23.7.2017 | Svátek má Libor


POVÍDKA: Supové železné opony

17.4.2017

Z kanceláře domů a z domova do kanceláře. Vyspat se, nasnídat, vyřídit a orazítkovat několik papírů a znovu domů. Svět se zúžil na ta dvě místa mezi postelí a prací. Říkali tomu tak, práce, ale byla to zbytečnost, cítil to. Jako kdyby to nejdůležitější stálo teprve před ním, ale co by to mělo být, neměl zdání.

Bývalého velitele Pohraniční stráže potkal náhodou. František cítil, jak se v něm všechno nastražilo. Dobu vojenské služby u psovodů v nejzápadnějším cípu Ašského výběžku, která je v šedesátých letech téměř na dva roky svedla dohromady, by nejraději vymazal z paměti. Ale byl to skutečně on? Co by někdejší velitel a politruk zodpovědný za jejich politické uvědomění, dělal na Západě? To už se do Františka zabodly malé pichlavé oči. Také rváčský, po jedné bitce nakřivo srostlý nos v kdysi obávané, mírně snědé tváři jako by už zavětřil kořist. Mýlka vyloučena! František se chtěl rychle vyhnout, ale stačila chvilka zaváhání a bylo pozdě. Málem že nezasalutoval!

„Že ty si ten, čo pôvodne slúžil u Vnútornej stráže? Na PS si nebol najprv dost profúknutý,“ zahlaholil Belo Baláž jazykem, který spolu s lehce snědou tváří zavdával dohady, zda je víc cikán nebo Slovák. Bůhví, jestli umí psát, říkali o něm. „Už vtedy som ti videl na očiach, že chceš zdrhnúť...“ Věta, která by ho tehdy přivedla do kriminálu, obrátila Františkovi žaludek, ale to už ho dlaň jako lopata bodře plácla do ramene.

„Nie nie, nič nehovor. Vďaka Rusom sme teraz obaja tu, čo ty na to? Zaplaťpámbu za okupáciu! To musíme zapiť!“ František přemohl lehkou slabost a zkřivil rty. Nenávistnou grimasu pohltil škleb.

+++

Seděli nad pivem s rumem a František bodal očima do ubrusu znovu a znovu přitahován nosem proti sobě. Byl prokvetlý spletí nafialovělých žilek a žil svědčících o tom, že si už tehdy Baláž rád přihnul. Nebyla to jeho jediná slabost. Rád hodně a dobře jedl a okřídlená věta, že cokoli, co donesou do kuchyně, nesmí mít hlavu, aby nebylo poznat, že to donedávna někde mečelo, bekalo, mňoukalo či štěkalo, se v mužstvu dědila.

„Pamätáš sa na môjho Reya?“ Baláž vypnul hruď a pichlavá očka se mu zalila slzami vyvolanými zalkoholizovanou vzpomínkou. Rey byl německý ovčák křížený s karpatským vlkem. Podílel se na zadržení víc než tří desítek kopečkářů v severozápadním cípu hranic v trojúhelníku Čech, Bavorska a Saska a vyprávělo se o něm mnoho historek.

„Pôvodne mal strážiť muničné sklady, len si to predstav, taká nuda pre psa takých kvalít! To, ako som mu dal urobiť zlaté korunky, to si počul?“ Baláž se rozřehtal těžkým chraplavým smíchem. František závistivě poslouchal bublavý řehot linoucí se z nenáviděných tvrdých rtů navyklých udílet rozkazy. On viděl něco jiného. Světlice a nástražná světla, široké lesní průseky, kontrolní orné pásy, nášlapné miny, jehlanové a drátěné zátarasy, vysoké, několika řadami vedené ostnaté elektrické dráty... Ochranné zabezpečení po celé délce hranic bylo neustále zdokonalováno, tam, kde sloužil, mělo napětí až 4000 voltů. Ale ani to nejlepší zabezpečení nemohlo nahradit psy.

„Vieš, čo ma mrzelo? Že nemal nikdy spoznať čubku! Baláž doprovodil slova sprostým pohybem a hrubě se zasnál. „U našej roty boli iba chalani, aby ich nič nerozptyľovalo. U vedľajšej zase len feny, ale to predsa vieš! Keby si videl, ako vyvádzal, keď sa mi konečne podarilo dať ich dokopy!“ Baláž se rozkošnicky rozfuněl.

„Bola to moja vina!“ zabručel konečně znovu. Rád Reye využíval k průzkumu zvlášť nebezpečných úseků mezi zátarasy. Tohle bylo teritorium Samostatně Útočících Psů a jednou při náhlém poplachu mu smečka prokousla hrdlo.

“Také zdochliny, beštie pokurvené...“ ulevil si na jejich adresu Baláž. Tyhle bojechtivé, extrémně nebezpečné potvory útočily ve skupině, neznaly disciplinu a byly cíleně vedeny k bestialitě a surovosti. Měly i svůj režim. Byly krmeny výhradně syrovým masem a celý svůj psí život trávily mezi hraničními ploty v kotcích, které se při poplachu automaticky dálkově otvíraly. To pak byly tak vydrážděné, že ten, na koho narazily, neměl šanci.

„Napime sa. Na Reya! Že som ho dal po tak nezmyselnej smrti vypreparovať, to asi vieš?“ Baláž nečekal na odpověď a obrátil do sebe půllitr.

Mlčeli. Vlna nenávisti Františkovi rozpalovala tváře a žíly na krku mu naběhly bezmocným vztekem. Stiskl zuby a sklonil obličej hlouběji do ubrusu..

„Tak na bratrství! Ja som Belo!“ Baláž si ho přitáhl a přitiskl k sobě, jeho bunda i dech páchly nakysle pivem. Z kapsy mu vyklouzla rukavice a František ji bezmyšlenkovitě zvedl. Ještě nevěděl dost dobře na co, ale mohla se hodit!

+++

Sešli se ještě několikrát, tím to začalo. Zdánlivě se nedělo nic. František chodil jako náměsíčný z kanceláře domů a zase do kanceláře, jako náměsíčný jedl a spal... To nejdůležitější probíhalo pod povrchem. Cítil, jak v něm stoupá a vře... Horká vlna bezmocné nenávisti. Vybuchovala a zažehovala další a další nenávistné ohníčky. Užírala mu duši, zraňovala ho a kradla mu spánek, zdála se bezuzdná a vypadalo to, že v něm pohřbila všechny city. Zpočátku se jí bránil a snažil se najít její kořeny. To nebylo nijak těžké. Zážitky u železné opony se do něj vryly tak hluboko, že mnohé prožíval znovu i v noci. Přetne je a odseká, namlouval si, aby se hned vzápětí znovu nechal ovládnout myšlenkou na pomstu. Nenáviděl. Nenáviděl i sebe za tu nenávist. Byl to bludný kruh.

„Čo bolo, to bylo. Prečo si nezostal u Vnútornej stráže, keď si na to nemal žalúdok?“ otazník na konci věty byl zbytečný a Baláž se pohrdlivě ušklíbl. Odpověď znali oba. Se psy měl František trochu zkušenosti a doufal, že by se mu mohlo odtud podařit snadněji zdrhnout. Když ho teď napadlo, že si jednoho obstará, ulevilo se mu. Konečně nápad, akce!

+++

Do psince na konci města šel pěšky. Měl dost času, aby si nápad promyslel nebo dokonce zavrhl, ale šel. Zřízenec v šedivém plášti a s trudovitým obličejem si ho podezřívavě přeměřil. „Tak nějakýho pejska, říkáte...“

„Neřekl jsem pejska, ale psa!“ ohradil se František a pátravě zamířil k několika kotcům. Čivava, oči vykulené jako korálky, bílý kudrnatý pudlík a obtloustlý mops se sborově vyčítavě rozštěkali, když nad nimi jenom odmítavě zakroutil hlavou.

„Nějakého zlého. Nejzlejšího a nejvzeklejšího, jakého tu máte,“ upřesnil a zřízenec se ošil. Tenhle zákazník se mu dvakrát nezdál.

„Jste si jistej? Nevím, zda jsem dobře pochopil. Chcete ho na hlídání nebo na výcvik?“ František neodpověděl. Jak to měl vědět? Balážův Rey s dlouhými tesáky se neváhal vyřítit a zakousnout do lýtka okamžitě, jak dostal povel. Pohraničníci se nudili a tohle byla zábava, která se na nováčcích nikdy neomrzela. Psi k tomu byli vedeni, ale kdo vycvičil je? „Nechcete si to ještě rozmyslet? Starost o zvíře něco obnáší.“ Zřízenec si odplivl, tohoto ptáčka by se nejraději co nejrychleji zbavil.

„Řek jsem psa!“ vyštěkl František prudčeji, než zamýšlel.

„Jak myslíte. Tak tedy na hlídání,“ ucedil zřízenec nerad. „Co třeba tenhle?“ navrhl, když prošli několik dalších kotců na jedné straně s mříží, na druhé s výběhem.

„Rotvajler je robustní, má velkou sílu, obratnost a vytrvalost. Je možné ho vycvičit i jako hlídacího psa nebo na obranu. Musí se to s ním umět. Není zlej, měl jen špatný zacházení.“

Silák, ale trochu moc roztomilej vzhled, pomyslel si František a zavrtěl hlavou.

„Co tenhle vořech?“ Zastavil se před kotcem se silnou svalnatou obludou, která na pozdrav ukázala chrup od řezáků a špičáků až po stoličky.

„Americkej pitbulteriér! Má rodokmen, ale i špatnou pověst a čeká nejspíš na injekci z milosti. Možná tu zůstane na doživotí.... Takovej psí mizantrop, co pokousal pána...“ František kývl. Přesně takového chtěl. „Toho vám nemůžu dát. Dokáže bejt pěkně nebezpečnej. Chová se podezíravě a bejvá agresivní.“

„Nevadí!“

„Nerozumíte tomu! Je to bojovej pes, k tomu účelu byl taky vyšlechtěnej. Jenže je nevyzpytatelnej, čert aby se v něm vyznal!“ Zřízenec považoval debatu za ukončenou, ale František se nehýbal.

„To je přesně ono! Toho chci... Žádnej strach, mám zkušenosti z vojny!“ dodal netrpělivě a vytáhl peněženku. Ještě chvíli jeden druhého testovali, zatímco František nevzrušeně odpočítával bankovky. Jednu, druhou, třetí... Na čtvrtou zřízenec kývl.

„Jste si jistej? Když to nezvládnete, dá vám najevo svoji nadřazenost. Je svéhlavej a bude obtížný ho vycvičit.“

„Budu mu říkat Sup,“ rozhodl František a vypadl i se vzpírajícím se psem na pustou ulici.

+++

Bylo snad setkání s Balážem řízené osudem? František si to každopádně myslel. Probudilo v něm nenávist, která mu teď pomalu rozežírala duši a stravovala ji jako kyslina. Věřil, že zbavit se jí může jedině pomstou. Přinejmenším to byl úkol, ale jak a kde začít...?

„Jo, budu ti říkat Sup! Pomsta bude sladká, uvidíš, jak nám udělá dobře. Hned zejtra začneme!“ Sup výmluvně zavrčel a František si spokojeně prohlédl jeho pevné atletické tělo a svaly.

„Ty to dokážeš! Budeš nelítostnej a tvrdej, přesně takovýho tě chci mít!“

Plánování pomsty mu trochu zlepšilo náladu, připadalo mu, že život dostává nový smysl. Veškerou energii teď věnoval na vymýšlení taktiky a dnem i nocí vhodnou strategii neustále vylepšoval. Neboť tohle bylo jisté: I kdyby tím měl sám sebe zničit, buď on, anebo Baláž.

Ještě úplně přesně nevěděl, jak se toho chopit a jaký bude jejich první úkol, ale boudu

v odlehlém oploceném terénu u lesa už měl. Tam hned začnou, umiňoval si.

+++

Plán byl jedno a skutečnost druhá. Supův strnulý pohled a výhružný postoj nedával na vybranou, František ho musel nechat určitou dobu v kotci o samotě, aby měl čas seznámit se s novým prostředím, vychladnout a trochu se uklidnit. Sup přecházel sem a tam, uši přitisknuté k hlavě a zadníma nohama vztekle hrabal zeminu pod sebou, kdykoli se František objevil. Druhý den mu hodil oškubanou slepici a díval se, jak ji Sup ještě v letu rve a porcuje tesáky. „Takové jako ty tam krmili půlkou syrových prasat, ale na to nemám,“ bručel.

Tak proběhly první dny nabité vzájemnou nedůvěrou a vyčkáváním. Supova agresivita a netrpělivost se stupňovala.

„Rád vyhledáváš rvačky, no dobrá, potřebuješ aktivitu a máš ji mít!“ Sup položil hlavu na přední tlapy a soustředěně pozoroval, jak František systematicky rozmísťuje po pozemku kladky, za které bylo zachycené lanko, poháněné navijákem. Vzduch byl nabitý vzájemným vyčkáváním. „Jsi šelma a tvoje bojechtivost se mi líbí. Tak ji ještě trochu posílíme, co říkáš?“ František chtěl jako návnadu použít kousek kožešiny, ale pak si vzpomněl: Balážova rukavice! Našel ji tam, kam ji před několika dny bezradně pohodil. Uvázal rukavici jako vnadidlo na konec lanka a pochvalně se zašklebil. Hotovo!

Sup vystartoval z kotce, čumák natažený do rovné linie spolu s ocasem, poháněn neskonalou touhou dostihnout vše živé a zchladit si na tom žáhu. Okamžik váhal a zpod zvednutého obočí blýskal očima. František si byl jistý, že pochopil, co se po něm žádá. Až já budu chtít, říkaly jeho divoké zelenožluté oči šelmy.

„Kořist! Kořist!“ povzbuzoval ho František. Sup krátce zavětřil a vrhl se po návnadě, obíhající dokola po dráze vytyčené kladkami. Tohle byla zábava hodná šelmy a bavili se tím tak dlouho, dokud si František nebyl úplně jistý, že si Sup nepřátelský pach dobře zapamatoval. Hned další dny si ověřil, že mnoho věcí Sup ovládá sám od sebe. Dokázal skákat přes přeskáčky, byl od přírody hbitý, nevraživý a nepřátelský a nebylo třeba ho učit se bránit nebo hlídat pozemek.

„Já chci ale víc!“ František udělal do trávy stopu a za ní další a řádně v nich rukavici vyválel. „Stopa, Supe!“ Sup chvíli váhal, přivřel velké zelenavé zorničky, jako by uvažoval, pak strčil do stopy čumák a očuchal jí. Pach byl velmi intenzivní. Vyběhl po stopě sám a bez pobízení. Do té poslední František položil Balážovu rukavici.

„Kořist, Supe, kořist!“ Sup zareagoval tak, jak se očekávalo a cloumal nenávistně rukavicí. František si byl jistý, že pro svůj záměr zvolil správný postup. Napětí z něj spadlo. Chvilka nepozornosti, když se na vteřinku otočil zády, dokonala to, k čemu se schylovalo od začátku. Sup zaútočil náhle, razantně a bez varování a dopadl mu do týla celou svou vahou. Je se mnou ámen, pomyslel si František, ale to už ho Sup chytil za krk, krátce s ním smýkl a prudce zalomcoval, ale nestiskl. Moh bych, ale neudělám to, říkal jeho vítězný pohled.

„No dobrá, vyzkoušel sis svou sílu, narodil ses jako alfa samec, já to akceptuju. Nechci mít žádnou cvičenou opici a nemíním tě zlomit,“ rozhodl František, když se dost vydýchal.

+++

Konečně to bylo tak daleko. František se celou noc převaloval a nemohl se dočkat rána. Byl kalný den. Den stvořený pro pomstu. Teď, když se přiblížila, cítil se zesláblý a vysátý, energie posledních dnů se vytratila.

Šli mlčky. František se myšlenkami přehraboval v minulosti a pokradmu jako zloděj sledoval Balážův pohled. Jestlipak se ještě pamatuje na toho kluka? „Toho zastřelenýho...“ upřesnil temně a pak už se to z něj valilo jako lavina. Sny, ve kterých se o zlomvaz rozbíhal na pomoc klukovi zasaženému na vzdálenost paže výbojem elektrického proudu ještě dřív, než se dotkl drátu, ho plnily hrůzou.

„Neviem, o kom hovoríš, videl som ich príliš veľa.“ František neslyšel. Kolik mu mohlo být? Nějakých -náct, víc ne. Stačil jeden jediný, poslední krok... V té chvíli se tělo v oraništi zkroutilo jako v křeči a vzápětí je provrtaly kulky ze samopalu. Proč ještě to? Všechny Františkovy smysly nanovo ovládl vztek. Nebylo třeba střílet. Baláž se mohl netrefit nebo mířit mimo. Nejspíš by nezůstal velitelem, ale tohle by přece stálo za to?! Jenže střílel a zabil. A to bylo čisté zlo.

Nevyšli ještě ani z ochrany lesa a nohy se Františkovi roztřásly tak, že měl obavy, aby Baláž neprohlédl, že něco chystá. Vzápětí se už Sup jako zbavený smyslů vyřítil k plotu.

„Nehovoril si, že máš čokla. Čo je to za beštiu?“

„Jmenuje se Sup,“ upřesnil František a odemkl branku. Ruce se mu chvěly. Úkosem nepřestával Baláže pozorovat. Znervózněl, nebo se mu to jen zdálo?

„Príliš všetko prežívaš, už vtedy si bol divný. Ten chalan tam nemal čo robiť, chápeš? Všetko prebiehalo podľa platných zákonov.“

„Podle zákonů džungle,“ vyštěkl František, ale vyšel z něj jen nesrozumitelný chrapot. Vztekle si odkašlal. „Teď si tě Sup podle stejnejch zákonů očuchá. Trochu se s tebou pomazlí!“

Sup vyhrbil hřbet, naježil se a přikrčil. Teď... teď skočí! Baláž se soustředěně zadíval do jeho široce otevřených očí, ze kterých šlehaly ohnivé plamínky, našpulil rty a lehce mlaskl. Sup zavrčel, vycenil zuby a ohrnul pysky. Baláž znovu zamlaskal. Sloužil nesprávné věci, taková byla doba, ale psy měl rád.

„Pozrieme sa jeden druhému do očí a vieme svý, rozumieme si,“ řekl, nespouštěje oči ze žlutozelených zorniček. Výhrůžné vrčení, kterým se Sup do té chvíle utvrzoval o své nadřazenosti, pomalu ustávalo, až se docela vytratilo. Sup nerozhodně přešlápl a znejistěl. Krátce nato vtáhl ocas hluboko mezi běhy a s kňučením se začal plazit Balážovi k nohám, břichem zametal zemi. Z celého jeho postoje teď vyzařovala odevzdanost a rezignace.

Kořist, Supe, kořist! chtěl přikázat František, ale nepodařilo se mu vypravit slovo. Za dobu, co duši pravidelně dodával porci zžíravé nenávisti, zeslábl jako moucha. Vztekle si odplivl a rozmázl slinu botou. Pomsta se nekonala, no dobrá. Vzrušení se vytratilo, zbyla jen hořkost. Oč byl jiný než ti, které nenáviděl? Kdo byl, že se domníval, že má právo se mstít? Copak i on nenesl část viny? Třebaže nedobrovolně, podílel se na tom.

Udělal pár kroků a nerozhodně se zastavil. Co mohlo vzejít z nenávisti? Vyřešit nemohla nic a napravit už vůbec ne. Málem že přitom ztratil sám sebe. Málem!

Koutkem oka zahlédl Baláže, skloněného nad Supem. Pomalu se otočil a nechal je tam. Cítil, jak se uklidňuje. Namísto zášti se dostavila zloba, byla úlevná, ale ani ta netrvala dlouho.

František se podíval vzhůru. Po dlouhé době uviděl čistou modrou oblohu a tiše se usmál.



Diskuse


počet příspěvků: 1, poslední 17.4.2017 09:38









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.