Četař absolvent Brouček opustil pomalým krokem chladivé stěny secesního činžáku, nyní sídla štábu praporu, na vyhřátém chodníku nastavil tvář teplu srpnového slunce a těšil se, až se na rotě položí na svůj regál, a ještě si do večeře zdřímne. Udělal asi třicet kroků, když se proti němu zpoza rohu vyřítil pomocník dozorčího, vojín Pilka.

„Absik, votoč to. Máš uhánět k Silákovi na správu budov.“

Brouček se pro jistotu ohlédl, jestli za ním neslyšně nekráčí nějaký další absolvent, ale ulice byla prázdná.

„Co mi chce?“ zeptal se Pilky.

„Nevim,“ pokrčil rameny tázaný. „Shání tě Olahová, Silák prej zuří.“

„Proč?“ ptal se Bouček celkem klidně. S podplukovníkem Silným, náčelníkem vojenské správy budov během vojny téměř nepřišel do styku, proto si byl jistý, že on sám příčinou náčelníkova běsnění nebude.

Pilka už ho neuznal za hodného odpovědi, otočil se a odspěchal za roh do rotní kukaně.

Brouček se loudavě vrátil k domu, který před chvílí opustil, došel na konec chodby a zaklepal na dveře s tabulkou VSB.

„Dále,“ uslyšel zevnitř ženský hlas.

„Dobrý den, paní Olahová, prý se u vás mám hlásit,“ spustil Brouček hned ve dveřích.

„No jo. Poďte dál a posaďte se. Eště příde Vaněk.“

„A co se děje, paní Olahová?“ zeptal se Brouček a ukázal palcem směrem ke kanceláři podplukovníka Silného.

„Je nasranej,“ zašeptala malá tmavovlasá občanská pracovnice od psacího stroje. „Byl dva tejdny pryč, teď se stavil na svobodárně, a vod tý doby zuří. Volal i veliteli útvaru, že vás prej nechá zavřít.“

„Mě?“ zděsil se Brouček.

„Absíky, řikal. Pokornýho a Vaňka.“

„Pokorný už je přece dávno v civilu.“

„Dyť já vim. Von takhle dycky blbne, když zuří, ale Vaněk to schytá.“

„Co provedli?“

Ozvalo se zaťukání, na vyzvání vstoupil četař absolvent Vaněk, ale než stihl vyslovit pozdrav, vyřítil se ze své kanceláře podplukovník Silný, malý, obtloustlý a pihovatý padesátník, se zrzavou šošolkou na hlavě a s tváří staženou vztekem. Točil dokola pravou paží jako větrný mlýn s jednou lopatkou.

„Soudruhu podplukovníku, přišel jsem na váš…“ hlásil se Vaněk, ale náčelník ho nenechal domluvit.

„Dovnitř, okamžitě dovnitř. A vy taky,“ ukázal na Broučka, který se zvolna zvedal ze židle.

Vaněk se překvapeně ohlédl.

„Čáu,“ pozdravil Broučka s úsměvem. „Ani sem si tě nestačil všimnout, vole.“

„Vy ste mě, Vaněk, neslyšel, co?“ drtil náčelník slova v čelistech. „Dovnitř. Voba.“

Silný zajel zpátky do kanceláře, absolventi nakráčeli za ním. Brouček zavřel zvukotěsné polstrované dveře, podplukovník se posadil za stůl, absíci zůstali stát.

„Tak Vaněk, vy mi lžete, neřikáte mi pravdu, a to sou dva důvody, proč mi lžete. Vy ste měl jasně danej úkol dodělat tu kotelnu, aby mohli prvního září nastoupit topenáři, a vy ste udělal co? I s váma v sedmi lidech a za deset dní? Vůbec nic. Tam je uděláno práce pro důchodce za den. Zbourejte to, já tam ráno přídu a večer to bude tak, jak vy ste to udělali za deset dní…“

„Za sedum, náčelníku. A něco se udělalo,“ zahučel četař absolvent Vaněk.

„Jo? Něco se udělalo?“ řval náčelník. „Tak já vám řeknu, co se udělalo. Hovno se udělalo, hovno! Vy mi jen lžete, bojíte se, že vás nechám zavřít, neřikáte mi pravdu, a to sou tři důvody, proč mi lžete!“

„Co vám lžu?“ hájil se Vaněk. „Vybetonovali sme sokly pod bojlery a zazdily se dvoje futra.“

„Dvoje futra? A to je podle vás dost, jo? V sedmi lidech za deset dní?“

„Za sedum. Ty kluky sem dostal až ve čtvrtek.“

„Jo? Tak si to spočítáme,“ zakřičel Silný a začal mumlavě počítat na prstech:

„Pondělí, úterý…“

„Ty lidi ste mi dal až ve čtvrtek,“ bránil se chabě Vaněk.

„Jedenáct dokonce,“ vykřikl náčelník triumfálně, když dopočítal. „Zazdít dvoje futra v sedmi lidech za jedenáct dní je podle pana architekta Vaňka dost.“

„Jo,“ Vaněk pokrčil rameny. „Je to tak, soudruhu podplukovníku. Já sem architekt. Projektuju. Nikdy sem žádnou stavbu neved a prostě si myslim, že se udělalo dost.“

„Soudruhu četaři absolvente Vaňku!“ náčelník zrudl, zalkl se, polkl, vztyčil se nad židlí, ale vzápětí na ni dopadl zpátky a hystericky se rozesmál.

„Já vás nechám zavřít, Vaněk. A dám se na hlášení k veliteli divize. Tohle je sabotáž, rozumíte? Víte, co je to sabotáž? Za to dostanete Sabinov. Veliteli útvaru už sem to hlásil.“

„Dyť já vim,“ odpověděl Vaněk. „Zrovna du vod něj.“

Podplukovník se zarazil. „No a co vám řek?“

„Ptal se, jestli sem někde vyšel v rozkaze, že tu svobodárnu přebírám jako stavbyvedoucí. Řek sem mu, že ne.“

„Co? Na tý svobodárně ste přece dělal eště s Pokorným, převzal ste si to vod něj…“

„Nic sem nepřevzal. Ved sem po něm v říjnu stavební deník, to bylo všecko. Pak si mě stáhli na politický. Prostě sem nic nepřevzal a taky sem nic nepodepsal. Ty kluky sem tam měl jen ráno vodvect, říct jim, co mají udělat, a vrátit se. Víte, co mám práce?“

„Na politickým? To bych chtěl vidět, tu vaší práci. Malujete si tam důstojníkům domečky a chatičky. Když ste viděl, že se ty vojácí flákají, měl ste je dát na hlášení. Jenže vy mi lžete, bojíte se, že byste vod nich dostal přes držku, neříkáte mi pravdu, a to sou tři důvody proč mi lžete. Ale abysme to uzavřeli. Měl ste ject na vopušťák, tak na to zapomeňte, aspoň tohle si u velitele prosadim, to vám povídám. To bude buď já, nebo vy. A tady Brouček, kterej je taky architekt…“

„Já nejsem architekt,“ bránil se Brouček.

„Ste stavební inženýr, já vim. Proto sem si vás vyreklamoval u kapitána Termera. Vy si taky myslíte, že se udělalo dost?“

„Já tam nebyl, soudruhu podplukovníku, neviděl jsem to,“ kroutil se Brouček.

Vaněk na něj úpěnlivě pohlédl a Brouček dodal: „Ale s šesti suprákama, co jdou za sedm týdnů do civilu, to by neudělal nikdo nic.“

„Vy mi lžete, Brouček, vim, že ste tam byl, neřikáte mi pravdu, a to sou tři důvody, proč mi lžete. Vy totiž asi budete jeden za vosumnáct a druhej za dvacet bez dvou. Proč vlastně nejste někde u ženistů, nebo u stavebního útvaru jako všichni stavaři, Brouček? Proč ste zašitej na ertézetce a velíte štábní četě?“

„To já ale nevím, soudruhu podplukovníku. Myslel jsem, že to víte vy.“

„Taky že vim. Nemáte mít strejce v Kanadě a psát to do všech pitomejch dotazníků. Ale abych to dokončil. Tak Vaněk, místo vopušťáku vás tady Brouček jako inženýr stavař bude mít v sobotu a v neděli na povel, dyž ste ten architekt a nejste schopnej řídit stavební práce. A voba budete ty dva dny makat na svobodárně. Dneska tam přivezli ten novej kotel, tak ho vopatrně rozbalíte, podle vejkresů, co tam vevnitř najdete, vybouráte zaústění do toho novýho komína, a zazdíte tam zděř pro sopouchovou rouru. V pondělí mi budete hlásit, že je to hotový, a já si to osobně zkontroluju. Odchod.“

„Tak ta kurva mi ten vopušťák fakt zarazila,“ řekl Vaněk sklesle Broučkovi, když se příští den potkali před nástupem na oběd. „Hajzl. Eště že to budeme mít za hodinu hotový. Má bejt vedro, pudem se pak někam vopalovat. Na tý svobodárně sou docela pěkný lampasačky, dělají na ústředně a u radarů, můžeme jim říct, ať dou s náma. Dyž sem se tam loni na podzim flákal, psal sem to do práce a dostal sem výzkumnej úkol. Mám zjistit, jestli fasujou erární zelený kalhotky jako my trencle.“

„Ty na nás tak čekají,“ ušklíbl se Brouček. „Většina je na dovolené, ty, co tu zůstaly, točí čtyřiadvacítky ve službách, navíc je víkend. Bude tam prázdno, a to je dobře, protože by nám přišly akorát vynadat, až tam tu sbíječku spustíme.“

„Sbíječku? Ta už tam dávno neni, vole, vodvezli si jí Litoměřičáci, hned jak to tam vybourali pro kanalizaci. Musíme na to teplejma, kamaráde. Ale nafasoval sem aspoň nový majzlíky. Vono to pude, je to vyzděný jenom na půlku, to vyrubu klidně sám. Ty zatim rozděláš kýbl malty, vosadíme tu zděř, seštukujem to a za hodinku nebude co dělat.“

Sklepním prostorem se rozléhaly rány těžkého kladiva narážejícího na ocelovou hlavu sekáče, stěny se pod silnými údery otřásaly, Vaňkovy kanady dupaly v cihelných úštěpcích a vířily prach. Četař absolvent Brouček pozoroval kolegu z ochozu nad jámou. Na Vaňkově čele už před dlouhou chvílí vyrazily krůpěje potu, teď se slévaly v mikro potůčky, které si nad absíkovým obočím razily cestu bílým popraškem, aby jako kapkové vodopády nakonec skončily v suti na podlaze.

„Čoveče, mně se to ňák nelíbí.“ Vaněk přestal bušit, utřel si čelo rukávem, sklonil se a zblízka zkoumal vybouranou díru. Brouček seběhl po ocelových schůdcích a nahlédl do otvoru.

„Je tohle možný?“ podíval se na Vaňka.

„Ta kurva Pokorňák,“ vydechl Vaněk, praštil kladivem i sekáčem o zem a unaveně se opřel o stěnu jámy.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Brouček.

„Co budeme dělat,“ opakoval Vaněk. „Co já budu dělat, vole? Teď už mě ten parchant zavře s celou parádou. Řekne, že sem vo tom musel vědět… Někdo to prostě vodsrat musí a Pokorňák je v civilu, na toho už nemaj… Sem v prdeli, to je jasný,“ vedl Vaněk plačtivý monolog.

„Tak se zklidni. Zklidni se, jo,“ brzdil ho Brouček. Vyběhl po schůdcích na ochoz, sebral zednickou skobu, vrátil se do jámy, odhrnul vybouranou suť a špičatým koncem čtverhranného želízka otevřel dvířka čistícího otvoru nad podlahou. Vsunul dovnitř ruku a zase ji vytáhl.

„Tam je to prázdný a jsou tam saze,“ řekl udiveně.

„To je jasný. Ty hajzlové tam nacpali zmuchlaný pytle vod cementu, pak na ně nalili beton, a dyž zatvrdnul, tak ten papír zapálili, aby nikoho ani nenapadlo, že je komín plnej betonu,“ hučel Vaněk.

„Myslíš, že to zabetonovali, už když to stavěli, nebo to tam nasypali horem?“

„To nám teď může bejt úplně jedno, ty vole. Tendle pátnáctimetrovej komín je teď prostě k hovnu, musí se kompletně zbourat a znovu vyzdít. Za tři tejdny sem napochodujou topenáři…“

„Počkej, máme přece celou sobotu a neděli, ne?“ zeptal se Brouček.

„To se jako chceš dát rovnou do toho bourání, jo?“ ptal se Vaněk posměšně.

„Jo,“ usmíval se Brouček.

„Jeblo ti, ale neboj, todle je jenom můj průser,“ řekl Vaněk odevzdaně.

„Prdlajs. Vybouráme, co to půjde, myslím jen ten beton za tou dírou, cos vysekal, aby to vypadalo, že je komín volnej. Můžeme to vzadu ještě začernit, spálíme tam trochu dřeva, nebo to natřeme černou barvou. Pak osadíme tu zděř, přeštukujeme to a nastrčíme do ní tu rouru od kotle. Ty dvířka dole necháme otevřený, ať je vidět, že je to prázdný. Myslíš, že někoho napadne zkoušet tah? A i kdyby, tady je chladno, venku je vedro, a na komín svítí slunce. Aby táhnul, musí se odzdola pořádně prohřát, to ví každej, i Silák. Za tři týdny nastoupí topenáři, připasujou kotel, udělají rozvody a až při topný zkoušce zjistí, že to netáhne. Navíc, jak to tu chodí, tak nenastoupí v září, ale nejdřív v říjnu, takže na to přijdou, až budeme dávno v civilu. Lampasáci začnou zjišťovat, jak to bylo, a podle stavebních deníků jim dojde, že se to muselo stát už za Pokornýho.“

Vaněk ožil. Vzrušeně si stoupl.

„To by mohlo vyjít, vole. No jo. Máš pravdu. Už ho slyšim, až se to provalí, jak každýmu na potkání vykládá:,Lhal mi, ten idiotskej architekt, neřek mi, že je ten komín plnej betonu, a tudíž na hovno, protože se bál, že bych ho zavřel, neřek mi pravdu, a to byly čtyři důvody, proč mi lhal…‘“

EPILOG

Brouček už byl půl roku v civilu, když dostal dopis od jednoho z evangelických farářů, které cvičil v přijímači. Četl:

„…a ti topenáři zjistili, že ten komín, co stavěl Pokorný s Vaňkem, je nepoužitelný, protože je celý zabetonovaný a musí se od základu zbourat a znovu vyzdít. Co Silný vykřikoval o Vaňkovi a jeho titulu, to sem ani nemůžu psát, ale architekti u něj mají nadosmrti konec. Byla by z toho nejspíš mimořádná událost, proto to radši ututlali a oficiálně vyhlásili, že se to musí zbourat kvůli typu kotle. Že jim dodali jiný, než tam měl původně stát, a tenhle že potřebuje větší profil komínu…“