24.4.2024 | Svátek má Jiří


POVÍDKA: Tužkostrom

18.4.2015

Tužkostrom

Už ani nevím, kolikáté pivo jsme to vyžahli, na počítání piv tady je pingl, ale toho nevolám, platit ještě nebudem, ještě se musíme vsadit.

„O metr piv, že napíšu,“ říkám.

„O metr piv, že za týden román nenapíšeš,“ říká přítel Valda a hladí si přehazovačku na pleši a já jsem rád, že mluví o sázce a že se ani slovem nezmíní o tom, co jsem svého času našel na půdě.

Proč zrovna román? Jsem snad romanopisec? Nejsem. I když bych rád. Ale netisknou mi ani ty moje bajky. Tak proč román? Ptejte se na původ pivních historek a sázek, na důvod, proč právě takhle a tady a bude po historce.

Tak vznikla naše sázka a já jsem po týdnu platil metr piv a vypil jsem jen piva dvě, protože se hned seběhli kibicové a já jsem z toho smutku, že na mě vybyla než dvě piva, začal listovat ve všelikých prospektech a někdo mi přistrčil katalog japonských bonsajů a hele, tady to je, on ten Jú Dží Sato, který vypěstoval tak mrňavé tužkostromy, ani netuší, co to pro lidstvo vyšlechtil, místo úřadů teď budou jen tužkostromy a celá poschodí kanceláří budou zbytečná, místo jedné administrativní budovy jeden tužkostrom, napadlo kamaráda Valdu.

„Ti lidumilové a napravovači mravů jsou jako ekzém, lidstvo se jich jen tak lehce nezbaví,“ řekl soused zprava s vizáží jednoho polozapomenutého premiéra, i s jeho dikcí. Jenže já vím, že úřady existovaly, ještě než se lidstvo vyvinulo, a tak netoužím po tužkostromu pro boj s byrokraty. Ale kvůli sázkám by se tužkostrom hodil.

Hned jsem si jeden japonský tužkostrom pořídil, místo větví, listů a pupenců má samé tužky, tlusté, tenké, špačky, tesařské a rýsovací, a je to velice nenáročná odrůda, tenhle tužkostrom. Vyžaduje jen jedno: Pravidelné ořezávání všech devětadvaceti tužek aspoň jednou týdně. Proto mám teď plné kapsy ořezávátek. A taky si se svým tužkostromem procvičujem psaní všemi devětadvaceti tužkami najednou. Teď už bych sázku neprohrál, ale kdo by se sázel se mnou? Valda? Ten ví o tužkostromu všechno.

A opět se stalo v hospůdce, tentokrát to nebyla žádná začuzená trojka, ale nová hospůdka ve druhém podsklepení, kde renovované klenby svítí bělobou a kde si cizí turisté hrají na pražskou bohému.

„Mistr se rád sází, zbožňuje sázky,“ řekne Valda.

„Čeho je maestro?“ zeptá se turista, který si kvůli téhle hospůdce a kvůli těmhle kecům zakoupil pravé značkové džíny a ty se teď na něm plechově ohýbají.

„Maestro je mistrem přes psaní,“ odpoví Valda, „maestro píše romány, za týden celý román,“ říká můj kamarád a já jen pokyvuju hlavou a sleduju konverzaci, která probíhá v řeči Inglišů.

„Za týden román? Jak velký román? Nejspíš pár desítek stránek, a pak to není román.“

„Pětset stránek,“ blafuje Valda.

„To nikdo nedokáže,“ říká turista a my ho víc a víc nažhavujem a Valda říká: „Mistr to dokáže! Za jedinej týden!“ A já trnu, aby se neprokeclo, že žádné romány nepíšu a to, co bych napsal, by stejně nikdo nevydal. Když už je turista celý říčný, Valda s ním uzavírá sázku.

„Musí to napsat tužkou na obyčejnej papír, obojí dodám,“ říká turista, „žádný písí, žádný softvér, aby nemoh podvádět, víme, jak se dnes píšou romány, jsou to celý bloky textů, který si spisovatel vyvolává z paměti, jen se mění místo, kde sedí mileneckej pár, jednou pod jabloní, jednou pod palmou, ale ona má vždycky stejně zavlhlý oči, když slyší jeho vyznání, jo a jména se taky mění, tak na tohle počítačový psaní vám nenaletím, bude to tužkou na obyčejnej papír a já si zkontroluju, co si s sebou berete,“ udržuje se turista pořád v bojové teplotě.

„Ještě si s sebou vemu jeden bonsaj,“ řeknu.

„Maestro bez bonsaje nenapíše ani řádku,“ dodává Valda.

„Bon, bonsaj,“ usměje se svému vtípku turista, ze kterého se vyklubal Řek. „Psát to budete na mým ostrově. Budete tam sám, jen se mnou, já se o vás budu celej týden starat.“

„A hlídat,“ říká Valda.

„Hergot Valdo, ať ho nenaštvem, už nic nekecej,“ špitám česky.

„Jo, budu ho taky hlídat,“ říká Řek v řeči Inglišů.

„A o co se vsadíme?“ říká Valda řečí Inglišů. „Ještěže mě tady máš,“ dodá česky.

„O ten ostrov,“ říká Řek. „O ten ostrov, kde se pokusíte napsat svůj román o pěti stech stranách.“

„My žádnej ostrov nevlastníme.“

„Já vsadím svůj ostrov, vy vsadíte všechny svý rukopisy. Kolik jich máte?“ obrací se Řek na mě.

„Sedmnáct,“ řekne Valda místo mě honem prvočíslo, prvočísla podle něho vždycky vyhrávají.

„Platí,“ řekne Řek. „Přineste rukopisy.“

„Vole, víš, že já žádný rukopisy nemám, jen pár bajkýdek, je to všechno v hajzlu, ostrov, sázka,“ vylévám si česky zlost na Valdovi.

„Ostrov bude,“ řekne Valda česky a za necelou hodinku přinese plný ruksak a narvaný papundeklový kufr rukopisů.

„Co to je?“ zeptám se česky.

„Tvý romány. Je jich sedmnáct, spočítej si je,“ řekne klidně Valda řečí Inglišů a odstrčí ruku Řekovi, který si chtěl haldy papírů přisunout k sobě.

„Až jestli vyhrajete,“dodá Valda.

„Co to je?“ opakuju přitrouble česky.

„Poznámky mejch studentů z mejch přednášek, zítra jim je musím vrátit,“ řekne Valda taky česky a v řeči Inglišů dodá: „Poslední román jsem nestačil nalézt, asi je u nakladatele.“ Řek mávne rukou, jako že to je zatím detail.

„Mám jen jednu podmínku,“ řekne náhle Řek a já cítím, že se to všechno znovu hroutí. „To, co maestro na ostrově napíše, na to budu mít celej život kopyrajt. To bude moje.“

„Ale autorem bude pořád mistr.“

„Autorem bude, ale roajality za knížky a filmy a videa, to všechno bude moje, jen moje,“ sichruje se Řek.

„Ovšem, ovšem,“ křičím radostně, „oukej, oukej!“ a Valda mě pod stolem kope do holeně a nad stolem říká česky: „Neblbni!“

Pozdě. Sázka i s podmínkami, tedy s mým bonsajem, podvodnými rukopisy a s Řekovým ostrovem a kopyrajtem byla už uzavřená. Potom sepsaná.

Nebyl to žádný ostrov, kvůli čemu jsem měl napsat za týden pět set stránek. Byl to jen kus holé skály se zátokou a s rybářským domkem z kamene. Přivezl mě tam v neděli odpoledne motorovým člunem, slunce pražilo a nejlepší by bylo válet se na kamenech a koupat se, ale bonsaj udržovaný na mých kolenou se už chvěl ve všech tužkách nedočkavostí.

Večer jsme začli psát, já jsem jen podával papíry a vymýšlel dějové zápletky a tužky psaly, že jsem je stěží stačil ořezávat, a ve čtvrtek jsme pozdě večer skončili. 521 stran. Vítězství. Vlastně to podle Valdy muselo být vítězství, když jsme skončili na prvočísle. Já jsem dostal ostrov, tedy skálu s řeckou vlajkou, a Řek rukopis se všemi právy.

Můj román se stal v překladu nejprodávanější knihou v Americe, aby ne, když se Američani dozvěděli, že jsem vyměnil kopyrajt na svou prvotinu, zaručený propadák, za ostrov, byli celí bez sebe, taky nevěděli, jak ostrov vypadá, román za ostrov, to tady ještě nebylo, a román propadák se stal hitem intelektuálských mejdánů a biblí houmlesáků a můj román zfilmovali a mé jméno se objevilo i s mým ksichtem na tričkách milionů amerických holek Řek si za to všechno koupil opravdický ostrov a já jsem se zatím symbolicky pohupoval na miliónech párů koz a natíral jsem si řebříčkovou mastí otlačeniny z kamenů svého ostrova. Ještěže mi zbyl tužkostrom, který jsme spolu s Valdou pronajímali na podpisové akce, a že jich u nás ve střední Evropě bylo!

Až jednou v podvečer v naší hospodě U Švejka Valda vykládal, co jsem jednou našel na půdě, ani jsem tu obehranou historku neposlouchal, až jsem zbystřil:

„Vsadím se, že to není pravda.“

„O co se vsadíte?“ ptá se Valda.

„O ostrov,“ řekne cizinec, zřejmě nakažený mediální americkou kampaní, a já prchám, skal mám dost a nechci přijít o své radovánky s punčochami s náplní. Konečně, slíbili jsme si, že budeme trénovat a já jsem je v poslední době kvůli románu a ostrovu tolik zanedbával.

Naučení:

Piš, a cizina tě jednou ocení a proslaví.

Ilustrace U.G. Sato