29.3.2024 | Svátek má Taťána


POVÍDKA: Podomní prodej

23.1.2010

1.

Obchodování je umění. Jenže nesmíte čučet v krámu. Nutno vyrážet. Do šantánu?

Houbelec, za zákazníkem. Do terénu, takže... A vy mně taky!

Anebo ne, následujte mě. Vzhůru z Prahy do maloměsta, v kterém čeká roubený domek se studnou jako z Mrazíka a uvnitř i důchodkyní. To je ono! To bude naše cílová skupiny, nikoli skini. Crr!

To nebyl zvonek, to byl telefon, pevná linka, starucha mobil nemá a je ráda, že jí vůbec někdo volá, ale po chvíli se ptá: „Co že povídáte, paní? Zdarma?“

„Povídám lu–xo–vá- ní.“

„Ale... zdarma?“

„Ano, zadarmo, mladá paní. Naše pracovnice předvádí zbrusu nové vysavače Eta Elán a předávám.“

Na mou duši, ti mají kooperaci. Na nic si nehrají a rovnou... Pracovnice: „Tak KDY... bych vás mohla navštívit, mladá paní?“

„V podstatě kdykoli, já jsem v důchodu." Tedy na rozdíl od těch, co se důchodu nedožijí, nedořekne starucha.

„Fáá...jn! Domluvíme se na zítra? Na dopoledne? Ale buďte radši sama, mladá paní, ať najdeme klídek pro tu naši prezentaci, ano? Až přijdu.“

„Já jsem sama.“ A je ráda, že si s někým vůbec povídala, pak plyne čas, nastane další dopoledne a zase crr. Stará paní jde otevřít a vidí dámu a lux za 22 000 Kč, jen tu cenu ještě v tu chvíli nezná, i tak ale varuje: "Já předem říkám, že nekoupím...“

„Hm, to říkali všichni."

"Opravdu?"

"Ale po prezentaci koupí, stejně koupí. Na splátky. Tyhle Ety se hodně kupují i rovnou, kde ji můžu předvést?“

Stará paní si pomalu vybavuje erotogenního prodejce luxu z prózy Oty Pavla či snad Bohumila Hrabala, ale vede zcela cizí ženu až do obývacího pokoje, kde se svědomitá pracovnice dá do koberce a lux taky mladistvě saje. Jako ďas. O kolik silněji než ten, který ještě pořád vlastní tato stará, pitomá důchodkyně (nerozflákáme ho?). Fíííí!

A bezelstná babička má až chvílemi obavy, aby nedošlo k poškození koberce, ten je totiž už starý a ještě na něm tančívali s nebožtíkem... Ó, jen aby nedošlo k vytrhání vlasu. Fííí! Mladistvá pracovnice umí, dává si záležet a prožívá to obzvlášť v rozích, ty luxem doslova vylizuje (mňam) a důchodkyně je překvapena značným množstvím prachu, který se navršil na úhlednou kopici v břiše prosklené potvory Eta Elán. Kde se nabral?

„Je váš.“

Byl to trochu i úsměšek. „No, to víte, že ne náš!“ Předvaděčka se směje a nelze říct, že by se už flákala, vždyť se dokonce potí (anebo i námahu hraje?). Konečně hotovo. „Finíto! A musíte, mladá paní, uznat, že je to teď lepší.“

„Je, ale jak říkám..." Zarazí se.

Chvíle strachu, když vidí ty oči, ale má proti očekávání všech pět pohromadě a není ani senilní. „Víte, mohu se zeptat?" A to je vzchopení se! "Za co jste přesně placena?"

"Jak to, za co?"

"Od návštěvy? Nebo z prodeje?“

„Z prodeje, samozřejmě.“ Odpověď ale zní výčitkou a pravdivá ostatně není.

„Hm, tak... to máte špatný, co?“ konstatuje ta stará paní mdle, ale snad i unyle!

„Ale... Jak špatný? Kupte, ne? Neviděla jste ještě vše, mám speciální nástavec na dokonalé vyluxování postele, kde vůbec máte postel, nebo nespíte? Nesmějte se, já žádné postele zatím neviděla.“

„Jsou nahoře. Spím v podkroví.!

"Táák."

"Tam se ale s luxem už nevláčejte, protože...“

„Ale jo, právě tam musíme a ráda vám předvedu vyluxování postele v praxi, uvidíte, že nebudete litovat!“ A neúchylná, i když zatím neúspěšná obchodnice jde ke schodům, ale najednou, kdo by uvěřil, je i vystrkávána z domku ven!!! Čemuž se vehementně brání.

Přichází synovec staré dámy. Náhodou. V práci mu jako skoro každý den ale něco jako pilka přeletělo přes nos, tak už přichází nabroušený jako piloun, a teď tohle. Přesto slušně pozdraví, i když jeho zraky mapují jen s nedůvěrou jak vysavač, tak i návštěvnici. S nedůvěrou jak Rusko. A předvaděčka Eta Elánu? „Jsem právě na odchodu,“ usměje se profesionálně. Je to skutečná obchodnice, i pot už pohotově vyschl a chce opravdu jít, radši, ale už neproklouzne a ticho před bouří. Až stín se dotkne kopí, rozsudek bude vynesen!

„Mladá paní, tak vy jste na odchodu?" opakuje mladík, "ehm, a nejste tipařka?“

Je přímý. Asi skopec? Ticho voní nevolí. „No, dovolte!“ A dáma kvapně, profesionálně odchází malým městečkem broukaje: „Šalalalali in the morning, šalalalali in the evening…“

2.

Synovec: "Ty, teti, a co když to byla opravdu tipařka?"

"Kdo?"

"Tipařka. Teti, proč pouštíš cizí lidi k sobě domů, ukázala ti vůbec nějaký průkaz? Teti, a tos ji nenechala v kuchyni samotnou?"

"A proč ne? Myslíš, že by mi snad infikovala vodu? Toho se prý kdysi báli v Americe. Od komunistů."

"To ne, ale hele, máš všecky peníze? Šperky? Pojď, zkusíme najít, jestli je jejich firma vůbec ve Zlatých stránkách, i když... To nemá cenu, ani tam nejsou jen regulérní firmy, navíc... Kdyby ta běhna vytipovávala zlodějům baráky, přece by to ve vlastní firmě sotva nahlásila, že jo. To má spíš bokovku... jako pracovní úvazek. Teti?“

„Ano?“

„Třeba dělá tu tipařku jen čistě příležitostně. Hm, co ještě chtěla?“

„No, vidět postele.“

"Teti, a ty bys jí dala peníze? Za lux? Svatá prostoto! Dáš – a málokdo si tě zapamatuje. Nedáš – a nikdo ti to nezapomene."

"Počkej, Pipe, to ale říká Baroš. Ne?

"Možná, jenže CO poloha lůžek, tu nechtěla znát? Jen doufám.Do ložnice jsi ji tedy nevedla?“

„A kdyby? Mám snad, myslíš, důvod obavám? Poslyš, něco ti povím: Státní peníze, volnej a silnej duch, poměrná fyzická zdatnost..., tedy prozatím. Inu, ráj na zemi! Nebo si snad myslíš, že tu nechala štěnici? Je svoboda, Pipe!"

„Právě. Tvoje peníze, volnej a silnej byznys, poměrná fyzická zdatnost, podomní prodej... Inu, ráj na zemi. Nic není nemožný.“

„Bóže, bóže, co to má sestra porodila? Nic jsme tomuhle státu neudělali, celebrity taky nejsme, daně - zatím - platíme, i ze silnic, studnu máme už starou, jímka neprosakuje, nu, nechápu, Pipe, kdo by nás chtěl diskreditovat?“

„Kdo? Ty, a co satelitní zaměřovače lůžek, o tom jsi neslyšela?“

„O... O čem že? A nepsal o nich tenhle... Michael Crichton?“

„Ne, teti, ten zase psal o nanotechnologiích. Stejně ale! Vždyť tvůj baráček je ze satelitu zřetelný jak dvoumetrový kus trusu na dálnici, věř mi. Kdyby tě chtěli zaměřit i ve spánku a co nejpřesněji, co by jim bránilo? A kdyby chtěli, potřebovali by právě už jen..."

"Co?"

"Polohu postelí.“

Spráskla ruce ve spravedlivém rozhořčení. Anebo snad úžasu? A až se stín dotkne kopí, rozsudek bude vynesen! A šalalali in the morning, šalalali in the evening. A Pip: "Ne, nebudu se divit, až ti zajistí i buzení zvláštním signálem každý den ve tři hodiny ráno.“

„Ať. Ve svým věku s ve tři budím do deprese I BEZ satelitu!“

„No, ale věříš a uznáváš, teti, že mohou mít i dodavače zlejch snů. Víš, armáda, ta už je dávno používá a...“

„Americká armáda?"

"No, unijní sotva, teti."

"A nejseš ten zlej sen ty sám, Pipe?"

„Ale teto, jak jsi bláhová! Zkombinují prostě dodavač s budičem a za pár neděl jsi na prášcích, uvidíš, a za pár měsíců i v Bohnicích.“

„Nestraš!"

"Přeháním, ale abys byla ostražitá."

"A to jako mluvíš o vymývání mozků, Pipe? Vím, vím, včera v televizi zase už připomínali Orwella, taky jsem viděla..."

Crr!

Pip vykoukl a spatřil nic netušícího, ale udělaného chasníka v červeném nátělníku.

„Dobrý den,“ pozdravil chasník. "Starý peřiny?"

"Co?"

"Nenašlo by se něco na půdě? My vykupujem peří.“

Pip jen zíral... Co se to ve mně dme? Tiše odvětil: „Na půdě? Možná... se na půdě... najde i nějaká starožitná komoda.“

Chasníkovi se rozzářily oči: "Jú!" A celý zasvítil. Prošmejdit domek! To ho vedlo. A až se stín dotkne kopí, rozsudek bude vynesen.

„Jen dál, jen dál do domu,“ zval mladý, zdravě vyhlížející muž zvláštním tónem a usmíval se skoro jako princ z pohádky a... Puťa! Puťa! šeptal si zmožen směrem dovnitř.

Za zády však potěžkával těžký francouzák.