27.5.2016 | Svátek má Valdemar






POVÍDKA: Taxis

17.10.2014

Tak už je zase jeden koňský rok za námi. Pro lidi končí rok Silvestrem a bývá to konec veselý, ale u koní je to docela jinak. Těm odtrubuje závěr roku Velká pardubická a tam moc radosti často nebývá. Je to sice velký svátek všech koní a koňáků, ale také si vzpomeňte na všechny ty krásné koně, kteří skončili ranou z milosti pod Taxisovým příkopem, nebo i na ty, které se pokusili doktoři marně vykurýrovat.

Viděli jste, jak to dopadlo letos na taxisu? Raději o tom nemluvit! Ona vlastně celá ta paráda slavného dostihu trvá jen pár minut, ale když se celá smečka napulírovaných koní s nažehlenými jezdci v sedlech utrhne od startu, je to pohled nádherný. Ale jen do té chvíle, kdy se většina z nich začne docela nedůstojně kutálet pod tou hroznou překážkou. A to by člověk často skutečně plakal.

Vždyť co tohle má společného s dostihem, když se tolik krásných koní má takhle zbytečně každý rok zmrzačit. Já si tedy myslím, že přeskočit bez pohromy taxis není jen věcí jezdeckého umění, ale vlivem snad nějaké vyšší moci, protože je to skutečně zázrak. Jsou někteří šťastnější jezdci i koně, kterým se to i několikrát za sebou podařilo, ale mně to zatím nepřesvědčilo.

Podle mě je taxis neregulérní překážka a říkám to už léta. A mám to dokonce potvrzeno i z jiné strany. Sám vnuk starého Taxise a takto dobrý kamarád mého táty, říkal docela nepokrytě o svém dědečkovi, že to byl pořádný cvok a že se vůbec diví, že přes tak hroznou překážku, jakou vymyslel starý pán, ještě vůbec někdo skáče. No a vidíte – starý Taxis byl prý tedy cvok, ale jeho překážka je slavná po celém světě a my máme tím pádem každoročně nejdražší koňské buřty od Pardubic až po Liverpool. Také jeden primát!

Abych tento svůj názor o překážce ještě nějak podepřel, musím se s vámi podělit o jednu historickou příhodu, která se stala už před desítkami let. Odborníci budou jistě znát letopočet i patřičná jména, ale to není pro tuto chvíli podstatné. Důležité je, že před těmi mnoha lety vyhrála tátova tetička Lata jako jediná žena v historii Velkou Pardubickou. A to už tenkrát si ona i všichni kolem ní mysleli o tom slavném taxisu svoje a přesně se to shodovalo s mým názorem.

Tetička vyhrála nejen svým uměním, jakým vedla závodištěm od překážky k překážce svoji krásnou kobylku Normu, ale určitě i proto, že nad ní bděl strážný anděl všech koní a koňáků. A byl to určitě on, který poslal tehdy mého tátu k taxisu s řemenem. Ale to se všechno událo takhle:

Táta sloužil v Pardubicích u dragounů. Nedostal se tam náhodou, ale díky tomu, že o to moc usiloval. On totiž nejen dobře rajtoval koně, ale měl celou koňařinu nesmírně rád. A tam se jako se spoluvojákem seznámil s Frantou Taxisem, potomkem toho starého šlechtického rodu. Franta už sice tu urozenost svých předků moc nenosil, ale byl to dobrý a hlavně veselý kamarád. Také docela zblázněný do koní, jako můj táta. A celý dragounský pluk byl také přidělen k zajištění příprav Velké pardubické, na které tento rok také startovala i ta již zmíněná tátova tetička, po které snad tu lásku ke koním zdědil. Nebylo to určitě ale jen po ní, protože celý rozvětvený selský rod, do kterého oba patřili, byl postižen stejně a koně tam hráli vždycky prim.

Kluci tedy pomáhali při úpravě překážek i při tréninku a hlavně se starali o dobrou přípravu tetičky Laty, jejíž kůň se bál nejvíc právě toho obávaného Taxisova příkopu. Všechny skoky už dokonale zvládnul, ale tady se vždycky poplašil a nikdo ho na druhou stranu nedostal. Snad se mu někdy podařilo mrknout na druhou stranu té překážky a viděl tu hrůzu, která by ho čekala při doskoku. Možná, že tam zahlédl i nějakého svého kolegu, jak se tam kutálí i s jezdcem po trávníku, a tak nebylo divu, že se zatvrdil.

Tetička z toho byla tak vynervovaná, že ten dostih nechtěla ani jet. Věděla, že za těchto okolností musí nutně už na taxisu skončit. Také to byla pěkná ženská, a tak jí nebylo moc po vůli nechat se takovým koněm zalehnout a ještě si při tom rozcuchat účes.

Kamarádi dragouni se snažili koně podplatit, přemlouvali ho a vymýšleli různé rafinované finty k jeho obelstění, ale ten si nedal říct, protože věděl svoje. A tak přišli s poslední zoufalou akcí: kluci se při dostihu dostanou po hloučkách až k překážce, koně před skokem pořádně poplaší a Karel – to jako můj táta, protože byl nejodvážnější ze všech, ho ještě nějak popožene. Bylo to skoro bez rizika, protože je na závodišti každý znal, a tak nebude určitě nikomu divné, že právě tady se zdržují dragouni v rajtkách. Celý záměr vypadal tak slibně, že se pro něj podařilo získat i samotnou tetičku. Vždyť to nebylo proti pravidlům a nakonec ani nic jiného nezbývalo.

Domluvili se tedy, samozřejmě aby je kůň neslyšel, že na taxisu musí být první, a to těsně u pravé strany a najet přesně kolmo na překážku. Jak uslyší rámus, nasadí koni šporny a potom se soustředí už jen na skok. A tak se také stalo. Tetička to riskla a protože tato překážka je brzy po začátku dostihu, napálila to takovým tempem, že se všichni divili, co ta ženská blázní. Oni ji ti profesionální žokejové nebrali stejně moc na vědomí a touhle netaktickou jízdou hned na počátku dostihu se u nich shodila docela. A tak když kluci kousek před nájezdem na překážku začali ze všech sil řvát, sklonila se nad hřívu a pobídla toho zdivočelého koně, až heknul a letěl jako vlaštovka přímo proti proutěné ohradě, za kterou byl ten hrozný skok.

To hlavní však teprve přišlo. Od shluku keřů se odlepil Karel, jedním skokem se octl vedle koně a přišil mu na zadek pořádnou ránu poctivým vojenským „íbršvunkem“, jak se tehdy správně česky říkalo vojenskému opasku. Faktem ale je, že kůň skočil jako Šemík, krásně dopadl za příkopem a zatímco docházelo po chvíli na jiných místech taxisu ke krkolomným haváriím, pádili oba s velkým náskokem vstříc dalším překážkám. Všechny je zdolali ve velkém stylu a ani finiš těch zoufalých profesionálů tam vzadu jim v cílové rovince neublížil.

Vypuklo veliké nadšení a nečekaná vítězka tohoto slavného dostihu byla na roztrhání. Vždyť to byla první žena v historii, která tady vyhrála, a tak se s ní chtěli všichni vyfotografovat nebo jí alespoň stisknout ruku. Byla jí také hned předána první cena, krásný pohár a rovných sto tisíc korun - a to byly tehdy už nějaké peníze! A všechny patřily jí, protože nebyla jen jezdcem, ale také majitelem té krásné kobylky. No, nechme stranou, jak s nimi potom naložila, pravda ale je, že svému milému Karlíčkovi darovala ještě ten samý večer deset zbrusu nových tisícikorun.

Pozvala ho také na recepci, kterou pořádali na její počest a kde všichni až do nebe vyzdvihovali její jezdecké umění a vůbec jim bylo divné, jak taková křehká ženská mohla porazit všechny ty obávané mistry. Nebyla to planá chvála, ona skutečně jezdila dobře a i její kobylka byla ve vynikající formě. Ale nebýt toho povzbuzení na taxisu, nevím, jak by to všechno dopadlo.

Při recepci nevydržela ale ani na chvilku sedět, pořád se s někým procházela nebo jen tak postávala a po straně si Karlovi postěžovala: „Udělali jste to, chlapci, moc pěkně, hlavně ty, Karlíčku, ale teď se nesmí nikdo dozvědět, jakou má vítězka Velké pardubické na zadku modřinu. Tys nás povzbudil tím řemenem oba, jenže na té kobyle to není tak vidět.“

Když kluci dragouni propíjeli s Karlem ten královský dar, nemohli se dohodnout, jak to vlastně bylo. Jen Franta Taxis tvrdil s naprostou určitostí, že plný zásah dostala jen tetička. Přesto byl ale rád, že i on jí pomohl zdolat ten příkop, který před léty vymyslel jeho bláznivý dědeček.

Dneska je to už úsměvné vzpomínání, ale jak je vidět, strach z taxisu provází již celé generace koní a jezdců. Ale letos toho bylo snad až moc a já se bojím, že se mi o těch pádech bude celý koňský rok zdát. Kůň je přece nejkrásnější, když běží nebo skáče, a na druhé straně není smutnější podívání, než ho vidět krkolomně padat nebo bezmocně hrabat nohama ve smrtelné agonii.

Víte, o čem se mi dneska zdálo? O koňské stávce! Viděl jsem nedohledný průvod koní, jak za ohlušujícího klapotu kopyt důstojně kluše ulicemi Pardubic směrem k závodišti. V prvních řadách defilovali všichni dosavadní vítězové, ozdobení vavřínovými věnci, zlatými postroji a barevnými chocholy jako v cirkusu. V hubách drželi transparenty s nápisy „Zasypte taxis“ nebo „Nechce se nám do buřtů“. A za nimi kráčeli pomalým krokem smutní veterináři s velikými injekčními stříkačkami v rukou. A svoji solidaritu projevovali i všichni jezdci, kteří si kdy na taxisu namlátili. Uzavírali ten smutný průvod, protože většina z nich se pajdala o berlích nebo obtížně vlekla na invalidních vozíčcích.

Všichni se ubírali na velkou koňskou manifestaci, kde se mělo s definitivní platností rozhodnout o osudu této chlouby, Velké pardubické.

Miroslav Lalák


Diskuse


J. Václavíková
20:43
17.10.2014

Z. Baldova
15:50
17.10.2014

J. Kyselková
12:50
17.10.2014

J. Tachovský
12:55
17.10.2014

S. Donát
13:29
17.10.2014

J. Kyselková
14:41
17.10.2014

Z. Baldova
15:52
17.10.2014

J. Kyselková
14:26
17.10.2014

J. Tachovský
12:27
17.10.2014

P. Selinger
11:45
17.10.2014

J. Tachovský
12:40
17.10.2014

J. Vozábalová
13:05
17.10.2014

F. Matousek
11:05
17.10.2014

S. Donát
11:49
17.10.2014

T. Kočí
10:14
17.10.2014

P. Papež
10:26
17.10.2014

P. Papež
9:15
17.10.2014

T. Kočí
10:15
17.10.2014

P. Papež
10:21
17.10.2014

Z. Kumavka
10:20
17.10.2014

P. Dvořák
4:12
17.10.2014

J. Vozábalová
3:30
17.10.2014

P. Kmoníček
7:37
17.10.2014

T. Kočí
10:07
17.10.2014

S. Donát
11:57
17.10.2014

P. Lenc
8:13
17.10.2014

M. Krátký
8:31
17.10.2014

J. Vozábalová
12:46
17.10.2014

počet příspěvků: 29, poslední 17.10.2014 08:43









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.