24.3.2019 | Svátek má Gabriel






POVÍDKA: Třináct

15.1.2010 0:05

Vostrá pohoda Jan VavřičkaTOPlistJdu po ulici a vychutnávam si poklidnou letní atmosféru. Je polovina července. Teplo, klídek, pohoda. Nezvykle tichá pohoda uprostřed velkoměsta. Park, trávník, stromy, kašna, uklizené chodníky. Je krásně. Venku v reálném světě i uvnitř v mé duši. Včera v poledne jsme se vzali. Já a Penelopa.

Datum jejího narození jsem samozřejmě zfalšoval. Oproti jinejm veselejm nezákonejm kouskům, který jsem provedl, bylo proniknutí do systému městské matriky snadný jako nákup v e-shopu. Po tý nukleární nehodě v Temelíně si Evropa hlídá svůj genetickej kód jako oko v hlavě. Třináct let je prej moc velkej věkovej rozdíl a navíc naše vzájemné genetické dispozice vylučují zdravé potomstvo. Evropská legislativa je neúprosná. Sňatek či těhotenství nám bylo zakázáno pod hrozbou odnětí svobody. Nový Evropský Zákoník Genetické Čistoty roztočil kola osudu a naprosto změnil můj život.

Slunce se odráží od oken mrakodrapů a nemít svoje černý super sexy brejle, musel bych si zakrýt zrak rukou jako ty nuly, co se plouží kolem. Jsem drsňák. Drsnej jak cirkulárka. Kráčím si pro odměnu a nikdo mě nezastaví. Před měsícem jsem šikovně přesunul prachy z jednoho účtu na druhej. Pět set milionů euro změnilo majitele a ten, kdo si tuhle prácičku objednal, je moc spokojenej. Dnes mi chce osobně poděkovat a předat zvláštní peněžní prémii nad rámec dohodnuté sumy. Skenuju hlavy okolních čumilů a jsem v klidu. Nikdo nemá potřebnou hightech ochranu. Jsou to saláti. Můžu jim vycucnout nápady, výkresy, myšlenky a neudělaj proti tomu nic. Ubožáci!

A hele, kolem se motaj poldové. Ta svině mě podrazila! Vylákal mě ven a teď mě určitě chce sejmout, aby zničil důkazy včetně nepohodlnýho svědka.

Jdou po mně, to je tutovka. Zatím si myslí, že o nich nevim. Jsou k smíchu, amatéři! Postupují ke mně nenápadně v rojnici z obou stran. Černokabátníci v červenci. Jsou fakt trapný. Myslí si, že hard-nano-vlákna v jejich kabátech jim zachráněj krk.

Prověřuju jejich pagery a tahám data z kompu v policejní dodávce zaparkovaný za rohem. Moje mikrovlnný hackerský ruce dosáhnou daleko. Tyhle policejní hlídky tu vůbec nemají bejt! Stačí pár vteřin a vím o jejich úmyslech všechno. Platební příkazy, telefonáty, úplatky. Můj poslední klient někde vyšťoural, že jsem o třináct let starší než moje manželka a chce se mi pomstít. Čtu si esemesky v policejních mobilech a usmívám se. Hoši mají na dnešek přislíbenou zvláštní prémii. Prémii za mou hlavu.

Tak pojďte, vy prohnilý švestky! Sahám pravačkou za pásek a vyndavám svou oblíbenou M čtyřku, nejnovější modifikovaný model z Bruselu. Černá, masivní, odlehčená rychlopalná brokovnice. Stále mě fascinuje, jak rychle, tiše a precizně se sama poskládá do finální podoby. Lidi kolem absolutně nechápou, co se děje a co se tu za pár vteřin semele. Hacknul jsem bankovní systém a o ni na mě jdou s bouchačkama. To je ale nevděk! Asi dvacet metrů za mnou vidim šest poldů z glockama. Nemusim se ani otáčet a vim o nich. Můj robo-skenr na Netu mi posílá obrazy z uličních kamer a promítá mi je přímo na sítnici. Mám dokonalej přehled. Ale o ni ne, chudáci!

Za mnou šest chlapáků s bouchačkama a přede mnou taky. Dvanáct snadnejch terčů. Sice jsem zločincem já, ale vybrali si špatně. Mě nedostanou! V pravačce držím brokačku a pálím na prvního z nich. Výstřel ohlušil poblíž stojící slečnu. Trhla sebou leknutím a broky jí urvaly kus ruky. Zároveň se kácí první strážce pořádku. Obě jeho kolena odletěla o ulici dál. Upravená smrtonosná hračka se sama napumpovala a má chuť vyslat další žhavý polibek. No tak tu máš! Pouliční lampa dostala zásah a její úzké plechové tělo se roztrhlo vejpůl. Zřítila se na krčícího se strážmistra v civilním převleku a zlomila mu vaz.

Poldové teprve teď začínaj z pod kabátů vyndavat svoje kvéry. Druhou rukou vytahuju samopal ze skrytého stehenního pouzdra. Sakra drahá hračička, ale operace v Curychu byla špičková práce. Ani rám na letišti nepozná, že nosím ve stehenní kosti samopal.

Třináct Vostrá pohoda Vavřička Petr ŠrédlOrchestr smrti může začít. Kropím prostor před sebou deštěm kulek a klekám si. Poldové se přidávají k děsivé uliční šou. Hledají nejvýhodnější pozici pro střelbu. Míří, ale střílí zatím pouze tři z nich. Ostatní se bojí, aby nezranili civilisty kolem. No tak jedem! Brokačkou jsem sejmul dalšího z řady za mnou. Odletěl jak golfovej míček po úderu železem. Kulky ze samopalu si klestí cestu těly přede mnou. Počítám, že asi tak pět skejtborďáků si šlo zajezdit rovnou do nebe. Jejich značkový hadry jsou nacucaný krví a poblíž se válí jejich roztříštěný lebky. Prázdný makovice narvaný opiem mládí.

Projektily prosvištěly dovádějící mládeží a doletěly ke svým cílům. Kevlarové vestičky se trhají jako papír a plíce jednoho z prodejných poldů už ani nepotřebujou rentgen. Diagnóza je jasná. Je tuhej jak veka. Jeho odvážnější kolega dopadl lépe. Žil o sekundu dýl. Svoje střeva ale nepochytá ani síťkou na motýly. Rozletěly se neskutečně rychle. Tak kolik vás zbývá?

Opětovaná palba mi moc problémů nepřinesla. Sice mi ustřelili pravý ucho, ale jinak nic moc zásahy. Wolframové kožní destičky odvádí svou práci skvěle. No jo, hoši, máte holt smůlu, že tenhle krunýř nefasujete na vnitru. Vůně krve dodává bitvě šťávu. Začínaj chápat, že se mnou to nebude žádná legrace. Slyším sirény. Posily se blíží. Z přijíždějících aut vybíhají další a další černokabátníci. V klidu zoomuju na jednoho z nich a mačkám spoušť. Bio-optika je pro týpky jako já nutná investice. Chaos, křik, bolest. Všude kolem tancuje zubatá svůj neúprosný čardáš. Ti, co včas neutekli, mají nový barevný vzor na svých letních oblečcích. Smrtelně slušivý, krvavě rudý nástřik.

Civilisti už svou roli splnili. Rozutekli se do bezpečí, krčí se u popelnic nebo se schovávají za kašnou. Palba houstne. Sleduju, kudy zmizim. Cítím nárazy kulek a říkám si, proč se tohle muselo stát zrovna mně. Proč schválili ten zasranej dubnovej zákon o věkové distanci. Debilní datum v občance a spousta lidí dneska zařvala. Moje wolframové destičky už nápor střel neustály. Průstřel stehna mě přesvědčil o změně postoje. Ale co, šou musí pokračovat. Házím brokárnu na zem a skáču ke kašně plné rudé vody.

Zkusim zdrhnout kolem blízkého parkoviště. Přeběhnu ho a ztratim se v hotelu. Dávka projektilů se zahryzla do kašny a sprška betonovejch úlomků mi pohladila tvář. Odpovídám střelbou z automatu a další polda si může podat žádost o invalidní důchod. Vypadá jako hadrová loutka, který někdo nůžkama ustřihnul nohu v kyčelním kloubu. Zvedám se ze země a jazykem aktivuju kapsu s drogovou náloží. Od teď bolest neexistuje. Povzbuzující chemická svačinka zbystřila mé smysly na maximum.

Jediná záchrana z obklíčení je sprint. Kličkuju po chodníku jako zajíc a upřeně sleduju blížící se cíl. Nablejskanej červenej kabriolet. Cítím po těle podivné záškuby a tlak. Střely trhají maso a drtí kosti. Podařilo se mi skočit na sedačku kabrioletu. Řidič sporťáku na mě vyvaleně zírá a bojí se o svůj krk. „Jeď!“ řvu na něj a snažím se nevnímat krvavý fleky na bílejch koženejch sedačkách. Jenže ty rudý šmouhy jsou tam pořád a nutí mě přiznat si, že jsem to koupil. „Hoď mě k hotelu!“ připomínám tomu panákovi v obleku, co má dělat.

Řev motoru a kvílení gum mě posunulo blíž svobodě. Neslyším střelbu. Chlapáci z policejního sboru asi vyhodnocujou situaci. Po pár vteřinách brzdíme u snobskýho hotelu Golden 13. To je přímo mrazivá ironie. Tahle magická číslovka vše začala a teď se mi drze vysmívá. Plazím se halou k výtahu a snažím se vstát. Marně. Nohy už definitivně vypověděly svou službu. Vstupní hala je prázdná. Pozoruju krvavou stopu na světlých mramorových dlaždicích. Rudá šmouha na podlaze je mým neoddělitelným parťákem a drží se mě jako klíště. Dostal jsem se do výtahu a volím poslední patro. Už to mám spočítaný, takže na řadu přichází plán B.

Ukousnul jsem si falešnou pihu na zápěstí a laptop u nás doma dostal potřebné instrukce. Na účet mé manželky právě dorazilo padesát melounů. Penelopa možná teď někde v klidu pije kafe s kámoškama a vůbec netuší, že se brzo stane vdovou. Počítám, že do půl hodiny jí kurýrní služba doručí nové doklady, kreditky a slušný balík peněz v hotovosti.

Zírám na podlahu. Krvácím jak prase na zabijačce.

„No tak jedem!“ vyštěknul jsem do ticha kabiny. Výtah mě poslušně vyvezl do zvoleného patra. Dveře se otevírají a já se plazím ven. Penelopa o mých bankovních podvodech nic neví, ale stejně se bude muset rychle rozhodnout. Buď přijme novou identitu a zmizí, anebo půjde sedět za náš společný hřích.

S vypětím všech sil jsem se dostal na střechu hotelu. Chytám se zábradlí a nutím své tělo překonat poslední překážku. No tak zaber, drsňáku. Nutím se k neskutečnému výkonu a soukám se přes železnou konstrukci. Za sebou slyším sílící dupot bot. Naposledy se dívám do zářivého slunce a trpce se usmívám.

Vím přesně, kolik pater poletím. Třináct.

Jan Vavřička














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...