25.2.2018 | Svátek má Liliana


POVÍDKA: Učitel a jeho žák

17.1.2018

Luteránská víra se zrodila v Sasku a odtud se šířila do dalších zemí. V Čechách příliš nezdomácněla, protože zde velké novinky nepřinášela. Že je papež arcilotr a mniši darmožrouti, to věděla většina Čechů již dávno. Nové náboženství se rozšířilo jen kousek za hranicemi a z významné české šlechty k němu přilnuli pouze hrabata Šlikové. Tento rod bohatl díky dolování stříbra, dokud jim Ferdinand I. neodebral právo razit tolary v jejich městě Jáchymově. Šlikové měli tedy dostatek důvodů Habsburky nenávidět.

Když se saský kurfiřt vévoda Kristián rozmýšlel, koho pověřit výchovou svého synka Jana Jiřího, vzpomněl si právě na Jáchyma Ondřeje Šlika, který ho zaujal svým vzděláním a výmluvností. Hrabě přicestoval do Drážďan a ochotně se toho úkolu ujal. Brzo však začal litovat, protože jeho svěřenec si počínal vzpurně. Mladíček byl přesvědčen, že učitel je něco jako sluha, a podle toho se choval. Pokud v komnatě seděla kurfiřtka a vyšívala, ještě to šlo, ale jakmile se vzdálila, začalo dusno. Hošík vůbec nezastíral, že ho vychovatelovy řeči nudí, a zcela záměrně ho provokoval. Všiml si například, že jeho učiteli velice vadí, když ze svých útrob vypustí zlého ducha. Proto bzdil velmi často, někdy i místo odpovědi. V hraběti to vřelo, kromě pšouků mu pily krev i jiné poťouchlosti. Nejradši by hošíčkovi rozflákal tlamu na malé kousky, ale musel se ovládnout. Dvakrát si kurfiřtovi postěžoval. Ten slíbil, že synkovi domluví, ale okamžitě na to zapomněl.

A tak jednou Šlikovi ruply nervy. Kurfiřt a jeho choť odjeli na jakousi slavnost a on se svěřencem na zámku osaměl. Zrovna stál u okna a diktoval latinský text, když si všiml, že jeho žák si místo psaní něco čmárá na papírek.

„Dejte mi to,“ přikázal mu.

Chlapec si vzdychl a poslechl. Ale ve chvíli, kdy si chtěl vychovatel papírek převzít, ucukl. Šlika to příšerně rozzuřilo. Popadl svěřence, přehnul ho přes učivo na stolku a tak mu ztřískal zadnici, že tento řval na celý zámek. Spíše vztekem než bolestí. Potom toho vřískajícího ničemu odnesl pedagog do jeho komnaty, kde ho pohodil na koberec a ještě nakopl.

„A opovaž se o tom pípnout, ty smradlavý hade!“ zařval zajíkavě a práskl dveřmi.

Byl vzteky bez sebe. Hned si však uvědomil, že přestřelil a v Drážďanech už nemůže zůstat. Sbalil si rychle nejnutnější věci a opustil zámek. Ale na nádvoří právě v tu chvíli vévodští manželé přijížděli. Zrovna se hádali, ale když spatřili Šlika, přestali a divili se. Vychovatel jim musel celou příhodu vylíčit, přičemž princovu drzost zveličil. Kurfiřtka zalapala po dechu.

„Jak jste si to mohl dovolit?!“ zaječela.

„Zavři zobák, pitomá huso!“ okřikl ji kurfiřt.

Cítil se provinile, že synka dosud nepokáral. Velmi se hraběti omlouval a prosil ho, aby to se synem ještě zkusil. Sliboval, že mu napraví hlavu neprodleně. Šlik byl rád, že se kurfiřt postavil na jeho stranu, a nechal se přemluvit.

Druhý den byl jeho svěřenec skutečně jako vyměněný. Pozorně naslouchal a se vší vážností a podivnou odměřeností plnil vychovatelovy příkazy. Ten se proto domníval, že je konečně vše v pořádku. Netušil, jak hluboká nenávist se v chlapcově srdci uhnízdila.

Uběhlo několik let. Kurfiřt brzy zemřel, Jan Jiří dospěl a začal v Sasku vládnout. Luteránské víře byl zcela oddán, jinou ve své zemi netrpěl a kalvínisty nesnášel stejně jako katolíky. To mu však nebránilo v hýření a opíjení se.

V sousedních Čechách se mezitím poměry vyostřily. Katolíci, kterým císař svěřoval nejvyšší úřady, se chovali stále opovážlivěji, protestantům dokonce zbourali ve Hrobě kostel. Nespokojenost nakonec vyústila ve vyhození místodržících z okna, vzpouru a válečné akce. Mezi čelní představitele povstání patřil i hrabě Šlik. Rod Habsburků byl sesazen s trůnu a nastala sháňka po novém panovníku, takovém, který by české věci pomohl co nejvíce.

Tehdy začal saský kurfiřt Jan Jiří psát Šlikovi přátelské dopisy a pozval ho k sobě. Šlik tedy přijel do Drážďan. Jeho bývalý žák se hodně změnil – byl tlustý a tváře měl červené od pití. Nad poháry vína také zapředli rozmluvu.

Nejdříve si zavzpomínali na staré časy a hned poté přešli k situaci v Čechách. Velmi rychle se shodli na tom, že nejlepším panovníkem by byl Jan Jiří. Každý rozumný člověk by to měl pochopit. Šlik by pak byl královou pravou rukou, nejspíše jako nejvyšší purkrabí. Úmluvu důkladně zapíjeli a jejich řeč byla stále ráznější. Došlo i na spílání císaři Ferdinandu II.

„Vlastníma rukama bych ho uškrtil, tu proradnou bestii!“ holedbal se Šlik.

„Nechtěl bych být v jeho kůži,“ pravil kurfiřt s úsměvem. „Však si dobře pamatuji, jak máte ruku tvrdou.“

Šlik zrudl a začal se dodatečně po těch letech omlouvat, ale hostitel mu jen dobrácky poklepal na rameno. Rozešli se jako dobří přátelé.

V Praze pak dělal Šlik všechno možné, aby byl saský vladař zvolen za krále. Zdálo se, že jeho snaha bude úspěšná, na jeho argumenty čeští předáci vážně přikyvovali, ale když došlo k volbě, dali svůj hlas falckhraběti Fridrichovi kalvínské víry. Slibovali si od něho větší podporu, protože byl hlavou protestanské Unie v Německu a zeťem anglického krále.

Po této volbě už kurfiřt nemusel předstírat, že je mu Šlik sympatický. Několik měsíců uvažoval, jak se má v probíhajícím konfliktu zachovat, až se po zralé úvaze postavil na stranu císaře. Vymyslel nový plán: Již dlouho snil o odtržení Dolní i Horní Lužice od Českého království a připojení k Sasku. Vždyť tyto země jsou od Čech odděleny horami! Věřil, že dostane-li Lužici od císaře do správy, získá ji nakonec i trvale. Okamžitě tam poslal své vojsko.

Válečné štěstí, zpočátku Čechům příznivé, se obrátilo. Stavovské vojsko začalo ustupovat, a protože už dlouho nedostalo zaplaceno, na Bílé hoře se rozuteklo. Král Fridrich zbaběle utekl ze země, Praha byla vypleněna a vůdci povstání utekli do ciziny nebo na své zámky. Šlik se pustil do psaní kajícných dopisů, ve kterých sliboval císaři neskonalou věrnost.

Dlouho to vypadalo, že císař na rebelii velkomyslně zapomněl. Pak však byli vůdci povstání pozváni do Prahy a neprodleně uvězněni. V žaláři pak měli dostatek času na přemýšlení, kde udělali chybu.

Šlik se skrýval ve Frýdlantě u svého synovce. Byl připraven uprchnout za hranice, ale než se k tomu rozhodl, přijela si pro něho eskorta. Trochu ho uklidnilo, že ozbrojenci nejsou císařští, nýbrž Sasové. Tvrdili, že se kurfiřt obává o jeho bezpečnost. A tak se hrabě ocitl opět v Drážďanech. Měl v zámku veškeré pohodlí a nosili mu jídlo z dvorní kuchyně, ale vycházet z komnaty nemohl. Několikrát žádal o rozmluvu s kurfiřtem, ten však buď nebyl přítomen, nebo neměl čas. Plynuly týdny.

Jednoho dne pak dorazili císařští vojáci a vyvedli Šlika z pokoje.

„Chci okamžitě mluvit s kurfiřtem!“ vykřikl zoufale.

„Jeho Jasnost není přítomna,“ zněla obvyklá odpověď.

Naložili ho do kočáru a odváželi do Prahy, vstříc soudu a popravě. Tehdy kurfiřt Jan Jiří přistoupil k oknu. Zadíval se za vzdalujícím se kočárem, obklopeném jezdci, a zašeptal:

„Sbohem, můj učiteli.“



Diskuse


J. Farda
12:40
17.1.2018

J. Babicka
6:54
17.1.2018

počet příspěvků: 4, poslední 24.1.2018 03:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.