Aktuár Konopka byl starý mládenec zavalité postavy, vysoký půldruhého metru. V úřadu nikdy nic veselého nezažil, nejvíce ho deprimoval účetní oficiál Chrž, který mu házel na stůl samé nepříjemné záležitosti. Proto musel Konopka doma odpočívat, v neděli pak navštěvoval zahradní restauraci ve Stromovce.

Když už ho samota hodně trápila, odhodlal se přihlásit do nedávno vzniklého Sokola. Pod praporem s nápisem „Tužme se“ ho přijali oba zakladatelé spolku - náčelník Tyrš a starosta Fügner. Zatímco Tyrš - stejně vysoký jak on - se choval odměřeně, Fügner byl mnohem srdečnější. Doporučil novému členovi krejčího, který šije cvičební úbory i sokolské kroje, a poučil ho, že všichni sokolové, ač různých povolání a různého postavení, si tykají, oslovují se „bratře“ a zdraví se pozdravem „nazdar“. K tomu ještě Tyrš dodal, že jejich cílem je harmonie těla a ducha.

Pln naděje si Konopka opatřil vše potřebné a dostavil se na první cvičení. První, co v šatně spatřil, byla bílá zadnice muže, který se zrovna převlékal.

„Nazdar, bratře,“ pozdravil ho.

Muž se otočil a Konopka strnul - byl to oficiál Chrž.

„Konopka, co tu dělají?“ pravil oficiál nevlídně. Konopka nevěděl, jak tu má s výše postaveným hovořit. Jeho rozpačité blekotání však zaniklo v příchodu dalších cvičenců, kteří všichni řekli „nazdar“.

Sokolové se pak rozmístili ve vedlejším sálu, Konopka co nejdále od Chrže. Cvičení vedl sám náčelník Tyrš. Stál vpředu a vykřikoval povely, které on sám vymyslel: „Sed roznožný!“, „Dřep výkročný!“, „Vzpor ležmo!“ a podobně.

Konopka měl ve všem zpoždění, protože všechno musel od ostatních odkoukat. Brzy byl zpocený jak myš. Tyrš se pak nenásilně vmísil mezi cvičence a pokračoval v povelech. Když stanul u Konopky, jedině jemu se mohl dívat do tváře zpříma.

„Stoj spatný!“ zvolal.

Konopka se rozhlížel kolem sebe, ale nic špatného na postojích neviděl.

„Neřekl jsem špatný, ale spatný,“ zlobil se Tyrš. „Paty k sobě!“

Po prostocvicích následovalo cvičení na nářadí, z nichž nejjednodušší byla koza. Muži se seřadili do zástupu a postupně přes kozu skákali roznožkou. Konopka tušil, že to nedopadne dobře, ale z řady vystoupit nemohl. Váhavě se rozběhl, chabě poskočil a narazil do kozy břichem. Nastalo nepříjemné ticho.

„Jsi zraněn, bratře?“ otázal se Tyrš ležícího cvičence.

„Asi ano,“ odvětil Konopka. „Půjdu radši domů.“

Odkulhal do šatny, převlékl se a vyšel z domu s úmyslem už nikdy se do tohoto smradlavého místa nevrátit.

Asi za týden kráčel po Dobytčím trhu a náhle ho někdo oslovil:

„Nazdar, bratře. Jak se ti líbí cvičení v Sokole?“

Byl to Fügner, který měl výbornou paměť. Konopka mu naprosto upřímně vyjevil svůj názor: Že už tam nikdy nevkročí, poněvadž se nechce stát mrzákem, a vůbec - je to tam takové upocené.

Fügner vložil do Sokola skoro všechny své peníze a ještě se zadlužil. Přesto se neurazil. Poradil Konopkovi, aby se někdy v neděli zúčastnil sokolského výletu. Výlet - takové slovo slyšel Konopka poprvé v životě.

„Sokol vylétává do kraje,“ vysvětlil mu to Fügner a zamával názorně pažemi jako křídly.

A tak se jednoho rána místo do Stromovky vypravil Konopka k nově zbudovanému nádraží na Smíchově, když už měl ušitý ten kroj. Skupinu čekajících sokolů nemohl přehlédnout. Vypadali úplně jinak než urostlí cvičenci v tělocvičně. Byli mezi nimi i tlouštíci a všichni byli veselí! Nového člena radostně přijali mezi sebe. Nastoupili společně do vlaku a tam jeden z nich hned odšpuntoval láhev s kořalkou. V dobré náladě se nechali unášet Českou západní dráhou podle Berounky až do blízkosti Karlštejna, kde vystoupili.

Měli mezi sebou i vzdělance, který na zchátralém hradě pohovořil o historii tohoto místa. Věděl rovněž, že brzo se bude hrad opravovat, aby byl ještě skvostnější. Poté se vydali na pochod ku Praze. Když se šlo do kopce, tlouštíci funěli a zaostávali, ale v hospodě se vždycky všichni sešli. Při pivu se zpívaly vlastenecké písně a zpívat sokolové nepřestali ani pak, když pochodovali s rozvinutým praporem. A pokud někdo upadl, ostatní mu pomohli na nohy. Po čtvrté hospodě při pohledu na líbeznou krajinu Konopku napadlo: „To je ta harmonie těla a ducha, o které hovořil Tyrš.“ Podobné pocity měli i ostatní, před lázněmi v Malé Chuchli jeden sokol vykřikl:

„Bratři, my jsme jako ti blaničtí rytíři!“

Konopka se tak na druhý pokus stal sokolem. Našel přátele a těšil se na každou další neděli. A nic mu nevadilo, že Tyrš s Fügnerem postupně došli k názoru, že tihle ochmelkové díky oblečení jen vypadají jako sokolové a celé jednotě dělají jen ostudu.