Mezi námi a sousedy jsou zahrady oddělené drátěným plotem a to nekonečné nahromadění kosočtverců pro mne neznamená nic víc než nekonečný počet drátěných ok plotu, kdeže jsou představy kluků, kterým první ochmýření začíná zdůrazňovat podvojnou funkci jejich pinďourka a jen jejich představám bez konce odpovídá drátěný plot složený z nekonečna kosočtverců, z bezpočtu erotických symbolů ženství. Jak se tak na plot dívám, pouze tam, kde rez a stáří rozežraly mnoho drátěných ok pohromadě, tedy spíš drátu než ok, tam má fantazie objevuje sedící rozcapenou ženskou, a až v tuhle chvíli se má imaginace blíží oněm klukovským fantaziím. Hned si proto zapisuju, že rez nemusí vždycky vzbuzovat náš odpor, ale že naopak by mohla jen při trošce fantazie povzbuzovat erotické představy nás mužů. A v tu chvíli by se ozvaly feministky, my chceme rovnost i ve rzí rozežraných plotech.

Navzdory občasným krásným obrazcům, tvořeným z drátů ochablých rzí, plot stále ještě dosti zřetelně odděluje, co naše jest a co jejich, sousedů, a odděluje naše statky hmotné, ale jinak je propustný pro zrakové a sluchové vjemy, i pro vítr a vůně, fyzik by řekl, že plot působí jako polopropustná membrána ale můj soused není fyzik, a proto kašle na to, vůči čemu se plot chová propustně.

Můj soused chce být rockovým bubeníkem. Má obrovskou vůli a ctižádost a nepřestane cvičit, dokud se nedostane do kulturních rubrik jako legenda rockového bubenictví, ale zatím je na začátku svého snu. Je vlahý jarní podvečer, za takových podvečerů se doporučovalo ve třicátých letech zajíždět nové auto a teď o tři čtvrtě století později soused využil vlahosti a vynesl si své bubny na terasu zahrady a zajíždí svůj bubenický um a plaší milostný zpěv ptáčků zpěváčků, a protože plot je polopropustná membrána, plaší všechny ptáky v širém okolí, nejkrásněji by teď zpívali ti nejzdatnější samečkové a ti by také nejdříve uspěli v milostné přízni samiček, a jakmile by uspěli, přestali by trylkovat, vrkat a popiskovat a s tímhle budoucím rockovým bubeníkem na zahradě jako by uspěli všichni ptačí samečkové najednou, naše budoucí rocková legenda vyplašila milostné ptačí námluvy a tím jako by zrušila celou milostnost jara a budoucí legenda zatím poskakuje na židličce za plotem z drátěného pletiva, a tak se stráněmi našich zahrad místo tlukotu slavíků nese mta-da-tá-ta-tá-da-ta-ta a já hledím na oka drátěného pletiva, sedím si na terásce své zahrady, malou lampičku už rozsvícenou, a snažím se psát bajkýdku na téma plotu z drátěného pletiva, ale místo slov píšu mta-da-ta-mta-tá a když toho jsou plné stránky, jedna stránka = jeden podvečer, zařvu jako lev a díry v pletivu se mění ve lví tlamu a já pořád řvu.

Ke mně se přidávají další sousedi, díry v jejich plotech se rozevírají v rozšklebené huby a ty huby řvou a nepřestávají a bubeník - budoucí legenda se nejdřív směje, chce se chechtat nahlas, ale jeho chechtot není v našem řevu a jekotu slyšet a potom bubeník pohlédne na jeden plot a cosi vykřikne, ale jeho výkřik zaniká v našem řevu, a pak pohlédne na druhý plot a na další za sousedovým a ze všech drátěných plotů se na něj řítí lví tlamy a rozšklebené huby a ty už neřvou neartikulovaně, ale vykřikují:

„Chceš do držky?“

Bubeníkovi mrzne smích na tváři a ozvěna opakuje:

„Chceš?“

Hrubá huba, holé neštěstí, stačí si bubeník už jen pomyslet, nahlas to neřekne, protože klokotavý řev lvů se blíží a bubeník se schovává za své bubny, marně, pojednou cosi praská a velký buben je roztržen a lví pracka se sápe na další buben a pak přímo na bubeníka a ten prchá k drátěnému plotu a přímo před lví tlamou padá k zemi, s námahou se nadzvedá a strká svou hlavu do otvoru v plotu ve snaze protáhnout se, ale jeho hlava se ocitá ve lví tlamě, jak jsme vídali parádní číslo krotitele v cirkuse, jen virbl bubnů tu chybí. Jak by mohl vzniknout, když všechny bubny jsou už rozsápány, a pak lev pomalu přivírá svou tlamu a bubeníkův krk se napichuje na dráty.

Nazítří jsme četli v kulturních rubrikách našeho tisku: SMRTELNÁ RÁNA ČESKÉ KULTUŘE. Naděje rockového bubenictví zešílela.

A když zase přišel vlahý jarní podvečer, nejprve začala hrdlička a pak se připojili kosové a všichni ptáčci zpěváčci a v šeru se mi zdálo, že slyším i tlukot slavíka, a všechny díry v drátěném plotě zobrazovaly ptáčky zpěváčky a hrdliččin hlas zval ku lásce: Jak je to krásné, když se lidé milují. A já sedím na terásce své zahrady a dopisuju bajkýdku o vše objímající lásce lidí a tvorů božích, jak jest to k vidění ve fantaskních dírách našich drátěných plotů, ve kterých vykrváceli ti, kteří do naší tolerantní lásky nezapadli, a vymýšlím naučení, neboť nepíšu a la these.

Naučení:

Ptačí zpěv zvítězí nad brutálním lidským rytmem, obětujeme-li kvůli selance jednoho človíčka.

Ilustrace U.G. Sato