20.7.2018 | Svátek má Ilja








POVÍDKA: Srdce z ledu

17.8.2007

TOPlistKlečeli na studeném mramoru vstupní haly prezidentského paláce. Do týla jim mířila baterie pušek. Dovolil si pohnout hlavou a kradmě se rozhlédl okolo. Mramorová podlaha byla na několika místech popraskaná a očouzená. To byly stopy po granátech. Zahlédl i několik důlků ve zdech, neklamný důkaz střelby z ručních zbraní. Těla už zde neležela, ale krvavé fleky stále ještě dokazovaly, jak moc si povstalci přáli svobodu. A jak moc byla armáda loajální prezidentovi.

TOPlistZaslechl dunění okovaných bot po dlažbě. Přicházelo to odněkud zpoza jeho zad, tam, kde byly dveře do paláce. Kroky se přibližovaly. Nemohl rozeznat, kolik dalších vojáků přichází. Potom se jako jeden muž zastavili. Chvíli bylo naprosté ticho, které rušilo jen bublavé oddechování jednoho z povstalců po jeho pravici. Měl evidentně prostřelené plíce a brzy zemře.

„Tak tohle jsou ti, kteří usilují o můj život?“ ozvalo se mu za zády.

„Ti, kteří si myslí, že mohou jen tak uchvátit moc nad mojí zemí?“

Teď už hlas nepřicházel z prostoru za jeho zády, spíše zprava.

„Podívejte se na sebe, nejste nic!“ diktátor kopl do chrčícího muže a ten dopadl obličejem na mramor a nechal na něm krvavou stopu a svou duši.

Vzhlédl, aby se podíval nenáviděnému člověku do tváře. Jeden z vojáků, mířící mu stále do týla, ho hlavní pušky praštil po hlavě. On však hlavu nesklonil. Vzpurně se díval dál. Jejich oči se setkaly. Chvíli se přetlačovali pohledy.

Nemělo smysl nic říkat, oba věděli, že je konec. Slova byla zbytečná.

Potom voják udeřil povstalce pažbou do ramena a ten se svalil na zem, ani teď však nepřestával hledět svému nepříteli do tváře.

Diktátor uhnul pohledem a jeho hlas zahřímal mramorovou halou. „Všechny popravte, až na tohohle. Pro něj mám lepší trest, chce vzdorovat až do konce, tak mu dáme tu možnost.“

Zvedli ho a vlekli pryč. Za ním se ozvalo 50 výstřelů a padesát tupých nárazů. Po bílém mramoru se rozbíhaly žilky krve.

Dovlekli ho do vězení pod komplexem prezidentského paláce. Hodili na stůl. Svázané ruce nepříjemně bolely, jak si na nich ležel a jeho váha mu hrozila vykloubit ramena. Pak mu někdo píchl injekci do hrudi. Ztratil vědomí.

Mráz mu spaloval mozek. Oči schované za krustou z ledu se dokázaly sotva pohnout. Duše plná bolesti.

Vnímal své tělo jako kusy masa u řezníka.

Když byl malý, bratr ho zavřel do mrazícího boxu v řeznictví. Pamatoval si ty mrtvé ledové kusy pověšené na hácích. Po dotyku na nich zůstaly vytlačené otisky.

Viděl své nohy a ruce jak se houpou na hácích a děti si na ně kreslí nasliněnými prsty. Viděl své tělo jako trup, z něhož kdosi obírá ještě ne úplně zmrzlé maso a hází ho psům. Jeho psům v jeho rodné vesnici. Viděl své oči jako dvě duhové kuličky, které chladí v dlani za horkého odpoledne, než s nimi malý chlapec hodil směrem k důlku. Tím důlkem byla jeho lebka napůl zašlapaná do hlíny. On byl tím chlapcem. Cítil, jak svírá své oči v dlani. Když jí rozevřel, díval se sám na sebe do prázdných očních důlků. Temnota za prázdnýma očima ho pohltila. Pak už nebylo nic, nic než zima. Jako v mrazáku. Zima, která v jeho zemi přicházela jen zřídka.

Žil už tam několik týdnů. Byla mu strašná zima. Spal na ledové podlaze. Když vstal, ledové stěny z něho chtěly vysát poslední zbytky tepla. Strop s maličkými rampouchy byl sotva dvacet centimetrů nad jeho hlavou. Jediný nábytek byla kostka ledu v jednom rohu. Jinak v krychli, ve které žil, nebylo nic.

Pěsti měl ještě rozedřené, jak se snažil rozbít stěny. A odřeniny se v mraze moc dobře nehojily. Teď po několika desítkách dní a nocí už věděl, že jeho pokusy prolomit stěny vězení jsou zbytečné. Chlad mu bránil rozumně přemýšlet. Byla mu strašná zima, ale nepozoroval žádné známky omrzlin. I když byl prakticky nahý ve svém ledovém vězení a v noci byl donucen spát na podlaze z ledu, jeho kůže odolávala až pozoruhodně dobře poškození mrazem.

„Musí to být tím, co se mnou provedli, když mě uspali,“ říkal si, když o tom začal přemýšlet.

Přesto, že nedostával žádné jídlo a neustále trpěl hladem, nepozoroval na sobě nějaké příznaky hubnutí, nebo podvýživy. Stačilo, když si vzal jeden z rampouchů ze stropu a nechal ho rozpustit v ústech. Nebylo to jednoduché, protože i jeho tělo bylo strašně studené.

Nejhorší na tom všem ale nebyla zima a hlad, ale výhled z jeho vězení.

Stěny a strop jeho vězení byly průhledné a za nimi…

Slunce zapadalo nad okrajem pouště. Koruny a kmeny několika málo stromů vrhaly dlouhé stíny na skleněnou krychli s jedním obyvatelem uvnitř.

Černé prsty stínů dosáhly okraje podivného příbytku nešťastníka.

Cítil, jak se mu sevřelo při tom pohledu hrdlo. Chtělo se mu plakat, ale první slza zmrzla na víčku a další už jí nenásledovaly. Díval se do západu slunce, který nehřál, ale mrazil. Slunce bylo skrze sklo podivně zbarvené.

Nenáviděl ten pohled. Mrznul tady už řadu měsíců a přitom teplo bylo vzdáleno jen délku malíčku od něho. „Tak blízko a přitom tak daleko,“ říkal si mnohokrát.

Schoulil se do klubíčka, tak jak si zvykl spát, aby se co nejmenšími částmi těla dotýkal podlahy. Sny byly vzácné. Jakoby jeho podvědomí nechtělo v tom mrazu existovat.

Dnes se mu však zdál zase ten sen, jako už mnohokrát.

Chladný mramor pod nohama. Padesát výstřelů. Bolest, strašná bolest vnímaná z dálky. Postavy v pláštích. A ty oči, chladné jako led a stejně tak barevné. Oči, které neměly tvář, jen výraz zloby. Oči, co k němu promlouvaly.

Probudil se s otázkou na rtech: „Co říkaly? Co?“

Znovu usnul. Jen stihl ještě zahlédnout chladně jiskřivé hvězdy nad hlavou.

Oči se vrátily a dnes poprvé s nimi i hlas. „Jestli to budeš chtít skončit, tak začni dělat kliky jako zběsilý, až ti pukne srdce.“

Probudil se znovu. Teď už věděl, co mu říkali. Vzpomněl si na všechno.

Položen na operačním stole byl uspán a poté mu byl otevřen hrudník. Už tehdy cítil strašnou zimu. Srdce bylo rozděleno na několik částí a znovu spojeno svorkami z ledu. Krev obohacena nemrznoucí složkou a kůže pomocí laseru vyztužena a byly do ní implantovány ledové krystalky. Proto nemohl zmrznout. Potom ho přivezli sem.

Teď se přes řasy dostalo několik slz, než se změnily na led.

Přemýšlel. Měl na to všechen svůj čas. Přemýšlel, jak a proč. Věděl, kdo je nepřítel. Věděl, kdo je on sám a věděl, proč musí udělat, co činil. Věděl, jak to skončí, ale nechtěl na to myslet. Neměl jiný životní smysl. Nenávist ho držela při životě, když musel dřít do úmoru a nebylo to dost. Od kolébky ho k tomu vedli. Cítil něco a věděl něco jiného. Časem převládla nenávist. Argumentů bylo víc než dost. Režim byl špatný. Musí pomoci lidem trpícím jako on. Rozpoutal tohle peklo. Jedněm pomáhal, jiné zabíjel.

Kus masa, jeden jako druhý. Žádné výčitky. Kusy na porážku, co skončí na hácích a kusy na chov…

Slunce pomalu vycházelo nad pouští. Obyvatel ledové kostky stál a zíral na vyhlazující se stíny písečných dun, jak slunce stoupalo výš, aby zahřálo svět a všechno na něm. Kromě jediného.

„Chce mě zlomit. Nesmím to dopustit,“ opakoval si každé ráno, od svého probuzení zde. Těch pár slov opakovaných dokola po celé hodiny mu dodávala sil. Jako modlitba.

A jeho nedělní mší byla jedna minuta před západem slunce...

Prozkoumával už po několikáté své vězení, když to našel. Špatný spoj. Maličkou trhlinu v termofólii vlisované do skla. Fólie, jak tušil, musela naprosto izolovat Krychli.

Prasklina tam byla. Našel jí náhodou, ale hned se stala smyslem jeho života. Každý večer přibližně ve stejnou dobu jí asi na minutu proniklo několik paprsků světla a tepla. Byla sice velká jako dírka od špendlíku, ale on stejně cítil, jak skrze proniká teplo.

Každá vteřina, kdy nastavil obličej tomu tenkému svazečku světla, byla vykoupena nesnesitelným pálením zasažené kůže, odolné proti mrazu, ale změna teplot o půl stupně jí narušovala. Avšak díky tomuto úkazu měl cíl. Žil od paprsku k paprsku. Žil a tento obřad spolu s modlitbou mu dali sílu nepodlehnout a nespáchat sebevraždu. To bylo to, co věděl, že diktátor chce, aby ho potom mohl vystavit, aby lidé viděli, jací zbabělci jsou vůdci povstání za svobodu…

„Prezident byl svržen! Povstalecké oddíly obsadily palác i sídlo vlády. Převrat byl úspěšně proveden. Prvním zákonem nových vůdců země je amnestování všech politických vězňů.“

Viděl jak se v dálce zvedá písek. Mrak zvířeného prachu se blížil. Po několika minutách rozeznal automobil.

Skupina v uniformách vystoupila a šla směrem ke Krychli. Poznal odznaky povstalců. Zaradoval se. Věděl, že přežil. Vyhráli a diktátor ho nezlomil, zvítězil nad ním.

„Dostaneme tě ven, neboj se!“ zakřičel jeden z vojáků a odjistil zbraň.

Sice uvnitř nic neslyšel, ale bylo mu naprosto jasné, co se chystají udělat. Naznačovali mu, aby se přitiskl k jedné ze stěn, že se pokusí prorazit Krychli v rohu.

Voják pozvedl zbraň.

Chtěl být svobodný, moc chtěl zase cítit na těle hřejivé slunce. Moc chtěl ochutnat opravdové jídlo. Chtěl se procházet pod volnou oblohou. Obejmou přátele. Opít se a spát v posteli. Plavat v moři a cítit na kůži horký písek…

To všechno mu proběhlo před očima. Ale potom následovalo něco jiného.

Sen se vrátil ve dne. Uvědomil si, co se stane, ale bylo už pozdě.

Salva zasáhla roh Krychle a jedna ze stěn se s praskáním sesunula z zemi. Horký vítr během vteřiny vyplnil zbytek ze zničeného vězení.

Začalo ho pálit celé tělo. Na kůži vyskákaly kapičky vody. Oči se zalily krví a potom, jak tál všechen led v Krychli, v té chvíli vítězství a porážky zároveň, roztálo i jeho srdce…

Roman Splítek


Diskuse


a
aa
12:15
3.6.2008

beda
15:41
23.10.2007

Regionální individuum
8:18
19.8.2007

DejF
20:53
19.8.2007

počet příspěvků: 4, poslední 3.6.2008 12:15
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...