25.5.2018 | Svátek má Viola


POVÍDKA: První den

20.4.2018

Pramen o šesti vorech se vinul hlubokým údolím a pod skalami mířil ku Praze. Tři muži vpředu i zadák museli být stále ve střehu. Svou Vltavu znali dobře, ale řečiště se podle množství vody pořád mění a klade plavcům rozmanité nástrahy. Přesto se občas ohlédli na druhý vor a prohodili pár přívětivých slov, protože kromě běžného nákladu vezli tentokrát i dvě dívky z Kňovic. Děvčata cestovala do Prahy za prací a zejména Františka Šťovíčková byla hezká.

Řeka byla náhle hlučnější a divočejší – pramen byl vtahován do Svatojánských proudů. Nejobtížnější úsek čekal na voraře hned na začátku, byl označen sloupem na skalisku.

„Držte se, děvčata!“ vykřikl nejstarší plavec na levé straně. „Bude to cákat!“

Nejenže to cákalo, ale i hučelo a pěnilo. Peřeje zaplavily klády a olízly dívkám lýtka. Františka se strachovala o vajíčka v koši. Letmo zahlédla na levém břehu sloup i sochu sv. Jana Nepomuckého, pak už byla oslněna vlnami, třpytícími se v slunci jak rozlité stříbro. Rychlá jízda nebrala konce, stále to hučelo a stříkalo. Vory prolétly kolem skaliska Kubíček uprostřed řeky, míjely kameny, mělčiny a víry a v místě zvaném „Ve strhaných“ museli plavci veslovat jak zběsilí, jinak by narazili do Bílé skály.

Po dvou ostrých zákrutech se pak řeka přece jen zklidnila a na levém břehu se objevily Štěchovice.

„To byla jízda, co?“ pochlubil se vrátný pasažérkám.

Nejvíce se Františka líbila mládenci na pravé straně. Byl od přírody plachý, a proto se omezil jen na sdělování, jak se význačná místa na obou březích nazývají. Vždycky ukázal rukou, otočil se a zvolal: „ostrov sv. Kiliána!“, „Sázava!“ nebo „Davle!“. Na víc si netroufl. Františka si všimla, že Sázava, přitékající z pravé strany, má jinou barvu než Vltava – byla nahnědlá.

Pramen pak pokračoval klidným tempem k hlavnímu městu království a mladík upozorňoval na další vesnice: Měchenice, Skochovice, Vrané, Záběhlice. Za Zbraslaví se údolí otevřelo, z levé strany přitekla Berounka a vory se trochu rozhoupaly v modřanských proudech. A potom již mládenec zahlásil:

„Vyšehrad!“

Plavci přiblížili pramen ke skále a vzápětí pomocí klády zabrzdili v Podskalí. Náhle bylo velmi rušno. Překvapivě to tu vonělo jako v lese, protože všude kolem se válely klády. Tekl zde potok a v dálce se tyčil Pražský hrad.

Dívky opatrně vystoupily, rozloučily se s voraři a vydaly se do ulic. Vůně dřeva se brzy vytratila. Františce připadalo zvláštní, že se tu lidé vůbec nezdraví, procházeli kolem ní, jako by byla vzduch. Jen tři hejskové na ni cosi pokřikovali, když se zastavily u orloje. Její družka se v Praze vyznala. Zavedla Františku přes celé město až k domu, kde měla nastoupit službu, a opustila ji. Františka osaměla.

Dveře otevřela žena středních let – Amálie Mánesová. S chladnou samozřejmostí přijala vajíčka a hroudu másla, zavedla novou služku do její komůrky a seznámila ji s jejími povinnostmi. Bylo jich dost. A hned ji pověřila prvním úkolem: vydrhnout v chodbě podlahu. A tak – zcela náhle se rušné události změnily v ticho a monotónní práci. Měla při drhnutí dost času na přemýšlení. Všimla si divného zápachu v celém domě, který ji pálil v nose. Záhy měla zjistit, že kromě staré paní tu všichni malují nebo kreslí.

Kvečeru přišli domů mladí pánové. Promluvili na novou služebnou mnohem lépe než jejich sestra – Quido vesele, Josef zdvořile.

Po večeři Františka umyla nádobí a odebrala se do své komůrky. Byla velmi unavena. Pomodlila se a ulehla do postele, ale usnout nemohla. Hlavou se jí honily zážitky prvního dne mimo domov: úžasná plavba po Vltavě, dobrosrdečné řeči vorařů, velkolepé přistání pod Vyšehradem, chození živými ulicemi i divné ovzduší v tomto domě. Stýskalo se jí a bylo jí do pláče. Pomyslila si: Snad si tady někdy zvyknu.

Nemohla vědět, že za dva roky ji v obtížné životní situaci vyžene Amalie z domu, Josef bude mít kvůli ní až do smrti výčitky svědomí a její krásné tělo (nepříliš podobné dnešním „celebritám“) bude obdivovat 96 % mužských návštěvníků Národní galerie v Praze.



Diskuse


počet příspěvků: 1, poslední 20.4.2018 03:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.