Doorsill City bylo takové chcíplé provinční městečko uprostřed prérie. V podstatě šlo jen o pár prkenných baráků s jednou prašnou, případně (v době dešťů) blátivou ulicí, se saloonem a nevěstincem pod jednou střechou, apatykou a koloniálem. Při nelepší vůli toho v městečku k vidění víc nebylo, a od doby, kdy byli sezónní nájezdníci z kmene Komančů nahnáni do rezervace, tu vládla všeobjímající nuda.

Po vítězství Severu nad Jihem ale i prostí občané ospalého a všem bojištím vzdáleného Doorsill City poznali, že přišly nové perspektivní časy. Jednu neděli přikodrcal dostavník a z něj vystoupili dva muži, kteří k sobě rozhodně nepatřili. Prvním byl šlachovitý kapitán Reed, vysloužilý voják Unie, druhým pak zavalitý růžolící pan Rose, jehož jižanský přízvuk by poznal i kojot.

Dali si v saloonu whisky, ubytovali se v podkroví, a za pár dní už měl každý z nich kolem sebe partičku lidí ochotných za pár dolarů udělat cokoli. Muži potlačili vzájemnou nevraživost, začali se navzájem okázale ignorovat a pustili se do práce. Tedy každý do té své, neboť plány měli oba velkorysé. Byla to pionýrská doba a nekonečné zelené pláně nakonec uživí libovolné množství skotu.

Netrvalo dlouho a díky podnikavosti obou dobytkářů začalo Doorsill City nebývale prosperovat. Jejich kovbojové hnali tisícihlavá stáda rok co rok na dobytčí trhy až do Chicaga. Za několik let se oba rivalové stali nejbohatšími muži v okolí. Z východu proudily do Doorsill City kryté vozy s novými osadníky, tlouštík Rose vybudoval kostel, kapitán Reed zase špitál. Pravda, nechali si své bohulibé počiny štědře zaplatit z obecní kasy, ale tvářili se, jako by šlo o dobročinnost, a lidé se tvářili, že tomu věří.

Boháči mohou být v jednom městě dva, ovšem šerif jen jeden. Asketický kapitán Reed, který sloužíval v modré unionistické uniformě pod generálem Grantem, nyní již z Boží vůle prezidentem, byl oproti jižanskému psu Roseovi ve výhodě. Zvláště, když z Bílého domu přišla zdravice doorsillským občanům, v níž sám velký Ulysses Grant nazval kapitána Reeda svým bratrem.

Šesticípá plechová hvězda se na modré Reedově hrudi vyjímala opravdu hezky. Ale Reed byl pragmatik, nepotřeboval srazit soka na kolena a nechtěl, aby Roseovi lidé dělali problémy. Sešel se tedy s Rosem a udělal mu nabídku: „Nech mě v klidu vládnout a přijdeš si na víc, než ti vydělávaj smradlavý krávy. Brzy budeme prodávat obecní pozemky kvůli železnici a Union Pacific nám navíc nabízí místa ve správní radě. Bude se zavádět telegraf, stavět nová škola, obecní jatka, divadlo, most… Co? Že je tu brod? Ale jdi… K tomu všemu tě pustím, když mi nebudeš házet klacky pod nohy. Nakonec nás víc věcí spojuje, než rozděluje, šedá nebo modrá uniforma, to už je dávno za námi.“

Rozumní muži se vždy rozumně domluví, a tak si spolu plácli. Jen lidé zanedlouho začali reptat, že se za jejich zády dějí podivné věci. A brzy se děly i před jejich očima. Roseovi pistolníci začali vybírat výpalné a mýtné, odháněli krávy drobným farmářům a rekvírovali stále větší a větší díl úrody. Obzvlášť se ovšem vybarvili synové kapitána Reeda – jeden koupil místní bordel, druhý začal provozovat kasino a třetí za temných nocí kamsi vyrážel v doprovodu kumpánů s černým šátkem přes obličej. Když se nad ránem vracívali, duněla země kopyty koní, na jejichž původ nebylo radno se ptát. Jen poslední Reedův syn Bobby byl zjemnělý nekňuba, který na východě získal móresy vzbuzující v drsném Pohraničí úsměv. Jako vystudovaného doktůrka ho nechali spravovat nový špitál nesoucí jméno jeho ctihodného otce.

Jednoho dne seskočil se sedla před saloonem štíhlý cizinec. Měl tváře prachem šedivý a oči jako len. Moc toho nenamluvil, chlapi mu říkali svý jména a on dal koni pít. Pak utrousil, že jde vyčistit ten Augiášův chlív. Bylo z toho pozdvižení. Pochopitelně se doho domákli Reedovi i Roseovi muži, ale protože nikdo nevěděl, co je chlapík zač, vyčkávali, co se bude dít.

Cizinec se usadil proti dveřím a bouchačku si položil na klín. Ticho by se dalo krájet. Zanedlouho do lokálu opatrně proklouzl upravený muž s vestičkou, motýlkem a buřinkou, nejistě se rozhlédl, smekl a přisedl si k cizinci. „Dobrý den, já jsem Bobby Reed. Dělám tu doktora. O mém otci jste jistě slyšel. Mohu se zeptat na vaše ctěné jméno?“ Cizinec si ho bez hnutí brvou prohlížel a po chvilce napětí odpověděl: „Na mým jménu nesejde. Ale říkej mi třeba Shane.“ „Dobře, Shane, budem si tedy tykat. Poslyš, mám už toho tady dost. Táta si naše město rozparceloval s tím jižanským buranem, za bráchy mám gaunera, kuplíře a banditu a pro moje příjmení se se mnou slušný lidi nebavěj. Zaslechl jsem, proč jsi přijel, a chci ti pomoct. Dejme se dohromady a ukončeme tu zdejší habaďůru. Mluvim s tebou takhle na rovinu, protože jsi od pohledu charakterní chlap. Vážně, s tebou bych klidně šel krást koně.“

Pak se Bobby naklonil až k Shaneovu uchu a zašeptal: „Mimochodem, to by ses divil, jaký cejchy maj koně v tátovejch ohradách, tedy ještě než je stihne přecejchovat. Třeba U.S. Army, nebo… O kravách ani nemluvím. Když se nám podaří pár jich odvést a ukázat lidem, že jsou kradený, panečku, to bude bomba! Udělaj tě šerifem a ani nebudeš muset nikoho odprásknout. A já převezmu podnik po tátovi a začnu ho vést poctivě, na to se fakt těšim. Otec bude ještě rád, že mu zbyde armádní renta.“

Shane byl sice excelentní střelec, ale ne zabiják, a Bobbyho návrh se mu tudíž zalíbil. Napili se na spojenectví a po soumraku se sešli u ohrady hned za Reedovým rančem. Bobby slíbil odlákat hlídku na lechtivé fotografie slečen z bratrova hampejzu a Shane měl zatím vyvést podezřelé koně. Jenže Bobby se zakecal s bráchou a hlídka ne a ne odejít. Když Shane zamáčkl špičkou boty pátý nedopalek, usoudil, že z toho dneska nic nebude. Nebylo z toho nic ani další dny. Jednou si šel dát Bobby s tátou panáka a vypili celou láhev, podruhé hrál poker s honáky přímo v ohradě a na lascivní obrázky opět nedošlo. A potřetí nepřišel vůbec.

Znechucený Shane si začal být nejistý v kramflecích. Lidé ho na ulici zastavovali a posměšně se ptali, kdy už konečně začne dělat ten pořádek, když se zkraje tak naparoval. Pocit, že naletěl, se začal měnit v jistotu. Jaké bylo jeho překvapení, když tentýž večer, co na Bobbyho marně čekal u Reedovic ohrady, jej po návratu do města uviděl v saloonu přatelsky klábosit s tlouštíkem Rosem. Naštvaný Shane šel rovnou ke stolu a spustil na Bobbyho zhurta: „Co to má znamenat? Chtěli jsme to tu spolu vyčistit a ty se vykrucuješ jako had a navíc se paktuješ s jižanskou kreaturou?“

„Hele, klídek, Shane,“ pravil přiopitý Bobby. „Prostě vyjednávám. Ty bys jen mával pistolí a víc nedovedeš. Co mi nabídneš dalšího, než že ukradneš kradenýho koně mýho fotra? Ha? Nic. Tak holt musíš počkat, co na tebe zbyde. Tady pan Rose to tu chce taky vyčistit.“

Shane stál jako opařený a úplně zapomněl, že má u pasu ostře nabitý Smith & Wesson. Otočil se na podpatku a uraženě odešel. Za městem hodil sedlo do trávy, položil na ně hlavu a pozoroval na obloze Velkou Medvědici. Pak naslinil tužku a za svitu hvězd sepsal prohlášení, či vlastně stížnost, že se mladý Reed domlouvá se starým Rosem, ačkoli občané si přejí, aby on, Shane, je všechny poslal na hřbitov obutých. Těšil se, jak pamflet přibije na dveře kostela a ty nečestné spiklence přede všemi znemožní. A pak se nechá pěkně prosit, aby mu směli připnout šerifskou hvězdu.

Ráno ho probudil lomoz kol. Otevřel oči a uviděl Bobbyho, jak seskakuje z bryčky. „Ty troubo,“ hlaholil doktůrek, „to včera byla jen taktika, rozumíš? Dělat komunální politiku není jen tak. To je větší umění než střílet rudochy nebo vysedávat v Bílým domě, jako ten fotrův guru starej Grant. I když, představ si, zrovna včera mi z Washingtonu telegrafoval, co že se to u nás vlastně děje a že mi v každým případě drží palce. To jsou věci, co. Ale to nic. Zkrátka, musíš se snažit nasrat co nejmíň lidí, každej má svý zájmy, jinak s tebou vyjebou, než řekneš švec. A vo to mi předevšim jde, když se veřejně vybavuju s tím prasetem Rosem. Ukázat dobrou vůli, rozumíš?“

Shane se podrbal v třísle a řekl si, že mluvu Pohraničí si zjemnělý Bobby osvojil už docela dobře. Ten vesele pokračoval: „Hele, dneska je to tutový, večer u tátový ohrady. Jsou tam čerstvý přírůstky - v noci ukradený a ráno přecejchovaný kobyly. Novej cejch je ještě horkej, ale je dobře vidět i ten původní. Takže, když je odvedeš a uděláš, co jsme si řekli, máme vyhráno. Já se postarám, aby byl čistej vzduch.“

Bryčka se v oblaku prachu rozjela zpátky k městu. Shane si v plecháčku uvařil meltu a řekl si, že svět není zas tak černý, jak se zdálo ještě před chvílí. Zkrátka v tom ještě neumí chodit, to je celý. Ale naštěstí má zkušenýho kámoše Bobbyho a šestiraňák Smith & Wesson, bude-li nejhůř.

Ten večer rosou zastudil a na kůži sed chlad. Měsíc byl v úplňku a zvířata v ohradě byla neklidná. Bobby nelhal, u koní dnes nikdo nehlídkoval. Je to přeci jen pašák. Zato okna ranče svítila do noci a bujarý smích, z nich se linoucí, rozhléhal se po pastvinách. Shane se už chystal zvednout závoru ohrady, když si povšiml u vrat ranče stojících vozů, které u Reedů nikdy předtím neviděl. Sakra, nevozí se v tomhle tlouštík Rose? A čí jsou ty další?

Shane se připlížil k oknu a nahlédl dovnitř. Na pohovce pod portrétem prezidenta Granta uviděl sedět Bobbyho s tlouštíkem Rosem, řehtali se a objímali kolem ramen. Kapitán Reed v houpacím křesle u krbu pokuřoval dýmku a spokojeně se uculoval. Zbylí tři Reedové junioři hráli u velkého dubového stolu s Roseovými pistolníky bridge a holky z Reedovic bordelu vyhazovaly nohy do rytmu piána.

Tak takhle to tedy je! Ale proklatě, kdo to jen hraje na klavír? Pianista, dosud sedící zády k oknu, se trochu pootočil - důstojná hlava, mohutný vous… ta podoba! Shane se znovu podíval nad pohovku na prezidentův portrét a pak zase k piánu. To není možné, přeci to není sám…

„Tak jdeme, šmejde, už tě máme,“ ucítil Shane pod žebry hlaveň winchestrovky. „Víš, co čeká zloděje koní?“ „Promiňte, pánové, ale já jsem žádný koně neukrad, já tedy ne, když už, tak to…“ „Drž hubu a naval sem kvér. Na tvý kecy není nikdo zvědavej. Bobby nám vo tobě všechno řek. Máš jediný štěstí, že je velkorysej a tak říkajíc si tě oblíbil. Na novýho šerifa je trochu měkkej, ale on se otrká. A ty máš do svítání čas, abys vypadnul z města, ksindle! Pak tě může každej odstřelit jako psa, a věř mi, že ty chlapi vevnitř se na to třesou.“

Shane usoudil, že mu raděj dobře a pobídl koně ke cvalu. Však jsou i jiná města, než Doorsill City. Tak odešel pistolník s očima jako len, štíhlej jako řeholník, muž toho jména Shane.