Roku 1598 se Kryštof Harant a jeho o 12 let mladší švagr Heřman Černín vypravili do světa, Harant proto, aby přemohl zármutek ze smrti své choti. Mladí čeští šlechtici směřovali své kavalírské cesty většinou jen do Itálie, ale Harant s Černínem měli větší cíle: dorazit až do Svaté země. Protože si žádný větší doprovod nemohli dovolit, dělili se o jednoho sluhu.

První neznámá země, kterou navštívili, byl ostrov Kréta. Na lodi se seznámili se zámožným benátským kupcem, který vlastnil v přístavním městě dům. V něm kupec cestovatele pohostil a při sladkém kyperském vínu jim poskytoval cenné rady. Ke konci besedy se Černín zeptal:

„A co zdejší ženy? Jaké jsou?“

Hostitel labužnicky zamlaskal a pravil znalecky:

„Krétské ženy jsou pověstné svou krásou. Ty nejkrásnější vycházejí z domu až večer, kdy se vzduch ochladí. Umějí se poutavě oblékat. Ale i to, co se pod jejich šaty skrývá, můžete spatřit, a zadarmo. Zrovna zítra se koná jeden pohřeb. Zavedu vás na hřbitov, jestli chcete.“

Hosté nechápali, ale Benátčan už nic vysvětlovat nechtěl.

„Však uvidíte,“ řekl s úsměvem.

Druhý den se na hřbitov všichni vypravili. Již z dálky slyšeli hlasité kvílení a nářek. Kolem hrobu se hemžily četné ženy a ze samého zármutku se svíjely a trhaly si šaty. Většinou už byly potrhané, a příchozím se tak naskytl pohled na několik pohupujících se ňader.

„To měl nebožtík tolik příbuzných?“ podivil se Harant.

„Nikoliv, příteli,“ odvětil průvodce. „Některé sem přišly z okolních vesnic a zemřelého vůbec neznaly. Využívají pohřbu k tomu, aby upozornily na své půvaby a přilákaly tak k sobě ženicha.“

A skutečně – truchlící muži sledovali rej kolem hrobu velmi pozorně. Dvě dívky se roztesknily tak hluboce, že si natrhly šat až dolů a ukázaly přítomným své nádherné boky a úžasné ochmýřené trojúhelníky. Harant si zachoval nadhled, ale Černín byl z té podívané tak rozrušen, že musel pak kvapně vyhledat nevěstinec.

Na Krétě prožili velice příjemně celý měsíc. Odpluli pak na další ostrov Kypr, odtud zamířili do Svaté země. Z Jeruzaléma pokračovali do Egypta a posléze se vrátili do Evropy. V Benátkách se společníci rozešli, především proto, že už měli jeden druhého dost. Černína štvalo čím dál víc, že jeho všestranně vzdělaný druh ví vždycky všechno mnohem lépe a jeho názory v rozmluvách pokaždé poopraví. I sluha záhy poznal, že Harantova slova mají větší váhu.

Oba dva pak na dvoře Rudolfa II. udělali kariéru a oba byli povýšeni do panského stavu. Harantovi velmi pomohlo, že uštědřil císaři pohotově herdu do zad, když se panovník při hostině začal dusit. Švagři se odcizovali stále víc. Zatímco Černín menší nadání nahrazoval pílí a přemrštěnou přítulností k habsburskému rodu, došel Harant neustálým hloubáním k tomu názoru, že katolická víra není to správné náboženství. Přestoupil k podobojímu a když propuklo stavovské povstání, stal se jedním z jeho vůdců. Za obléhání Vídně pak velel dělostřelcům, kteří se docela dobře strefovali do císařových oken.

Po bitvě na Bílé hoře, které se na straně katolíků zúčastnil i Černín, se uchýlil Harant na svůj hrad Pecku. Co si myslel? Že císaře Ferdinanda uspokojí tím, že se bude věnovat jen své hudbě a do ničeho se už míchat nebude? Uprostřed psaní not ho přijel zatknout Albrecht z Valdštejna a odvezl ho do Prahy. Rozsudek zněl: smrt.

V předvečer popravy byli všichni odsouzenci převezeni v kočárech na Staroměstskou radnici a tam čekali na svůj konec. Nikomu nebylo do řeči. Harant pohovořil s Divišem Černínem, který stále doufal, že mu jeho úspěšný bratr pomůže.

Ráno se dostavil rychtář s pacholky a odvedl na popraviště Šlika. Předtím mu na šíji ostříhali vlasy a utrhli límec a Harantovi blesklo hlavou: Kde já jsem tohle trhání oděvu už viděl? Ale nevzpomněl si.

Poté si přišli pro Budovce a také jemu utrhli límec. A tu se Harant rozpomenul. Na velmi krátký okamžik si vybavil pohupování ňader, ochmýřené trojúhelníky, omamnou vůni jižních květin, šumění moře i chrastění oblázků ve vlnách. A protože pak už byl na řadě on, byla tato letmá vzpomínka na ostrov Krétu poslední pěknou myšlenkou v jeho životě.