II.

   Ať si to Lakraz nechtěl připustit sebevíc, jeho trofej z dlouhé štvanice se dostávala do čím dál větší královy přízně, zatímco on sám upadal v nemilost. Proč jsem ji sem bral, proč jsem ji nezabil hned, ptal se sám sebe snad po tisíc sté a zamračeně sledoval, jak se bratr, jehož si vždy vážil jako milovníka míru a znalce starých svitků, směle ohání s mečem. Změna v králově přístupu k životu by ho měla potěšit. Copak si právě tohle tajně otec nepřál? Lakraz se potěšen necítil. Ještě aby se pro královu pošetilost z Nevěřící nestala královna Sedmera Ledových zemí! I k takovým věcem docházelo nebo alespoň ve starých knihách se o tom psalo.
   
   * * *
   
   Naučila se poslepu znát celý hrad. Král se k ní i přes truchlivé odhalení choval přívětivě. Sama neměla důvod, cítit k němu zášť. Dokonce i ze snů mizel krvavý otisk krutosti a skřípavý dech smrti. Lenard dokázal, co se nepovedlo slunci ani sněhu. Umlčet ve svém objetí šílenou lačnost po krvi. Nebo v tom byly nějaké čáry?
    ,,Ten lehkovážný kralevic, ponechaný v ruměnce na chladné dlažbě skutečně zemřel,“ řekl jí při jedné z těch mála chvil, kdy byli spolu sami v zimní zahradě.
   Když neodpovídala, pokračoval: ,,Znovuzrozený soudí, že krutá žena plná zmaru zemřela také.“
    Místo očí ji prozradilo tělo. Podvědomě sebou škubla.
    ,,Stalo se to v Dravčích skalách, nemýlím se?“ dotíral dál.
    Mlčela. Ruka, která vraždila, se v králově dlani neovladatelně zachvěla. Omámená sůvo, něco takového by se ti před třemi měsíčními oběhy nestalo!
    ,,S bratrem jsme kdysi čítávali staré příběhy. Jeden z nich vyprávěl o Legendě s vševidoucíma očima. Lakraz mi svěřil, kde tě zajal. U Dravčích skal! Saraf…?“
    Trhla sebou. Dosud ji nikdy nenazval jejím jménem. Nazval jí kdo vůbec kdy jménem? Nádavky a strach. Uprchlice, věčná cizinka…
    ,,To Harpyda tě připravila o zrak a udělala ti ty jizvy? Necukej tak sebou. I když v noci, když jsem u tebe, zakazuješ nechat jedinou svíci zapálenou, vím o nich. Moje rty prahnou dotýkat se tvé kůže. Saraf, pověz mi, co se stalo v Dravčích skalách?“
   
   * * *
   
   Šla dlouho. Koně musela zanechat v průsmyku. Škoda klisny, bylo to dobré zvíře. Alespoň jeho masem a teplou krví ukojila hlad a žízeň. Sněžilo stále hustěji, zima byla takřka nesnesitelná. Bála se, že jí umrzají prsty na rukou. Ty na nohou už dávno necítila. Přesto tvrdohlavě stoupala dál, čím dál výš do hor.
    Noc strávila v jeskyni starého medvěda, který dávno spal spánkem, z něhož není probuzení. Sežvýkala polosyrovou sovu a vydala se dál. Cíl cesty se před ní začínal pomalu tyčit, ačkoliv věděla, že ji čeká ještě několik dlouhých hodin trmácení a šplhání, než se dostane pod Zkamenělé pařáty.
    Trvalo to celý den. Noc strávila přivázána ve větvích stromu, kde na ni nemohla žádná šelma. Uvnitř kmene našla zapomenutou skrýš Bílé veverky. Bylo tam několik seschlých bobulí a hromádka oříšků. Vyházela ty pro člověka jedovaté a zbytek snědla spolu se zbylým soviným masem. Nic se jí nezdálo. Moc dobře věděla proč.
    Za svítání vyrazila. Nad skalisky se vznášela mlha. Aspoň, že přestalo sněžit. Závěje jí sahaly nejvýš po kolena. Po několika kluzkých balvanech se vydrápala na náhorní plošinu. Suché kleče na bocích skal hluboko pod ní se bělely jinovatkou. Zde pod sněhovým popraškem rostl jen nazelenalý lišejník. Postavila se, aby viděla do zasněženého údolí. V kraji bylo mrtvo a ticho. Jen co nabrala dech, poodstoupila od okraje skály. Za jejími lehce shrbenými zády se rýsoval pohled ještě malebnější.
    Dva skalní sloupce, tlusté jako několik domů, se tyčily k nebesům tak vysoko, že nebylo lze dohlédnout jejich konců. Ty, přesně jak ságy vyprávěly, byly zahaleny v mlze. Přiložila dlaň ke stěně jednoho z balvanů. Kámen byl tvrdý, ale sálalo z něj teplo. Jako by byl živý. Nad horským masívem se ozval táhlý kvil. Připomínal varovný výkřik člověka i šelmy dohromady. Odskočila od skály. Krajina za ní byla klidná. Dole v údolí zakrákal havran. Severský vítr ji zastudil v uších.
    ,,Harpydo!“ křikla jak nejhlasitěji dokázala, ,,poslední z Velkých harpyjí, ukaž se mi!“
    Odpovědí jí byla zlověstná ozvěna vlastních slov.
    ,,Harpydo, po druhé tě vzývám, vylez ať s tebou Nevěřící může zkusit svou sílu!“
    Kolem se nehnula jediná vločka. A zas ten posměšný hlas, který ozvěna změnila k nepoznání.
    ,,Harpydo, po třetí a naposled tě vzývám, slétni ze svého skalního hnízda, abych tě mohla zabít, pozřít tvé oči a získat vševidoucí zrak!“
    Žádná ozvěna. Kvil, už ne varovný nýbrž rozběsněný.
    Padla obličejem k zemi a zakryla si uši. V tom křiku byl snad všechen hněv Čarozemě.
    Když vstala, kolem vládlo šero. Uchopila meč s očima upřenýma k obloze. Nebyl to mrak, ale obrovské praptákovo tělo, jež zakrylo nebe. Celá plošina tonula v jeho stínu. Harpyda se snesla z mlhou pohlcených vrcholků. Plavné dravčí tělo tiše plachtilo vzduchem. Zatím neútočila, pouze si svou oběť měřila jasně zelenýma očima. Svítily víc než drahé kamení.
    Saraf užuž chtěla meč schovat. Jak by mohla zabít něco tak božsky dokonalého, tvora z dávných světů, který neubližoval, za svého života se stal Legendou a možná byl posledním ze svého druhu? Vražedkynin zrak na kratičký okamžik sklouzl dolů, do údolí. Co se stalo s těmi, kteří hledali Legendu? Nevrátil se nikdo, aby o nich vyprávěl. Snad všichni její předchůdci podlehli Harpydinu kouzlu a zaváhali. Dravec je v tu chvíli svrhl ze skály. Jejich kosti schoval sníh. Co může vědět, co se skrývá pod ledovou krustou?
    Prapták se snášel níž a níž. Pozdě na rozvahu. Zahnutý zobák těsně minul její obličej. Bílé perutě nad její hlavou zavířily. Uskočila, jediný přesný sek a k nohám se jí sneslo několik per. Harpyda zlostně vřískla. Rvalo jí to uši, ale bleskurychle svůj výpad zopakovala. Špička meče proťala nestvůrný pařát odspodu až k ptačímu tělu. Nepouštěla jílec. Meč vězel v tuhém mase jako ve dřevu. Hustá Harpydina krev jí zbortila tvář. Prapták po sokyni sekl nezraněným pařátem. Skákala mezi drápy jako žába.
   Konečně vyrvala meč z ptačí nohy. Naběhla si a zaútočila na opeřencovo břicho. Harpyda se po ní znova ohnala zobanem. Saraf vykřikla. Meč do poloviny úplně zmizel v záplavě peří a tuku. Tmavá krev se vyřinula ven, stékala po žlábku a barvila zdupaný sníh v místě bojiště.
    Raněný tvor mávl křídly. Vrííí! Leť vrahu, pryč z mojí skály!
   Přikrčila se, ruka držela luk. Popoběhla. Zamířila mezi rozpětí obrovských perutí. Pták poznal její záměr.
   Vrííí! Krvácející tělo se vzneslo. Jeden i druhý šíp přesto zasáhly svůj cíl.
    Saraf zastavila střelbu. Nechtěla, aby se raněný pták snesl do údolí, kde by vesničanům za nic hodil své vševidoucí oči rovnou do klína.
   Harpyda se vracela zpátky k ní. Byla větší než jakékoliv v Čarozemi žijící zvíře. Saraf napjala tětivu. Nevystřelila však. Její zrak strnul. Prapták si ve vzduchu zobákem vyrval všechny šípy, jež do něj vystřílela. I meč, jenž mu vězel v těle, se zřítil kamsi do sněhu. Z četných ran neprýštila žádná krev. Dokonce i ta po meči, o které si Saraf myslela, že je smrtelná. Zdravou kůži obrůstalo nové peří. Pozdě si uvědomila, že ptáka nelze zabít.
    Vrííí! Zatracená! Prokletá! Vrííí!
   Střílela jeden šíp za druhým. Byla jako pominutá, ale Legenda nad ní hrozivě kroužila a střely ji míjely. Vzdušná vzdálenost mezi nimi se nebezpečně zkracovala v Sarafin neprospěch. Nesmrtelný prapták se ji snažil zachytit pařáty, zahnutý zobák čím dál blíž k její tváři. Naposled sáhla do toulce. Prázdný. Pochopila; to je konec. Harpyda to věděla také.
   Saraf stála před nesmrtelnou se vztyčenou hlavou. Žádné zvíře, člověk ani bůh, ji nedonutí k úprku tak zběsilému, aby si sama zlámala vaz pádem ze skály. Ona je dítě zmaru. Nikomu práci ušetřovat nehodlá.
    Prapták se na Saraf lačně vrhl. Pařáty se nedočkavě zaryly do hrudi. Špicí zobáku klovla do míst, kde měla oběť obličej. Dvakrát. Pomalu, velice pomalu, začala Harpyda hodovat na ženiných vnitřnostech.
   
   * * *
   
   Ležela na zasněžené skále. Kolem vládlo nic spolu s prázdnotou, šerou a neskutečně tesknou. Harpyda na ní pořád seděla.
   Ptačí bohyně polykala Sarafiny oči, pařáty pokryté cáry zkrvavené kůže, odhalující oblouky žeber ve své bílé nahotě.
   Saraf zavyla nesnesitelnou bolestí. Já žiji, pořád… Jak dlouho? Rukama zaryla v sněhovém hrobě, jež se kolem ní začal pomalu utvářet. Něco tam leželo. Sevřela tu věc prokřehlými prsty. Kov potřísněný ptačí krví ji zastudil v dlaní. Její meč, musel přece ze zhojeného Harpydina těla někam dopadnout!
    Nic neviděla a neuvidí, přesto nad sebou vycítila rychlý pohyb. V leže sevřela oběma rukama jílec a veškerou silou, která jí dosud zbývala, sekla po krčním obratli neviditelného nepřítele.
    Skřek, jenž Harpyda vydala, byl tak strašný, že přehlušil i její bolest. Kdyby měla Saraf oči, viděla by, jak se v doprovodu kvílící ozvěny hlava Legendy z Dravčích skal sune z ptačího krku a obloukem padá do sněhu, kousek od strnulého těla. Sníh zrůžověl barvou lesních jahod. Za několik dní v těch místech vyraší bílé kvítí. Uprostřed závějí. A poutníci řeknou, že se stal zázrak.
    S úpěním se plazila směrem, kde zaslechla dopad praptákovy hlavy. Na tváři kromě stružek horké krve řinoucí se z prázdných otvorů cítila jemný, vlhký chlad. Sníh! Snášel se z mlžných vrcholků, brzy je pohřbí. Obě, mrtvou i živou. S rukama promrzlýma na kost prohrabávala ledovou kaši, dokud nenahmatala studenou ptačí hlavu.
   Legenda byla mrtvá. V posedlosti hraničící s šílenstvím je našla. Harpydiny oči.
    Byly chladné a hladké jako dva kameny, člověkem pečlivě vybroušené do potřebného tvaru. Vrazila do nich prsty. Vší silou je mršině vydloubla. V dlaních se jí neroztekly. Překvapivě pevné, skutečně jako by se zmocnila jen vzácného kamení. Napadla ji šílená myšlenka. Otupělá bolestí i chladem, smrtelně zraněná a vyčerpaná na nejvyšší mez, si praptákovýma očima naplnila prázdné štěrbiny ve vlastní lebce.
   
   * * *
   
   V nekonečném prostoru se rozprostírala mlha, šedivá, hustá jako kaše a těžká jako skály. Cítila tíhu té zvláštní mlhy a snažila se jí za každou cenu prohlédnout. Svítalo, ale nebyl to úsvit. Světlo vycházelo všude kolem ní, jako kdyby se rázem rozzářilo tisíc hvězd. Nebyly to však hvězdy, nýbrž duše lidí, zvířat i rostlin. Ti všichni vyzařovali světla. Pak si uvědomila, že některá světla sama o sobě nesvítí, ale pohlcují jiná a jejich zář jim berou. Světla se začala pohybovat, bojovala spolu, tříštila se a navzájem splývala, zanikala a rodila se nová. A když některé zhaslo, nezbylo po něm vůbec nic. Zhaslá světla nikam neodešla, prostě jenom zmizela s člověkem když zemřel; do propasti, do zapomnění, do nicoty a smysl v tom nebyl vůbec žádný. Nebýt - na nesrovnatelně kratinký okamžik existovat - nebýt. Čarozem byla opuštěná, protože její ochránkyně byla mrtvá.
    S narůstající bázní zaměřila vševidoucí zrak na nejbližší světla. Jejich majitelé, lidé, které za sebou zanechala v údolí, umrzali v ubohých chatrčích, dojídali poslední zásoby a choulili se k sobě. Náhle jedno ze světel začalo varovně blikat. Uvědomila si, že je ze všech nejslabší.
    Na chatrné stavení dopadal sníh. Scvrklá stařena ležela zkroucená na podlaze. Žila tam sama. Nikdo jí nezatlačí oči a jenom krysa, stejně vyhládlá a ubohá jako stařena, začala umírající pomalu okusovat.
    Saraf zatoužila vydloubnout si ty kruté oči a mrštit jimi do prázdnoty. Pozdě. Minulost, přítomnost i budoucnost jí svazovaly tělo. Časy se prolínaly. Krátké záblesky se před ní míhaly rychleji než vidiny před zavřenými víčky chorého.
    Únos. Zná ta místa. Klášter Nevěřících. Nelidský výcvik, živí a... Mrtví. Spousta mrtvých za ní. Štěstí, všechny smrtelné rány šly mimo ní. Bůh přeje těm, kteří v něj nevěří. Svoboda, cesta na sever. Snům neunikneš. Najdi svůj cíl a zapomeň. Pokořit Legendu z Dravčích skal. Harpydiny oči. Oslepení. Bezradnost. Útěk. Znovu štěstí. Přežila. Život ve vesnici, zima a hlad. Není to dobré místo k životu. Čas běží. Stárne. Zimničný záchvat. Nikdo nevěří podivínce z pustin, nikdo jí nezatlačí oči. Chrup! Slabounký plamínek zhasl. Svíčka dohořela. A už nikdo ji nenastaví.
    Zapotácela se, taktak že se nezřítila ze skály. Po celou dobu si myslela, že hledí na sebe, ale pořád to byla jen mrtvá stařena, z jejíhož zimničného těla hodovaly hlodavci.
    Další chrupnutí ji píchlo v uších. A ona nemohla dělat víc, než se dívat na osud ženy, která jí byla tak podobná.
    ,,Ne!“ překonala svazující bezmocnost.
   Prudké škubnutí. Bolelo to. Vševidoucí oči se skutálely do sněhu.
   Prázdnota kolem jako konejšivá náruč. Uvědomila si, že bolest zmizela. Opatrně se dotkla míst, kde ji poznamenaly Harpydiny pařáty. Jindy odolná šupinatcova kůže byla potrhaná, pod ní se černaly čerstvě zacelené jizvy. Vyhlodané maso se vrátilo zpátky na kost.
   Oči Legendy z Dravčích skal svému nositeli za cenu nejvyšší nedávaly jen zrak vševidoucí, ale i ochranu před bolestí a zraněními. Snad proto měla Harpyda pověst živoucího boha.
    Nevěděla, jestli je tomu ráda. Střet s praptákem ji obral o veškerou sílu. Věděla však, že tíhu vševidoucích očí neunese. Kéž by dravce nebyla zabila! Nikdy by ji nenapadlo, kolik slábnoucích světel prošlo cestou stejně tesknou jako byla ta její. A vrahy ani jejich oběti nečekal po Harpydině smrti žádný trest ani odměna. Žádný ráj, žádné peklo. Nic. Když je Ochránkyně Čarozemě mrtvá, je jen na tobě, jak si zde život zařídíš a kolik lidí za to zaplatí. Nakonec tě stejně sežerou krysy. Kvůli Saraf se z života stal pád do prázdnoty. Ta byla jeho koncem i smyslem. Proč být, když tvé světlo stejně jednou zhasne a ty jsi s každým vydechnutím blíž nicotě? Saraf naplněním své tužby roztloukla Řád spravedlnosti, jedinou ranou přetrhla Smyl bytí. Tu vinu nemohla unést ani vražedkyně. Řešení bylo jen jedno. Urychlit svůj pád. Existovat -> neexistovat.
   
   * * *
   
   ,,Máš pravdu, pane. Harpyda mě vzala téměř vše. Nepamatuji si, co se pod Zkamenělými pařáty dělo. Snad je to tak dobře,“ zalhala. Jsou věci, které si neříkají ani milenci. Nevěděla však, že na ni něco z Harpydy přešlo. Lenard dobře vnímal nadpozemskou krásu ženy, která si myslela, jak není ošklivá. A měl s ní své plány…
    Čaroděj Medvin, jehož zdědil po otci jako neodmyslitelnou součást královského inventáře, byl podivín, který se nerad myl, hodně pil a svými léčitelskými kouzly dosahoval pozoruhodných výsledků. Stejně jako dokázal v hradních kobkách vzkřísit polomrtvého krále, uměl Saraf vrátit ztracený zrak. Její oči byly zelené a leskly se jako drahé kamení, ale tentokrát to byly oči obyčejné smrtelnice. Viděla jimi jen to, co vidí ostatní lidé. Co je na povrchu, co není skryto. Co chce a má vidět. Její mysl a srdce samy musely volit mezi pravdou a lží. Saraf byla spokojená.
    ,,Tvůj čaroděj mi dal zpět to, o co jsem vlastní pošetilostí přišla. Za to ti splním každé přání,“ v šťastném opojení se vrhla králi k nohám. Konečně mu mohla pohlédnout do tváře. A jak krásná tvář to byla! Sluneční paprsky, zrcadlící se v jeho očích, ji po dnech prázdnoty příjemně opájely.
    ,,Vážně cokoliv?“ králi cukl koutek. ,,A co kdybych chtěl, aby ses stala mou královnou?“
    Zatvářila se překvapeně, a to příjemně.
    Lakraz, který měl tu smůlu, že byl zrovna s nimi, se odporně zašklebil: ,,U nás na severu se sice říká, že slabé muže přitahují kruté vypočítavé ženy, ale nikdy bych nevěřil, že je to pravda.“
    ,,A tam, odkud pocházím já, se říká,“ ucedila Saraf, ,,že co sám nemáš, nepřeješ jiným.“
    Lakraz odešel s velice sprostou kletbou na rtech.
    ,,Nemusela ses mě zastávat,“ Lenard ji prudce uchopil za ruku, ,,ale děkuji. Teď odejdi. Mám ještě s čarodějem nějakou práci.“ Spěšně ji políbil na ústa.
    Uposlechla ho. Zámek byl odpoledne tichý, ospalou náladou přetékající jako vrchovatá číše. Dlouho ve své komnatě nevydržela. Severské počasí, toho dne nezvykle mírné, lákalo k obhlídce hradu a okolí.
    Ještě nebyla na rušné ulici, když tu upoutal její pozornost žebrák. Klečel před vnitřní branou. Byl velice mladý. Otrhaný klobouk s dravčím peřím mu zakrýval obličej. Zplihlé vlasy se mu lepily na tvář.
    ,,Paní, slitujte se! Pusťte almužnu pro chudáka z podhradí!“ zasýpal.
    Důkladně se na něj podívala. Polil ji studený pot. Jeho oční důlky byly prázdné.
    ,,Co se ti stalo?“ nevydržela se nezeptat.
    ,,Nevím,“ svěsil ramena. ,,Někdo mi řekl, že tady se líp žebrá. Seděl jsem tu asi dva dny, když se otevřel otvor v zemi a někdo mě někam vtáhl. Co se dělo pak, si nepamatuju, ale když jsem se probudil, mé oči byly pryč. Asi je chtěl hradní čaroděj k nějakému pokusu a řekl si, že já, když stále jen sedím a žebrám, je stejně nepotřebuju.“
    Zamrazilo ji. ,,Kdy se to stalo?“
    ,,Před týdnem, včera, dnes, nevím. Byly to takové krásné, zelené oči. Vypadaly jako drahé kamenní. Jediné dědictví po matce,“ posteskl si.
    Sedla si k němu a rozplakala se. ,,Já mám tvé oči. Vidím svět tvýma očima,“ zašeptala.
    ,,To není možné. Vrať mi je!“ ve skřeku, který vyšel z žebrákových bezzubých úst, byla snad bolest celé Čarozemě.
    ,,Nemohu ti je dát. Ale mohu ti dát něco jiného,“ zalovila v zašité kapse starých šatů z šupinatcovy kůže. Lenard je chtěl vyhodit, ale ona věděla, proč na těch hadrech tolik lpí. Obratně rozpárala nožíkem látku. Srdce se jí téměř zastavilo. Byly tam. Stále tam byly, chladné vševidoucí oči Legendy z Dravčích skal. Oči, které v sobě skrývaly neunesitelné poznání, jež mohl vidět jen slepý.
    ,,Vezmi si je. Já už je nepotřebuji,“ vtiskla kameny do zkřehlé žebrákovy dlaně.
    ,,Děkuju ti, má královno, mockrát ti děkuju. Čarozem ti žehnej,“ zasýpal. Myslel si snad, že mu dává diamanty.
    Beze slova odešla. Hlavou se jí honily divné myšlenky. Paní, sám ji oslovil paní? Jak mohl slepý vědět, že jde proti němu žena? Nepoužívá žádné parfémy. Krok má rázný, takřka mužský. Když jí děkoval, řekl jí královno. Co to má znamenat? Otočila se v půli ulice a rychle spěchala zpátky k bráně.
    Místo, kde předtím na ušpiněném hadru žebrák klečel, bylo prázdné. Ptala se kolemjdoucích i stráží, ale nikdo si na slepého mladíka nepamatoval. A ona mu dala oči Legendy z Dravčích skal! Ale i bez nich ví, k čemu dochází v hradních kobkách.
   
   * * *
   
   ,,Jsi zvíře! Děláte pokusy na chudácích z podhradí!“ křičela Saraf.
    ,,Ničemu nerozumíš!“ okřikl ji Lenard. Stáli kdesi pod spodními patry hradu, v jedné z Medvinových kobek. Na kamenných podstavcích leželo několik vyvržených lidských těl. Čaroděj se nad jednou z rozpitvaných mrtvol skláněl a cosi si soustředěně mručel pod mastné a špinavé vousy.
    ,,Jsi vrah, horší než já kdy byla! Kupčíš s tím, co ti nepatří! Za to jsi už za života svého otce obdarovával chudé, za části jejich těl?“ znechuceně obsáhla rukou kolem dokola kruh. ,,Kolik nebožáků muselo umřít, abys ty žil?!“
    ,,Žádný,“ odvětil nezvykle studeně. ,,Jenom hrstka trestanců, zlodějů a vrahů jako ty. Kdysi. Copak to nechápeš? Tvé oči čaroděj vzal jakémusi bláznu, který tvrdil, že je pták. Už ani nevím, jak ten ubožák vypadal, ale stejně by si dřív nebo později zlámal vaz, jak by se pokoušel slétnout z věže. Oba jsme si přáli, abys zase mohla spatřit světlo. Nešlo to jinak. Když něco potřebuješ, nenajdeš to jen tak na cestě. Víš, musíš to někde nebo někomu sebrat. Když chceš ležet v pohodlí, dvacet chudáků se musí tisknout v jedné dvou chatrčích a dalších pět musí spát ve škarpě. Za pečeni, kterou jíš, platí jiní chlebem, místo vína mají vodu. Pohodlí není pro každého. Čarozem už je taková, ať to přijmeš nebo ne. Nezmění se na tom nic. Silnější přežije, tomu jsi mě sama naučila, když jsem na vlastní kůži pocítil ostří tvého meče. Saraf, jsem ti za to vděčný.“
    Žena přemýšlela.
    Kde je ta hranice síly, že stojíš v bezpečí a nikdo další tě nemůže ohrozit? Zde, v severním království, baště Čarozemě? Copak tu stařenu, kdysi vražedkyni z Kláštera jako ona, nakonec nesežrala obyčejná krysa? A copak není veškeré úsilí o cokoliv k ničemu? To jí přece Oči ukázaly. Užívej si nebo šetři pro jiné, stejně tě jednou pohltí nicota. Nadechla se. Už neměla Harpydiny oči, aby jimi rozpoznala králův osud, a tak se musela rozhodnout sama.
    ,,Možná, že tvá cesta není pravá, ale která je? Odpusť, že jsem na tebe křičela. Nemohu tě soudit,“ řekla.
    Po dlouhé době se na ni usmál.
    ,,Věděl jsem, že to řekneš.“ Králova ruka sjela láskyplně po tváři jeho poddané.
   
   * * *
   
   Skutečně z ní udělal královnu Sedmera Ledových zemí. Lakraz tehdy vypil mnoho vína, urazil ještě víc lidí a vyzvracel svatební dort. Lenard daroval Saraf náhrdelník z tolika klenotů, že jí jeho konce sahaly až k prsům; zakryly tak všechny jizvy po Harpydiných spárech. Nová královna se mohla ukazovat po boku svého chotě v šatech s výstřihem.
    I přes bratrovu nevoli žili šťastně až do konce následujícího roku. Tehdy se začali u hranic severního království seskupovat nájezdníci z jihu. Byli to původně kočovníci s hrubými zbraněmi i zvyky. Až Tabarlan, nový náčelník, z nich udělal jednotný kmen, který svorně postupoval směrem na sever a hubil vše, co mu přišlo do cesty. Jeho vojsko rostlo úměrně s mocí. Slabá království ve středozemí padala mladému dobyvateli k nohám jako přezrálé hrušky. Ledové země, poslední bašta Čarozemě, byly čím dál víc ohroženy.
    Lakraz se nabídl, že povede trestnou výpravu, ale zima byla krutá. Neměli dost koní ani výstroje. Lenard vymyslel přijatelnější plán: Odstranit Tabarlana Sjednotile. Smrt vůdce by podle jeho výpočtů mohla vést k rozkladu jen na moci a síle vybudované říše. To samotný Tabarlan a strach z něj držely nově dobyté oblasti pohromadě. Nikdo ale nebyl dost vhodný ani statečný, aby se úkolu zhostil. Lenard hodně přemýšlel, probděl ne jednu noc, ale ať dumal jak dumal, zbývala jenom ona. Požádal ji o to, pro blaho a klid země, ačkoliv přísahala, že to víckrát neudělá.
    ,,Když jsem ti vrátil zrak, slíbilas mi, že mi splníš každé přání. Beru si tvé slovo. Zabij Tabarlana. Vím, že ty to dokážeš a vím, že se mi vrátíš živá. Věřím ti.“ Kladl svůj klid před ten její. Blaho zemí, které vysával pro vlastní pohodlí, bylo jeho blahem a to mu bylo přednější, než její klidný spánek. Dobře věděl, kolik po ní žádá. S další krví by se noční můry vrátily. Ona to věděla také.
    Podívala se na něj tak nějak divně, ale nakonec němě přikývla. Udělá to pro svého krále a jeho zem.
    Dal jí nejlepšího koně a zásobu potravin. O celém plánu nevěděl ani Lakraz. Ujela v noci, bez rozloučení, tajně zadní branou. Jenom král jí mával z hradního okna a nevěděl, že svou královnu vidí naposled. Když se později Lakraz dovtípil, kam Saraf odjela a že na její návrat bratr čeká marně, pozdě pochopil, jak moc jí křivdil. Saraf nikdy nedosáhla Tabarlanova území, aby vykonala svůj poslední úkol a už nikdy o ní nikdo neslyšel. Král zneužil jejího slibu a ona zase jeho důvěry.
   
   * * *
   
   Během dalších let Tabarlan zcela dobyl Sedmero Ledových zemí a z jejich obyvatel si udělal otroky. Lakraz padl při obléhání hradu. Král Lenard se spolu s čarodějem Medvinem udusili v hradních kobkách, když divoký kočovník nechal sídlo poražených zapálit. Tabarlan velice dobře věděl, že když něco chce, nenajde to jen tak na cestě, ale musí to někomu vzít. On chtěl ležet v pohodlí, jíst pečeni a zapíjet ji vínem. Vyšlo mu to. Čarozem už byla taková.
    V oněch smutných časech se proslýchalo, že v opuštěných Dravčích skalách se usadila nová Harpyda, mladý samec se stejně zelenýma očima, jaké mívala jeho matka. Do údolíčka pod horami přišla nějaká žena, byla krásná, ale všichni se jí báli, protože měla v tváři vepsaný nezměrný žal. Ta žena se často sama vydávala do hor a po dlouhých dnech se vracívala úplně vyčerpaná. Někteří říkali, že tam pod zasněženými štíty hledá smrt. Jiní si mysleli, že hledá Legendu, aby jí vyprávěla něco, co bylo jen mezi Legendou a jí samotnou. Když se jednou nevrátila, vesničané se domnívali, že našla co hledala, ať už to bylo cokoliv. Někteří potom tvrdili, že na vlastní oči spatřili, jak se párek mladých Harpyd vznáší nad skalisky. S nimi se vrátil Smysl a Řád. Tak se Sarafina cesta naplnila.
    Od té doby se nikdo nebál, že poslední z praptáků vyhynou. Dokud nad ní Harpydy bdí, Čarozem ani její světla se nikdy nezřítí do prázdnoty.