může vyvážet kolečka a sypat je do rokle pod domem, jak je mu libo, a každý se mu obloukem vyhne, nebo mu nanejvýš z dálky opatrně pokyne na pozdrav. Že je mu nějaká vlhkost ukradená a do čeho se ve skutečnosti pustil, nikomu vykládat nebude.

Tak takhle nějak to vloni na jaře začalo. Po roce a půl si už ani nevybavuje, jaké to je, nemít práci. Ani jaké to je, pořádně se napít, nechybí mu to. Když jednou týdně vyráží s kárkou do večerky, nikdo se ho na nic neptá, přesně jak předpokládal a jak mu to vyhovuje. Dokouří, vytáhne prodlužovačku ze zásuvky, zavře provizorní dveře pod dům a zamkne je na visací zámek. Je sobotní večer, doba kdy týden co týden po Televizních novinách čeká, až zavolá Monika. Jde do světnice, položí telefon na stůl a ukrojí si chleba, zmáčkne čudlík na televizi, zabalí se do deky a s prkýnkem na klíně se posadí do křesla. Zprávy ho nezajímají, ale navozují v něm pocit, že je alespoň pasivní součástí dění, ačkoli kdyby se nad tím zamyslel, musel by popřít i to.

Monika volá každou sobotu, jakmile vstane; tedy ona má již neděli, je napřed o půlden. Někdy ho jen pozdraví, stačí minuta, stačí, když mu řekne, co snídá a co vidí z okna, stačí její „ahoj tati“, pokárá ho za životosprávu, jindy si povídají déle, občas ho popíchne: „A kdy už konečně přiletíš?“ Samozřejmě ví, že nikdy. Posledně zavtipkoval: „Radši se k tobě prokopu, to je kratší.“ Kdyby věděla. Ale nesmí vědět, nepochopila by to, tohle by nepochopil nikdo. Je mu jedno, že je přede všemi za magora, ale před Monikou nechce, i když ví, že si o něm myslí svoje i tak.

Mobil se roztančí po stole mezi paštikou a lahví piva, Krejza ztlumí televizi a hmátne po přístroji.

„Moni... Jak ses vyspala?“

„Normálně, tati. Co to máš k večeři?“ slyší dcera i přes půl světa, že má plnou pusu.

„Chleba,“ polkne, „s játrovkou.“

„No tati. A k obědu jsi měl to samý, co. Nemůžeš si konečně objednat ten dovoz teplýho jídla? To přece nijak drahý není, už jsme o tom tolikrát mluvili.“

„Jo, udělám to, slibuju. A co ty, jak jde focení? Něco novýho?“

„No nový je to, že jsem dostala zakázku od jednoho prestižního časopisu. Kdybys měl internet, poslala bych ti odkaz. A mohli bysme skajpovat, to bysme se navzájem i viděli.“

„No jo, tak já se na to někoho optám, jak to zařídit.“

„Vážně?“

„To víš, že jo. Tak pa, ať to nemáš drahý.“

Monika položí telefon na polštář a posadí se na posteli. Dívá se přes prosklenou stěnu na záliv, je první prosinec, teplé ráno, plachetnice vyplouvají na moře, začala sezóna. Na úbočích svažujících se k moři rozkvetly obrovité stromy pohutakawa, jejichž každý květ je jako gejzír červených rachejtlí, mezi korunami přelétávají různě velcí a barevní ptáci, jejichž názvy si zaboha nemůže zapamatovat, a vydávají zvuky, které z domova nezná, ale znějí rajsky.

Rajsky by se i cítila – protože k ráji tohle místo nemá daleko –, jen kdyby táta nebyl tak divnej. Nejde o ty banality, které si povídají, ale jeho hlas je divnej. Hovor od hovoru divnější. Neonemocněl? Dva roky a dva měsíce, co ho neviděla, jí připadá jako půlka života. Ta lepší půlka. Má tu zaměstnání, je zamilovaná, chce dítě. Vrátit se domů? Zrovna teď?

Táta. Kdyby ji někdo vyzval, aby tátu charakterizovala dvěma slovy, nepřemýšlela by dlouho: propuštěnej horník. Od vojny do padesáti den co den sfáral do podzemí, se stejnými kamarády jedl stejné jídlo a prováděli si navzájem stejné fóry, po práci to roztáčeli ve stejných hospodách. Žil by tak až do penze, jenomže v roce devadesát osm jámu Mayrau, JEHO jámu, v rámci útlumu těžby zasypali. Žádná stávka, žádná hladovka, Kladno není Anglie. Měl štěstí, jaké většina ostatních neměla – přeřadili ho na Šelerku, poslední fungující důl na Kladensku. Jenomže ono to štěstí zas takovým ternem nebylo – tři roky na to v podzemí bouchnul metan. Zemřeli čtyři chlapi, znal je od vidění. Důl, kde se při práci běžně kouřilo, protože tu za sto let nikdy nebylo po plynu ani stopy, se rázem přesunul do kategorie plynujících. Nahoře si spočítali, že by investice do bezpečnosti převýšily zisk. Takhle to táta vyprávěl, tak to psali v novinách a tak to zřejmě opravdu bylo. Půl roku na to definitivně skončila těžba uhlí na Kladně a táta se šel zaevidovat na Úřad práce. Od rána sedal u televize, pil láhev vodky denně a nadával na nový režim. Pro tohle že cinkal klíčema? Zlatý komunisti, provokoval mámu. A kdyby nebyla máma onemocněla, uchlastal by se a unadával k smrti. Panebože, jak nerada na tu dobu vzpomíná: máma po nemocnicích, táta doma uprostřed toho bince, ona na škole, víkendy doma k nesnesení. Máma se držela, i táta se snažil, jenže pak znovu operace, znovu ozařování...

Dál má Monika v paměti to útěšné okno. Mezeru. Ne že by si nepamatovala na máminy poslední dny – ví, že by si je vybavila hodinu po hodině a slovo po slovu –, ale uzamkla je v sobě a nevrací s k nim. Jako když v přehrávači přeskočí písničku, která se jí nelíbí – ví, že by si ji mohla pustit, ale nepustí. Jednou ano, ale zatím ne.

Milosrdná mezera končí jedno zářijové nedělní dopoledne: Ona stojí s tátou před zeleně natřenou branou se zkříženými hornickými kladívky a nápisem Hornický skanzen Mayrau – když tu byla předtím, bylo jí deset a stálo tu napsáno Důl Gottwald II. Za nimi přes silnici ostnaté dráty a budovy věznice, v areálu před nimi tráva a břízky prorůstající mezi betonovými panely. Uvolil se jít sem s ní, i když mu samozřejmě bylo jasné, že si dcerunka dala za úkol vytrhnout ho z letargie po ženině smrti: Ukážeš mi konečně, kde jsi třicet let pracoval, víš, že jsem byla ještě malá, když jsi chodil fárat, ale jména těch tvejch kamarádů z šachty si dodneška pamatuju: Gazdík, Jakubík, Horvát… Pak po revoluci bylo slovo horník málem nadávka, taková pitomost, a já byla tak blbá, že jsem se za tebe styděla, ale teď mě to zajímá a chtěla bych si to všechno prohlídnout, chci, abys mě tudy provedl, když sem teď smí veřejnost, třeba tu potkáš někoho známýho… Snažila se, jemu to bylo fuk, ale kývl a šli.

Do přístavu dole vplouvá trajekt, u zábradlí se mačkají miniaturní postavičky a další na molu, za chvíli se vystřídají – ti na pevninu a ti na palubu, míjejí se jako noční a ranní směna u píchaček. Monika má znovu před očima otupělý výraz otcovy tváře a rezignované vpadlé oči, jeho umaštěné džíny a flanelku, kterou nosil sedm dní v týdnu, se záplatami na loktech, které našívala máma, jeho velký nos a uši a vlasy na ramena a póry na obličeji stále černé, i když pod zemí už nebyl deset let. A vidí sebe před pokladnou Hornického skanzenu, dceru bojící se říct, že příští týden odlétá, že celá ta exkurze má být něco jako rozlučka, když ne pro něj, tak aspoň pro ni, ale co: necíti žádný závazek, povinnost se připoutat k otci, který přišel nejdřív o práci, pak o ženu, tak to přece chodí, takových chlapů jsou tisíce, je pořád při síle, tak ať se snaží, ať si něco najde. Je přeci na každém, jak naloží se zbylým časem; ne, děti nemají za své rodiče žádnou odpovědnost, rozhodně ne, dokud jsou zdraví a mohoucí, tak proč ty výčitky?

„Vězni přestali fárat jako první, hnedka po tý sametový šaškárně,“ poznamenal zničehonic táta, když se ohlédl k věznici za parkovištěm. „Prej nucená práce porušuje lidský práva. Hovno. Dřív když si to odseděli, měli vyděláno, měli motivaci, dneska se celý dny válej, pak vyjdou bez vindry a za chvíli jsou v kriminále zpátky,“ uzavřel, a ona si oddychla, že nenásledovalo všeobecné nadávání na poměry, jak u něj bývalo zvykem, ale ještě raději byla, že konečně něco řekl.

Vytáhla foťák a zaostřila na kolo vystrčené nad těžní věž, které kdysi na ocelových lanech spouštělo klece do podzemí a vytahovalo je nahoru – vertikální trajekt –, táta zas mlčel, ale zničehonic se odkudsi vynořil bělovlasý chlapík s pupkem a propoceným podpažím, poplácal ho po zádech, „nazdár, Péťo“ a „no nazdar, Fando“, a najednou si povídali, táta a štajgr First, kterého nechali dělat průvodce pro návštěvníky skanzenu, a ona přestala existovat a byla ráda, že to vyšlo a táta se chytil, a jediné, co najednou vnímala – ona, odjakživa nesnášející kulturu uhlí a železa –, byla ze všech stran se na ni valící verneovská nádhera, kterou mohla nerušeně fotit: důlní kombajn reznoucí na prostranství mezi baráky s razicí hlavou jako ocasem ankylosaura. Uhlím naložené důlní vozíky na slepých kolejích. Litinové konstrukce. Nýty. Skulptury svařené z drátů a součástek. Železná spirála točitého schodiště stoupající vzdušným prostorem. Zakonzervovaný naolejovaný Ringhofferův parní těžní stroj, co měl původně pohánět zaoceánskou loď. U stropu zavěšené hadry a boty v bíle okachlíkované hale řetízkové šatny. Akvarely nahých mužských těl vystavené na stěnách. Rozpité kafe v kantýně. Mýdlo ve sprše. Vše přesně tak, jak to horníci opustili. Jak to opustil její táta. Poslední pracovní den – to je název expozice. Industriální Forum Romanum. Pompeje. Pripjať. Ale nejvíc ze všeho hřbitov.

Prošli expozicí dýchacích masek a přístrojů, štajgr First jim vysvětlil světový význam tachografu, vynálezu zdejšího inženýra Karlíka; při prohlížení modelů důlních strojů a vzorků uhlí ve vitrínách se otci rozšířily panenky. Pak se First zastavil před geologickou mapou kladenské uhelné pánve a s gestem vojevůdce plánujícího ofenzivu na ni ukázal pravicí.

„To fialový je základní uhelná sloj, to zelený je hlavní uhelná sloj, která je povrchovější; jak vidíte, víceméně se překrejvaj. Hlavní ložiska jsou vytěžený – to je to šrafovaný. A tady,“ máchl First rukou k vedlejší mapě, „vidíte totéž na příčným řezu. Všimněte si – jen pro zajímavost – tady těch chobotů: uhlí je místama pouhejch pár desítek metrů pod zemí. Však ho taky naši předkové kopali motykou v lese. Jistě, není uhlí jako uhlí, kvalita je různá. Ale využít se dá každý. Bez uhlí, vážení, bez uhlí by nebyla průmyslová revoluce a my bysme dodneška žili ve feudalismu. Tak to je. Jsou ho pod náma pořád ještě miliony tun. Nám se prej dnes nevyplatí si pro ně jít, říkají nám. Dobře, dneska možná. Ale věřte mi,“ natáhl First pomlku a mrknul na Moniku, „věřte mi, že vaše děti si pro ně dojdou.“

„Moje děti si pro ně teda nedojdou,“ utrousil táta posměšně a ona před sebou opět spatřila otce, jako si ho pamatovala z dětství: havíře fanfaróna – jsem horník, kdo je víc –, namyšleného furianta rozhazujícího po kladenských výčepech královskou mzdu, a připomněla si, proč jí bylo dřív tak nepříjemné být hornickou dcerou a proč se jí tak zajídalo vyrůstat v městě plném lidí se stejnou mentalitou. „Takže si pro ně asi budeme muset dojít sami,“ dodal otec a v očích mu blýsklo. First se tomu povedenému fóru křaplavě zasmál a rozkašlal se nezaměnitelným kašlem horníka s plícemi vystlanými antrakózou.

A pak řídila domů, za lesem stalinské hranoly rozdělovských věžáků, kolem silnice pole zčernalých slunečnic jako stáda trifidů sežehlých plamenometem, v pangejtech sehnutí lidé v šusťákovkách sbírající do jutových pytlů jabka, aby je za korunu padesát za kilo prodali moštárně, a ona konečně řekla tátovi, že pozítří odjíždí za Nathanielem, ano, za tamtím Nathanielem – maminka ho jednou viděla –, a že Nathaniel žije daleko, opravdu hodně daleko, a ona že tam začne žít s ním, a jestli táta rozumí, co mu právě sděluje. A táta jen pootočil hlavu a neodpověděl. Rozuměl.

Monika zapne počítač a prokliká se ke složce pojmenované Mayrau. Ty fotky jí otevřely dveře k práci, která ji teď živí – jistě, industriální poetika je v kurzu, ale o to větší je konkurence. Přitom se nafotily skoro samy, mimoděk, jen chodila a cvakala, měla to v sobě, tak jako se z někoho jiného sypou rýmy nebo noty, jen je stačí zapsat.

Vyjde na terasu, ve vánku od moře se mísí vůně kvetoucí vegetace se solí a rybinou, trajekt se vrací zpátky přes záliv, je rozhodnutá: na Vánoce zaletí domů. Na čtrnáct dní. Nebo na měsíc. Zakázka počká. Nathaniel to pochopí. Nathaniel absolvuje novoroční plavbu na jachtě bez ní. Stejně se bála, že zase půlku cesty prozvrací v kajutě. Nathaniel ji vždycky pochopí a proto ho miluje a proto s ním bude mít tři děti. Nebo čtyři.

V hloubce je jiné ticho než nahoře. Když Krejza začal kopat, poslouchal rádio, ale po pár metrech začalo chrčet a nerozchodil ani kazeťák, tak se na to vykašlal. A zjistil, že mu ticho vyhovuje. Ticho v podzemí je tlumené, jako ve vypolstrované místnosti, jako když si člověk přikryje hlavu polštářem. Přestože pod zemí prožil polovinu života, tenhle druh ticha poznal až teď. Jak by si ho byl také mohl všimnout v dole plném lidí a strojů?

Sklon štoly zvolil hned od začátku takový, aby zvládl vytlačit plně naložené kolečko, a už ho nezměnil. Šikmo dolů pod úhlem dvacet stupňů, nejprve krumpáčem a rýčem, potom nastoupil špičák a kladivo, postaru, tak jako jeho předchůdci po všechna staletí před ním. Nemůže to minout, někde to tam je – ví to – a čeká to na něj. Naše děti? Těm je to ukradený, kamaráde Firste, stejně jako těm nahoře s kalkulačkou místo hlavy, dojít si pro to musíme my. Já.

Autobus se houpá v zatáčkách, z horizontu vystupují hranoly rozdělovských věžáků, na polích poprašek sněhu, zmizela řepka, obilí i slunečnice, na vrcholcích holých stromů v pravidelných rozstupech čekají káňata, až se v oranici mihne stín hraboše, na černých větvích visí tu a tam tmavě červené jablíčko, které se odmítlo pustit. Monika nervozitou poposedává po dvojsedačce, batoh v uličce, vůně dieselu, zamlžená skla. Je jí, jako by se znovu vracela ze školy po odpoledce. Na kladenském autobusáku přesedne, ze stejného nástupiště jezdívala za babičkou, ani tohle se nezměnilo. Nechápe, jak se tam mohl táta nastěhovat, když předtím roky vykládal, že tu ratejnu nechá strhnout.

Jde od zastávky kolem večerky, za hasičárnou zahne doleva do svahu, úvozem mezi šípky, už cítí kouř a vidí prohnutou střechu, ten domek je menší, než ho pamatuje, podivně sesedlý, s komínem tak zvláštně našikmo, i v podvečerním šeru vidí širokou trhlinu mezi cihlami, ale kouří se odjinud.

Projde brankou, dveře jsou zamčeny, zadem sejde pod dům, vidí, že kouř stoupá odtud. Je to štiplavý, průmyslový kouř, jaký při inverzi pohlcoval Kladno jejího dětství, jedovatá vůně domova, na niž dávno a ráda zapomněla. A už vidí plameny, pod domem místo záhonů, kde babička pěstovala mrkev a kedlubny, je tmavá plocha, větší než rovinka, co tu dřív bývala, jako by někdo navezl dvacet tatrovek hlíny na svah k rokli a rozhrnul je, a uprostřed hoří oheň. Černý hustý dým se valí k nebi a zády k polosesutému domu s dírou zející do podezdívky stojí táta a z haldy opodál přihazuje do plamenů kusy uhlí velké jako půlka chleba. Pak se otočí a ona spatří jeho černý obličej se svítícími bělmy, svlečený do půl těla vypadá jak stachanovec z komunistických plakátů nebo jako maorský bojovník při válečném tanci, usmívá se na ni, jako by ji očekával, jako by ji byl přivolal svým kouřovým signálem. Monika stojí a neví, o co jde, ale tuší něco velkého a posvátného, čemu nepotřebuje rozumět, obejme tátu a přidá se k němu; do holých rukou berou mlčky kusy antracitu a házejí je na rudě žhnoucí, sálající hranici.



Diskuse


V. Vaclavik
20:22
9.11.2014

V. Ondys
14:52
9.11.2014

T. Vodvářka
7:30
8.11.2014

S. Rehulka
5:03
8.11.2014

J. Skála
12:57
9.11.2014

počet příspěvků: 6, poslední 9.11.2014 08:22









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.