30.6.2016 | Svátek má Šárka






POVÍDKA: Psí život

20.2.2016

aneb Kdo je tu zvíře?

„Pijí a blijí, vadí se a bijí, lstí i mocí jedni druhým berou a derou, bujností řehcí a skáčí, výskají a pískají, smilní a cizoloží, hůř než jsem které jiné viděl.“
J. A. Komenský – Křesťanů rozpustilost (Labyrint světa a ráj srdce)

Dovolte, abych se představil: jsem pes Mal, ale nechápu proč, jelikož vůbec malý nejsem. Narodil jsem se před sedmero jary jako kříženec rychlých a silných rodičů, prožil strastiplné dětství v psím sirotčinci, ale dnes už mám svého - byť bláznivého – pána jistého. Kromě toho se už o sebe dobře umím postarat i sám - řeči lidí jsem chápavý, jejich úmyslů předvídavý. Jistě také proto umožňuje mi můj hodný pán, abych všude pospolu s ním užasle prožíval jeho podivuhodné příhody zcela volně a svobodně, čuchal, koukal, poslouchal - a podivoval se převelice nad slepotou jeho člověčího rodu, jenž se nám, šelmám, pošetile cítí být nadřazen. Pán mi kupříkladu zapovídá koketovat s fenami; natož pak, abych s nimi eventuelně svoji věc úspěšně dovršil - křičí na mě pokaždé, hvízdá, málem ani očuchat nedovolí. A sám pak někdy vyvádí takové věci, až mi je stydno vůbec o nich vyprávět – ostatně, posuďte sami ...

Jako kupříkladu tuhle, když jsme večer šli do toho páchnoucího podniku, kde pochybné lidské existence lijí do sebe ty žluté, čiré i barevné patoky, kouří bílé tyčinky a chovají se u toho nejednou, jak jsem to ještě ani nikde v lese neviděl. I můj pán – jak by ne - se tu pohodlně rozvalil na židli, čuníkovi náhle podoben, a už se napájel z té veliké sklenice, co jich dnes bezpochyby vystřídá asi tolik, kolik mám drápů na zadních nohách dohromady. Zřejmě tu na někoho čekáme - vím, že můj pán samotu nesnese a mlčet dlouho nevydrží. Do hospody se chodí setkávat s roztodivnými členy svojí člověčí tlupy, jež často slují bizarností nevídanou - můj psí instinkt mne opět nezklamal.

Záhy se totiž objevil jeho odvěký druh Čivava; vnímám toho subtilního pána tak, protože z něj pokaždé cítím jednu ze svých mnoha přítelkyň, tu toho mrňavého rodu, s níž jsem se na lesní procházce setkal i nedávno – není s ní ale žádná sranda, nechce běhat. Vypozoroval jsem během vícera jar a lét, co se s panem Čivavou setkáváme, že o cosi velmi usiluje, ale nepochopil jsem nikdy o co. V mnohém je nicméně mému pánovi velmi podobný – také se hned rozvalil, vášnivě rozhovořil a započal chlemtat tu břečku, jíž to tady kvasí i pod stolem. Srdečně a družně, dlouze se pospolu rozštěkali, rozkládajíce přitom předníma nohama sklenici od sklenice náruživěji, až jsem měl strach, že to lepidlo dostanu od někoho za krk.

Když už jsem, s trpkým osudem usmířen, pomalu začínal v tom šumu poklimbávat, páni se náhle zvedli a šli ven – ten můj nesl přitom v ruce takovou tu vepředu zahnutou věc, co si ji vždycky důležitě zapaluje, bafá, úplně jinak ale než tu bílou tyčinku, hluboce se z ní nadechuje, až se u toho někdy i zakucká; posílá ji pak přátelsky dál - toho dýmu přitom, jako by se pálila bramborová nať se zelím dohromady! Pán potom většinou bývá ještě blbější. Hned za vchodem ji zapálili, sáli a dech zadržovali, úplně jako kdyby jim někdo držel hlavy pod vodou.

Tu se tam náhle objevil jakýsi třetí, rozevlátý člověk - ten doma zjevně žádnou fenu neměl, ba ani psa či kočku, dokonce ani kanára, zato však šířil za sebou zajímavou paletu nepochybně dobře pěstovaných, lidsky zatuchlých pachů špíny. Jeho kalhoty mi dlouze vyprávěly. Velmi mi připomínal jednoho starého pána z naší ulice, co někdy po ránu vybírává popelnice (jeho paní mu neustále nadává a on jednou v opilosti kumpánům vykládal, jak ji – zachce-li se mu - spravedlivě za to doma zbije, avšak všichni včetně mě dobře vědí, že tomu bývá naopak.) Odpoledne tento pán posedávává obvykle u obchodu, žlutavou kvasnost a kouřící tyčinku v ruce, a na kolemjdoucí cosi vykřikuje, nejspíš nějaké výhrůžky, neboť se před ním vždycky každý snaží co nejrychleji zmizet. Jednou, když jsem se s ním chtěl skamarádit, mě sprostě nakopnul; tento hodný zatuchlý pán mě ale naopak vlídně ignoroval, neboť zrovna také s mým pánem a panem Čivavou lačně začal kouřit tu smrdutost.

Ožil přitom k nepoznání; přední nohou, v níž kouřítko mamonivě stále svíral, málem hned vyrazil oko jedné paní, co s pánem tudy – marně přikrčeni - pokoušeli se co nejrychleji proklouznout do svého domu, jehož vchod těsně sousedil s vchodem do baru. „Ty vole, stará mě zase kopla do prdele,“ svěřoval se přitom halasně mému účastně přikyvujícímu pánovi. Potom mu velmi vynachválil ono kuřivo; tento posléze blahovolně sáhl do kapsy a vytáhl celý pytlíček těch zelených natí, aby z něj lačnému druhu odsypal. Zatuchlý se málem ... no todlencto ... štěstím, jak můj nebohý čich také hned zaznamenal. Poté se páni, zvláštně nyní vláční, odebrali i se mnou zpátky do hučírny.

Zatuchlý se ihned neuvěřitelně rychle zorientoval a suverénně přistál u vedlejšího stolu, kde jakýsi lovec samic – poznám takové podle více znaků – bavil dvě mladé ženy, nejspíš studentky v klasické kombinaci, totiž pěknou brunetu a ošklivou blondýnu. Ta první už řádně sťatá, zamlklá, druhá milá a veselá. Jak se zdálo, lovec zvolil metodu jistého raději vrabce v hrsti; na zatuchlého, co vyrovnal tu u stolu dosavadní asymetrii, zbyla opilá kráska, zjevně k pramalému jejímu nadšení. Čile se zapojil do diskusí. Mezitím se můj rozjetý pán s Čivavou u našeho vedlejšího stolu o čemsi hádal: „Ty vole, vždyť počítače už dnes umí miliony operací za vteřinu!“ vykládal důležitě Čivavovi, významně přitom zdvihaje obočí; ten na to jiných argumentů neměl než jen zoufalé, opakované potřásání hřívnatou hlavou.

Pán prokládal nápoje teď už i tou zrádnou vodičkou, která je sice na první pohled čirá jako normální, dobrá voda, ale smrdí snad ještě hůř než ty černé vody, co si je lidé lijí do těch svých pojízdných budek; když takových průhledných vod vypije můj pán hodně, mívá pak problémy udržet se na zadních nohách, a tak někdy potom používá i těch předních. Zachmuřil jsem se nad tím a zatoužil raději jít se proběhnout ven – vstrčil jsem čumákem do pánovy levé zadní a ten mě šel vypustit ze dveří, jak už to tak léta máme nacvičeno.

Na rozdíl od oněch nešťastníků, co potupně jsou drženi na provázku kolem krku, jako by neměli (a oni ale pohříchu zhusta ani nemají!) dost vlastního rozumu, je mi dopřáváno svobody - byť tedy za tu trpkou cenu, že na ulici musím na hubě nosit ten odporný košík, co způsobuje, že jeden si ani nemůže pořádně otřít čenich. Radostně jsem se nicméně vydal do přilehlého parku s trávníky a cestičkami, kde to famózně voní přírodou a živočichy, šustí to pohybem a vůbec čile žije. Pár jsem jich též vyplašil, i jednoho jezevčíka na provázku poškádlil, jeho pána rozzlobil, a pak už jsem se pohyboval jen v okolí podniku, kde tak důsledně pařil můj pán. Velmi dlouho trvalo, než konečně zase vyšel, v doprovodu pana Čivavy. Znovu kouřili tu hrůzu - zatímco pan Čivava jen postával, můj pán se už potácel jak ve vichru. Prosmekl jsem se s nimi dovnitř.

Páni už se ale nebavili; na tom mém bylo vidět, že toho není již schopen, a toho druhého už to tu zjevně nebavilo. Mému pánovi se však – jak jsem s nevolí zpozoroval – zachtělo, co je nám samcům všech živočišných druhů tak vlastní, a tak se stále častěji obracel k vedlejšímu stolu; tam se už dlouho marně snažil Zatuchlý, čehož chtěl můj pán využít pro sebe. Zatímco ta krásou neobdařená se tam zapřádala do stále důvěrnější konverzace s lovcem žen, pěkná se ze své nezúčastněné pozice obracela nakonec už jen ke mně – hladila mě, drbala za ušima, a v jejích očích jsem viděl, že ví, že vím, že ví – jsem kdesi slyšel... Cítil jsem ovšem, že je jaksi nemocná – kolem její hlavy vznášela se sice silná bílá záře, ale páchlo z ní cosi jako z lakovny, ani se moc nemyla, jak také bylo zřejmé, každý její rys byl v jakési křeči, ruce jakoby bezradné - pudově jsem jim uhýbal, aniž jsem chtěl. Mému pánovi se ale zjevně zdála být žádoucí; nicméně ani Zatuchlý, byť v kráse a mužnosti konkurence pro mého pána žádná, zdaleka ještě zbraně neskládal. Svůj handicap vyrovnával o něco menší opilostí, než jaké již bohužel zcela podléhal můj pán - o špinavou čarodějku se tu bojovalo a já s rostoucími obavami trnul, co zase můj pán vyvede...

Ten ale dobře věděl, že má ještě v kapse eso, jaké by onu zbloudilou bytost věru mohlo zajímat – jako by však Zatuchlý četl moje myšlenky, v tu ránu začal u mého pána žadonit, ať „hodí přece do placu.“ Pod černými prameny to dvakrát temně zajiskřilo a nejspíš pouze můj psí sluch zaznamenal z ní jakýsi spontánní, podprahový zvuk, který každopádně vydalo něco, co nebyla ona. Můj pán, teď už pevně na koni - jak se bohužel domníval – blahovolně se usmíval jak idiot a vhodil namísto toho sokovi do tváře odmítavé opovržení milionáře, jakému zůstávají být žebráci hluboko pod rozlišovací schopností. Zatuchlý se na přísedící za to plačlivě obrátil s obžalobou mého pána z mamonářství, což tento přijal zřejmě jako lichotku, neboť se překotně rozštěkal o tom, jak takový holt být musí, chce-li dobře podnikat a vydělávat, jak se mu také obojí skvěle daří – významně přitom na atraktivní feťačku pomrkávaje.

Pod havraními prameny, nad kostnatými rameny, tiše zůstávala tma – „slečno, taky hulíte?“ vnucoval se tam přesto nešťastně můj zkouřený pán. Škaredka propukla v slepičí smích a Zatuchlý ji poťouchle následoval, až už jsem myslel, že ho kousnu. Tma ještě víc zčernala, je-li to vůbec možné, dívka totálně zkameněla do pevného sousoší se svým půllitrem – „máš, vole ...?“ zaznělo pak nečekaně jak ze sudu, který nevyplachovali už léta.

To už otrávený Čivava nevydržel a rozloučil se, čehož jsem bryskně využil k tomu, abych s ním proklouzl ze dveří také. Zatímco on se zádumčivě vydal na zastávku, já zabrousil opět do parku. A co čert nechtěl, chytil jsem pach velmi voňavé a navíc ještě i hárající feny – v takových případech se neznám. Stopa už dávno čerstvá nebyla, a tak mi nějakou dobu trvalo, než jsem po ní doběhl nakonec až na sídliště, kde ale bohužel končila ve vchodu jednoho paneláku.

Vracel jsem se tedy zvolna nejkratší cestou k pánovi, když tu – bác do čenichu! – fena téměř mojí rasy, někde docela blízko. Nu, museli mě dlouho odhánět, také mému nezodpovědnému pánovi na dálku spílali, ba i holí do vzduchu hrozili; ještě jsem si pak v blízkém lesíku trochu užil válení v nádherně uleželé zdechlině ptáka. Tak se bohužel ale stalo, že když jsem se k baru vrátil, marně už jsem tam na pána číhal. Nevyšel, ani nikdo jiný nevyšel, aby mě laskavě vpustil dovnitř, bylo už zavřeno. Propásl jsem pána na svých zvědavých toulkách, a ten už je buď na cestě, nebo doma.

Rozběhl jsem se ze všech sil po známé cestě, avšak – jak si jednou můj pán hlasitě odkudsi předčítal (mlátě přitom hlavou o zeď) - marno nad marno: shledal jsem už pouze, jak v našem okně ve druhém patře intimně svítí stolní lampička, a můj citlivý sluch dobře odtamtud zaznamenal známé písně, co je můj pán nazývá oplodňováky, jež pouští pokaždé, když má doma dámskou návštěvu. Nevídáno - můj pán byl úspěšný, ulovil tu opotřebovanou čarodějku, utáhl ji na pytlík trávy, osprchoval si ji a vyvádí s ní teď všechno to, co mně zakazuje - a ještě i mnoho jiných, mně nic neříkajících, prapodivných věcí, jak jsem toho byl nejednou rozpačitým svědkem. Takové hrátky trvávají i celou noc - a tu jsem také i tentokrát strávil na trávníku před domem; lampička stále ještě svítila a dávno už bylo světlo, když mě konečně našla (při venčení svého Azora) ta hodná stará paní, co bydlí vedle nás, a vzala mě do domu.

Dlouho musela zvonit a bušit do dveří, než se můj opojený pán vpotácel, aby trpně sklidil celé krupobití kázání - také vyštěkovala cosi o ubohém zvířeti, což nechápu, protože já přece vůbec ubohý nejsem. Šťastně jsem vběhl do naší garsonky v očekávání, jak tam na polštáři konečně očuchám ty dlouhé černé vlasy, jak drze zkontroluji, zdali má takové i tam, kde bývají lidé obrosteni stejnými chlupy jako my, byť jsem ale také s údivem nejednou u nás doma potkal i lidské feny, co tam byly holé! Už jsem se jen třepal na to, jak náležitě přivítám novou pánovu přítelkyni pro příští týden.

Ó hrůzo hrůz však: v mém pelechu se tu akorát krčil Zatuchlý! Mžourajíc na mne, zdálo se, že teprve teď zjišťuje, kde vlastně celou noc ležel. „Psí život!“ ulevil si znechuceně, mátožně se vyštrachal a jakoby poslepu, těžce se vypotácel z našeho bytu, kolem zkoprnělé staré paní a mého setrvale netečného pána, jenž tedy zavřel dveře, aby opětovně upadl do kómatu na svojí rozbombardované posteli.

Jelikož můj pelech byl teď totálně zatuchlý, strávil jsem následující den na koberci pod televizí. Pán polehával, nemohl ani jíst, hrozně smrděl, párkrát zvracel, občas semeníkem svým řádně potřepával, ač Komenského nikdy nečetl (to dělává v kocovině vždycky i několikrát), nejednou i marně převracel v rukou prázdný pytlík na marihuanu ze včerejška - a nadával na svět.

Položil jsem si hlavu na přední nohy a nechápal: proč nejsou šťastni? Masa mají, kolik chtějí - tak proč?



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


počet příspěvků: 1, poslední 20.2.2016 10:00









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.