19.4.2024 | Svátek má Rostislav


POVÍDKA: Stromoka

20.12.2014

Stromoka

Koncem starého roku přijížděla z Vídně pravidelně do Prahy, nebyla nejmladší, ale rozhodně nebyla tak stará, jako ten starý rok, prý to je bývalá Valdova studentka a Valda mě jednou zavolal, snad se chtěl pochlubit dámou z lepších kruhů a když jsem za nimi přišel do hospody, byla vídeňská dáma už tak nalitá, že mi říkala:

„Valdo, tobě narostly vlásky,“ a nevšimla si, že mi narostly i fousky, a Valda si hladil dlaní pleš, usmíval se a říkal, děti, vám to sluší.

Naklonil jsem se k uchu té vídeňské dámy z lepších kruhů a pošeptal jsem jí oplzlé návrhy do vlasů s barvou vídeňské kávy a dáma se uculila a řekla:

„Valdo, konečně, to to trvalo, tak poď, at´ si jednou taky užiješ,“ a místo Valdy vzala mě za ruku a táhla ven z hospody a venku mě pohladila na poklopci.

„Vidíš, jak ti to pude,“ zamumlala s námahou a já se zoufale rozhlížel kolem sebe, jestli mě v tom Valda nenechá samotného.

„Kecy se kecaj, ale když jde do tuhýho, kamaráda zavolej!“ říkám směrem k Valdovi.

Nenechal mě v tom. Hned, jak jsme vyšli na ulici, vzali jsme se všichni tři za ruce, jako když se dělá ekologický řetěz proti atomové elektrárně, nebo proti koňským dostihům, jenže my jsme nebyli řetěz, my jsme tvořili jakýsi neeuklidovský trojúhelník, který se pomalu přetvořoval, to jak jsme se s Valdou šinuli směrem k parku a vláčeli jsme dámu zavěšenou mezi nás dva. V tom našem pomalém, leč osudovém pohybu bylo cosi až hitchcockovsky strašidelného.

„Neéé,“ vykřikla náhle dáma, vytrhla své ruce z našeho zřetězení a ukázala na stromy v parku.

„Dívaj se na mě.“

„Ta ji má,“ řekl jsem uznale.

„Odvedem ji domů,“ řekl Valda.

„K tobě domů?“ zeptal jsem se.

Podíval se na mě, a bylo to horší, než kdyby řekl blbče.

Snažili jsme se ji odvést, potom odnést a nakonec odvézt. Marnost nad marnost. Bránila se s urputností tygřice, byli jsme samý šrám a ona vedla pořád jen tu svou:

„Dívaj se na mě.“

Nakonec jsem ji tam nechal s Valdou, jezdívá si za ním užívat, tak ať si užije, i když se na ni dívají. Prý stromy.

Netrvalo to dlouho a Valda se vrátil za mnou do hospody. To už jsem probíral příhodu o dívajících se stromech s Valdovými kamarády. Vídeňská dáma se prý od dívajících se stromů nehne, informuje nás Valda.

„Tys viděl, že by se ty stromy dívaly?“ ptám se Valdy.

„Ne. A tys viděl jejich oči?“

„Taky ne.“

„Nejspíš to je záležitost pro psychiatra.“

„Nebo pro lingvistu,“ říkám s úsměškem. „Aby nám řek, jestli nemáme říkat oka, když jich je tolik a ne jen dvě a ještě ke všemu nepatřej živočichům.“

„Nebo pro psychotronika,“ vmísí se do naší debaty jeden z Valdových kamarádů.

Psychiatr odmítl přijít. Prý ať zavoláme záchytku. Místo záchytky volá Valdův kamarád známého psychotronika. Ten projeví zájem. „Dívající se stromy, říkáte? To znám. To je nějakým silným jedincem narušený geomagnetický pole. V geopatogenních zónách bejvá až několik desítek militesla.“

„Myslíte magnetickou indukci?“ přerušuje ho Valda, který přebral sluchátko jako štafetu od svého kamaráda.

„Když to víte, proč mě voláte?“ urazí se psychotronik a zavěsí.

Valdův kamarád zavolá znovu a omluví se. Pak dodá s porozuměním pro psychotronickou léčbu:

„V klastrech narušení se přenášejí lidský vlastnosti na všechno živý v okolí. Jakou barvu očí maj ty stromy? Jako oči ty dámy?“

„Můžete s tím něco udělat?“ ptá se Valdův kamarád.

„Můžu, ale musím přijet.“

„Za kolik?“ bere Valda sluchátko a ptá se sám.

„Za pět.“

„Pětset?“ žasne Valda. Klap. Psychotronik opět zavěsil.

„Nejspíš je na tebe alergickej,“ říká Valdův kamarád a vytáčí znovu číslo psychotronika.

„Pět tisíc?“ zeptá se Valdův iniciativní kamarád a psychotronik přisvědčí a zeptá se, kam má přijet. Za necelou půlhodinu se bezhlučně objeví nový model bavoráka před hospodou. Valdův iniciativní kamarád mezitím uspořádal v hospodě sbírku a Valda ode dneška dluží kdekomu ze štamgastů.

Psychotronik přepočítává pět tisíc, aniž by svlékl černé rukavice a já se divím, proč tak pečlivě počítá, když má ten svůj magnetický supercit v prstech. Suma souhlasí a všichni čtyři jdeme společně k parku: Já, Valda, jeho iniciativní kamarád a psychotronik.

Psychotronik svlékne rukavice až když jsme na místě, asi si dosud chránil svou magnetickou sílu a vystrčí dlaně směrem ke stromům. Přikývne. „Je to čtyřicetosm militesla.“

„Jak jste to tak přesně a rychle změřil?“ ptám se.

Usměje se. „Svýma dlaněma,“ vysvětluje nám jako blbečkům.

„Mili? Ne mikro?“ ptám se znovu. „Je to přesný?“

„Je.“ Už se neusmívá. Vrátí se k autu a vynese z kufru malý drátěný jehlan polepený staniolem. Vrchol jehlanu zamíří nejdřív na nás, pak na stromy.

„Ještě vidíte oči stromů?“

„My jsme je nikdá neviděli. To jen ta dáma.“

„Že jste neřekli,“ postěžuje si psychotronik a zamíří špičku jehlanu nejdřív na dámu a pak na stromy.

„Už jsem se vybil. Dostanu dalších pět tisíc za vybití.“

Dáma mezitím zvrací a Valda se ptá: „Za vyblití?“

Psychotronik se uráží, nasedne do auta, vezme s sebou tak zvaného Valdova kamaráda a odjíždí a já podávám Valdovi klacík.

„Prohrábni to blitíčko, jestli naše dáma nevyzvracela taky ty oči stromů.“

„Nevyzvracela,“ odpoví Valda, „ ale přesto je povolnější.“

„K čemu?“

„Odvést se do hotelu. Nejsi posedlý sexem?“

„Za mnou ta dáma nejezdí.“

Když jsme ji spíš donesli než doprovodili do jejího pokoje, netušili jsme, že ji vidíme naposledy. K zármutku Valdy už z Vídně nikdy víc nepřijela. Ani na konci dalšího starého, ani na začátku přesdalšího nového roku. Zato Valda musel splatit dlužných pět tisíc štamgastům v hospodě.

„Hlavně, že sis užil,“ uklidňuju ho.

„Jo, užil. S čumícími stromy.“

„Jejich vyčítavý pohledy prý maj možnost vidět jen ty lidi, který si čerpaj moc bezohledně ze zásobnice přírody, tvrděj globální para-psycho-eko-astro-ňů-ejdžové. Že bys byl, Valdo, vůči vídeňský dámě reprezentoval zásobnici přírody? Nebo že by byla ta tvá zásobnice už vyčerpaná?“

Valda jen posmutněle vložil prsty do své prázdné peněženky, ano, zásoby jsou vyčerpané a když mu tak zvaný kamarád nabídne cigaretu, Valda ji uchopí mezi ukazovák a prostředník a když zadýmá, prsty se změní v tovární komíny a tak tu psychotronik přece jen něco způsobil: Nekuřák se dal na kouření. Psychotronik tím projevil svou sílu, obrátil směřování času. V našem obyčejném čase se z mladých kuřáků stávají starci nekuřáci.

Naučení s výstrahou:

Tuhle bajkýdku, Valdo, nedávej číst ani svým fejvoritkám, ani svým kolegům na univerzitě!

Jenže Valda mé výstrahy neuposlechl, a tak mu teď zbývají už jen ty hospody. Kdeže je čas fejvoritek.

Ilustrace U.G. Sato