Pondělky doktoru Zachovi nevadily a ani dnešek nebyl výjimkou – vstal před šestou, udělal dvacet kliků, dal si kávu, ovocný jogurt a celozrnnou bulku a ještě před odchodem něžně probudil manželku a o něco hruběji děti. Na výtah ráno nikdy nečekal - seběhl tři patra po schodech a svižně došel k autu. Hm, po víkendu je pěkně zasviněné, odpoledne ho bude muset protáhnout myčkou.

Uvelebil se za volantem, odemkl převodovku, nasadil panel rádia, nastartoval a dobře naladěn vyrazil vstříc novému týdnu. V podstatě byl rád, že pracuje mimo Prahu. Ranní půlhodinka za volantem mu umožňovala uspořádat si myšlenky a poslechnout si zprávy nebo hudbu, na kterou měl náladu, cestou zpátky zase vyřizoval hovory, na které během dne zapomněl. Ambulanci v Městci měl už deset let a po práci na klinice se mu za celou tu dobu nezastesklo ani jednou.

Za autobazarem na pětatřicátém kilometru sjel z dálnice - exit se nedal minout díky hranatému obrysu betonového sila, vyrůstajícího z řepkového pole nad Městcem jako strohý maják, zdaleka navádějící řidiče ke včasnému sjezdu. Smysl silážování doktor Zach vlastně nikdy nechápal, měl jen určité povědomí, že se do uzavřeného prostoru napěchuje píce a jejím zkvašením vznikne cosi hnusného, čím se pak v zimě futruje dobytek, jako kdyby nemohl žrát normální seno. Traduje se, že jednou se k městeckému silu vydala skupina japonských turistů, pokládajících ho za donjon gotického hradu. Přítomný zemědělec si duchapřítomně nechal zaplatit vstupné a ještě Japoncům zapózoval při focení. Anebo si to celé vymyslel u piva, což je pravděpodobnější, nicméně historka se ujala.

Doktor Zach právě projížděl kolem závory u odbočky k silážní věži, tyčící se teď asi sto metrů vpravo od silnice, když ho v periferním vidění cosi upoutalo a on se mimovolně podíval oním směrem. Na betonové šedi sila svítil velký červený nápis - zdá se, že tu řádili druhořadí sprejeři, na reklamu je to příliš amatérské. Alespoň, že si vybrali adekvátní objekt ke zprznění, ale stejně jsou to magoři, jak se mohli dostat do takové výšky? Všechno je výchovou, jeho děti by tohle nikdy nenapadlo. Trochu zpomalil, aby na nápis lépe viděl. Potřeboval by brýle, bude si muset konečně připustit, že pětačtyřicet let je už věk, kdy je normální zajít si na oční. Naštěstí zvídavost, a nejen ta, ho zatím neopouští, takže se stárnutím to zas tak horké nebude.

Zachovo auto náhle prudce zabrzdilo na krajnici, řidič dodávky jedoucí za ním dlouze zatroubil a výhružně pokynul zvedutým prostředníkem. Doktor ti toho nevšímal, stáhl okénko a nevěřícně civěl na sdělení, vyvedené metrovými červenými tiskacími písmeny. Znovu a znovu slabikoval text a marně hledal jiný význam oné lakonické věty, než který ho praštil do očí při prvním přečtení a přinutil ho bez rozmyslu zastavit. Na tmavošedé zdi sila vysoko nad zemí stálo napsáno ZACH JE VRAH.

Co je to, proboha, za svinstvo, kdo tohle udělal? To snad... Umírají mu pacienti, jistě, kdyby byli zdraví, nemusel by je léčit. Za smrt však nemůže choroba, kdepak, ale doktor. Bohužel není nijak těžké představit si psychopatického pozůstalého, který se nesmířil se smrtí devadesátileté maminky či uchlastaného bratra a hledá viníka, na němž by se zahojil. Kdo je první na ráně? Ošetřující lékař, fackovací panák. Měl to poznat dřív, měl nasadit jiné léky, asi čekal na obálku... Na Boží vůli se dnes nevěří, takže kdo za všechno může? Doktor zabiják, však toho jsou plná média. Ale zdá se, že ani to nestačí - je potřeba nastříkat jméno na zeď.

Byly chvíle, kdy měl chuť s praxí seknout a jít k farmaceutické firmě, ne kvůli penězům, ale právě kvůli obavě, že něco takového jednou přijde. Jenomže zavedená kardiologická ambulance se těžko opouští a navíc mu dokonale vyhovovalo ono schizma – být současně váženým panem doktorem na maloměstě i anonymním obyvatelem metropole, kterému nikdo večer nebuší na dveře, že má po vepřovém kolenu žlučníkovou koliku, protože ho znají sotva sousedi na patře.

Probral se z prvotního šoku, podíval se do zrcátka, a když se ujistil, že za ním nic nejede, zacouval zpět k odbočce. Auto nechal stát před závorou, kterou podlezl, a netrpělivě vykročil na cestu z betonových panelů prorostlých rmenem vedoucí k věži.

Prostor kolem sila byl neudržovaný, ledabyle oplocený pletivem, mezi kopřivami a lebedou se povalovaly různé obraceče, shrnovače a všelijaké nástavce na traktor či kombajn, jejichž účel si mohl doktor Zach leda domýšlet. Nikde nebylo ani živáčka, jen zpod valníku s vypuštěnými koly vyletěl vyplašený pták, opsal ve vzduchu spirálu a zmizel za mohutnou stavbou. Zemědělské monstrum se teď vypínalo přímo před ním jako megalitický monument. Z boku byla k silu přilepena bouda s plechovou střechou, z níž vedla k vrcholu věže orezlá roura a po boční zdi stoupal železný žebřík. Ale široká čelní stěna s nápisem rudě zářícím ve dvacetimetrové výšce byla holá a nepřístupná. Ten, kdo to provedl, musel vylézt až nahoru a spustit se po laně, jiný způsob doktora nenapadl. Jakému šílenci to stálo za tu námahu? Opatrně obešel silo, jehož okolí připomínalo něco mezi rumištěm a dvorem zplundrovaného statku, a rozhlížel se, nezahlédne-li někde pohozený vypotřebovaný sprej, ale nenašel nic.

Sebral z hromady suti půlku cihly a vší silou ji vrhnul proti šedé mase zdi, až se rozdrobila na kousky. Prvorepubliková provinční idyla skončila - jeho váženou polovinu, dosud zakoušející jen úctu, někdo poplival. Připomnělo mu to časy na klinice, kdy podobné metody zákulisního boje sloužily k postupu ve spletité hierarchii různých soupeřících klik, časy, na které s radostí zapomněl. Tichou poštou šířené pomluvy se daly alespoň stejným způsobem odrážet, nakonec před nimi však stejně utekl. Na tohle ale není jak a komu odpovědět.

Během trpkých úvah se vrátil k autu, zařadil jedničku a roztěkaně pokračoval v cestě do práce, o pět minut později už otvíral čipem bránu za poliklinikou a vjížděl na dvůr. I ve vzteku, který jím stále ještě cloumal, si všiml kola své sestry, zamčeného na obvyklém místě v rohu u hromosvodu, a pocítil alespoň malinkou úlevu. V pátek ho Petra pěkně namíchla - bez omluvy nedorazila do práce, nezavolala a po celý den se neobtěžovala ani zapnout si mobil, takže musel pacientům sám odebírat krev, natáčet EKG a vyplňovat žádanky, aniž měl tušení, co s ní vlastně je. Už se obával, že dnes to bude stejné, protože se jí nedovolal ani z auta během jízdy od Prahy. Zdá se, že ho jenom napínala, cyklistka. Ještě si to s ní vyříká, sice je to teď mezi nimi všelijaké, ale práce je snad nadřazená osobním neshodám, to je pravidlo, které platí i pro ni.

„Dobré ráno, milá sestřičko, to jsou k nám ale hosti,“ rozrazil dveře ze zatím prázdné čekárny do ordinace, ale Petra, stojící zády k němu a přerovnávající cosi v otevřené lékárně, se ani nepohnula, natož aby pozdravila. „Fajn, takže mi udělej kafe a než přijdou lidi, najdi mi karty našich pacientů, kteří v posledním roce zemřeli. Já si zatím něco vyřídím a pak si promluvíme o pátku.“

Zavřel za sebou, zabořil se do křesla a vytočil číslo na policejní stanici.

„Dobrý den, tady Zach, doktor Zach, ano. Mám jeden takový problém. Cestou do práce jsem zjistil, že někdo popsal to ohavné silo na příjezdu do Městce nápisem, který mne hanobí. Někdo mě nařkl, že jsem vrah. Ano, přesně to je tam napsáno a každý si to může přečíst. Že jste si toho nevšiml? Ale o to snad nejde, tak si tam zajeďte. Podle mě se jedná o bezprecedentní urážku na cti, takže byl bych rád, kdybyste zajistili, aby to rychle zmizelo a vyšetřili, kdo to byl. Cože? Jistě, že tím ten někdo myslí mě, kolik tak asi Zachů se tady podle vás vyskytuje? A i kdybych tu měl deset jmenovců, když se v Městci řekne Zach, je tím myšlena moje osoba, jelikož jsem tu všeobecně známý a možná vás to překvapí, ale své pacienty zatím nazabíjím. Aha, takže mám podat žalobu na ochranu osobnosti a nápis musí odstranit majitel objektu... No to vám tedy pěkně děkuju, skutečně, koho tak asi budu žalovat, když nevím, kdo to byl? Buzerovat řidiče to umíte, ale pomoct plátci daní, když je v nesnázích, to je nad vaše síly, že, soudruhu příslušníku.“

Sakra. Doktor Zach praštil sluchátkem, sehnul se pod stůl a zapnul palcem počítač, ve kterém to začalo líně chrastit. Bože, to je doba, než to naběhne, musí ten krám konečně nechat přeinstalovat. Zadal do vyhledávače jméno zemědělského podniku, které se dozvěděl od policisty, a rozkliknul kontakty.

„Dobrý den, tady doktor Zach, poliklinika. Vy jste vlastníkem té silážní věže v Městci na příjezdu od Prahy? Skvělé, takže poslyšte, na vašem sile se přes víkend objevil nápis, který mě označuje za vraha. Ano, slyšíte dobře, a nemíním si to nechat líbit. Jelikož jsem lékař, takové označení mě profesně diskvalifikuje, jestli mi rozumíte, je to asi, jako kdybych já na okno své ordinace vyvěsil transparent, že vaše brambory jsou jedovaté. Že brambory nepěstujete? Ježiš, to byl jen příklad, zkrátka bych byl velmi rád, kdybyste se urychleně postaral o to, aby ten nápis zmizel. Prosím? Jo vám do toho nic není? Kristepane, já chápu, že jste to tam nenapsal vy, ale je to vaše stavba a nikdo jiný to odstranit nemůže, jak mi sdělili na policii, a navíc se neví, kdo je pachatelem. Máte tam mít ochranku a ne takovej bordel. Pokud vám to nedochází, ten vandal kromě mého renomé poškodil i váš majetek. Jo vám je to jedno, na siláž to nemá vliv, no to je úžasný. No tak to bych taky mohl zažalovat vás, že poskytujete své objekty k zostouzení lidí. Já že jsem arogantní? A co jste vy? Vyčůránek, kterýmu jde jenom o dotace, jako všem vidlákům! Tak sbohem a díky za ochotu, ale až vás bude bolet na hrudi, tak za mnou s tím tedy nechoďte.“

„Tady jsou karty těch exitů,“ uslyšel za sebou odměřený Petřin hlas, přivřel oči a pokusil se zklidnit a vybavit si dobu, kdy na něj byla milá. Není to s ní lehké - poslední dva měsíce je Petra extrémně protivná. Před čtrnácti dny zůstali po práci v ordinaci po dlouhé době zase spolu, doufal, že si vyříkají, co se děje, proč se mu vyhýbá, ale když ji chtěl obejmout, odstrčila ho a spustila monolog: jestli si prý uvědomuje, že jí bude třicet, a že se s ním jakou dobu zahazuje, nemá to žádnou perspektivu, kdyby aspoň věděla, že mu na ní záleží... Odvětil klidně, že snad oba vědí, na čem spolu jsou, a že on si ji nikdy neusurpoval pro sebe, nikdy jí nebránil, aby si našla někoho jiného a založila rodinu, že si je dobře vědom, že jí nemůže nabídnout to, co by chtěla a co by si zasloužila, ale měl za to, že si toho je vědoma i ona. Jako atraktivní holce se jí přeci nabízí tolik příležitostí, jezdí s partou na lyže - například, chodí s kamarády na plesy, on by nikdy nežárlil, přál by jí to...

Takže ty mi radíš, abych si někoho našla? To jsi pěkná svině, vyjela na něj. Pověz mi jen jednu věc: kdybych se tebou měla dítě, o který by ses nemusel starat, nemusel bys na něj platit, nemusel by ses k němu ani přiznat, řekni mi, dopřál bys mi to? Nebo ještě jinak, byl bys alespoň někde v koutku duše rád, že z našeho vztahu něco vzešlo?

Podívej se, Petro, na vydírání nemám náladu, žádný dítě s tebou mít nechci, nikdy mít nebudu a ty to dobře víš, tak s tím nezačínej. Nejlepší bude, když si dáme pauzu, nebo se na to prostě vykašleme, řekl jí tehdy podrážděně, třískl dveřmi a nechal ji v ordinaci samotnou, i když měl v úmyslu dělat do večera pojišťovnu.

„Děkuju a nezapomnělas na to kafe?“ pokusil se o úsměv, když mu teď hodila na stůl požadovanou dokumentaci, ale nedočkal se odpovědi. Dobrá, nabral si sám dvě lžičky granulí z dózy, nasypal je do hrnku a natočil do varné konvice vodu z kohoutku. Dotaz, zda mají nějaké mléko, si raději odpustil. Někdo si to užívá doma, on má holt tichou domácnost v práci. Oprostí se od emocí a projde si ty záznamy.

Doktor Zach rozložil první kartu: pan Kubík, sledovaný pro chronické srdeční selhání, léčený adekvátně, poslední návštěva v únoru, pak ho záchranka v plicním edému odvezla do nemocnice, kde zemřel ještě tu noc, zpráva přiložena. Žádné pochybení, byl vážně nemocný, jednou k tomu dojít muselo.

Další - paní Marešová, po předním infarktu, fibrilace síní, přijatá mezi svátky na JIPku s neřešitelným krvácením do mozku. Předtím jí ředil krev, to bylo na místě, jenže nechodila na testy srážlivosti, tak jak to asi mohl uhlídat? Varoval jí, že se taková věc může stát, ne, za to odpovědnost nenese. Vzpomněl si, že to musel vysvětlovat jejímu manželovi, kterému v nemocnici při předávání pozůstalosti naznačili, že cosi nebylo v pořádku. Blbci, to je nějaká kolegialita? Odložil její kartu mimo, ještě se k ní vrátí.

Dál - paní Dubnová, chlopenní vady, anémie. Třikrát jí posílal na vyšetření tlustého střeva, i když to měl udělat její praktik, třikrát odmítla. Nakonec zemřela na rakovinu konečníku, metastázy všude. Mluvil s jejím synem, ten mu za všechno děkoval, pochopil, že si matka postavila hlavu. Ne, i tady bylo z jeho strany všechno víc než v pořádku, stejně jako u zbylých čtyř, víc karet mu Petra nepřinesla. Pochopitelně, o některých úmrtích ho ani neinformují - pacient prostě přestane chodit na kontroly.

Znovu prolistoval dokumentaci paní Marešové, kterou dal předtím stranou. Nedostavila se k odběru, vyzvána poštou, dopsal za její poslední návštěvu. Tohle by mohl být potenciální problém, ale copak by ovdovělý sedmdesátiletý pan Mareš lezl na silážní věž a sděloval světu, že doktor Zach je vrah? To je nesmysl. Ale kdo tedy?

Přemýšlel a usrkával vlažné kafe, potom vstal, otevřel okno a zadíval se směrem ke staré čtvrti. Ranní světlo ohmatávalo zadní trakty činžáků s klepadly a dvoukoláky ve stinných dvorech, se šňůrami prověšenými prádlem na otlučených balkonech, s neholenými dědky pokuřujícími první cigaretu, které sice nebylo na tu dálku nebylo vidět, ale on věděl, že tam jsou, sedí v nátělnících a pantoflích u parapetu, sklepávají popel do květináčů a odhazují vajgly ven, zatímco jejich staré tlachají v masně nebo v trafice.

Tohle ho bavilo a za to byl Městci vděčný: za možnost nepozorovaně nahlížet do obnažených útrob maloměsta, prolézat navečer, když se někdy zdržel, pochcanými podchody a vdechovat zatuchlý vzduch ze sklepních průduchů, ubezpečovat se, že ještě nezmizel svět s mourem na dně uhláku a kohoutkem studené vody v kuchyni, svět, o kterém se mu zdávalo v dusných snech, nenáviděl ho a přitom potají vyhledával. Už věděl, že vlastních kořenů se zbavit nelze, že jak člověk stárne, vrací se k nim stále častěji a nakonec je dříve nebo později přijme a uleví se mu, byť by to mělo být na smrtelném loži, ale on se na usmíření cítí ještě mladý, nepřipravený na to, aby si beze studu přiznal: narodil jsem se sprostým rodičům jako sprostý proletář a zůstanu jím po zbytek dnů, bez ohledu na to, za koho mě všichni mají.

Stejné je to i s tímhle městem - zrenovovaná průčelí a nablýskané obchody na třídě Dr. E. Beneše jsou jen maskováním úpadku a zmaru, barvy na fasádách za čas oprýskají, jako když se odlíčí stará herečka, exkluzivní dnešek není napořád. Zmrtvělost a neměnnost zanedbaných dvorů a vlhkých koutů, neviditelní potkani číhající u popelnic, to je trpělivá síla nemající konkurenci. Síla entropie, rozkladu a zániku, která jednou převáží, přelije se jako mongolská jízda, jako třetihorní moře, až zbudou jen základy, hrbolatá čedičová dlažba pod odplaveným asfaltem, tvrdá kost pod zkaženým masem.

Podobné úvahy ho přepadaly stále častěji, ani poddajné Petřino tělo, ani šestiválec pod kapotou a výdělečná praxe, ani potápění v Karibiku a safari v Keni, ani radost z chytrých dětí a bezproblémové manželství mu nepřinášely uspokojení, jaké by očekával.

Otřásl se a zvedl hlavu výš, na záplatovaných střechách se ježily komíny i satelitní antény a nad nimi, proti slunci, uviděl žluté řepkové pole s tmavým hranolem sila. Položil hrnek na umyvadlo a přešel vedle.

„Myslíš, že mě mají lidi rádi?“ řekl potichu, aniž by čekal nějakou odpověď. Na Petřino okázalé ignorování své osoby si už zvykl natolik, že se skoro lekl, když pootočila hlavu a úkosem se na něj podívala.

„Tebe? Tebe má přeci každej rád, takový lidumil, co navštěvuje po odpolednách nechodící babičky doma, aby si nemusely zařizovat dopravu, co ordinuje do večera, aby zaměstnaní klienti nemuseli odcházet z práce před čtvrtou, co si nechává dávat pokuty od pojišťovny za překročení limitu na recepty, jenom aby každej dostal ten nejlepší lék. Pacientky o tobě sní před usnutím, ááá, pan doktor je tak sexy, ty šediny, drahá manželka tě má taky ráda, neboj, udělals jí přeci úžasný děti, který tě taky milujou, a váš pes taky, o všechny se tak příkladně staráš...“

„Nebuď ironická. Někdo mě veřejně označil za Mengeleho a ještě dneska si to přečtou stovky lidí, víš, kolik aut tam denně projede? Přehlídnul to jenom blbej policajt. Zítra si o tom bude povídat celej Městec, pozítří bude prázdná čekárna a já budu mít auto objetý korunou. V Praze by si toho nikdo ani nevšiml, ale tady? Téma číslo jedna, to si buď jistá. Mě to moc legrační nepřipadá, taková sprosťárna. Nebo si myslíš, že jsem zavinil něčí smrt? To se přeci stát mohlo, každýmu se to někdy stane, tak mi to pověz, ty mě znáš jako doktora nejlíp, víš, co se o mně povídá, žiješ tady. Skřípe to mezi námi, fajn, ale snad jsme si pořád ještě trochu blízcí, nebo ne? Teď potřebuju, abys nebyla malicherná a podržela mě.“

Petra zakroutila hlavou - neznamenalo to ani ano, ani ne, ale bylo to beznadějné postesknutí nad člověkem, který nic nepochopil, výraz ryzího odporu a znechucení, který nešlo přehlédnout. To ho popudilo, protože tak splachovací zase nebyl. Na to, aby donekonečna toleroval hormonální výkyvy své psychicky labilní sestry, kterou navíc docela slušně platí, prostě už nemá.

„Jak chceš. Takže, kde jsi byla v pátek? Neomluvila ses, nebralas telefon a já tu jak idiot dělal práci za tebe. Co mi na to řekneš? Jsi můj zaměstnanec, nebo nejsi? Mám ti to strhnout z platu?“

„Zaměstnanec? Já myslela, že jsem tvoje matrace.“

„Kde jsi byla, do prdele, v pátek?“

„V pátek mi nebylo dobře.“

„Aha, a co ti jako bylo?“

„Do toho ti nic není.“

Doktor Zach se opřel o žebra radiátoru, vyhlédl znovu z okna a netečně sledoval, jak strážníci obcházejí auta před poliklinikou a zastrkávají za stěrače lístky za nepovolené parkování. Pak pozvedl oči nad křivku střech. Silo na obzoru stálo pořád, temný obelisk připomínající jeho selhání jako vztyčený prst archanděla, žádná naváděná střela ho nesmetla z povrchu Země, žádnou řízenou detonaci nebylo slyšet. Ale jaké selhání, co by si měl vyčítat, čím se, proboha, provinil? Není to ani hodina a už tomu málem sám uvěřil...

Najednou mu to přišlo celé k smíchu. Nechal úplně zbytečně vyprovokovat kvůli prkotině, kanadskému žertíku, ztrapnil se ve dvou telefonátech, shazuje se před sestrou a nedosáhl ničeho. Je tu přeci oblíbený, na to se nemusí nikoho ptát, lidé mu důvěřují, tak proč by měli dát na pomluvu nějakého anonymního hajzla nebo primitivního vtipálka? Kdyby to dál rozmazával, byl by sám proti sobě, ne, nechá to plavat. Zůstat nad věcí, to je důkaz sebevědomí, ne tasit kolt, jen se něco šustne. Na přirovnání si potrpěl a tohle se mu líbilo. Ano, kolt zůstane u pasu, a kdyby na to přišla řeč, zatváří se udiveně. Silo? Jaké silo, jaký nápis? Díky za upozornění, ale to bude asi nějaká sranda...

Uvědomil si, že za ním stále ještě stojí mlčící Petra a zřejmě doufá, že se jí podaří vytočit ho do nepříčetna. Podíval se na hodinky. Sakra, už budou muset začít ordinovat, mají patnáct minut skluz, ale tenhle rozhovor je potřeba nějak uzavřít.

Petřina vzdorovitost je přitažlivá, vždycky byla. Ona ani neví, jak mu chybí její uličnický úsměv, heboučká kůže, vytetovaný škorpion na břiše, voňavý ochotný klín... Ale nejde to, musí se držet zpátky, její výlev před dvěma týdny ho postavil nohama na zem. Petra sice není typ holky, který by posílal esemesky manželce a dělal scény před pacienty, jenže člověk nikdy neví...Už se smířil s tím, že jejich vztah bude jenom pracovní, vlastně byl rád, že se to konečně rozseklo, protože určité morální dilema měl a někdy se sám nad sebou i pohoršoval, uvědomoval si účelovost své teze, že on, kluk z ubohých poměrů, který se vlastní pílí vydrápal nahoru, má přeci nárok. Dobře, tedy nemá, ale tím spíš by si teď, když je po všem, zasloužil mít v práci klid, ten vleklý konflikt ho už příliš vyčerpává.

„Tak promiň, že jsem tak vyjel, myslel jsem, že to od tebe byla schválnost, žes nepřišla, vážně, promiň, je toho na mě moc. Už ti nic vyčítat nebudu, slibuju, měli bychom si spolu dneska zajít na oběd a popovídat si, jako přátelé – nech mě domluvit, prosím tě - kteří spolu něco hezkého prožili a můžou se na sebe vždycky spolehnout, mě to přeci taky trápí, hodně trápí, no tak, Petro, pro nikoho z nás to není snadný, ale jsme přeci dospělí inteligentní lidi...“ pokračoval chlácholivě, přistoupil k ní skoro na dotek a zadíval se zblízka do její tváře zošklivělé odcizeným raněným výrazem, který ho iritoval, znervózňoval a odzbrojoval zároveň, a pokusil se uchopit jí za ruce, ale ucukla, jako by se bála uštknutí.

„Petro, no tak... A už je to dobrý, to co ti bylo v pátek?“

„Já nemám, o čem bych s tebou ještě chtěla mluvit. Víš co, já tady dneska končím, to jsem ti vlastně přišla říct, to je všechno, ty příteli, na kterého je vždycky spoleh.“

Chvilku mu trvalo, než zpracoval, co mu právě oznámila. Pak vzteky zrudl a jeho předsevzetí problém bezbolestně urovnat a vyřešit s nadhledem vzalo definitivně za své.

„No to je paráda, ty ses snad pomátla,“ zařval a kopl do židle. „Měla by sis ujasnit priority, chybí ti tady snad něco? Takhle se přeci nekončí, tohle je podraz! Kde asi vezmu jinou sestru? A já trouba tě ještě prosil o podporu v nepříjemný situaci.“

„Prosil? Ty neprosíš, ty oznamuješ, že potřebuješ. Nevím, jak se končí, ale já končím takhle a jestli na mě vytáhneš zákoník práce, jsi ještě větší hovado, než jsem si myslela. A nezkoušej mi volat, budu v Nepálu.“

„Cože, kde budeš? Ty a v Nepálu? To tě zas naočkovali ti tví bezva kámoši z lyží, co, tak se kterým z nich pícháš, nebo snad se všema? Co tam jako budeš dělat, zahřejvat borcům spacáky a přelepovat puchejře? Jsi směšná. Na skálu jsi lezla naposled na škole, nerozeznáš skobu od cepínu, máš nízkej tlak, zabiješ se na první stěně!“

„To by se ti ulevilo, viď. Ale nestrachuj se, začala jsem trénovat a docela mi to jde, ty chudáčku.“

Doktor Zach seděl na lehátku pod plakátem s obrázkem srdce ovinutého chobotnicí věnčitých tepen, už nic neříkal a jen pozoroval, jak si Petra nenávistně svléká sesterský úbor, hází ho na dno skříně, jak si natahuje na štíhlé tělo cyklistický trikot, bere z věšáku batůžek a helmu a odchází středem čekárny, mezitím zaplněné nedočkavými pacienty, plnými dojmů z toho, co zaslechli, a nakukujícími dovnitř, zda by třeba něco i nezahlédli, protože za sebou nezavřela dveře.

Seběhla schodištěm na dvůr a chtěla odemknout kolo, ale nepodařilo se jí zadržet vzlyky. Přikrčila se v rohu pod hromosvodem, přidržela se rukou studeného rámu a dlaní sevřela podbřišek, jako by chtěla uchopit to, co už tam od pátku není, po čem zbyla jen krvavá dutina a nevýslovné prázdno.