23.5.2019 | Svátek má Vladimír






POVÍDKA: Svitavskej masakr

22.8.2008 0:05

Svitavy náměstíTOPlistPřed dvěma a půl lety jsme se na Sardenu seznámili s hláškujícím ranařem Kowalskim a dnes se nám starý dobrý známý opět vrací na scénu. Letos povídka Luboše Brandy nepokročila do užších nominací na CKČ, přesto starším 18 let může pocukat koutky úst. Povídka není určena dětem a mladistvým...

   No tak dobře, hajzlíci, když teda jinak nedáte, bude vám strejda Kowalski vyprávět vo tom, jak to tenkrát dovopravdy bylo s tím slavným svitavským masakrem.
   
   Novináři jsou většinou jenom líný hovada, který se ani nevobtěžujou ověřovat fakta. Prostě jenom tak vyblijou na papír všechno, co kde v hospodě slyšeli. Ale znáte to, každej v tomhle státě je tak trošku Erben, takže z hrbatýho koně nakonec udělají velblouda.
   
   Popsali vo tom hromadu papíru, že by si ním utřela prcku celá Indie. Jenže to všechno bylo úplně jinak, děcánka moje! Žádný militantní ochránci zvířat! Žádná ekoteroristická skupina! Žádný zelený magoři!
   
   Jenom já s Kyklopem!
   
   Akorát ten počet mrtvejch seděl do jednoho.
   
   --- === ---
   
   Začalo to úplně nevinně, jako ostatně všechny velký průsery. Jednoho krásnýho dne, byla to myslím středa, venku lilo, foukal hnusně studenej vítr, já zrovna telefonoval do Rakouska skrzevá parádně poblitej hajzlík, poněvadž jsem celou předešlou noc chlastal s nějakejma maličkejma medičkama a já vůl stará si myslel, že je raz dva přefiknu a zatím mě ty svině akorát tak vožraly, ale to je vedlejší.
   Zkrátka Kyklop si odkudsi přitáhl do Hnízdečka čokla.
   Jó, slyšíte dobře. Ta plešatá, dvoumetrová, dvěstěkilová, jednooká stvůra si přinesla mazlíčka! Podvraťáka! Čistokrevnou pouliční směsku! To zvíře bylo tak vošklivý, že se k sobě náramně hodili. Musel to bejt pěkně uštěkanej grupáč, protože takovýhohle čtyřnohýho mutanta jsem ještě v životě neviděl.
   Chtěl jsem něco v tom smyslu hnedle podotknout, ale vražednej škleb na Kyklopově ksichtě mi zalepil hubu. S ním se vůbec nemá cenu dohadovat. Jednak je němej a potom každej jinej názor hnedle řeší vyraženejma zubama. Ještě teď mě svědí papula, když si vzpomenu, jak mi před měsícem zlomil jedinou ranou sanici, a to jenom proto, že jsem plácnul, že by Fifinka ze Čtyřlístku mohla mít větší kozy a kratší sukýnku, že by to jako hnedle zvedlo prodej. Pro Kyklopa je totiž tahle kreslená partička posvátná. A já vám teda radím, dětičky moje, nedrážděte hada bosou nohou, strejdu Kowalskiho prázdnou flaškou a Kyklopa kecama vo Čytřlístku, nebo vás to bude vopravdu bolet!
   
   Nechápu, jak to ten potetovanej magor dělal, ale i když z něj nevypadlo jediný slovo, to psisko ho snad nějak telepaticky poslouchalo. Hnedle mu vyskočilo na klín, hnedle si lehlo na záda a nechalo si drbat pupek nebo hnedle vystartovalo ke dveřím, to když jeho páníček vyrážel ven za kšeftama.
   
   Zvíře kupodivu Mamče vadilo míň, než moje kolona na pálení úžasný slepecký samohonky, kterou jsem zbastlil dole ve sklepě. Indián měl zase svoji toulavou, takže se v Hnízdečku neobjevil už nějakej tejden, a tak ta flekatá chlupatina mohla klidně chrápat vedle Kyklopovy postele.
   
   Si teď asi říkáte, že si hraju na Jiráska, krmím vás vatou a kde nic tu nic. Ale momentíček, blbečci nedočkaví, však já se k tomu pomaličku prokoušu, jako důchodce biftekem.
   
   Dny běžely jeden za druhým, sem tam jsme někomu rozbili papulku, sem tam někomu podřízli krček, sem tam zlámali nožičky, sem tam vytrhali nehtíčky, sem tam si pohráli s něčí dceruškou, zkrátka nuda, rutina – jak se dneska moderně říká, no prostě furt dokola, jak se říkávalo kdysi.
   
   Mamča měla nějaký vyřizování až kdesi v Berlíně, takže nám pověsila klíče na krk, zamávala titanovou berlou před ksichtem, rozloučila se ( „Jestli zase něco posereš, Kowalski, nebo se kvůli tobě něco posere, tak si piš, že si ty sračky vylížeš do posledního bobečku a ještě mě budeš prosit o nášup, jasný?!“) a byla fuč.
   
   Strejda Kowalski má už pubertu za sebou, víme? Takže jsem se ani omylem nechystal vyrazit nějakýmu průseru naproti. Nakoupil jsem chlastu, co ho jenom žigulík uvezl, v půjčovně šlohnul zásobu péčka se zaručeně pravýma náctkama a hurá užívat si dovolený!
   
   Jenže osud je holt pěkná svině. Když potřebujete trošku štěstíčka, můžete se ho doprošovat jak chcete a on se na vás v klidu vykašle. A jakmile chcete mít klídek a pohodičku jako Rákosníček ve svým rybníčku, vylije vám kýbl hoven přímo do ksichtu.
   
   Zrovna jsem se díval na maličkou zrzečku, jak si hraje se zeleninou, když mi Kyklop vyrazil dveře vod cimry. Jen tak tak jsem stačil zastrčit kámoše zpátky do trenek. Kyklop koulel okem, byl celej rudej, žíly na krku naběhlý jako Zaremba při nadhozu.
   „Vo co de? Chceš se mrknout se mnou?“ povídám.
   Hvízd!
   Facka mi otočila hlavu kousavým dozadu!
   „Aha. Takže asi ne.“ Tahám to z něj jako z chlupatý deky, pořád ve střehu, protože jeho obrovský pěsti byly ještě na dostřel vod mýho apartního nosánku.
   A potom mi to došlo. Někam se mu zaběhl jeho čtyřnohej kámoš.
   „A to si jako myslíš, že já, velká tlama Kowalski, teď vyběhnu ven a budu hledat nějakýho podvraťáka!?“
   Hvízd!
   Křup!
   Tentokrát pěstí do nosu. Na tričko mi valila rajská, nos začal natíkat a příšerně bolel.
   „Ty vole! Co blbneš?! Jasně, že se po tom tvým pejsánkovi kouknu.“
   Ostatně, co bych pro kamaráda neudělal, ne? Ale při nejbližší příležitosti, a to si ty hajzle zapiš za uši, ti to vrátím i s úrokama!
   
   Za chvíli jsem ucejtil na ksichtě to známý pálení. Píchání tisíce vzteklejch jehliček. Jo, to si ta moje megarychlá regenerace začala pohrávat s frňákem. A sotva jsem se stačil oblíct, hodit do sebe lahváče a vytáhnout Startku, byl jsem zase fešák, jako z Bravíčka.
   
   Zvedl jsem límec svýho ošoupanýho koženýho kabátu, aby mi ten zasranej vítr nefoukal až na koule, zapálil další retko a vyrazil na tah noční Prahou. Bylo mi jasný, že toho čokla nemůžu v životě najít, ale jednak jsem se nechtěl s Kyklopem dostat do křížku a potom mi taky svým způsobem bylo toho plešouna líto.
   Jo, slyšíte dobře, hajzlíci, strejda Kowalski má totiž měkký srdce!
   
   Prošel jsem pár uliček kolem Hnízdečka, ale po psisku ani památky. Co se dá dělat, budu se muset ztrapnit. Zrychlil jsem krok a jako polskej zájezd jsem vlítnul rovnou do výčepu Na růžku.
   „Hele, hledám takovýho malýho, hnusnýho, strakatýho čokla,“ povídám Fandovi, když mi nalejval třetího ruma.
   „Jestli máš hlad, Kowalski, ještě mi tu zbyl vod pondělka nějakej guláš, vole,“ chechtá se mi hospodskej do ksichtu a s ním skoro celá hospoda.
   „Ale hovno, kucí, fakt, hledám čokla, kterej zdrhnul Kyklopovi, však víte, takovej malej podvraťák. Neviděli jste ho?“
   „Ty vole, Kowalski, běž si zapíchat s Kubišovou, ta ti ho najde!“
   „Nebo se Srstkou, vole!“
   Měl jsem sto chutí vytáhnou kolťáky a nechat po sobě zase jednou hromadu šklebících se mrtvolek.
   „Děte do hajzlu!“
   „A kdo bude platit ty rumy?!“
   „Kubišová, vole!“ zařval jsem na něj z ulice a mazal na metro.
   
   Neměl jsem vůbec představu, kde takovýho čokla hledat. Prostě jsem šel rovnou za nosem. Nasedl jsem do vagónu a jako sjetej krtek se sunul kamsi do tmy.
   Nějakej pokérovanej blbeček se rozhodl, že si vohřeje ruku v mý kapse. Ale strejda Kowalski, však vy víte dětičky moje, nemá pro tyhle věci pochopení. Nejdřív jsem mu pro výstrahu zlomil dva prsty a když ani potom nedal pokoj a vytáhl na mě motýlka, že si jako budeme hrát, počkal jsem na výpad, popadl ho za ruku, trhnul prudce zpátky, rána zezadu do ramene, křup, ramínko je venku z kloubu, klučina na podlaze a strejda Kowalski si staví míč k rozhodující penaltě.
   
   Diváci šílí!
   Míra Bosák v moderátorské extázi!
   Přesně umístěnej nárt a…
   Góóól!
   … zoubky letí až ke dveřím!
   
   To prase mi zasvinilo skoro celou nohavici!
   
   Dneska se ty mladý fakt neuměj chovat!
   
   Provětral jsem pár osvědčenejch práskačů, ale každej měl ze mě tak akorát prdel. Upřímně řečeno, ani se jim nedivím.
   Už jsem to chtěl vzdát. Vracel jsem se unavenej do Hnízdečka, když tu ke mně přicupitala taková blonďatá pionýrka a že prej jestli hledám toho krásnýho strakatýho pejska, tak ho prej naložili do auta nějací chlápci.
   „A do jakýho autíčka?“
   „Mno, taková dodávka to byla.“
   „Dodávka. Hmm. A nechtěla bys mi ji třeba nakreslit. Víš, doma mám…“
   „Já nevím, naši mi říkali…“
   „No jasně. Tak to má bejt! Nikam s cizíma! Ale tady jde o život! Toho pejska přece!“
   „Ale, já, teda, vy, teda, vůbec vás neznám!“
   „Ale mě tady zná přece každej. Jsem dokonce doktor, víš? Jmenuju se, ehm, Hruška. Doktor Hruška, maličká.“
   „Aha, vy jste zvěrolékař?“
   „Ano. Přesně tak. Ty jsi ale chytrá.“
   „Ale stejně to nepůjde. Spěchám do hudebky.“
   „A co ten chudáček pejsek?!“
   „Já fakt musím jít. A pusťte mě, nebo budu křičet!“
   „Ale, no tak, necukej se!“
   „Musím utíkat. Fakt. Jo, bylo tam napsaný, na tý dodávce, něco jako Bio-lab, nebo tak nějak, fakt už musím…“
   A odcupitala pryč.
   „Čubko jedna nadržená!“ zařval jsem za ní.
   Ještě, že mám doma to péčko.
   Dneska byl fakt náročnej den.
   Spadl jsem na kanape vyždímanej jako citrón v tequilla baru. Vylíčil jsem Kyklopovi, co jsem zjistil a náležitě jsem okomentoval, kdo a kde si ze mě dělal srandu a z něj a z jeho pejska ještě víc a přidal k tomu, jak mě bolejí nožičky a jakou mám žízeň.
    Vůbec ho to nedojalo.
    Chytil mě za límec a plavným obloukem mě hodil přes celou místnost rovnou na židli u psacího stolu.
    „Hele, vyser se na…“
    Asi ne. Kyklop si nade mě stoupnul s baseballovou pálkou a nervózně si s ní pohrával. Nastartoval jsem Mamčinýho noťase a svým datlím stylem – ťuk sem – ťuk tam – jsem začal prolejzat ten slavnej internet, abych našel něco vo tý firmě. Jestli teda ta maličká svině nekecala.
    No, nekecala.
   Ale časem se to určitě naučí!
    Bio-lab s.r.o. – nějaká buzerantská firmička ve Svitavách. Na půl cesty mezi Brnem a Hradcem Králové. Docela daleko. A mě se dneska vůbec nikam nechce…
   
    Byl jsem rád, že jsem se stačil alespoň vychcat. Kyklop lítal jako urvanej ze řetězu. Naházel do žigulíka všechno, co mu přišlo pod ruku. Nakonec vykopnul i dveře vod hajzlíku, chytil mě zezadu za límec a hodil mě do auta taky.
   
    Ti bystřejší z vás, no, tolik jich zase nebude, páč strejda Kowalski zná svoje maličký hajzlíky dokonale, žé, asi tuší, že míříme rovnou do tý východočeský prdýlky, absyme tam někde nějak zachránili toho vořecha, aby mi už ten plešatej magor dal konečně pokoj!
    Prostě nás tam ženou samý šlechetný úmysly!
   
   Cesta ubíhala vcelku svižně. Řídil Kyklop, takže žigulík kvílel v nejvyšších možnejch otáčkách a nikdo se nás ani neodvážil předjet. Policajti nám uskakovali z cesty a semafory z nás byly tak vyklepaný, že všechny radši strachy zezelenaly.
   
   Za necelý tři hodinky, takže něco kolem půl jedenáctý v noci, jsme se dokodrcali k dlouhý topolový áleji, na jejímž konci hrdě do tmy svítila oprejskaná cedule „Svitavy“. Někdo pod ní černým sprejem nastříkal „prdel Moravy“, takže jsme měli hned jasno.
   Přeskočili jsme železniční přejezd, řízli pravotočivou zatáčku kolem sympaticky zahulený hospůdky, potom prudce doleva, do kopečka, hup přes retardér a už jsme rovnou na náměstí!
   
   Naštěstí tu ti dementi mají obrovskej plechovej plán města i s ulicema, takže nám nedalo žádnej problém najít adresu naší milovaný firmičky.
   „Hele,“ povídám, „co když ta holka kecala, nebo se třeba spletla a v tý firmě nic nebude. Ne, že bych se jako bál nějakejch buzíků v bílým plášti, ale Mamča nás potom zabije. A to doslova!“
   Místo odpovědi vyrval Kyklop ze země betonovej truhlík i se smrdícíma fialovýma kytičkama a já jen tak tak stačil uskočit, aby mi ta krása prolítla kolem pravýho ucha.
   
   Možná, že někoho z vás napadlo, proč se oba tak štveme kvůli blbýmu psovi? Proč se na to prostě nevykašleme a nenajdeme Kyklopovi nějakýho jinýho ratlíka třeba někde v útulku? Hele, zkuste se na to našeho plešounka zeptat sami, jo? Mě ještě teď štípe frňák.
   
   Představoval jsem si to asi takhle: potichoučku přelezeme zeď, omrkneme co a jak kde mají, najdeme ty správný dveře, vlítneme tam, sebereme čokla a vypaříme se jako poslanec z bordelu.
   
   Jenže Kyklop to viděl asi jinak.
   
   Sjeli jsme dolů z náměstí, obkroužili kolečko na kruháči, řízli to kousek zpátky na Prahu, potom prudce doprava, dolů z kopečka, další ostrá pravá a hnedle šup doleva! Přímo před námi byla žluťoučká, čerstvě natřená brána s modrým nápisem Bio-lab s.r.o. Kyklop prošlápl plynovej pedál až na silnici, žigulík se postavil na zadní, zařehtal jako Šemík a vyrazil rovnou proti té plechové nádheře.
   
   Prásk!
   Prolítli jsme bránou jako kulovej blesk, takže veškerá nenápadnost byla v háji. Ospalej vrátnej se ani nestačil vymotat ze svý boudy, když mu hrudníkem prolítl pozdrav z Kyklopovy brokovnice. A sakra. Tohle nebude žádná čistá prácička. A víte co, prdýlky moje pokakaný? Vůbec mi to nevadilo. Spíš bych řekl, že mě to konečně začínalo bavit!
   Žigulík ladně přeletěl malým, skoro kulatým dvorkem a připlácl se jako plakát na oprejskanou zeď. Než jsem se stačil vysoukat přes řidičovo sedadlo ven, sundal Kyklop tou svojí prskavkou další dva šašouny.
   Vypadl jsem z auta, skok za jakýsi prázdný barely, kolt do ruky, dva rychlý kroky dopředu a bum! První zářez! Nějaká ženská v bílým plášti zrovna rozklepanejma rukama vytahovala z kapsy mobil, tak jsem ji sundal rovnou přes okno kanceláře. Určitě chtěla volat policajty. Ale na ty je přece ještě brzo, pusinky moje. Šedozelená hmota jejího mozku se nádherně rozlítla po stěně plný různejch diagramů a tabulek. A pak, že ženský mají v hlavě jenom piliny!
   Kyklop mezi tím vykopl dveře vedoucí do tý jediný budovy, co tu byla. Letěl jsem za ním jako modelka za hokejistou z NHL, sem tam jsem kolem sebe vztekle práskl kolťákem, ale to spíš tak propagačně. Vypadalo to tady prázdně a ospale. Maličká firmička kdesi v prdelákově. Žádný sekuriťáci, žádný ninjové, polonahý naolejovaný amazonky, rusáci s bazukou, ani vzteklý důchodkyně s laserovým dělem. Prostě nic.
   
   Chodba vypadala sterilně jako nějaká laboratoř. Nikde žádnej zbytečnej obrázek, plakátek, kytička, ani kalendář. Dveře kanceláří byly otevřený a skupinka smolařů, co tu měli noční směnu, zmateně pobíhala sem a tam.
   V duchu jsem počítal, že máme tak deset minut, než sem dorazí vykulený vesnický policajti.
   Chtěl jsem to mít rychle za sebou, tak jsem se hnal kanclíkama jako povodeň pražským metrem a měl jsem pocit, že stejně jako tý smradlavý vody si mě nikdo ani nevšimnul.
   Kyklop si razil cestu pěstí a pažbou brokovnice, takže stěny začínaly rozkvétat krví a mozkovou tkání pánů a lesklými bílými zoubky slečen a paní. Je to holt gentleman.
   
   Seběhli jsme dolů po deseti nízkých schodech, zabočili prudce doprava, další dveře a další Kyklopův kopanec.
   Najednou se proti nám vyřítili tři chlápci v maskáčích!
   No konečně!
   Prvního z nich sejmul plešounek brokovnicí. Skoro ho z toho metru rozpůlil. Jenže potom už neměl nabito. Naštěstí mu to došlo a rychle se sehnul. To mi stačilo, abych třikrát provětral hlaveň svýho šestirannýho bratříčka.
   Překročili jsme stydnoucí mrtvoly a vřítili se do čtvercové haly dobrých sto na sto metrů. Všude se tu povalovaly bedny a barely s podivnýma značkama. Mezí tím vším bordelem se tu a tam blejskal chromovej operační stůl. Na některým z nich se ještě teď cukali hafani různejch ras a barev. V protilehlý stěně na nás čuměly votevřený dveře, ve kterých právě mizel poslední povedenej doktůrek. Neměl jsem ani čas zařvat na něj něco vtipnýho, protože se tou samou dírou dovnitř právě hrnula skupinka potenciálních mrtvol ve slušivejch maskáčích.
   Skočil jsem kotoul přes levý rameno, do kleku za bednu, šup nahoru, bum a bum, šup dolu, na druhý koleno, bum, skok vedle, dva rychlý kroky, prásk a prásk, druhej kolťák, prásk a bum a ratata!
   Kyklop se taky činil. Jeho brokovnice si párkrát rázně odkašlala. I když je to plešatý hovado tak příšerně tlustý, dokáže bejt rychlý jako Pendolíno na rovince. Vyskočil zpoza barelu, chytil prvního borečka jednou rukou přes celej ksicht a ladným škubnutím mu prostě jenom tak zlomil vaz. Druhej sekuriťák mu mezitím vrazil bajonet někam do žaludku. Ale ale, tohle neměl dělat. Kyklop se nasral jako Paroubek po volbách a vrazil mu pěstí přímo doprostřed čela. Ozvalo se nepříjemný křupnutí. Hošánek se proletěl dobrejch pět metrů a potom stekl po stěně jako hadrovej panák.
   Posledního vejlupka jsem sejmul dvěma ránama kamsi do pupíku. Kroutil se na zemi jako žížala.
   Když jsme ho míjeli, Kyklop se na chviličku zastavil a podíval se mu do očí. Byly nádherně modrý, plný strachu a bolesti. Plešounek hluboce vydechl a dupnul mu na krk. A potom pro jistotu ještě třikrát.
   Kanadu měl celou od krve. Vepředu mu na ní ještě visel chomáček blonďatejch vlasů.
   Bylo to tak romantický!
   
   Začalo mi vrtat hlavou, proč takovou špeluňku hlídají takovýhle maníci?
   Nestačil jsem se v tom ani pořádně prošťourat, když mi do ksichtu skočilo psisko. Teda spíš něco_jako_psisko!
   Vypadalo to jako přerostlej dobrman. Jenomže tohle zvířátko mělo kovový čelisti se spoustou hydraulickejch trubiček. A z huby mu taky vůbec nesmrdělo. Zkrátka divnej, pěkně nasranej čokl.
   Stačil jsem si před frňák akorát tak strčit ruku, takže se do ní to psisko zakouslo jako do uheráku.
   Křup a lup!
   Kosti v zápěstí jsem měl napadrť!
   A to zase nasralo mě!
   Strčil jsem mu volnou levačku na pupek a dvakrát zmáčkl kohoutek. Zvíře ode mě odlítlo o dobrýho půl metru. Dopadlo sice na prdel, ale hnedle už stálo na všech čtyřech a nevypadalo, že by mu ty dvě včeličky v kožíšku nějak moc vadily.
   Čokl bez zaváhání znovu zaútočil!
   Podařilo se mi uskočit stranou a střelit mu další kulku kamsi za hlavu. Vrazil čumákem do podlahy, až odlítly jiskry. A kurva! Tak tomuhle se teda říká - mít plechovou hubu!
   Pes se bleskurychle otočil a já zjistil, že už mám v kolťáku jenom jeden náboj. Rozlámaný ruce se tak nějak nechtělo šáhnout do kapsy pro ten druhej, takže jsem začal úplně normálně zdrhat!
   Kličkoval jsem mezi bednama, shazoval za sebe prázdný sudy a krabice a bláhově doufal, že to toho čoklíka přestane bavit.
   Nepřestalo.
   Běžel za mnou jako na nějakým honu. V pohodě přeskakoval překážky a skoro bych i řekl, že se ten hajzl smál!
   Nezbylo mi, než se k tomu postavit čelem.
   Najednou jsem zastavil a prudce se otočil.
   Pes to zřejmě nečekal, protože stačil tak akorát otevřít hubu a vrazil do mě jako blondýna do svodidel. Okamžitě jsem mu nacpal kolt do papule a stiskl spoušť.
   Prásk!
   Pes zakňučel jako každej jinej, když mu vystřelíte mozek z hlavičky a bylo po něm.
   Sesunul jsem se ke stěně. Funěl jsem jako šedesátník po vánočním sexíku a ruka mě bolela jako po masturbačním maratónu. Zápěstí jsem měl pěkně nateklý, ale kosti už se daly tak nějak dohromady. Zkusil jsem do prstů sevřít kolt – a šlo to!
   Jupí!
   
    Kyklop se mezi tím taky nenudil. Čoklík tu měl bratříčka!
    Jenomže plešoun zvolil úplně jinou taktiku než já. Zrovna, když jsem se po něm ohlídl, ležel na zmítajícím se psím těle a oběma rukama se snažil vyjícímu psisku utrhnout hlavu!
    Obrovský bicepsy k prasknutí nalitý krví. Pulsující žíly vystouplý na býčím krku. Huba otevřená v němým výkřiku.
    Skoro jako nějaká antická socha.
    Škoda, že to všechno tak nějak rychle skončilo. Ozvalo se banální křup! Kyklop se ztěžka postavil a podivnou psí hlavu ledabyle zahodil kamsi mezi bedny.
    Utřel si z čela pot, ukázal na mě fuckéra a kopancem do prdýlky mi jemně naznačil, že je právě tak akorát čas jít dál.
   
   Konečně jsme se dostali do poslední místnosti.
   Byla sice podobná té předchozí, ale po nějakých bednách a sudech tu nebylo ani památky. V pěti řadách, pěkně jedna vedle druhé, tu stály klece s hafanama všech ras, barev a velikostí. Vzadu, v koutku, se krčila pětice doktorů.
   
   „O co vám jde? Nechte nás, prosím. Zaplatíme vám, co budete chtít!“
   Vysypal ze sebe takovej šedivej dědek. Asi tomu tady šéfoval.
   „Hele, prachy si nech na funus, kentusáku,“ povídám. „Tadyhle kámoš jenom hledá svýho pejska. Jasný?!“
   „Co, co, cože?“
   „No, prostě si tady najde svýho mazlíčka a zase potichoučku vypadneme.“
   „Jo, ano, jasně, tady v klecích máme všechny...“
   
   Žádnej hepáč, děcánka moje.
   Život je holt pěkná kurva!
   Kyklopův hafík se rozvaloval na operačním stole.
   Packy roztažený, přivázaný plastovýma páskama.
   Hrudní koš roztaženej, vnitřnosti vzorně vyskládaný vedle v misce.
   
   Kyklop se chytil kovový desky stolu, až mu zbělely klouby na jeho obrovskejch prstech. Na kratičkej okamžik jsem viděl cosi jako slzu v tom jeho obrovským modrým oku.
   Potom už jsem tam viděl jenom smrt.
   
   Těžko říct, jestli ji tam viděla i ta skupinka doktorů, ale když utichl jejich příšernej řev a já se na ně šel podívat, leželo na zemi cosi jako mokvající hadrovej chuchvalec, ze kterýho pomaličku odtíkala stružka krve. Štrádovala si to rovnou do kanálku uprostřed bíle vykachlíkovaný podlahy.
   
   Kyklop odepnul pejska z desky stolu, zabalil ho do bílýho pláště, co tu visel na stěně a něžně, jako když holčička odnáší svoji Bárbínu do kočárku, pochodoval ven.
   
   Byl jako v transu.
   
   Sunul se krok za krokem jako Golem.
   
   Radši jsem ho předběhl, přebil oba kolťáky a hop a skok přes mrtvolky jsem vypálil rovnou k východu.
   
   Kyklopa jsem posadil dozadu. Stejně byl úplně mimo.
   
   Zrovna ve chvíli, když jsem startoval žigulíka, vjela do dvora policejní Felda. Majáček smutně poblikával, policajti byli vykulení jako školáci v holčičích sprchách a k tomu všemu ještě začínalo pršet.
   Vytočil jsem motor na maximum a vyrazil vstříc dalšímu dobrodružství!
   V pravačce volant, v levačce kolt, na ksichtě škleb a v palici divoká radost.
   Jo, dětičky moje, kdo to jednou zkusí, pokaždý už musí!
   
   Prvního policajta jsem sejmul ještě z dobrejch pěti metrů. Kulka mu prolítla palicí, střihla to doleva a vysklila okno na zadních dveřích. Druhej z toho byl zmatenej jako Goro v Tokiu, takže ani nestačil lapnout vysílačku do ruky, když jsem mu poslal dva žhavý dárečky kamsi do hrudního koše. Nejspíš to chytly plíce, protože když jsme se míjeli, lítaly mu z papule rudý bublinky.
   
   Vyjeli jsem do prázdné noční ulice. Strhl jsem volant doprava a vzal to jednosměrkou kamsi nahoru. V dálce za sebou jsem slyšel vyjící sirény. Přeskočil jsem na chodník a projel mezi nějakýma polorozpadlýma barákama. Cesta končila tovární halou. Smejkl jsem žigulíkem přes ručku znovu doprava, plyn až na podlaze, slalom mezi popelnicema a hurá nahoru na náměstí!
   
   Prolítli jsme městem jako polskej zájezd, nekoukali nalevo, napravo a hnedle šup dolů, na kruháč a rovnou do Prahy, do postele, doprdele už aby to bylo!
   
   Policajti se tam z toho asi neprobrali doteď, protože jsme po cestě žádnýho ani koutkem oka nezahlídli.
   
   Začínalo svítat.
   Sluníčko s náma drželo basu, takže červánky vybarvilo krásně doruda.
   Z lesů a z kanálů se jemňoučce kouřilo, nedočkaví důchodci začínali vylejzat ze svejch harampádím přecpanejch nor, na D1 se převrátil první dnešní kamión, v rádiu rozjeli totálně trapnou ranní show a já měl zase jednou pocit dobře vykonaný práce.
   Teda alespoň si ten pocit takhle nějak představuju, protože, a to je vám snad jasný, dětičky moje, strejda Kowalski nikdy nepracoval a nikdy se k tomu snížit ani nehodlá!
   
   Stál jsem u okna, dopíjel posledního gambáče a přes záclonu pozoroval Kyklopa, jak do malýho hrobečku na zahradě Hnízdečka pohřbívá svýho čtyřnohýho kámoše.
   
   Vůbec sem si nebyl jistej, jestli by něco podobnýho udělal i pro mě.
   Tak takhle se to vlastně všechno seběhlo, hajzlíci moji zvědaví.
   
   No, přísahám na holej pupík!
   
   A jestli někdo z vás plácne něco vo tom, že to jako všechno bylo jenom kvůli vobyčejnýmu čoklovi – najdu si ho!
   
   A rozkopu mu koule!!!

Luboš Branda


Diskuse


Jura Jurax
No,
17:02
4.9.2008

Zadr
18:18
27.8.2008

Ubohost
21:26
23.8.2008

Lobo
19:01
22.8.2008

-morg-
13:49
22.8.2008

Jana677
15:25
22.8.2008

nene
11:49
22.8.2008

Jana677
:-)
9:18
22.8.2008

počet příspěvků: 9, poslední 4.9.2008 05:02
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...