28.9.2016 | Den české státnosti






POVÍDKA: Rosengarten

12.1.2011

Mám rád staré opuštěné hřbitovy. Ten hamerský byl přilepený k bílému kostelíku obloženému z návětrné strany dřevěnými šindelemi. Za zídkou porostlou břečťanem se na všechny strany nakláněly náhrobky s litinovými kříži, mezi nimi jen vysoká tráva a netýkavky. Některé desky byly vyvrácené, nápisy nečitelné, ale jiné vypadaly, jako by je byly čísi ruce zlatily teprve včera. Je to zvláštní, že nejenom lidé chátrají za stejných podmínek různou rychlostí.

Už jsem byl na odchodu, když jsem si cestou k brance povšiml nenápadného náhrobku. Patřil k těm zachovalým. Písmena vyrytá do černého mramoru postrádala kudrlinky kurentu, jimiž se honosily okolní nápisy. Ale jména a letopočty na něm se mi vtiskly do paměti z úplně jiného důvodu. A večer, když jsem nemohl usnout, představil jsem si příběh muže, jenž náhrobek nechal postavit.

Karlu Seidlovi mohlo mu být pětašedesát, možná sedmdesát let, když stál naposledy na stejném místě, kde já ten den odpoledne. Šlachovitý horal v plátěných kalhotech stažených nad pasem řemenem, poslední knoflík košile se mu zařezával do strniště na krku, přes ni filcový kabát. V kostnatých rukou držel pomuchlaný klobouk, na rukávě měl bílou pásku a v náprsní kapse propustku s razítkem Národního výboru.

Věděl, že je tu dnes naposledy, ale nedojímal se. Ani kdyby byl chtěl, uronit slzu dávno neuměl. Chodíval sem celá ta léta jen jednou za rok. Letos je tu dřív, do Dušiček zbývá ještě měsíc.

To jeho žena Rosa, dokud mohla, o hrob se úzkostlivě starala. Lépe než o domácnost. Sotva roztál sníh, zapalovala první svíčku. Od května do září přinášela denně čerstvé kytky a vyměňovala vodu ve váze, na podzim odmetala listí. Čím méně spolu zestárlí manželé mluvili, tím více rozmlouvala Rosa s mrtvými. Co si také říkat po čtyřiceti letech s Karlem Seidlem. Ale dnes nepřišla, je tu jen on.

Studený šumavský vítr mu čechral odkrytou hlavu, za ošlehaným čelem si Karl Seidl přehrával svůj prostý život. Půl roku zima. Cesty s otcem na pilu, dlouhé jízdy na rohačkách do Eisensteinu pro proviant. Hlad, záškrt. Dřina v huti, dřina v lese, dřina v hospodářství na polosamotě. Svatba s mladičkou Rosou ze Seehäuseru pod Černým jezerem. Křtiny. Zádušní mše. Světová válka, zákopy, tyfus. Návrat. Křtiny…

Rosa chodila do kostela každou neděli, ale Karl se s Pánem Bohem dávno rozešel. Byl nejraději sám, chodíval starými pěšinami do hor, v torně jen chleba a pálenku z jeřabin. Vodu pil z potoků. Znal stezky přes slatě, věděl přesně, kde se dá po balvanech přeskákat Křemelná na druhý břeh, i když v dubnu taje.

Za sněhu vyrážel na pláně na dlouhých lyžích, které si v mládí jako první v okolí sám vyrobil. Tu mrazivou zimu před čtyřmi lety je ale na půdě hledal marně. Připnuté k botám německého vojáka odměřovaly bezbřehost ruské stepi poté, co je Rosa odevzdala ve sbírce pro strádající Wehrmacht. Karl na oplátku spálil její obrázky z mariánských poutí a Kristu nade dveřmi zabodl do prsou odznáček Winterhilfe s říšskou orlicí, který Rosa obdržela za svůj dobročinný skutek.

Poslední roky se při svých toulkách opíral o hůl s okovanou špičkou, ale ušel stejnou štreku jako dřív. Měl jedno místo nad jezerem, kde vydržel celé hodiny sedět pod mohutným smrkem a pozorovat vodní temnotu. Občas v lese i přenocoval, dotěrné mušky zaháněl silným tabákem. Byl za podivína, ale lidé to chápali.

Ne, úkosem na něj nikdo nehleděl, dokonce ani pan farář ne. Každý znal jeho příběh a on znal příběh každého. A každý z místních viděl za Karlem Seidlem celý jeho rod až k prvním Seidlům, kteří sem před staletími přišli, vymýtili prales, postavili kostel a vydupali z divočiny civilizaci.

Karl Seidl si prohlížel náhrobek z černého mramoru, zasazený do žulového soklu, kterým chtěl kdysi utěšit svou ženu v jejím nekonečném žalu. Rosa mu tehdy vyčetla, že pod vyrytými jmény nenechal místo pro ně dva. Nenapadlo ho to. Jako by byl tušil, že je to tak správně.

Zítra ráno na nádraží v Eisensteinu nastoupí do nákladního vagonu. On, Rosa, všichni sousedé. I pan farář. Zůstanou jen mrtví.

Hier ruhen unsere lieben Kinder:
Laurenz * 10.8.1904, † 12.7.1905,
Jakob *17.5.1906, † 22.9.1906,
Maria * 20.11.1912, † 23.3.1914,
Josefina * 7.9.1913, † 8.9.1913,
Theresia * 15.10.1918, † 2.4.1919.
Die tieftrauernden Eltern
Karl und Rosalia Seidl.

Wir ruhen hier im Rosengarten
und tun auf unsere Eltern warten.

Umanutá Rosa se rozloučit nepřišla. Nechce si připustit, že je to napořád. Že jí nebude dopřáno zetlít ve stejné hlíně. Vymluvila se, že by ji sem oteklé nohy nedonesly. Stejně věří, že růžová zahrada je někde úplně jinde. A tam, tam se konečně všichni shledají. Rosa je svíčková bába. Ale v co má doufat on?

Starý muž vytáhl z kapsy sirky, poklekl a v závětří dlaní zapálil knot. Chvilku si hřál prsty nad plamínkem a sledoval vosk, stékající po kameni. Pak si nasadil klobouk a zavřel za sebou kovanou branku. Zastavil se a zadíval do údolí utopeného v bílém oparu. Ne, jeho na nádraží v Eisensteinu zítra nikdo neuvidí.

Otočil se na druhou stranu, zvedl límec kabátu a vykročil. Nahoru, do kopců, na svou poslední túru.



International Trading and Consulting Company s.r.o.
Pracovnice čistírny oděvů - žehlířka

International Trading and Consulting Company s.r.o.
Hl. m. Praha, Středočeský kraj
nabízený plat: 19 000 - 25 000 Kč

Diskuse


P. Boublíková
9:42
12.1.2011

V. Novák
10:36
12.1.2011

P. Boublíková
12:32
12.1.2011

R. John
13:34
12.1.2011

P. Boublíková
15:22
12.1.2011

P. Sulc
2:59
13.1.2011

počet příspěvků: 6, poslední 13.1.2011 02:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.