28.3.2024 | Svátek má Soňa


POVÍDKA: Růže z papíru

25.5.2007

K tomu, aby se z Malé stala Samostatná, stačila jedna jediná silvestrovská noc. Oné noci venkovní teplota klesla o dvacet stupňů Celsia, lidé nacházeli svá auta ráno zamrzlá a ti, kteří oslavu konce roku prožívali na horách, se do měst dostávali jen s velkými obtížemi.

Vláda vyhlásila neprodleně stav energetické krize a přijala řadu opatření, která údajně měla nepříznivé dopady mrazů na ekonomiku zmírnit.

Malou až do té doby vodil ráno do školky a potom už do první třídy táta, odpoledne ji vyzvedávala máma. Oba měli za tím účelem posunutou pevnou pracovní dobu, jinak se to zvládnout nedalo, protože jenom cesta do práce a z ní jim trvala hodinu tam a hodinu zpět. Jakmile máma s Malou odpoledne přišla ze školy, sedaly spolu k psacímu stolu umístěnému pod oknem dětského pokoje a začalo psaní úkolů. Malá nejdříve nanečisto zkoušela čárky rovné, šikmé, obloučky a jiné, soudružkou učitelkou předepsané tvary a pak je pod dohledem mámy soustředěně, jako když si kočička myje kožíšek chloupek po chloupku, přepisovala do písanky na domácí úkoly. Úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat, žákovská knížka, kterou máma s nadšením každý den kontrolovala, se plnila jedničkami, hvězdičkami a pochvalami. Však se Malá snažila co nejvíc to šlo, nechtěla v žádném případě rodiče zklamat.

Pak ale nastala ona silvestrovská noc, kdy teplota z nuly klesla na mínus dvacet a mrazy ani v následujících dnech nepolevovaly. Vláda mimo jiné rozhodla posunout v úřadech začátek pracovní doby na devátou hodinu, to aby se ráno nesvítilo a nečerpala se drahocenná energie. „Žádné výjimky se nebudou trpět, národní hospodářství musíme společnými silami zachránit!“ Tak hřímali ve sdělovacích prostředcích ministři, ředitelé bank a podniků, odboráři i zasloužilé holubice míru ze Svazu žen.

Zákaz výjimek z nově stanovené pracovní doby postihl instituci, kde pracovala máma, i podnik, kde pracoval táta. Co teď? Vždyť Malá teprve začala chodit do první třídy, přece nebude chodit sama domů? Máma s tátou zasedli k válečné poradě a máma nakonec prohlásila: „Na Malou je spolehnutí, je ukázněná, určitě neporuší příkazy, které jí dáme. Ráno ji do školy odvedeme a ve školní družině písemně oznámíme, aby ji pouštěli domů samotnou.“ Tímto prohlášením byla Malá pasována na Samostatnou. Dostala taštičku ze semiše na dlouhém koženém řemínku a v té taštičce nosila na krku klíče od bytu. „Z družiny půjdeš rovnou domů, zamkneš za sebou byt a nikomu, rozumíš, vůbec nikomu neotevřeš,“ nakázali Malé, vlastně teď už Samostatné rodiče. „A hned si nanečisto napíšeš úkol, večer to prohlédnu,“ doplnila máma.

A Samostatná všechno do puntíku dodržovala, jak ostatně máma s tátou předpokládali. Když se rodina večer sešla doma, Samostatná byla převlečená do domácího, úkol nanečisto vzorně napsaný, vždyť přece víme, že nechtěla rodičům zkazit radost. Máma každý den kontrolovala žákovskou knížku stejně jako předtím a stejně jako předtím tam nacházela samé jedničky, pochvaly a hvězdičky. „No vida, jde to i takhle, já jsem věděla, že na Samostatnou je spolehnutí,“ pochvalovala si máma.

Táta se snažil Samostatnou trochu rozptýlit i něčím zábavnějším než školními povinnostmi, ale času bylo málo, vždyť domů z práce přijížděl stejně jako máma až pozdě večer. A tak s dcerou alespoň vždy probral, co ten den po příchodu ze školy dělala. Táta se dozvídal, že Samostatná si udělala úkoly - to bylo vždycky stejné – a potom že si prohlížela novou knížku, vyráběla zvířátka a postavičky z moduritu a nebo, a to bylo její nejoblíbenější, že si hrála s růžemi, co jí strejda Fanouš vystřílel na pouti. Ty růže byly její největší poklad, těch se nesměl nikdo dotýkat, hlavně máma z nich nesměla utírat prach, aby se z červeného, žlutého, bílého a fialového krepáku, z kterého byly růže vyrobeny, nesetřel blýskavý zlatý a stříbrný poprašek.

„Poslyš, teď jsem se u vás stavovala, myslela jsem, že už budeš doma,“ telefonovala jednou mámě do práce její kamarádka, toho času na mateřské dovolené. „Zvonila jsem, ale nikdo se ani neozval, ani neotevřel. Tvoje dcerka ale byla doma, poznala jsem to podle toho, že jakmile jsem zazvonila, začalo hrát rádio naplno. Já mám pocit, že ta vaše Samostatná se tam sama bojí, hlavně když někdo zazvoní.“

Máma s tátou tu informaci probírali zleva i zprava a při večeři se táta jen jakoby mimochodem Samostatné zeptal: „Poslyš, není ti tady smutno, než my s mámou přijdeme večer z práce?“ Ale Samostatná stála na svém, že jí smutno není, že se doma sama nebojí a že je spokojená se vším tak, jak to je. Co se taky dalo od Samostatné čekat jiného, vždyť přece nechtěla rodiče zklamat. Máma s tátou si oddechli, stejně se nedalo nic dělat. To by si jedině máma musela sehnat nějakou jinou, třeba nekvalifikovanou práci blízko domova, kde by jí povolili pracovat na částečný úvazek. No, ale když je Samostatná takhle v pohodě, tak zůstane vše při starém.

Jednoho dne počátkem března máma už ráno cítila, že jí není nějak dobře. „Jsem jako rozlámaná, bolí mě ruce a nohy, ale nedá se nic dělat, dokončuji roční zprávu, práce je na tom ještě jako na kostele a do konce týdne to musí jít do porady vedení. K doktorovi jít zkrátka a dobře nemůžu,“ argumentovala máma tak jako vždycky na tátovy námitky, jestli si uvědomuje, že zdraví má jen jedno a jestli jí to vůbec všechno stojí za to.

Máma do práce odjela a celé dopoledne se snažila pokračovat na roční zprávě, ale tentokrát ji tělo zradilo. Na oběd do závodní jídelny už nedošla, tak se jí třásly nohy a stejně neměla na jídlo ani pomyšlení. Jen tak tak se dopotácela do posledního patra, kde měla ordinaci závodní lékařka. Teploměr ukázal teplotu skoro čtyřicet stupňů Celsia, lékařka předepsala antibiotika, vypsala neschopenku a poslala mámu bez průtahů do postele. Máma se vrátila do své kanceláře, sbalila si věci a zavolala Samostatné, že jede domů, protože je nemocná. Cestou k východu z budovy se ještě zastavila v kanceláři své nadmíru ambiciózní šéfové, která dle očekávání reagovala na máminu neschopenku nervózními výkřiky: „Klidně si jdi domů, já tu zůstanu celou noc a tu zprávu za tebe dodělám. Stejně se divím, jak to všechno vydržím, ale nedá se nic dělat, když na nikoho tu není spolehnutí!“

Když máma, vysílená z vysoké horečky a deprimovaná z protivné šéfové, přijela domů a otevřela dveře ložnice, čekalo ji překvapení, které ji úplně odzbrojilo. Celá ložnice byla vyzdobena růžemi z krepáku; červené, žluté, bílé i fialové květiny byly zastrkány za obrázky, pověšeny na klíči u skříně a část z nich byla naaranžována ve váze na nočním stolku.

„Mámo, hned si lehni, já ti udělám horký čaj, ať se vypotíš, pak ti určitě bude líp,“ prohlásila Samostatná. „Budeme tu teď hospodařit spolu,“ dodala spokojeně. Máma spolkla léky, vypila čaj a již v polospánku letmo zahlédla třpytivý poprašek na fialové růži zavěšené za ohnutý rezavý drát na rámu obrázku na protější stěně. A pak ještě jakoby ve snu – nebo to byl snad opravdu sen? - zaslechla spokojené konstatování své malé, samostatné dcerky: „Taková těžká chřipka bude trvat určitě hodně dlouho, to máma jen tak do práce nepůjde a bude tu se mnou. Budu se o ni starat a společně všechno zvládneme!“

Květen 2007