19.7.2019 | Svátek má Čeněk


POVÍDKA: Teritoriální značení

8.8.2015

Když mi Standa zavolal, že si potřebuje promluvit, lekl jsem se. Standa si nikdy nepotřeboval promluvit. Pohodář, flegmatik, ignorant, kterej nejradši ze všeho kouká na dokumenty o nacistech a pěstuje rajčata. Není divu, že jsem do hospody vcházel s obavami, co se z toho vyklube.

Standa seděl u stolu v rohu, před sebou rozpité pivo a tři vajgly v popelníku.

„Klid, přišel jsem dřív,“ pousmál se zkroušeně, když jsem se podíval na hodinky, nemám-li zpoždění.

Objednal jsem si jedno a zapálil si. „Tak o co jde?“ šel jsem rovnou k věci – nač to natahovat.

Loknul si piva a naklonil se ke mně: „Problémy s Andreou. Člověče, v poslední době jí vůbec nemůžu vystát. Přitom se nic konkrétního nestalo, to ne, ale jakmile začne mluvit, okamžitě vypínám. Pud sebezáchovy, musim vypnout, protože jinak bych musel utéct nebo jí praštit.“

„A co tak strašnýho povídá?“

„Nejde ani o to, co povídá – to je mi celkem putna -, ale jak to povídá. O tu její dikci, ta je nesnesitelná. Když spustí, zní to, jako když…“

„Jako když co?“

„Jako když chčiješ na plech.“

„Na plech?“

„Jo. Když nevnímáš smysl slov, ale jen kadenci a melodii, máš přesně tenhle dojem.“

„A když vnímáš?“

„Tak je to úplně stejný.“

Nepamatuju si, že bych byl kdy močil na plech, ale představit jsem si to při troše fantazie dovedl. Takhle tedy Standa slyší Andreu. Dost dekadentní; když se seznámili, přirovnával její hlas k zurčení potůčku. Je to k nevíře, ale i Standa s panděrem napasovaným do firemního třička a v sešlapaných sandálech býval v době zamilovanosti romantikem.

Přitom Andrea je pěkná, nepostihla ji taková ta skoková fyzická změna k horšímu, jaká se přihodí řadě ženských po porodu nebo po čtyřicítce nebo v menopauze – na tu tedy věk ještě nemá – a nebo prostě jen tak. Neztloustla, nezačala se potit, nemusí schovávat ksicht pod nánosem makeupu. Měnila se přirozeně, plynule, kultivovaně. Vlastně se od vejšky ani moc nezměnila. Je sexy. Dozrála. To Standa trochu přezrál. A teď ty jeho urologické metafory.

„Hele, něco se stát muselo – fungovali jste přece úplně normálně. Každýho manželka někdy sere, ale takováhle averze…“

„Nevim, úplně se změnila. Nejspíš někoho má.“

„Andrea? To je kravina.“

„Snad bych to, člověče, i překousnul. Jen kdybych jí nemusel poslouchat, z toho mám fakt osypky. Když se mnou spala, tolik nemluvila.“

„Vy spolu nespíte?“

„Vůbec.“

„Hmm. A to furt mluví, i když vidí, jak tě to irituje?“

„Imrvére. Jako rádio. Nepotřebuje dialog, jen posluchače. Možná mi to dělá naschvál, ale spíš to z ní padá samo. Jako když…“

„Že s tebou nespí, hnedka neznamená, že někoho má,“ skočil jsem mu do řeči – o další přirovnání ze Standova vyměšovacího arzenálu jsem nestál. „Třeba má jen takový období, hormony, blížící se přechod, co já vím. Pár tejdnů si potřebovala dát voraz a brzy jí to začne chybět.“

„Pár tejdnů? Hochu, nedala mi už dva roky. Už to ani nezkoušim, nějaký hlazení, lichotky a já nevím co, připadal bych si jako debil. No a tak pindá a pindá, asi aby mi to vynahradila.“

„Dva roky?“

„Dva roky, ty vole. Dva roky si to dělám sám jako puberťák.“

„Tak to je teda soda. Ale stejně: nemyslíš, že kdyby někoho měla, spíš by se s tebou vůbec nebavila?“

„Dyť se taky se mnou nebaví, ona si jen mele svý. Tohle koupíme, tohle zasadíme, támhle pojedeme, tyhle pozveme… Ona si tím vymezuje teritorium, jako kdyby byla sameček. Tady chčiju, tady panuju. Teritoriální močení. O tom byla ta písnička od Nirvany, co jsme poslouchali na koleji, pamatuješ? Tuhle jí na Beatu zrovna pouštěli a mně se vybavily ty naše pařby.“

„Jo tahlecta... Pozor: ta se sice jmenuje Territorial pissings, ale zpívá se tam něco trochu jinýho: …never met a wise man, if so it’s a woman,“ zanotoval jsem. Ne že bych měl takovou paměť, ale kluk bubnuje v Nirvana revivalu a doma to duní od rána do večera.

„A teď česky, vole.“

„Něco jako: Nikdy jsem nepotkal moudrýho člověka, a když jo, byla to ženská.“

„Tohle že napsal Cobain? No to byl vůl. A když to pochopil, ustřelil si palici. Ještě jedno, slečno!“ houknul Standa na servírku.

„Mně taky jedno,“ přidal jsem se. „Pěkná buchta, co?“

Standa vzhlédl k vlnícímu se zadku brunety odnášející prázdné půllitry a nezúčastněně přikývl. „Ale stejně, bejvaly to pařby, co?“ zasnil se ve vzpomínkách.

„No jo, to bysme už dneska nedali,“ přitakal jsem a vrátil se k tématu: „Hele, zkus se na to podívat z Andreiny perspektivy: děti odrůstaj, špeky narůstaj, gravitaci žádná pušapka nepřemůže...“

„Cože?“

„Pušapka, to neznáš? Od push up, jako tlačit nahoru – to jsou takový ty podprdy, co zvedaj kozy, to Andrea nenosí?“

„Tak to fakt nevim. Hele, já chodil na němčinu, já znám akorát Händehoch,“ zatlemil se a namířil na mě dva prsty.

Zvedl jsem ruce nad hlavu. „To je skoro to samý. Ale chtěl jsem říct, že ženský to maj zkrátka blbější. To není nic světobornýho, to ví každej. Ty když se budeš snažit, máš zejtra v posteli pěknou třicítku, protože jestli seš aspoň trochu šarmantní – jako že ty seš –, ukecáš každou, věř mi. Ženská takový šance nemá, i když jí všecky ty magazíny pro pipiny utvrzujou v tom, že mladý kluci jsou dneska jeden jak druhej oidipáci vzhlížející se v maminách. Ovšem o to míň je u Andrey pochopitelný, že si neváží svýho jistýho. Ale jenom vůl by hledal v ženským chování logiku.“

„No jo, Cobain byl vůl,“ zacyklil se Standa.

„Ale hrál pěkně. Na Nirváánu!“ ťuknul jsem právě doneseným půllitrem o jeho, ponořil rty do pěny a mrknul na servírku – třeba ta by si podle mě říct dala, i když nevím, jestli zrovna od Standy.

„Hm… Anebo Andrea fakticky nikoho nemá a je jenom po týhle stránce úplně vyhaslá,“ nabraly Standovy úvahy konečně žádoucí směr. „Normálně frigidní. Možná je to takhle banální. Libido přetransformovaný v ukecanost. Když si vybavim ty její monology, zdá se mi skoro nemožný, že by někoho mohla vzrušovat. Monology vagíny – to byla ňáká knížka, ne?“

„Divadlo.“

„No jo, prkna snesou všechno.“

„Hele, tak jí otestuj. Klidně si na truc najdi ňákou babu. A netaj se s tím, protože co asi tak může čekat, když drží zdravýho chlapa v celibátu? Žárlivost by s ní mohla pohnout a vykřesat ňákou jiskřičku.A když nevykřesá, aspoň si zašukáš s tou druhou. Dva roky! Ty vole, ty seš svatej muž.“

„Ty vole, já nevím.“

„Co nevíš, vole? Dobře, nutit se do toho asi nemá cenu, ale bránit se taky ne. Hele, nechej tomu volnej průběh. Prostě když uvidíš přitažlivou samici, zkus jí sbalit, za to nic nedáš. Třeba ta holka, co roznáší pivo: ta na to možná čeká, až jí někdo někam pozve, nebuď takovej suchar!“

„Dyť mě znáš, já na tohle nikdy nebyl. Já měl vždycky jenom Andreu. Možná to je ten důvod, proč si mě jako chlapa přestala cenit. Přílišná jistota.“

„Tak aspoň přestaň čumět na televizi, trochu zhubni, kup si něco na sebe, začni jezdit na kole. To jsou všecko plusový body a že jsme bodovaný, o tom nepochybuj. Dej najevo, že sám sebe nepokládáš za odepsanýho. Protože pak by byla opravdu jen otázka času, kdy si tvoje teritorium vykolíkuje někdo jinej.“

„To bych asi moh, i když se mi nejspíš vysměje. Ona se fakt chová jako…“ nakreslil prstem na stůl imaginární kosočtverec. „Já nemusim do divadla, já to mám doma.“

V kapse mi zavibroval mobil. Kouknul jsem se na displej, kde blikala nepřečtená esemeska. „Musím jít, ještě něco mám. Snad bude k něčemu dobrý, že jsme to takhle rozebrali, co?“

„Asi jsem o něco klidnější.“

„No hurá! Andreu pozdravuj a cestou domu jí kup pugét – pitomá kytka někdy udělá zázrak. Primitivní, ale zabírá to. Já fakt myslim, že se to nakonec nějak srovná, věř tomu.“

„Prosim tě, až přijdu domu, ta bude zas na józe. Prej na józe, co já vim… Abych jí stopoval, na to nemám žaludek.“

„No vidíš. Jóga je dobrá na psychiku. Je to na dobrý cestě, nesmíš bejt tak podezíravej,“ poplácal jsem ho po ramenu a zvedl se.

„No tak čau, já si dám ještě jedno,“ povzdechl si. „A díky, kámo.“

„Za málo, tak zas někdy,“ sebral jsem ze stolu krabičku camelek, položil na ubrus pade a přes pisoár vyrazil na tramvaj.

Na zastávce mě dostihla další nervózní esemeska. Vyťukal jsem odpověď, že může bejt klidná a že jí za chvíli všechno povím osobně. Chcaní na plech ovšem vynechám, určitě by to chtěla vyzkoušet.

Nikdy jsem nepoznal perverznější ženskou.



Advantage Consulting, s.r.o.
DĚLNÍK VE VÝROBĚ - ŘEZÁNÍ MATERIÁLŮ

Advantage Consulting, s.r.o.
Kraj Vysočina
nabízený plat: 18 000 - 22 000 Kč

Diskuse


P. Khail
12:18
8.8.2015

počet příspěvků: 1, poslední 8.8.2015 12:18









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.