25.5.2019 | Svátek má Viola


POVÍDKA: Svatá prostoto

30.3.2019

Pan inženýr, původem Skot, byl mezinárodně uznávaný odborník ve svém oboru. A také úžasný znalec klasické hudby. Rozpoznával nejen díla i méně známých hudebních skladatelů, včetně českých barokních mistrů, ale znal i životopisné podrobnosti významných i zapomenutých skladatelů, příběhy jejich naplněných i zklamaných lásek a skandálních milostných afér. Znal historické a často i ekonomické okolnosti vzniku mnoha opusů. Vyznal se i v technických dovednostech mistrů houslařů, znal různé velikosti viol a historické i technické rozdíly mezi různými klavíry a často i věděl, na jaký nástroj slavného výrobce koncertující mistr hraje. A zasvěceně komentoval přednes jednotlivých interpretů.

Pan inženýr mě fascinoval. Vzhlížel jsem k němu s nesmírnou úctou a skoro jsem se styděl přiznat, že mám klasickou hudbu také rád. To je jako bych pánům Segoviovi nebo Mikulkovi vykládal, že také hraji na kytaru, všechny tři akordy. A trochu mě ten můj diletantismus žral. A trochu jsem záviděl. Upřímně jsem se divil, že se pan inženýr se mnou vůbec baví. Samozřejmě jsem byl překvapený, když mě jednoho dne pozval, abych s ním šel na koncert světově proslulého klavíristy. Že zná ty správné lidi a lístek mi obstará.

Ale já už lístek měl; už dlouho. Na ten koncert jsem se těšil jako dítě na Vánoce. Jenže teď se mi to radostné očekávání začínalo kalit. Vkrádaly se do něj obavy, skoro jako před nějakou náročnou zkouškou. Vídal jsem pana inženýra na koncertech už dříve, obvykle o přestávkách, obklopeného hloučkem distingovaně vyhlížejících mužů a žen, kterým něco důležitého sděloval či vysvětloval. Zdálo se, že mu také naslouchali s úctou a zájmem. Pochyboval jsem, že do toho seskupení zasvěcených znalců zapadnu. Obával jsem se, že se svým diletantstvím ztrapním. A zároveň mě to trochu mrzelo. Měl jsem tohle zapotřebí?! Vždyť mi ta radost z hudby bohatě stačila, vždyť jsem jí nemusel právě odborně rozumět! Tak do čeho jsem se to zapletl…?

Hostující klavírista hrál nádherně; skutečně si svou světovou pověst zasloužil. Jeden z mých dobrých přátel na to měl krásný výraz: „He played his heart out!“ Nevím, jak to nejlépe říci česky. Hrál od srdce? Bral mě za srdce? Obojí byla pravda a já se vznášel v sedmém nebi, u vytržení.

O přestávce se mě pan inženýr ptal, co tomu říkám. Snad mi chyběla slova, snad jsem ani nechtěl něco říkat. Jen jsem uznale pokývl hlavou, rozhodil ruce a obdivně vydechl. Panu inženýrovi slova nechyběla a zřejmě něco říkat chtěl. „Jestlipak jste si všiml,“ chtěl vědět, „jak mu to v té druhé větě rytmicky nevycházelo. A ty potíže jak s dynamikou, tak s tempem!“ Byl jsem jako opařený, zatímco pan inženýr ještě upozornil na některé akordy, které nevyzněly, jak by měly, a na zcela jasně předepsané legato, které interpret údajně nedodržel.

Strašně jsem si přál, aby už bylo po přestávce. Ale bylo to marné, kouzlo už bylo pryč. Už se mi nedařilo do hudby zase vklouznout, i když známí mi později říkali, že teprve po přestávce se pan klavírista skutečně rozehřál a odvázal. Samozřejmě, že jsem žádné rytmické nebo dynamické prohřešky neslyšel, natož pak nějaké neznělé akordy. Byla to dokonalá hudba, ale ta extáze byla ta tam. Po koncertu se ani nedostavila má obvykle nadnesená po-koncertní nálada. S omluvou jsem odmítl pozvání na sklenku a vypravil se domů. Sklesle.

I když jsem rád chodil na koncerty brzy, tak s deseti- až patnáctiminutovou rezervou, abych se necítil uspěchaný, stačil se usadit, vydechnout a dostat se do pohodové nálady, na příští koncert jsem dorazil úmyslně na poslední chvíli a snažil se vplížit do sálu potajmu. Ale brzy jsem se do hudby vpravil. Hrál jeden z nejlepších světových interpretů Bacha. A hrál, jak by nejspíš měli hrát andělé pro svého nejvyššího šéfa. Božsky.

Žádný div, že jsem dočista zapomněl na své bezpečnostní rozhodnutí o přestávce ze sálu nevycházet. Ještě v transu jsem vyšel do foyeru – a už mě načapal. Pan inženýr. Měl radost, že mě vidí. A byl zvědavý, co soudím o klavíristově neadekvátní práci s pedály. Myslím, že chtěl se mnou probrat ještě několik dalších kritických připomínek, ale omluvil jsem se, že velice lituji, ale slíbil jsem… někdo mě očekává… snad příště…

Pan inženýr měl pochopení. Jak jsem odcházel, ohlédl jsem se. A pan inženýr už kolem sebe měl hlouček distingovaně vyhlížejících mužů a žen, kterým něco důležitého sděloval či vysvětloval. Zdálo se, že mu naslouchali s úctou a zájmem. Jenže já si uvědomil, že oni nepřišli za ním a neshlukli se kolem něj; on se přidal k nim. Zatkl je. A skupina to má s únikem asi složitější než jednotlivec.

Přišlo mi pana inženýra líto; asi mnoho přátel nemá. Ale do toho takový podstatně méně sofistikovaný, řekl bych přímo primitivní vnitřní hlas řval „Ale za svých padesát dolarů bych si aspoň mohl užít, co chci a jak chci, a pan inženýr ať mi políbí…“ A bytostně jsem cítil, že ten primitivní hlas má pravdu, velkou pravdu. A do toho klavírista, kterého sama královna pasovala na rytíře britského impéria, božsky hrál božskou hudbu, a sofistikovaný pan inženýr mi tu radost zase kalil.

Nevím, zda moje únikové strategie byly úspěšné, nebo jsem jen měl štěstí. Možná oboje, ale po nějaký čas jsem si užíval prosté, nesofistikované a neosvícené radosti. Až jsem najednou musel poopravit staré přísloví, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Omyl! I po horách chodí.

Moji obvyklí partneři tentokrát nemohli, a tak jsem si lyžoval sám. Mělo to i své výhody. Jezdil jsem si přesně tak, jak jsem to měl rád, střídal jsem těžké svahy s krásnými oddychovými, umydlené rychlé sjezdovky s panenským terénem, „vyhlídkové“ svahy střídaly adrenalinové soutěsky mezi skalami, jak mě napadlo a zachtělo se mi. A den byl jako vystřižený z reklamního kalendáře. Paráda!

Teď se mi například zdálo, že už je zase na čase prohnat tělo něčím náročnějším, a tak jsem si to zamířil k výtahu na vrchol hory. Sotva jsem k výtahu dojel, už se ke mně někdo hlásil a srdečně mě zdravil. Až na sedačce jsem poznal, že pod sjezdařskou přilbou a brýlemi se skrýval pan inženýr. A ze sedačky nebylo úniku. Utěšoval jsem se, že lyžování je přece jen prostinká zábava a radost, nic tak sofistikovaného jako hudba, a stejně se na vrcholku rozjedeme každý po svém…

Zamrazilo mě, když se pan inženýr na vrcholku zeptal „Tak kterou si dáme?“ Z vrcholku vedly jen dvě cesty; jedna těžká a druhá těžší, ale obě jsem znal a celkem dobře zvládal. Zarazilo mě to množné číslo, které v otázce pana inženýra zcela samozřejmě a přirozeně zahrnovalo i mě. Jako ne právě dobrovolného, ale vyšší autoritou ustanoveného parťáka. Tak jsem jen zažertoval „Já bych to vzal nejspíš dolů,“ a vyrazil jsem mezi boule.

Vyrazil jsem, samozřejmě, svým stylem. Prostým, nesofistikovaným, ale účinným. Přes vrchol či bok boule, na zlomu otočit a nechat sklouznout po odvrácené straně, nechat se vynést na vrchol či bok další boule, otočit, sklouznout, a tak dál. Nebyl jsem snad ani v půlce svahu, když si to kolem mě prošustil pan inženýr. Proplétal se mezi boulemi jako fretka, koleny vzorně absorboval a odpružoval, prostě jel stylem závodníka a s každou boulí se mi stále více vzdaloval. „Umí,“ pomyslel jsem si, ale z té vzrůstající vzdálenosti mezi námi jsem se radoval. Předčasně. Pan inženýr na mě čekal dole u výtahu. A nějak se rozumělo samo sebou, že zase spolu pojedeme.

Na sedačce jsem panu inženýrovi pochválil jeho styl a kondici, ale on pochvalu rozmrzele odmítl. Vynechal prý několik boulí a dole snad docela vypadl z rytmu. Nebyl spokojený. Nebyl spokojený ani s mým úmyslem přesunout se zase na nějaký jiný, jednodušší svah. Považoval to za ztrátu času, a ačkoli mi to prý nerad říkal, právě já, se svým zastaralým a nedokonalým stylem, bych měl trénovat boule mnohem usilovněji. Že mi rád pomůže. A začal mi vysvětlovat, co dělám od základu chybně. Na svahu mě pak zase bez námahy dojel, ale tentokrát zarazil a začal mi názorně předvádět, krok za krokem, jak vylepšit můj styl. A i když nevyřčeně, přece zcela zřejmě trval na tom, abych to skutečně pod jeho přísným dozorem a znaleckým kritickým okem zkoušel. Nešlo mi to, a radosti v tom skutečně moc nebylo. Tak už jsme byli nespokojení oba.

Jak ten den zachránit mě napadlo snad až při páté společné jízdě. Nechal jsem pana inženýra ujet, a když už byl bezpečně pod malou odbočkou, pod takovým traversem do vedlejšího žlabu z vrcholu, napálil jsem to, co to dalo. A tu odbočku jsem vzal. A tím příkrým, náročným a potenciálně lavinovým žlabem jsem se prohnal rychlostí, kterou jsem si nikdy před tím ani potom nedovolil, i když to asi nebylo stylově čisté. Pak ještě lesním průsekem, a byl jsem v docela jiném areálu kopce. Svobodný.

Terén se otevřel do alpské louky s nádherným výhledem do údolí a já si vychutnával dlouhé oblouky pěkně starým stylem. Jen žádný moderní „carving“, jen žádné zbytečné hranění, jen to nechat pěkně klouzat a splývat svahem dolů. Jen žádné násilí. Začal jsem si do rytmu pobrukovat písničku o Tyrolákovi, co dělá sýry, a den se mi zase projasňoval. A tak jsem do toho krásného údolí hluboko pode mnou zařval z plných plic tu primitivní, ale nepochybnou pravdu: „Za svých padesát dolarů si to budu užívat, kdy chci, kde chci a jak chci! A vy mi můžete, pane inženýre, políbit…“ A užíval jsem si to. V každém ohledu to byl výborný den.



ZE ŽIVOTA: Jak fungujete po rozvodu?
ZE ŽIVOTA: Jak fungujete po rozvodu?

Ahoj maminky, co jste rozvedené, napsaly byste mi prosím, jak fungujete po rozvodu? Myslím, co se týče třeba rozvržení času dětí mezi Vámi a ex, oslav narozenin, svátků, vánoc. A jak to snáší děti? A vy? Já mám děti ve věku 2 a 4. Tohle je jediný důvod, proč jsem od manžela ještě neodesla, bojím se, že budu mít výčitky, že jsem dětem něco vzala. Nebýt dětí jsem od něj dávno pryč.

Diskuse


F. Houžňák
10:03
30.3.2019

J. Kanioková
19:16
31.3.2019

B. Volarik
6:57
30.3.2019

počet příspěvků: 3, poslední 31.3.2019 07:16









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.