29.3.2024 | Svátek má Taťána


POVÍDKA: Půlnoční pošťák

28.11.2009

Motto
"Panika? Proč? Prasečí chřipka není o nic nebezpečnější než normální chřipka."
Současná česká lékařka I. R.

*

„Chřipka? Pch! Nic není hroznější než půlnoční pošťák,“ řekla Helena Matějková (13) kruhu nočního táboráku tam u rybníku Sycherák, když byla na řadě. A začala vyprávět strašidelný příběh číslo třináct: "Není nic hroznějšího než půlnoční pošťák," povídal mi ten večera místní kazatel.

Vesnice zapadala pod úpatí hor, většina obyvatelstva trpěla chronickou pověrčivostí a každý druhý se domníval, že chápe vlkodlaky, a nepopíral ani noční můry a upíry. Před něčím tak rádi zabodávali vidličku do prahu, po klekání, a efriti, undiny a jiná havěť vzbuzovali posvátnou hrůzu v duších. Spiritismus vládl, černé mše se prý kdysi sloužily na nedaleké Salamandří hůrce a majitelé slepic (pokračovala třináctiletá Helena) se děsili zlopověstných bazilišků. Měli strach, že se právě u nich doma některý vylíhne z vejce, a ropuchy v širém okolí z toho důvodu vybíjeli, aby tu baziliščí stvůru nevyseděly. O tomhle všem se ale aspoň neostýchali mluvit, zatímco o něm… S výjimkou kazatele mi nikdy nikdo nepodal podrobnější informaci a pouze při vyslovení těch slov půlnoční pošťák se chvěli a jektali a ti, kteří mu o půlnoci otevřeli, dostávali při vzpomínce hysterické záchvaty. Půlnoční pošťák se stal tím, o kom se nemluvilo, a snad byste se radši nechali k smrti vyděsit Obchazečem v půlpatře anebo Voskovou smrtkou, než byste o půlnoci dobrovolně otevřeli právě JEMU. Pochází z rodu pekelníků Goga a Magoga, šeptal mi bledý kazatel, a hlavně od něj nikdy nevzít žádný dopis, co by nabízel... A proč ne? Pročpak? Byla by to tvá smrt, Carmillo!

Mé místo bylo až na konci vsi. Chatrč na spadnutí. Napila jsem se a šla spát. Okolo dvanácté jsem se ale zničehonic probudila. Co mě tak vyděsilo? Ticho.

Spočívalo na mně jako můra noci a pojednou... Zvuk.

Právě ten mě zburcoval. Asi. To lehké, sotva slyšitelné zaťukání.

V tu ránu jsem se posadila, díky... (a Helena se trochu napila, zatímco ohýnek v kruhu posluchačů dohasínal. Obklopovala nás předpůlnoční tma). Kdo je tam?

Mrtvé ticho – ta jediná odpověď. Nic víc. A nešlo o obyčejné zaklepání. Šlo o zaškrábání a COSI neznámého rylo zvenku do dveří, hrůza! Znělo to, jako když se tisíc lidských nehtů tře najednou o sklo. Kdo je tam? opakovala jsem a lesy ožily. Kdo je tam?

Já!

Zdálo se mi to jenom?

V každém případě jsem byla hypnotizována prazvláštním hrdelním hlasem, vstala jsem, přistoupila v šeru ke dveřím, prudce odsunula závoru, otevřela a stála na prahu tváří v tvář temnotě. Přepadla mě závrať, šílená hrůza, děs, jaký jsem nepoznala. Tady byl. Ochromoval - a pamatuji, jak jsem se bezděčně zahryzla do vlastních kloubů a bezhlese zírala na postavu, která stála dva a půl kroku před prahem v záři úplňku. Silueta na stříbřitém podkladě nebe měla pošťáckou čepici a brašnu. Do tváře jsem neviděla, ale zdálo se, že je velice světlá, až jako lepra nějaká, blesklo mnou. Listonoš. I v noci měl tmavé brýle a jsem si jista, že až ke mně dovnitř do chatrče sálaly paprsky hrůzy. Stál, ani trochu se nehýbala a podprahové útoky nepřicházejí jen z televize. Útočilo to, vnikalo pod kůži a do morku a švihl sebou skrz mé tělo od konečků těchhle prstů po krční obratle (a "Carmilla" si přejela vzadu po krku rukou).

Půlnoční pošťák ke mně bezhlese vztahoval ruku v hladké, černé rukavici (snad ze sametu). Cosi sinavě bílého vězelo v tom pařátu. Ano. Dopis.

Na obálce se skvěla rudá pečeť a pod ní tiskace: CARMILLA ROCAMBOLOVÁ.

Neber, neber si psaní, roztočil se mlýnek v hlavě a uších a za ním šátrala divná vzpomínka. Lezl v ní bledý stařík jako věchýtek, který byl v naší vsi kazatelem, ale nikdy jsem s ním dosud nemluvila, až dnes. Sám mě oslovil i varoval a... ještě se trochu napiju...

I navzdory tomu varování jsem napřáhla ruku a bílý dopis utkvěl v těchhle prstech. Vykřikla jsem? Asi. Přestala se ovládat a místo abych stvůře zabouchla před nosem, vrhla jsem se hop a skok, až na úplný konec strachu. Černý pošťák noci se vůbec nebránil. Byla to loutka.

*

Byla to veliká loutka (opakovala Carmilla s rozšířenýma očima), nemohla žít a nemohla přijít, ale přišla a nikdy neodejde, to jsem s úděsem pochopila. PODALA MI DOPIS. Kdo ji žertem postavil před mé dveře? Jak to, že mluví? Pak se mi zhroutila do náruče jako mrtvola, měsíc zmizel za závoj mlh a já sama s hloupým žertem, sama v naprosté temnotě a vtáhla svého pošťáka do dveří, hrůzou víčka zatínala a strčila loutku do komory jako mrkev. Půlnoční pošťák suše zaharašil, jak se tam uvnitř skládal na podlahu. Zamknu! Na dva západy!

Ale sotva zámek zapadl, zatočila se mi hlava a já asi ztratila vědomí a probudilo mě až ostré zakokrhání a jemné paprsky.

Úděsem zavoskované oči se mi otevřely jako klapičky, první, co viděly, byla velká bílá obálka s pečetí na podlaze, hned u ruky. Hmát! A hele, držím klíč (a křečovitě tisknu). Je od komory? A dopis? Odpočíval v prachu.

Skoro jsem se bála ho sebrat a otočit, ale jen chvíli.

Pak jsem to udělala. Byly tam bacily? Nevím, ale na odvrácené straně obálky rudě stálo moje jméno a nebyl to strašný sen.

A zírala jsem do zrcadla a večer byly mé vlasy ještě zlatavé a hodily se k soumraku, ale teď ráno zářily bíle, tak jako padlý sníh.

Ne všecky, ale ty zbylé byly šedavé jak popel. Ale ne! Ale to není možný! Mně se ty vlasy ale vůbec nelíbí – a čekala jsem, až se původní barva vrátí.

Nevrátila. Nevrátilo se nic, ani dětství, a nešlo o sen a nikdy nejde o sny. Co cítíme, je pravda. Pokaždé. Poprvé jsem pochopila tam před zrcadlem, kousla se asi do rtu, prudce trhala obálku, popošla, ale jako bych se pořád ještě pozorovala.

Zrcadlo nebo okno? Přistoupila jsem k oknu a svítalo a na neposkvrněném papíře obálky stálo lakonicky:

OTEVŘI MI KOMORU!

Jako v mrákotách jsem přehodila klíč z ruky do ruky. Tížil – a stačil krůček, krok, stačilo přistoupit k dveřím komory, odemknout... a teprve jsem si vybavila zbytek nočních podrobností i děsivé zaharašení. Ale kýho výra! Na podlaze komory nic neleželo.

Vůbec nic.

Zvedla jsem oči, ucítila na krku stisk jak ostří, ty prsty se zaťaly, šlo o spáry dravce a ne obyčejné prsty a zdály se kostlivě článkované, zkroutily hlavu, do tváře mi dýchla zatuchlina hrobu a poslední, co jsem viděla, byla opět pošťácká uniforma, ale stále na podlaze komory.

On ji svlékl! A vedle boty.

Anebo dostal scvrkavku?

A vedle ty hedvábné rukavice. A jejich pohřební čerň... A brašna... k tomu. Ta brašna s dalšími, vysypanými dopisy... a všecky bílé, tak jako padlý sníh... A já identifikovala hluboce černé a úplně prázdné důlky A NE TEDY BRÝLE, ale červí jeskyňky, a propadaly se zapškle do té lebky a přímo proti mému vřeštícímu obličeji. Bílá škrtičova tvář a uprostřed se neustále cosi otvíralo. Škleb! A přece s vámi sedím tady v kruhu a pateticky vyprávím tu nechutnou zabijáckou historku. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, blábolil i kazatel a..."

"Carmilla Rocambolová" se významně odmlčela.

"To já sama jsem půlnoční pošťačkou!"

Spatřili jsme úplně bílou bytost bez tváře. Úžasným tempem vystupovala ze tmy. Jako upír došla k Heleně Matějkové, měla vzezření pošťáka, ale byl to spíš jakýsi ďábelský negativ pošťáka půlnoci a rozevřel plášť, čímž vznikl chřtán, a zase ho zavřel. Už tam Helena nebyla.

Síla sugesce byla neskutečná, zmocnil se nás pocit slabosti, jeden po druhém jsme uvěřili v moc nemoci a začali mizet - i my. A koho by to u vyhaslého ohně i po půlnoci bavilo?

A plášť se zase scvrkavkovitě sesypal na hromádku popela a zpod ní vyčníval jen růžek dopisu.

Otevři mi komoru!

Ani chřipka nikdy neskončí...