31.7.2016 | Svátek má Ignác






POVÍDKA: Ryby

21.4.2014

Opusťte hloupost a živi buďte
a choďte cestou rozumnosti.
(z Knihy Přísloví, Starý zákon)

Na sklonku dne Ježíš nařídil postavit před vchod do stanu dva spolehlivé strážce a další dva určit na půlnoční vystřídání. Janovi řekl, aby strážce vybíral mezi známými poutníky. Po celé pláni se rozhořívaly ohně. Kolem ohnišť se shromažďovaly rodiny, aby se připravily na chladnou stepní noc. Se zahalenou tváří a v obyčejném rouchu, splývajícím až po kotníky, prošel Jan mezi křovisky po úbočí pahorku až k místu, kde tábořil houfec starého Julieta. Jan znal tuhle početnou rodinu z Galileje. Ve jménu Spasitele požádal Julieta o pomoc. Stařec vyzval Abrama, svého nejstaršího syna, ať zvolí k sobě jednoho z bratrů, a tak svalnatý Jefte, s hřívou černých kudrn a s usměvavou tváří patnáctiletého bezstarostného chlapce, zdvihl houni, přehodil si ji přes záda a šel s Abramem. Jan vedl oba bratry zpátky do údolí. Sluneční kotouč zapadl a zanechal na obzoru modročervenou stopu. Od západu se zdvihl vánek, který po celý horký den spal někde na daleké mořské hladině.

Setmělo se. Na stezku, po které trojice pospíchala, bylo sotva vidět. Několikrát zaslechli od ohnišť dětský pláč. Stan apoštolů. se tyčil proti nebi a Jeftemu připadal jako černý ztichlý dům. Kožený cíp nad vchodem do stanu se třepotal v sílícím větru. Při pohledu zblízka se stan nejevil tak veliký. Byl chytře sestaven ze tří menších stanů kolem stožáru ze silného cedrového kmene. Dva nástavce vytvářely za vchodem předsíň se spojovací chodbou. Nikoho nevpouštět a pravidelně stan obcházet - přikázal Jan oběma mladíkům. Při jakémkoliv podezření z útoku tlučte na poplach! Ukázal na měděný kotlík, zavěšený u vchodu. Každému vtiskl do ruky ratiště kopí ukončené lesklým hrotem a řekl: "Neváhejte kopí použít!"

Uvnitř stanu na nízké tabuli, navršené z písku a oblázků a osvětlené olejovým, čadivým kahanem, ležely čtyři misky a nádoba s vodou. Misky byly prázdné. Kolem tabule seděli na zemi tři muži: do tmavohnědého hábitu zahalený, holohlavý, obtloustlý Petr, s plnovousem a naježeným obočím, zpod kterého hleděla do plamene svítivá očka, vedle něj v podobném přehozu Jakub, mladší člověk s řídkým vousiskem na bradě. Třetí muž v bělošedé říze seděl se zkříženýma nohama v čele tabule. Na jeho obličeji byl nejnápadnější úzký, delší nos. Měl zavřené oči, tmavé vlasy mu přidržovala kolem hlavy čelenka upletená z bílé vlny, vpředu sepnutá měděnou sponou. On jediný měl na nohách opánky, jeho spolustolovníci byli bosi a také Jan přistoupil k tabuli bos.

"Pane, stráž je na místě."

Muž v opáncích pokynul pravicí vedle sebe k volnému místu. Za stanem se ozvalo velbloudí ržání.

"Zvířata jsou zmožená cestou, odpočívají," řekl Petr, "ale osel odmítl jít znovu s nákladem. Museli jsme ho nechat u tvého přítele Arpádia. Arpádius ti přeje zítřejší velký úspěch, pane."

Ježíšovou tváří přelétl úsměv. "Jak se mému příteli daří?"

"Arpádius kulhá, avšak chodí! Chodí po břehu jezera a je nadšený. Vyprávěl, jak mu v Jeruzalémě felčaři radili, aby si nechal chodidlo uříznout, jinak že přijde o celou nohu. Arpádius ti vzkazuje, že dbal tvé rady, nohy má obě a celé a tvou amforu s plesnivějící pšenicí stále opatruje jako nejlepší lék na světě."

Ježíš se opět usmál a obrátil se k Janovi: "A ty, můj synu - jaké pro nás máš novinky?"

"Nespokojenců od včerejška přibylo, pane," začal Jan líčit svá nejnovější pozorování. "Především jsou nespokojeni ti, kteří doufali v uzdravení a ke kterým ses ani za dlouhé tři dny a tři noci nedostal."

"Kohos připravil na zítřejší den?"

"Arona, syna Elezarova. Trpí velkými vředy."

"Kde ty vředy má?"

"Na rukou a na podbřišku, napočítal jsem dohromady dvacet hnisajících míst. - Ano," dodal Jan, "jizev jsem si také všímal. Nejvíce jizev má na zápěstí a na loktech."

"Odkud přišla jeho rodina?"

"Prý přišli z tvého rodiště."

Ježíš povzdychl. "V Nazaretu nežili nikdy žádní Elezarové."

"Po pravdě řečeno, řekli, že přišli ze sídla prorokova, pane, nikoliv z Nazaretu."

"A za koho mne mají?"

"Všichni venku si šeptají o proroku Eliášovi, že se vrátil mezi svůj lid."

Ježíš se zamračil: "Proč nemluví o zmrtvýchvstalém Janu Křtiteli? Nevěří?"

"Možná, že věří," potřásl Jan hlavou, "ale zmínit se o velkém Křtitelovi se bojí. Však víš - i tady mezi poutníky se najdou udavači. Římané zatýkají každého, kdo Jana Křtitele ctí. Mstí se na zatčených krutě."

"Dobrá," řekl Ježíš, "Arona chci zítra uzdravit. Kde leží?"

"Nemocný může jakžtakž chodit, pomocníci by ho přivedli až sem k apoštolskému stanu," odpověděl Jan. "Pohybovat se zítra mezi zástupy bude pro tebe, Pane, nebezpečné. Zásoby potravin se poutníkům ztenčují. Některé rodiny dnes nakrmily jenom děti. A všichni se obávají změny počasí. Vypadá to na písečnou bouři. Samum by lidem znemožnilo cestu domů. Bez potravy a vody bude pro ně taková bouře - jistá smrt."

"Vítr zítra písek nepřinese, nebesa praví, že vítr povane od západu," poznamenal Ježíš. Ve stanu se rozhostilo ticho. Slyšeli sykot písečného prachu, který venku vítr hnal po zemi.

"Měli jste rozdat chleby včera," vytkl Ježíš Petrovi.

"Včera? Nedostalo by se na všechny," namítl Petr, "vznikly by hádky a víra poutníků v konání tvých zázraků, Pane, by se oslabila."

"A tahanice nebo dokonce rvačky o jídlo by nakonec přičetli tobě na vrub, Pane," dodal Jakub.

Ježíš řekl: "Kolik chlebů jste dovezli dnes večer?"

"Na pět set. Když je přičteme k těm předešlým, vyjde zítra chleba pro každého. Dopekli jsme u Arpádiova mlýna těch pět set placek jenom taktak. Arpádius vymetl poslední obilnici a musel přidat k ječné mouce otruby,. Příští bárka tam připluje se zásobami teprve až bude nový měsíc. Až hladina jezera zůstane v temnotě. Pašeráci s obilím se začínají bát."

"Římané se bojí Římanů?" ušklíbl se Jan.

"Kolem jezera se o tom všude mluví. Do Říma se doneslo, jak se legionáři tady zabydlují, jak berou místní ženy do otroctví a oplodňují je. Taky se doneslo do Říma k císaři, jak jeho legie kramaří s vlastní výzbrojí. Prodávají své zbraně a štíty a dokonce prý koturny. Centuriáni mají podloudnictví zakázat. Dokonce se začalo v legiích pro výstrahu zase popravovat."

"Máš věru dobré zprávy," poznamenal Ježíš. "Popravený římský legionář nám nepřekáží. Kohos našel mezi poutníky ještě k uzdravení?"

"Další, kdo by se hodil k uzdravení, je Gozan, děvče asi dvanáctileté, sirotek, táboří s rodinou Seforů, kteří jsou jejími opatrovníky. Vypadá jako zdravá, po těle nemá žádné poskvrnky, přesto s nešťastným stvořením je zle - jednou i dvakrát za den upadá do křečovitého záchvatu, kouše se do rtů, slintá a skučí a trpí jako zvíře. Po záchvatu je postižena mdlobou, je na ni velmi tklivý pohled..."

"Ne - tu ne," řekl Ježíš.

"Pak vezmi, pane, alespoň Tyrhu, manželku zbožného Zélotese, která neustále spí a nemohou ji probudit."

Ježíš se vyptal na podrobnosti, zamyslel se, opět se zavřenýma očima sepjal ruce. Petr a Jakub se podívali tázavě na svého druha. Jan vstal ze svého místa, sklonil se mezi jejich hlavy a zašeptal:

"To je modlitba. Modlí se ke svému otci, aby mu pomohl se rozhodnout."

Ježíšovy rty se nepatrně pohybovaly, ale slova z úst nevycházela. Apoštolové si přesedli do koutku a Jan se obrátil šeptem k Petrovi:

"Nebojí se Arpádius, že by nějaký příznivec Římanů mohl zpozorovat kouř z jeho pece? Tři dny jste tam pekli chleby..."

Jakub s Petrem se na sebe podívali a začali se smát do dlaní.

"Žádné pece není potřeba, kouře se u Arpádia neobávej," vysvětloval Jakub, "letos na jaře Arpádius dostal jako zástavu od legionářského celníka tři bronzové štíty. Arpádius a jeho syn sňali z těch štítů držáky, odlomili hledí a odstranili všelijaké ke štítům připevněné zbytečnosti. Vyleštili potom rubovou stranu všech tří štítů a namířili je na slunce. Neřekl bys, jaký žár ze slunečních paprsků odražených do jediného místa lze vyvolat. Tři chlebové placky jsme pekli najednou. A jak rychle! Občas Arpádius polohu štítů upravil, jak slunce opisovalo po obloze svoji dráhu. Arpádiova žena i jejich syn Pernicius téměř nestačili míchat mouku s vodou a olejem."

Ohlédli se. Zaslechli před stanem nějaký hluk, poplašné údery na kotlík a dupot. Strážní tam s někým zápasili.

"Pane, skryj se v zadním stanu mezi chleby!" zvolal Petr a spěchal za Jakubem, který se rozběhl na pomoc stráži.

U vchodu Abram a Jefte přemohli nějakého mládence a drželi ho povaleného tváří k zemi. Petr na něj křičel, aby se nebránil, jinak že ho bez milosti zabijí, jako každého, kdo by chtěl svévolně vstoupit do Ježíšova stanu. Jan vyzval strážné, aby mladíka pustili ze sevření. Ten povstal, přikročil k Jakubovi a Petrovi a ti v něm poznali Pernicia, Arpádiova syna.

"Pernicie!" zvolal Petr, "Co tady děláš? Teď? Uprostřed noci?" Chlapec si otřel loktem krev pod nosem a na bradě, sáhl si do úst a několikrát odplivl krev s nadávkami. Strážci drželi kopí napřažená na vetřelce. Jakub jejich kopí svými dlaněmi sklonil a pochválil oba bratry za bdělost.

"Tvoji strážci jsou surovci - a hloupí surovci..." zasípal Pernicius, "zlé zprávy mám pro vašeho Proroka!" . Zavrávoral, zachytil ho Jakub. Petr přinesl ze stanu trochu vody. Omyli mladíkovi zakrvácený obličej. Ukázalo se, že zranění nejsou vážná, jeden vyražený zub a natlučený nos.

"Přijel jsem na vašem oslu, přivázal jsem ho ke křoviskům asi sto kroků odsud, tam..." Pernicius ukázal za sebe do tmy. Arpádius, můj otec, vzkazuje: Prorokovi hrozí smrt. Musí prchnout - nejlépe hned. Důvěřujte mi! V noci spěchajícího Proroka nikdo nezpozoruje a dusot oslích kopyt v sílícím větru nikdo nezaslechne."

Dovedli Pernicia do stanu. Posadili ho na Ježíšovo místo. První promluvil Petr:

"Nevím, proč bychom ti neměli věřit. Arpádius a náš Pán jsou odedávna přátelé, to víme. Tvůj otec mu vděčí za zázračné uzdravení. Dnes v podvečer, když jsme od vás odcházeli s nákladem, znovu Proroka velebil. V poklidu jsme se rozloučili. Co se po našem odchodu stalo?"

"Na jezeře se ukázal člun. Otec mi poručil, abych se ukryl v domě. Připluli dva Římané, prý přímo od císaře vyslaní k otci s poselstvím. Byli velmi zdvořilí. Řekli, že přivezli zásoby potravin a vína jako císařův dar. V Římě prý byla přezkoumána Arpádiova stížnost. Výsledkem bylo zrušení Arpádiovo vyhnanství. Prý to byla nespravedlnost, trvající dvaadvacet let. Pak prohlásili, že bude-li si otec přát, může ho následovat i moje matka, která pochází odsud, z města Naim. Také já mohu jít s rodiči do Říma - jsem svobodný římský občan!"

"Přeji ti šťastnou cestu," řekl Jan, "ale v čem se skrývá nebezpečí pro našeho Proroka?"

"Římští poslové," pokračoval Pernicius, "při večeři se začali vyptávat na místní život. Slyšeli prý, že izraelský lid se shromažďuje kolem různých novátorů a buřičů. Ti se povětšinou nazývají učedníky proroka Eliáše nebo dokonce posvátnými apoštoly svobodného židovského království. Otec poslům přitakával a doléval víno, aby se rozpovídali. To se taky stalo. Nakonec prozradili, že k zástupům, shromážděným kolem lžiproroka Eliáše, falešného divotvorce a uzdravovatele, vysílá zdejší římský místodržitel jako zvědy místní farizejce, kteří znají všechny zdejší náboženské zvyklosti, od semitských lidí jsou nerozpoznatelní, umějí se chovat jako skromní poutníci, žadonící o Prorokovu přízeň a o přímluvu u jeho boha. Každý farizejec před započetím své služby musel přísahat Římanům, že se pokusí zabít proroka Eliáše nebo proti němu poštvat dav - a místodržící slíbil za Prorokovo tělo, donesené do Jeruzaléma, vysokou odměnu ve stříbře a zlatě."

Apoštolové vyslechli Perniciovu zvěst mlčky. Dovedli ho k místu, kde tábořila rodina Adonů. Zraněného a unaveného mladíka se ujaly ženy. "Dbejte na jeho bezpečí," požádal Jan stařešinu této velké, známé a statečné rodiny.

"Nikoliv, já neodejdu," řekl podrážděně Ježíš. "Nemohu odejít, aniž bych zástupy zítra po rozednění sám nakrmil a vyzval je k návratu do jejich domovů."

Uvnitř stanu bylo dusno. Olejový plamínek taktak plápolal. "Lhostejno, zda obětuji svůj život zítra nebo napřesrok," pokračoval Ježíš, "dokonce se mi zdá, že zítřejší má oběť by účinkovala lépe. Dosud se nám nepodařilo, aby se sešlo najednou tolik lidu, a nezapomeňte - všichni hladovějí. Padnu-li, rozzuří se na mé vrahy, protože bych nestačil vykonat svůj zázračný čin, který poutníkům ráno slíbím. Jestliže ale zítřejšího dne mě poutníci nespatří, kterak rozmnožuji a rozdávám chléb, roznítí se nesmyslná vřava hladového davu. Bude to konec našim nadějím..."

Jan návrh Ježíšův odmítl. "Zrádců a najatých farizejců bude mezi poutníky víc než si myslíš, Pane. Ani nepočítej ke svým stoupencům ty nespokojené rodiny, které se dodnes nedočkaly tvých uzdravujících výroků a prstů. Všichni jsou vysíleni, obávají se písečné bouře, zejména ženy a děti - takoví lidé proti tvým vrahům nebudou bojovat, neudeří na ně, nepomstí tvoji prolitou krev. Nejsou zbabělí, Pane. Jsou jenom zubožení."

Ježíš svého Jana nepoznával. Dříve tak oddaný žák, vždy souhlasící, usměvavý mladý muž - a teď tady gestikuluje zpocený a zarostlý chlap! V jeho očích spatřuje Prorok odlesk onoho ohně, v jehož plameny sám kdysi věřil. Přeskočila snad jiskra z doutnajícího krovu na sousední střechu? Osvětlí tyto plameny stíny, ve kterých se svoboda Izraele ukrývá před římskou mocí?

"Pane," vyrušil Ježíše z přemítání Petr, "Jan řekl nahlas, co si myslím také."

"A co tedy radíš, ty skálopevný a první učedníku?"

Petr poklekl a posunul tři misky po písečné tabuli směrem od Ježíše, zbylou misku pak překlopil a přisunul k němu. "Zde tato miska je náš stan. Tady leží tábořiště poutníků."

Ježíš sledoval Petrův ukazovák, posunující se mezi miskami.

"Tudy, Pane, odjedeš. Pojedeš na oslu, na kterém přijel mladý Pernicius. Oslík cestu nazpět najde snadno. Osel se rád vrací do své stáje. Noc tě, Pane, skryje. Při tvém putování úsvit tě zastihne pod horou Tiber." Ježíš pozorně naslouchá a Petr pokračuje: "Na svazích hory se ukryješ, abys nebyl spatřen od jezera, ale sám abys na jezero viděl. My tři, Jan, Jakub a já, vyjdeme před východem slunce mezi lidi a budeme postupovat podle našeho dřívějšího úradku: vyprosíme si od poutníků pár chlebových placek, které jim zbyly. Nahlas - velmi nahlas - slíbíme, že Prorok zázrakem chleby rozmnoží zde, pod naším stanem. Prohlásíme: Prorok rozmnoží váš chléb natolik, aby se dostalo na všechny. - Taková zvěst se šíří velmi rychle, pamatuješ? Zažili jsme něco podobného na kafarské poušti. - Jakmile se zpráva roznese po pláni, zatroubí Jakub na svůj roh a vyzve pokřikem všechny, aby se posadili na zem ve skupinách po padesáti mužích. Počkáme, dokud se neusadí a neuklidní. Jakub může výzvu několikrát opakovat. Mezitím shromáždíme našich čtyřicet pomocníků. Sami začneme vynášet svazky chlebů před stan a pomocníci je v běhu roznesou mezi sedící muže. Ženy a děti dostanou najíst od svých mužů. Zástupy, které sedí a snídají, nejsou nebezpečné. Farizejští - aby nebyli nápadní - si budou muset také sednout a pojídat prorokův chléb, i když jim bude připadat zajisté hořký. Než se vzpamatují, odjedeme ve skrytu houštin na našich velbloudech k jezeru. Doufejme, že vítr nezmění svůj západní směr a nebude hnát nám a zvířatům do očí písek. Do večera můžeme být u Arpádia. Vypůjčíme si jeho loď, velbloudy mu necháme v zástavě. Budou-li nám ti římští poslové, o kterých mluvil Pernicius, bránit v odplutí, zabijeme je. Vytáhneme kotvu, vztyčíme rudé plachtoví a vezmeme na loď rybářské sítě. Až uvidíš, pane, naši plachtu, bude to pro tebe znamení, že se vše zdařilo. Sejdeme se v příštích dnech na východním břehu jezera. Dotěrným strážím namluvíme, že jsme obyčejní rybáři. Ulovíme cestou nějaké ryby, kterými můžeme stráž uplatit. Nedají-li na náš úplatek, tak je podřežeme, zatěžkáme a vhodíme do hlubiny. Sejdeme se všichni bez úhony, odpočineš si, pane, a pak - s pomocí tvého Otce na nebesích a našich přátel v Samaře a Judei - můžeme putovat do Jeruzaléma, jak sis přál."

"Amen," pravil Ježíš. "Ať stráž přivede toho osla. Vezmu si na cestu pár chlebů a měch s vodou. Kolik času zbývá do úsvitu?"

Ranní slunce nad bezmračným obzorem utišilo noční vítr a začalo svoji horkou pouť. Janův košík byl dosud prázdný. Muži u vyhaslých ohnišť natahovali před sebe prázdné dlaně, byli zamračení a nevyspalí, krčili rameny. Dva starci ze Sýrie naznačovali posunky, že ničemu nerozumí..

Vzdálený hlas vykřikl: Kde je Prorok? Kde je Eliáš? Reptání se neslo před Janem jako neviditelné vlny. Abram i Jefte, dva kroky za apoštolem, pozorují každého, kdo se k Janovi chce přiblížit. Sledují Jana, jaké domluvené znamení jim vyšle při zastavení a dohadování s poutníky. Nesou svá lehká kopí, nikoliv přes rameno, nýbrž dopředu namířená. Hroty kopí se třpytí v paprscích vycházejícího slunce.

Konečně! Janův pozdrav opětovala žena v černém, zřaseném rouchu. Jako kdyby se setkali dva příbuzní: dotýkají se navzájem, usmívají se na sebe a mluví cizí, nesrozumitelnou, neznámou řečí. Žena vytáhla balíček v bílé roušce a položila ho Janovi do koše. Rouška se rozevřela a na ni leží dva nevelké, světlé bochníčky ve tvaru, který Jefte dosud nikdy nespatřil. Janova dlaň spočinula na skloněné ženině hlavě, něco oba vyslovují současně, jakýsi krátký pozdrav nebo poděkování.

Trojice jde dál. Jan, s počinkem na dně košíku, ukazuje dva bochníčky, vysvětluje, co žádá. Za chvíli má v koši pět chlebových placek.

Náhle vstoupil Janovi do cesty člověk v pouštním plášti, do jakého se halí kočovní pastevci. Veliký, ramenatý muž, na hlavě čepici slepenou z velbloudí srsti, paže ukrývá pod pláštěm, není vidět, co pod pláštěm drží v rukou..

"Hle - chceš přidat svůj chléb k těmto, aby Prorok mohl všem připravit ještě bohatší hostinu?" praví Jan a smluveným nepatrným pohybem hlavy vyzývá Abrama i Jefteho, aby se připravili k obraně.

"Kolika mužům ten tvůj Prorok prostře svoji hostinu?" Otázka pouštního muže zní jako posměch.

"Všem, kteří jsou jeho zázraku hodni. I tobě se dostane chléb, jsi-li dobrý člověk, který mi brání v cestě zpět jenom ze zvědavosti a ne ze zlé vůle."

"Chleba! - Chleba?" říká s opovržením muž. "Proč chystá tvůj Prorok tak suchou a jednotvárnou stravu? Poutníci si zasluhují za své útrapy věru lepší pokrm!"

"I tak je třeba mu poděkovat, tisíc poutníků na jeho zázrak čeká - vidíš, tam všude, až tamhle k úpatí pahorků - všichni doufají - všichni Prorokovi věří."

"Tady máš něco na přilepšenou! Ať tyhle rozmnoží! Ať nám, ubožákům, dokáže, jakým je prorokem..." křičí muž a napřahuje k Janovi obě ruce. Cosi v nich se zablýsklo. Abram, který během té rozmluvy se přitočil a zleva vyčkával, bez váhání a vší silou probodl kopím cizincovu hruď; špice kopí projela pláštěm, zabodla se muži mezi žebra a protknula srdce, pak se kopí zlomilo. Muž se ohlédl, upustil lesklý předmět, sevřel na okamžik ochablou rukou kopí - a se zachroptěním se zhroutil Jeftemu k nohám.

V té chvíli Jan běží po pěšině dolů, v koši nese darované chleby. Oba strážci ho dohánějí. Jefte Jana zastavuje.

"Tohle držel v ruce," říká a vhazuje do Janova koše dvě stříbřité ryby. Čtvrt lokte dlouhé, čerstvé, celé od krve. Cizincova krev stéká po rybách na chleby, protéká proutěným dnem koše, kape do horkého písku.

Doběhli ke stanu. Petr s Jakubem a pomocníky tam netrpělivě čekali. Rozmnožování chlebů mohlo začít.

Uplynul rok. Na západním břehu Ceneretského jezera, tam, kde je velká zátoka, je možno zahlédnout stojany na sušení rybářských sítí. Dva muži odpočívají vedle napnutých sítí a pozorují západ slunce. Červánky na podvečerním obzoru věstí změnu počasí.

"V noci bude dobrý rybolov," říká starší muž. Z jeho svěšených ramen a přihrbených zad lze vytušit únavu. Šedý plnovous mu zpola zakrývá tvář i bradu.

Mladší muž přisvědčuje: "Však je v jezeře co lovit. Postavil jsem tu podle tvé rady rybí sádky. Rybí drobotina v nich rostla před očima."

"Kdybys tak dlouho rybařil jako já," říká muž s plnovousem, "věděl bys, že to není žádný zázrak. Takhle ryby pěstují Egypťané u břehů Nilu tisíce let."

"Ten pstruží plůdek, cos tenkrát přinesl, to bylo něco zázračného," děkuje mladý rybář. "Když jsem sádky nakonec podle tvých rad otevřel, rybky vklouzly do volné vody, rozmnožily se a dnes jich plavou v jezeře hejna. Tenhle druh pstruha nemá tady v jezeře žádného nepřítele. Někdy, pravda, přiletí říční orel, uloví pár kousků, které si troufly plavat až k vyhřáté hladině. Také čápi, táhnoucí od půlnoci, si vyberou rybí daň - ale to je, myslím, všecko. Kde jsi tenkrát - na pusté planině, plné písku a suché trávy a trnitého houští - kde jsi našel živé jikry a samčí mlíčí?"

"Na zázraky neradno se vyptávat," odpověděl starší muž.

Soumrak se šíří po celém západním obzoru. Staroch se ohlédl na břeh, kde stála nízká chatrč z hliněných cihel.

"Tak mladý a jsi stále sám? Dosud jsi nenašel pro sebe nevěstu?"

"Nenašel - ani ji nehledám. Nevěsta by musela být jako byla moje matka: skromná, pracovitá - a krásná. Matka byla krásná."

"Ti falešní, zrádní římští poslové ji nezohavili?"

"Zavraždili pouze otce. Asi se bránil - uměl dobře bojovat se sekerou. Jenomže - byli dva na jednoho... Vyrazili mu sekeru z ruky. Svou opilost jenom předstírali. Matku přemohli a unesli."

Jezero se zahalilo do večerní mlhy. Občas vyskočí nad hladinu rybka, ozvalo se plesknutí.

Mladík se dotkl paže svého druha. "Byli by mě taky zabili. Když mě otec poslal, abych varoval tvého Pána... Je to vlastně taky zázrak, že mě smrt minula."

Petr pokývl: "Možná zázrak. Já bych řekl - šťastná náhoda. Pojď, Pernicie, připravíme člun a vhodíme sítě do jezera. Dnes v noci bude velký úlovek. A ty zbohatneš, jak ti Ježíš předpověděl."

Pernicius povzdechl: "Ježíš... toho nikdy už neuvidím..."

Ozvalo se dvojí silné plesknutí o hladinu, jak nějaká rybka prchala před velkou rybou.

"Vezmi svoje sítě," opakoval Petr, "vyplujeme, dokud je čas."

________________________________________________

© Petr Kersch, Děčín, duben 2014
Povídka je ukázkou z připravovaného vydání knihy "Zvěrokruh a další povídky".
(Jedná se o druhé, pozměněné vydání téhož titulu. První vydání vyšlo v roce 2003 a je rozebráno.)
petrkersch@karneval.cz



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.