29.3.2024 | Svátek má Taťána


POVÍDKA: Světlo na konci jeskyně

14.11.2009

V každé hospodářské i nehospodářské krizi toužíme po světélku ve tmě a mně se stal po tom strašném horském neštěstí život jeskyní a kobkou, jejímiž útrobami jsem se kupředu prodíral jen tak šátravě a po paměti, asi jako bídný červ Edgara Allana Poea, asi jako krtek z tunelu, asi jako osamělá podzemní housenka, která si pro sebe ublíženě mumlá: „Tak kde už jsi, ty vytoužené SVĚTLO NA KONCI KOBKY? Záblesku úlevy? A kdy mi konečně zablikneš?

Co říkáte? Že jsem slaboch a nedokázal na mrtvé včas zapomenout? Máte pravdu.

Nikdy jsem nezapomněl. Ale nejen to. JÁ SE VRÁTIL NA MÍSTO TRADÉDIE. Po letech, ale přece, i když napůl odumřelý, ale přijel jsem, sem do kraje lanovek i lyžařských vleků, s nitrem daleko chladnějším než VRAŽEDNĚ lesklé skalní štíty, co se BEZ SVĚDOMÍ zdvíhaly okolo Hradlářovy chaty. Vynořil jsem se v místech tisíce vlastních vzpomínek co chodící mrtvola, aby mě bílé ledy na úbočích vymanily z mé osobní „jeskyně“, a VRÁTIL SE NA MÍSTO SMRTI, PROTOŽE JSEM SE SEM MUSEL VRÁTIT.

Bíle oblečená holčička mi pohotově přinášela další pivo. Courala se lehce, jako by se vznášela. Správcova dcera? Vnučka? Proč mi jenom cosi v jejím obličeji připomnělo Věru? „Ahoj!“ pozdravil jsem. „Kde máte nádraží?“ „Tady nemáme žádné nádraží." „Myslím zastávku." „Půl hodiny, ale poklusem jako já.“ Místnost s obrazy horských krajin kontrastovala s jasem jejího obličeje a on zase s mou vlastní vnitřní „kobkou. Zima ještě umocňovala mou izolaci. Po celodenní túře jsem se před chvílí ocitl v teple, ale vypadnu. Uvelebený v koutě zadní místnosti jsem do sebe lil pivo za pivem. Z kraje nepěkných vzpomínek zase odjedu a víckrát se nevrátím. Dopil jsem milionté a knajpa mi plavala před očima, jako bych se díval skrz akvárium. Na obraze jsem si všiml železničního mostu, ústil do tunelu a nahoře pomrkával ledový štít. Jak povědomý. On. A bílý. Jako tenkrát. Rejem stínů se ale dnes vznášelo děvče - a taky bílé. A s další sebevražednou sklenicí. Tvářilo se zrovna tak nevinně jako Věra - před smrtí. Tou strašnou smrtí ve stěně. „Máte prý radši zůstat na noc, pane Lorenci!“ řekla. Vzkaz dědy od výčepu? Asi. Upřeně mě pozorovala a vtom jsem se otřásl hrůzou. „Vyloučeno.“

„Ale proč? Pročpak?“

„Musím jít na rychlík.“

„Ale tady žádný rychlík nestaví. Až ráno.“

Obchodní trik? „A kolik stojí vyspání?“ Jemné rty vyřkly cifru, při níž by se kreslené postavičce osmkrát protočily panenky. Vyděračka. Pokoj nahoře přitom menší náprstku a měl jediné úzké okno, jehož rám připomínal křivolaké rámy kolem křivolaké cesty podniknuté pod tíhou nepřekonatelného nutkání SE VRÁTIT. Ano. Nutkání démona zvrácenosti. Přistoupil jsem k oknu a dlouho hleděl na horu. Vítr venku svištěl, ale vzpomínky pálily. Ta horolezecká... Jako by se to seběhlo včera, ten nebezpečný výstup slizce zledovatělou stěnou. Tvář horského vůdce Raye, když mně a mé ženě veledůležitě uděloval pokyny, jeho trochu kočičí pohyby a mrštnost veverky. Pak i Věřina zručnost a já sám nemehlem. Uměla dračí smyčku. A její ostrý dech a ostrý Rayův cepín náhle v mé dlani. Krkolomný výstup. Lidská TROJICE ve stěně. Jeho frajeřinky, Věrou ale uznalým smíchem kvitované. Způsob, jímž ji jistil, a její oči. Zářily? Stále méně skrývané pohledy a zase jsem prožil dva momenty ve stěně, kdy VĚRA VĚŘILA JEMU v momentě, kdy mohla zrovna tak důvěřovat mně.

A zase jsem jako z perspektivy kroužícího kondora viděl naši trojici visící uprostřed stěny a uslyšel táhlý, dunivý rachot, viděl bariéru shora se řinoucího ledu a Rayův úžas, když ho tři metry vedle mne sebral ostrý okraj. Znova jsem slyšel Věřin výkřik hrůzy, ale i bolesti. nad jeho smrtí, výkřik srdce, které jsem nikdy neměl zaslechnout. A druhá vlna laviny. Vymazala ze světa i manželku, ano, tu milence právě „šťastně“ zbavenou, a já zůstal ve stěně sám. Dokud nepřišli.

Sotva jsem se zotavil, odjel jsem k moři. Měl jsem peníze, ale duši opřádala lepkavá pavučina. Zvolna jsem kameněl a ze stran mě svírala imaginární kobka. "Jste, Lorenci, v jeskyni,“ sdělil mi i psychoanalytik. Jak utéct DO SVĚTLA? Anebo jsem už můra??

A pak jsem se vrátil k jeskyním, protože jsem chtěl z jeskyně. Trhl záclonou. Prozatím zastřel okno, tak jako tvář mrtvoly. Vklouzl pod sněhovou pokrývku, vzpomínal na Věru a nemohl usnout. Zdmi Hradlářovy boudy probíhali obrovští mravenci. Kradmý šepot mě dováděl k šílenství. A jejich tunýlky!! Hemžení VE ZDECH! Představoval jsem si nesčetnost nožek a úzký obdélník okna vnímal siluetu HORY. V pokoji byla strašná zima. Vrzly dveře. Vždyť jsem zamkl! Začaly se zvolna otevírat, kdosi vstoupil a stanul nade mnou. Dívka. Ta holčička? Ne. Byla to Věra. Má dávno mrtvá žena, jejíž hebké vlasy se vlasům děvčete podobaly. Sen, je to sen! „Ty jsi Věřin duch?“ Zvolna přikývla. „Přišla ses podívat?“ Řekla: "Nevypadáš, jako by s ti vedlo zle, ale poslyš, Lorenci, nejsi tady v bezpečí!“

„S tebou asi ne," ušklíbl jsem se. „Počkej, nejde o mne.“ „O koho teda?“ „O TY DVA DOLE. Chtějí tě zabít!“ Rozechvěle se odmlčela. „Pro peníze?" povídám. "To přece není možné.“

"Je to jisté, JAKO ŽE TĚ STÁLE MILUJU. ONI TO DĚLAJÍ.“ „Spolu?“ Přikývla. „A dělají to často.“ Na ruce jsem ucítil dotek živoucího masa. „Ty odtud musíš okamžitě vypadnout, Loreci,“ řekla.Věra stroze a rezolutně, tak jako zaživa, a jediným máchnutím rozrazila okno. „Skoč!“ A vystrčila mě na špičku zledovatělé haldy. Skutálel jsem se a když vyskočil, stála po mém boku. Věra. Ano. Mrtvolně bledá, ale hmatatelná. Stále tak svůdná a nebyl jsem stařec. A nato mě vedla jako ta nejvěrnější manželka z okultního románu. Opravdu se vrátila ze záhrobí? Útlé prsty mi drtily zápěstí. Vlekla mě ke „svému“ skalnímu štítu. K NAŠEMU štítu, a Hradlářova bouda se zmenšovala. My stoupali. Stoupali po uzounké stezce do sněžné říše strnule bílých skal. Vysoko na šedém nebi se cosi taky bělalo. Oho, rozpitá skvrno měsíce. Ostré štíty pod ní se třpytily povlakem ledové tříště a nekonečné hory voněly. Trochu jsem se vzpamatoval: „Kam..?“ Začínala mi být zima.

„Neboj! Ještě chvilku, a jsme u zastávky.“ „Ale vlak tu staví až ráno, Věro.“ „Ne. Lhali ti, ty naivo! Jako i v tom, že... I plod svedené zrozený po smrti její se bytostí astrálu věrnou stane!"

"Coo...? Cože?" Co říkala?

"PŮLNOČNÍ VLAK K VRAŽDĚ! Staví tu KAŽDÝ den. Ale ne půlnoční expres, ne, ale osobák."

Stále jsme stoupali skalami sevřeným údolím a útlé řasy šedavých mraků překryly měsíční skvrnu. Viděl jsem stěží na pět kroků. Z údolí hluboko pod námi se zvedl mírný vítr. Celého mě rozklepal. Kradmo jsem koukl po Věře: ani se nezachvěla. Šla – a šla. Stroj. Ne žena. Ale zrovna jako kdysi. Ta výdrž! Vedla mě – a našlapovala jako kočka. Jako kdysi Ray. Jako veliká, zralá, za noci lovící kočka s nejnádhernějšíma očima. Pak ale vítr zesílil a rozčeřil jí vlasy. Jak strašně se podobaly vlasům té holčičky z hospody! Motaly se mi před očima. Byl to neuvěřitelně ŽIVÝ sen. Tak živý, jako ona mrtvá. Anebo bdím? Jsem jen neuvěřitelně opilý? Odevzdán na milost a nemilost přízraku? Vlastní ženě, a přece přízraku, s nímž jsem kdysi toužil mít i takovou holčičku jménem Valérie? Ale místo děcka přišly zimní sporty, které budiž pochváleny. A Ray, kdysi můj přítel. Než přišla Věřina láska k němu. Láska, zrada, lavina, šli jsme. Půl úkroku vlevo už by mi zřejmě stačilo k smrti. Úbočí končilo v prázdnu. Krajina se kamsi propadala. Vakuum obřího dolu zelo. Fičící, závratné duto. A dvě malinké figurky na LEMU světa. Za krajem toho lemu nic už nebylo. Jen kotel par, tak podobný jeskyni mé duše, té pseudogotické kobce, která byla rozlehlá a plná hodně podobné prázdnoty. Alpy. Kéž by tak, kéž by už konečně NA KONCI KOBKY vytrysklo záchranné světlo! Tolik jsem po "teple" toho reflektoru toužil! Po záchraně světýlkem!

"Proč se tak ženeš?“ křikl jsem na Věru. „Klouže to, a já nechci skončit DOLE!“ A táhl jsem při řeči zmrzlé prsty po skalní stěně. Stezka mezi ní a propastí byl uzoulinký pás. Věra se ale po pásu vznášela, skoro, to já byl i dál nemotora. „Tak počkej přece!“ „Nepočkám. Musíme si pospíšit!“ pootočila hlavu. „MÁME ZPOŽDĚNÍ!“

To slovo ZPOŽDĚNÍ mi vykreslilo útulné, vyhřáté kupé v nitru pryč od všeho uhánějícího vlaku, a tak jsem sklapl – a přidal do kroku. Stoupali jsme. V ústrety nám s větrem přilétalo cosi nepatrně drobného a naráželo mi to do tváří a čela. Seschlé lístky hrobu? Věřina! Hrobu v propasti. Byly tak úplně zkroucené. Jako rámy obrazů. Ale nejspíš se mi to všech jen zdá a listí pohřbených jsou zmrzlé vločky. Každou chvíli se mi některá otřela o bradu nebo ústa a spěchali jsme věčným šustotem už celou věčnost. Tu překryl šelest jiný zvuk. Pravidelnější. Mechaničtější. Stal se brzy zběsilým rachotem. Ze tmy se řítily nápravy. Lomozily. Blížily dr. Ten charakteristický, strašidelný zvuk nočního vlaku a... „Rychle, tak rychle!“ vykřikla Věra. Vyrazila jako kamzík. Přestal jsem vnímat hrozný chřtán dolu a taky se hnul. V mlze před námi duněly nosníky, obrovské. Nosníky neviditelného mostu. Snad právě mostu z obrazu v hospodě, a po tom mostě mi přijížděl vlak. Vytoužený. Záchranný. VEVNITŘ čekalo vlídné kupé, měkounce vystlané jako domeček pro panenku z Andersenovy pohádky. Pro panenku té nikdy nenarozené holčičky! Chtěl, toužil jsem se stát jejím spolucestujícím a do nejmenšího detailu si její doupátko představil. Jen naskočit a budu zachráněn. Šup do pojízdného pokojíku. Do odjíždějícího domku, co mě odveze z mrazivého snu. A tak jsem se rozběhl ještě rychleji. Noha se smekla a hrůzo, já padal. Neodvratně. Do propasti. Jako tenkrát i má nebohá žena, ale tu mě pevně zachytila její ruka a přidržela mě druhá a ještě stihla odevzdaně ukázat do tmy. Ty OČI. Ta řada žlutě žhnoucích oken řítící se soupravy rachotící už v dáli, a pak ty žluté body jeden po druhém mizely jako nějaké pralinky, které mi byly odepřeny za dávný hřích. I poslední vagón s praskotem zmizel za siluetou hory. Nastalo ticho rušené jen šustotem ledových krystalků, které nám kropily tvář jako sychravé lístky hřbitova. Toho, na kterém byli nedaleko odtud pohřbeni Věra i Ray, ona ovšem jenom symbolicky, protože tělo se nikdy nenašlo. A jako ono odešel teď nenávratně i můj vytoužený, vystlaný pokojík vlaku a já zůstal sám jako tehdy ve stěně, sám s přízrakem a mezi gotickými skalami i ve své kobce a jeskyni a úplně beze světla, bez dcery, úplně beze všeho, a věděl jsem s jistotou nejhoršího: Ano, PRÁVĚ MI UJEL I POSLEDNÍ VLAK.

To jsme, Věro, ty káčo, nemohli běžet rychleji? Chladně jsem se od ní odvrátil. Zrádkyně! Začal jsem úporně sestupovat k boudě a... Přece se nezaleknu mrňavého děvčátka a lakomého starocha. Bez ohlédnutí jsem se rozběhl.

„Počkej!" Ach, co bych čekal. "Nikdy v životě jsem ti, Věro, nevěřil!“ "Já tobě vždycky, Lorenci.“ Tvoje chyba! myslel jsem si. I ve stěně.

"Nechtěla jsem, ale vezmu tě tedy NA NOC K SOBĚ!“ A to byla tak šílená věta, a přece či právě proto jsem nedokázal odmítnout. Potom... Několik minut jsme ostře kráčeli po úzkém skalním hřebenu, větrném až běda, půda se propadala po obou stranách a... Ne, neměl jsem na Věru dát, ne, proč ji poslouchám? Problém byl v tom, že mě stále přitahovala. Jako kdysi. Tak JAKO LAMPA MŮRU. Tomu erotickému magnetismu jsem se ve svém věku ještě nedokázal ubránit a navíc... BYLO TU COSI, ČÍM JSME BYLI SPOJENI NAVŽDY. Dva horolezci navzájem se jistící ve stěně. A LAVINA... nás spojovala. TA... a ještě něco. A mně to došlo a nešly stisknout nůžky, jimiž bych pupeční šňůru odstřihl, tak jsem nebyl otcem a Věru prostě MUSEL následovat tou pekelnou velehorskou krajinou svištivého větru. Stupňovalo se to až chorobně donekonečna. Musel jsem za ní. Byla magnet a odkudsi z dna hlubokého dolu vpravo zurčela bystřina, ale zlá. Z jícnu nalevo ale sálalo jen ticho hrobu. Kobka... a zase kobka. Třetí uprostřed mé hrudi. Něco tam strašně bolelo, jak říkával Beckett. Mé srdce? Ne. BYLO TO ŽIVÉ. „Je to ještě hodně daleko, lásko?“ Věra neodpověděla. Stezka šla do nenávratna. Hory jsme v husté tmě spíš cítili než viděli, ale sledovaly nás jako obři dva červíky. Od matně lesklých štítů klesaly do údolí cáry mlhy a byly bílý dým. Zkoušel jsem myslet na verneovky, ale nešlo to. Na dětství. Ztratilo se! Zase jsem uklouzl, ale oddaná Věra mě dostala na nohy a já se cítil v její náruči jako dítě. Vždycky jsem jím zůstal a znovu si díky tomu vzpomněl na holčičku. Tak ti podobná, Věro! Tak strašně, tak prapodivně jí podobná! No... Ano... Musím se na malou, zákeřnou vražedkyni Věry konečně vyptat, ale co nejrychleji, než tenhle sen skončí.

Ale nešlo se ptát. Místo Verna jsem si vzpomněl na hroznou povídku Teď se nedívej o trpaslici a malátnost mi nedovolovala rozevřít čelisti. Motal jsem se po stezce pod břemenem horské únavy jako Robinzon, který se neuměl doplazit ke SVĚTÉLKU JESKYNNÍHO ÚSTÍ, a ta myšlenka na světlo na konci jeskyně... Věra stanula. „Lorenci? Tak jsme tu.“ A já se díval. A díval. Neschopen slova. U TEBE DOMA ŽE...? VĚRO! To má být tvé zamilované a ženskou rukou zútulněné DOMA? Hleděl jsem na ostře vykrojenou jeskyni v boku mohutné skály. Do ústí jakéhosi loupežnického brlohu, bože můj, to snad může být leda sídlo Lipse Tuliána. Rinalda Rinaldiniho. Ali Babových čtyřiceti loupežníků! Ale tvoje, Věro? Tvoje?

Hora okolo ústí byla mrtvolně ledová, když jsem se o ni vrávoravě opřel dlaní: „Jeskyně!“ A tak podobná jeskyni ve mně. Mozkem se naposled mihlo vysněné kupé s panenkou. Holčička z hospody, pokojík velikosti náprstku, z něhož jsme před chvílí uprchli. Která verze osudu ale bude lákavější? "Ty tady bydlíš?" „Tak si tu poustevničím,“ broukla s úžasnou, neodolatelnou samozřejmostí a pevnou vírou v mé pochopení všeho. „Tak trochu a spokojeně, víš?“ Šílená! došlo mi ve zkratu. A není to sen! Tohle byla od samého počátku realita, i když groteskní, a TO JÁ JSEM VÝCHYLKA z ní. To já se realitou pohybuji na vodítku šíleného přízraku a DOKONCE I PO JEJÍ SMRTI JSEM ZŮSTAL V ZAJETÍ MILUJÍCÍ MANŽELKY. A tu mě známě jemná bříška na konečcích prstů postrčila dovnitř do jeskyně, a hned jsem skoro zakopl a opile se motal naprostou temnotou škobrtaje o divné nerovnosti. "Jenom se neboj, miláčku. U MNE SE VYSPÍŠ JAKO VE VATĚ! A ráno? DOČKÁŠ SVÉHO VLAKU!“ A já někam padal jako kámen a STRAŠLIVĚ MOC toužil usnout, nadobro, a spát, spát a snít a jako obvykle tím způsobem unikat ze své reality, z gotické kobky svědomí, z jeskyně. Teď ale vlastně Věřiny jeskyně. Nebo NAŠÍ? Ach, dotápat konečně ke světlu naděje NA KONCI! V dáli uvidět, jak zazáří, až jako by se ke mně blížilo, ach, tak to by bylo něco!

„Postel!“ zašeptala a jemňounce, něžně mě tlačila shora do ramen, už zase jako malého chlapce. Automaticky jsem sklesl a propadl spánku. Vytouženému. Léčivému. A tentokrát konečně OPRAVDICKÉMU. Ale běda. To nebyl pokojný spánek v pokoji, spíš jeskynní převalování, a COSI HRŮZNÉHO MĚ VE TMĚ ČEKALO. Namísto MĚKKÉHO, prachového peří jako bych se ocitl v pekelně žhnoucí, gotické mučírně či naopak na zledovatělém MLATĚ. Prokrustově loži. Postel se zdála děsivě krátká a pelest jsem cítil až pod zátylkem, mrazivě hladkou a jako ze železa. Ale protější pelest pod mými kotníky otravovala zrovna tak. Brr, zima! A teď už přiskočí trojhlavý obr a beng, beng, beng, roztříští mi dubovým kyjem lebku na kaši. Ach, vstaň, ty blázne! pokusil jsem se přikázat si. Vstaň, uteč! Nešlo to. Nešlo se vzchopit. A kam se vrátit z temné jeskyně osudu a copak jsem ochrnul? Nebo jen kouzlo? Kouzlo, jímž pokračuje další ze snů, které jsou v sobě navzájem zasunuty jako matrjošky? „Věro!“ Najednou už tu nebyla. Ale ve tmě cosi ŽILO. Uslyšel jsem nesmírně vzdálený zvuk z hloubi jeskyně, snad řvaní podsvětní příšery v hrozné dáli, snad jekot stvůry z nejšerednějšího snu, a můj bože! Řev se BLÍŽIL! Znovu jsem se pokusil vstát, ale do masa se mi s rozkoší zaťaly dráty, tenoulinké jako režná nit. Jen jsem zachroptěl a byl náhle pečlivě připoután k těm ledovým pelestem pod hlavou a kotníky a nemohl se takřka hnout. Z hloubi jeskyně se TO zatím blížilo. Co? Zvíře z mytologie! A já? Slyšel ho blíž – a blíž COSI stereotypně se opakujícího, tak přerývaný dech a právě hrůzná pravidelnost se mi zahryzla do mozku nejbolestněji, já chtěl vyskočit, ale nemohl sebou ani cuknout, nechtěl-li jsem znovu cítit strašlivou bolest od drátů, a cosi obrovitějšího než největší jeskynní medvěd... A já jen sešněrovaný balík masa a pytel kostí a čekatel na porážku. Muž u řezníka. Vyčkával jsem bezmocně na příchod čelistí a chřtán, anebo snad ještě na něco ohavnějšího? „Věro!“

Z tmy mi potměšile odpovídal jen rychle se přibližující hlas netvora a KOPYTA, jeho kopyta, můj bože... Tlukotem těch kopyt doumřelo mé srdce a rozezvučela se Věřina jeskyně. To bylo zase její srdce pomsty. A její MINOTAURUS. A ta kopyta dopadala jako prudký mravenčí lijavec na kamennou podlahu a úder za úderem mi pronikal do týla. Sadistický zvuk. Vzal si za vzor dráty a zařezával se do těla od hlavy ke kotníkům. Ještě sílil. Ďábelsky rozkmitaný perlík nejkrutějších permoníků podzemí a druhá, stejně krutá a rychlá kovadlina tomu odpovídá z centra uzoufané kobky mého mozku. Tak kde už konečně jsi, světlo? Kdy zazáříš na konci jeskyně? „Věro, tak Věro! Tak nech už tý pitomý hry!“ Pobavili jsme se přece dost! Mně to stačí. UŽ JSEM SI SVÝ ODPYKAL, ne? Nezasloužím si tohle mučení, a to ani ne ve snu. A prosil jsem, škemral. Marně. A dusot zrůdného minotaura mé fantazie se blížil stále rychleji, a tu jsem ji uviděl. Zase tu holčičku. Stála ale se mnou v temnotách nejspíš celou dobu mého vřeštění, které jsem si ani neuvědomoval. Tak jako ji ne. Stála tam jako pěna a já ji nazval Valérií. Zřejmě mi úplně chladnokrevně naslouchala. Mrňavá, útlounká vražedkyně? Mohla by docela dobře být i mou dcerou! Spatřil jsem ji, protože v jeskyni se trochu rozsvětlilo, a čekala nehybně. Jen bělavá soška dítěte u mých dráty stažených nohou. Hleděla mi do tváře obříma očima lemura, ale krásného. Stále tak nevinně. Stále tak A Věře podobna.

„Rozvaž mi dráty!“

Neodpověděla, ale poslušně se shýbla k mým kotníkům. Chvála pánu bohu. Mám tě, bože, rád. Víš, nevěřil jsem v tebe, ale odteď věřit budu, to ti slibuji, a budu pro tebe plakat, ale nechceš přece, jako křesťan, přinášet oběti, ne?

"No tak, ty pitomá, rozvazuj! Rozvazuj!“ cedil jsem skrz zuby, jat hroznou netrpělivostí. „Dělej! Dělej! Na co sakra ještě čekáš?“

Neřekla nač, ale opravdu čekala.

A může se to zdát šílené, ale ta dívka se sklonila k mým nohám a přiložila ucho na pelest. A lebkou mi mrtvičně duněla kladívka a šero řídlo, až jsem spatřil tu dlouhovlásku docela jasně. Vzpřímená, s útlýma rukama založenýma na prsou. Zachrčel jsem - už bez sebe vzteky – a zběsile cloumal pouty. Dráty se mi ale jen víc zaryly do těla, takže jsem zavyl bolestí. „Tak na co ještě čekáš, ty prašivá, ty ďáblem posedlá mrcho!“ vyjelo ze mě zničehonic.

„To ty jsi ďáblem posedlej, táto!“ řekla.

Celý jsem ztuhl.

V pletivu z ryjící oceli. Vyvalil oči. Koukal. Stále v ní viděl Věru a pak už ne V NÍ, pak jako by už se i narodila a STÁLY TU OBĚ. Vedle sebe. Ta starší, která byla matkou, a ta mladší, která byla mou dcerou, a nezáleželo na tom, zda si mě do jeskyně přivedla první či druhá, protože POMSTU, tu pomstu vykonávaly společně. Ďáblovy dcery! blesklo mnou rouhavě. A stály tam nade mnou se založenýma rukama jako dvě běloskvoucí bohyně smrti na nejčernějším pozadí mé dávné kobky a jako sinavé sudičky smrti a SMRT mi pilně přivolávaly z hloubi jeskyně jako vědmy a já začal prosit o pomoc pro změnu ďábla, už mi nic jiného nezbývalo.A zase viděl Raye a lavinu a Věru a svou RUKU, KTERÁ VĚŘE PO PRŮLETU LAVINY PROSTĚ UVOLNILA UZEL, a zase viděl její oči a nepřeplavatelné horské pleso úžasu. V nich. Taky jsem cítil ples sněžných vloček doprovázející její táhlý pád. Jak lehoučce slétla do mlhy – a s poskakujícími lístky sněhu. Ne, na ty jsem nikdy nezapomněl. Věra jako ledňáček a ještě se naposled zatřepotala. Bylo mi jí tenkrát opravdu líto, ubožátka. Chuděry. Ale v pohledech předtím jsem vyčetl i tu s Rayem strávenou noc A DOKONCE SNAD I JEJICH BUDOUCÍ DÍTĚ! A na světě zplozena, po smrti zrozena! blesklo mnou. A Valérie poskočila. Vesele. Ta strašná bílá holčička. Vyprskla v příšerný smích. Znovu se bleskurychle skrčila. Ouško se opět přilíplo na ocelovou, chvějící se pelest. Anebo to nebyla pelest? Anebo jsem neležel v posteli? Malá mstitelka napjatě naslouchala A MĚLA PROČ. STVŮRA POMSTY PŘIŠLA. Šero jeskyně se definitivně rozpadlo a já křečovitě trhl krkem, a přece se mi povedlo pootočit hlavu, aby viděla do jícnu hory a na minotaura. A tam, v hloubce podobné studni se lesklo jeho jasné oko! Jak rychle rostoucí. Proboha! JAK STRAŠNĚ DLOUHÝ A ÚZKÝ BYL KRÁTER JESKYNĚ a šílenou rychlostí se jím ke mně hnal dunící červ obludného podsvětí, cosi tak nestvůrného, ale ne z Howarda Phillipse Lovecrafta. Reál! A zář bulvy rostla. A rostla. Ženy ode mě ve strnulém nadšení odstoupily a zběsilý klepot kladívek se dál řinul jako řeka z nitra pelesti do týla mé lebky. Ta řeka vnikala do skořápky odsouzené k záhubě a vítězné obličeje přízraků se rozplynuly a já se díval do SVÉHO, tak dlouho očekávaného světla, které se blížilo a prozářilo mou kobku a které už v příští vteřině dorazí. A konečně jsem to pochopil.

Světlo na konci tunelu patří vždycky protijedoucímu vlaku.