29.3.2024 | Svátek má Taťána


POVÍDKA: Sveďte to na Putina

7.1.2017

Když jsem své ženě přiznal, že jsem ztratil ouška, jak jsme pokřtili nová sluchátka, co jsem dostal k vánocům, zůstala kupodivu klidná.

„Tak to nám ten nový rok zas pěkně začíná,“ řekla suše.

Přiložil jsem ruce k ušním boltcům a pak jsem zavrtěl prsty na znamení, že neslyším.

„Bože můj,“ povzdychla. „Hledal jsi je?“ zvýšila hlas.

„ Už víc jak hodinu nic jinýho nedělám.“

„No jo, copak ty něco někdy uděláš pořádně. Hledal jsi dobře a všude?“

Horlivě jsem pokýval hlavou.

„Jak jsem tě to učila?“

„Zajisté, lásko moje, postupoval jsem logicky a vylučovacím způsobem.“

„Chm, abych dělala všechno a ještě ti hledala ouška. Víš, že stála majlant?“

Sklopil jsem hlavu a mlčel.

Žena odložila noviny, v nichž luštila sudoku, kvůli kterému jsme je odebírali. Podívala se na mě přes brýle pátravým způsobem, který nevěštil nic dobrého. Ne, že bych čekal něco dobrého, protože sluchátka byla drahá a pojištění proti ztrátě jsem ze šetrnosti odmítl. To mi taky přitíží.

„Ukaž mi, kde jsi je měl naposledy,“ poručila mi, „kam jsi šel, co jsi dělal. Nic nezamlčuj.“ Přísnost má geneticky zakódovanou, neboť je dcerou četnického strážmistra.

„Pamatuji si zcela jasně, že jsem je měl při obědě, protože jsme poslouchali polední zprávy,“ řekl jsem tenkým hlasem. „Pak jsem ti pomohl uklidit nádobí, dal pusu a šel do ložnice hodit si šlofíka. Když jsem vstal, hledám ouška. V posteli nejsou. Na nočním stolku nejsou. Cestou do kuchyně taky ne. Pod jídelním stolem jakbysmet. Neumím si to vysvětlit, je to jako hádanka v záhadě.“

„Uděláme rekonstrukci,“ prohlásila a vstala z křesla.

Musel jsem usednout k jídelnímu stolu, předstírat, že jím, poslouchám televizi, odnáším nádobí, jdu do ložnice a uléhám....

„Ha, udělala žena. „Kde máš ouška? Šel jsi s nimi spát?“

„To mi taky napadlo, ale přísahal bych, že jsem je nechal na jídelním stole. Neuklidila jsi je někam?“

Byla to nemístná otázka s podtextem nespravedlivého obvinění, jak mi žena obšírně vysvětlila. Zároveň mi důrazně dala na vědomí, že podobné insinuace mi napříště tak lehce neprojdou.

„Máš pravdu, lásko moje, jako vždy,“ slíbil jsem. „Ale co teď?“

„Když vyloučíme vše, co je možné, pak nemožné se stává možné,“ řekla zamyšleně.

Udělal jsem znamení, že neslyším.

„Nevadí, stejně bys nerozuměl. „Teď ti předvedu, jak se hledá, aby se našlo.“

S těmi slovy vzala ubrus na jídelním stolem a vytřepala. Každou židli prohlédla a postavila na stůl, který odsunula, aby se mohla podívat pod koberec. Potom šla do kuchyně, prohrabala zásuvku po zásuvce, pak ledničku, myčku, skříňky na nádobí, vysypala odpadky do výlevky a pečlivě je prohlédla. Rozsvítila všechna světla cestou do ložnice, lezla po čtyřech s baterkou v ruce a prohmatávala centimetr po centimetru. Zamířila do koupelny...

„Tam jsem nebyl,“ namítl jsem.

„Chceš říct, že sis po obědě nevyčistil zuby?!“

„Promiň, lásko moje, cítil jsem se hrozně ospalý.“

„Chápu. Už ti v poledne nikdy nedám pivo.“

„Co říkáš?.“

„Nic, jen že jsi čuňátko, když nedbáš na hygienu.“

Protože jsem už dávno ztratil její důvěru pro jistotu, obrátila naruby celou koupelnu, což trvalo skoro hodinu. V ložnici nejdříve šmejdila pod kobercem u mé postele a v nočním stolku. Vyklepala peřinu, zvedla matraci, rošt. Potom se pustila do skříní a komody a poliček a nakonec pro klid duše zpřevrátila i vlastní postel a noční stolek.

Zcela vyčerpána se odplížila do obýváku a klesla do křesla.

„Někde jsem zapomněla udělat něco, co jsem udělat měla,“ hlesla se železnou logikou, kterou jsem bohužel nemohl dost ocenit, postrádaje ouška. Zeptat jsem se neodvážil, protože jsem věděl, že nemá náladu se bavit.

Dlouho jsme mlčeli.

„Vzpomínáš na povídku, co napsal Edgar Allan Poe? Víš tu, co v ní popisuje, jak někdo marně hledá v bytě skrytý dopis, a přitom jej má stále na očích, jelikož leží na krbu?“

„Chceš mě ještě víc dopálit?“

„Co říkáš?“

„Že tohle není literatura, ale všední skutečnost.“

„Co tím mám rozumět? Můžeš mi to rozšifrovat?

„Ve skutečnosti řešení nejsou nikdy náhodná, nýbrž pracná.“

„Co jsi říkala?“

„Že dnes už nemám chuť ani sílu, zítra ráno peru, ale pak budu hledat znovu.“

Na druhý den žena dopoledne zmizela v prádelně, zatímco já se procházel v zahradě. Když mám problém, snažím se jej vychodit.

K obědu jsem dostal lančmít, bramborovou kaši, kyselou okurku a vlažný čaj místo piva. Pochopil jsem, že jsem trestán. Nevěděl jsem, za co, ale moje žena jistě ano. Proto jsem nezareptal. Místo toho jsem vypustil pokusný balónek.

„Víš, co se těch zatracených oušek týče, jediné vysvětlení takové záhadné události, co mě napadá, je, že v tom má prsty Putin...“

„Kdože?!“

„Vladimír Vladimirovič. Uvažuj logicky. Čteš noviny, třeba jen diagonálně, a občas koukáš na telku, takže máš aspoň trochu šajnu, čeho všeho je schopný, co všechno už způsobil a ještě chystá. Loni zmanipuloval brexit, připravil Hillary o Bílý dům a v Bulharsku pomohl k moci svému příznivci Radevovi, letos už začal fixlovat volby pro Wilderse v Holandsku, pro Le Penovou ve Francii a proti Merklové v Německu. To jsou samé naschvály. Co jsou pro něj ve srovnání s nimi dvě zašantročená ouška? Srandička.“

„Proč by to, proboha, dělal?

„Co říkáš?“

„Proč??“

„Co já vím. Třeba je to v jeho povaze.“

„Aha, už ti začínám rozumět. Chceš mi naznačit, že musíme ouška odepsat?“

„Co říkáš?“

„Že chceš zas nový ouška.“

„Nerozumíme si. Naopak, když to byl Putin, tak je z ně vypáčím.“

„Sníš, hochu, sníš. Kdybys přišel na něco, co na Putina platí, jsme miliardáři...“

„Co říkáš?“

„Že na Putina nikdo nemá drápky.“

„Co když na něj uválím sankci ze všech nejbolestnější: bojkot ruské vodky?“

„Cha, cha.“

„Nebo na něj pošlu nejstrašnější čínskou hrozbu: kéž žiješ v zajímavých časech!“

„ V těch plave jako ryba ve vodě. Cha, cha, cha!“

„Tak ho jako Kozina vyzvu do roka a do dne na boží soud.“

„ Poslyš, že ty ses zas něčím naléval, když jsem byla v prádelně.“

„Co říkáš?“

„Dýchni na mě.“

Vstal jsem. Urážet se nenechám. Ani si to po tolika letech soužití nezasloužím.

„Jdi se vyspat,“ pravila žena smířlivě.

„Nemusíš mi říkat, že se mám jít vycpat,“ dopálil jsem se. „A zuby si čistit nebudu, abys věděla.“

Práskl jsem sebou na postel a sáhl po černé pásce na oči, aby mě nerušilo denní světlo. Když jsem ji zvedl, něco z ní vypadlo... Rázem mě osvítil duch svatý a vidím jako na filmovém plátně, jak uléhám, pokládám ouška na stolek, zakrývám oči páskou... jak ji po siestě snímám a pokládám na stolek... Ouška! Skrývala se pod páskou a nikoho z nás nenapadlo ji nadzvednout.

Bez zaváhání jsem vystřelil do obýváku. V každé ruce jsem třímal jedno ouško.

„Vidíš, co mám?“

„Kdes je našel?“

„V šupleti nočního stolku,“ zalhal jsem. Přeci to nenechám na sobě.

„To jsem obrátila xkrát naruby!“

„Co říkáš?“

„Že asi máš pravdu, musel tu být Putin.“