22.3.2019 | Svátek má Leona


POVÍDKA: Paní Hessová

19.2.2011

Anna S. - říkejme jí taky někdy Anička nebo později: slečna učitelka A.S. - se stala úplným sirotkem záhy. Táta umřel na neblaze proslulou španělskou chřipku, když bylo žábě patnáct. A když za pár let potom na Učitelském ústavu maturovala, oba starší bratři jí oznámili, že jejich matka náhle odešla z tohoto uplakaného světa následkem třísky zadřené do palce levé ruky. Ono se to nezdá, ale ještě ani v roce 1924 si doktoři ve špitále nevěděli s pacientkou, umírající na tetanus, rady.

Zároveň se Anička dozvěděla, že byt v domě na Petákově náměstí, ve kterém s matkou žila, bude muset opustit, protože ani jeden z bratrů nechce platit drahou činži. Se svými rodinami bydlí oba jinde.

To se ví, že nemůžete vědět, kde bylo v Plzni Petákovo náměstí. Dávno se tak nenazývá, dnes je to náměstí Tomáše Garrigue Masaryka. S tím pojmenováním náměstí to bylo všelijaké, to dá rozum, tolik režimů.... Po panu purkmistrovi JUDr. Václavu Petákovi (1842 - 1917) máme už jenom ulici Petákovu, ale to sem vlastně nepatří, promiňte, odbíhám od věci, to dělá můj věk...

Přeskočme rodinné svízele, ke kterým v oněch smutných měsících po tragickém úmrtí Aniččiny maminky docházelo, a podívejme se na první pracovní smlouvu (takzvaný dekret) novopečené slečny učitelky, vystavený slovutným Okresním školním výborem v Plzni. A.S. byla tímto vyzvána, aby 19.listopadu 1924 nastoupila jako "zastupující učitelka" (tehdejší nejnižší učitelská šarže) na pětitřídní obecnou školu v obci Třemošná. Osobním vlakem z Plzně tři zastávky.

O platu zastupující učitelky bych se tady zmiňovat neměl, i když leckomu z vás, milých čtenářů, by takový údaj připadal zajímavý. Mladičké učitelce připadalo mnohem důležitější mít střechu nad hlavou. Jak se dozvěděla o možnosti bydlet v plzeňském podnájmu u paní Hessové, to se neví, ale s určitostí víme, že ten dům stojí v Bendově ulici na Jižním předměstí dodnes.

Obstarožní paní Hessová, vdova po městském nižším úředníkovi, ubytovala Aničku v pěkném samostatném pokoji s výhledem na vysokou červenou zeď a pátou bránu Škodových závodů. Čím to bylo, že obě ženy nalezly k sobě vzájemné sympatie za několik dnů? Snad se osamocené vdově zdálo, že osud obracel k děvčeti zatím jenom svou krutou tvář. Snad Anna S. vytušila v osobnosti paní bytné láskyplnou povahu, podobnou povaze tolik postrádané Anniny maminky. Možná, že se paní Hessové líbily učitelčiny vlnité, světlé, husté vlasy, odvážně nakrátko sestřihané a učesané podle módní novinky; chlapecká hlava se té parádní frizúře říkalo - bubikopf. Je pravděpodobné, že si Anna S. už tehdy potrpěla nejen na parádu, ale i na pořádek a čistotu - která bytná by nebyla pro? S Annou vešla k paní Hessové osoba svižná, s přirozeným šarmem, s chutí žít naplno. Sedávaly spolu večer u kuchyňského stolu. Anna měla před sebou hromádku sešitů k opravování, paní Hessová pletla barevnou vlněnou šálu, kterou chtěla své podnájemnici darovat pod stromeček. Skutečně: na Štědrý den, kdy slečna učitelka měla pouze dopolední vyučování, vyškolila paní Hessová svou Any v zabíjení a kuchání kapra, při štědrovečerní večeři si připily domácím vínem, zapálily na ozdobené jedličce svíčičky a paní Hessová zjistila, že také obdržela ježíška, nějaké vybavení pro ruční práce, soupravu na háčkování nebo sadu špulek s hedvábím pro vyšívání a tak podobně.

Teplá, příjemná šála se hodila Anně na lyže. V té době lyžováním nadšená plzeňská mládež jezdila za sněhem na Šumavu do Železné Rudy. Opatřit si slušivý lyžařský komplet s přiléhavým krátkým kabátkem, dobré lyžařské obutí a spolehlivé lyže, nejlépe takzvané hikorky z cizokrajného dřeva, nechat na lyže namontovat vázání značky Huitfieldt, to vše stálo pěkný peníz. Aby ušetřila, koupila si lyžařské hole nejlevnější; byly vyrobeny z obyčejných lískových prutů. Na svém konci byly hole opatřeny pořádným ocelovým bodcem. Anna se nechtěla zadlužit a tak v osobním rozpočtu snížila náklady - jak jinak, to známe - na jídlo. Zábavná její parta lyžníků, se kterou sjížděla Pancíř nebo podnikla túru až na Javor, všechno vynahradila.

Nechtěná dieta projevila na jaře své důsledky. Paní Hessové se zdál Annin pas příliš útlý, ňadra příliš drobná, boky málo vnadné a nohy vysloveně hubené. „Any, budou muset víc jíst! Takhle když to půjde dál, tak si jich žádný mužský nevšimne,“ říkávala. Brzy měla poznat, že se mýlila. Annina silueta byla ve shodě s tehdejší módou. Obdivovatelům a ctitelům slečny učitelky Anny S. stačilo ji spatřit - a srdce se jim rozbušilo.

Paní Hessová své chráněnce úspěch u mládenců přála, ale opatrně za záclonou pozorovala, když některý z nich čekával před domem na chodníku, že doprovodí Annu do kina, na korzo, na taneční zábavu nebo dokonce na ples. Své úsudky paní Hessová Aničce důvěrně sdělovala a ta je brala vážně - však neměla ve svém okolí nikoho, kdo by jí tak ochotně a nezištně poradil. Cítila k paní Hessové nesmírnou něhu. Říkala si, že má v ní druhou mámu, že v ní potkala své životní štěstí, že kdyby jí osud nepřivedl k paní Hessové, byla by ztracena.

Anna měla nejraději dostaveníčka ve foyer plzeňského divadla o přestávkách. Od malinka totiž chodívala se svým otcem do tohoto nádherného divadla na nedělní odpolední představení a jako školačka si prozpěvovala árie z Polské krve, Krásné Heleny nebo Veselé vdovy. Předválečná éra plzeňského divadla za vedení pověstného divadelního ředitele a vynikajícího herce Vendelína Budila zanechala v poválečné Plzni na konci dvacátých let pouhý odlesk své slávy, ovšem i paní Hessové se moc líbilo, když její krásná Any (tak o ní začínali mluvit známí a závistivé kolegyně) dostávala občas pozvání se vstupenkou na divadelní představení.

„Zase tady mají knížku,“ podotkla jednoho podzimního večera paní Hessová a ukázala Anně dárek převázaný ozdobnou, lesklou stužkou. V knížce bylo vloženo překvapení: obálka s elegantní pozvánkou od pana inženýra W. na nedělní představení Offenbachovy operety Pařížský život. A připojeny byly dvě vstupenky, dvě! Na první balkon, do první řady. Pro Tebe, milá Any, a pro milostivou paní, o které z Tvého vyprávění tolik vím. Tobě oddaný Leo W.

Nikdo nebyl víc překvapený než paní Hessová. Kdo to je? Nic jste mi neřekla! Odkud ho znáte? Dlouho-li? Když vyslechla Anino vysvětlení, prohlásila rozčileně: Ale já nemám nic na sebe!

Opereta byla známá, oblíbená. Představení skončilo, obecenstvo tleskalo a vyvolávalo herce, i dirigent se ukláněl. Leo W. také zatleskal a pak svým dámám nabídl, že je sveze domů, do Bendovky, služebním autem, protože má jako šéfkonstruktér ve Škodovce nějakou rozdělanou práci, kterou musí v pondělí ráno předložit. Projížděli Plzní. Paní Hessová na zadním sedadle dělala, jako že z okénka se zvědavostí pozoruje neonové reklamy, modře a červeně zářící do tmy, ale také svým ostrozrakem zaznamenala, že šarmantní Leo po celou dobu jízdy řídí automobil pouze pravou rukou. A při zatáčení si Any zlehka opřela blonďatou hlavu o řidičovo levé rameno.

Když mladý muž paní Hessové pomáhal vystoupit, omluvil se, že tentokrát ještě nepřijme její laskavé pozvání nahoru, jednak je již pozdní večerní čas a pak také Any si přála povozit se ještě chvíli nočním velkoměstem, protože jízda v autě je pro ni úplně nový zážitek.

Paní Hessová - umořena starostí a obavami - usnula teprve k ránu. Any nepřišla domů ani o půlnoci, jak slibovala, ani ve čtyři - to už začínalo svítat - ani dopoledne. K večeru, když se Anna vrátila ze školy - v té době jí dekretem nařídili učit na čtyřtřídní obecné škole ve Chválenicích, kam žádná železniční trať nevedla (a nevede) - sdělila paní Hessové, že strávila noc u Lea a ráno ji Leo dovezl do chválenické školy včas.

„Any, pověděla mi… Jak se ten mladý pán jmenuje?“

Anna jí připomněla, že přece Leo. „To vím,“ přikývla paní Hessová, „a dál?“ - „Weinstein. Leo Weinstein, chce si mě vzít za ženu,“ špitla Anna.

„Weinstein...“ přemítala paní Hessová, „Weinstein?! Požádal ji o ruku?“

„Chce sem k nám přijít, abyste u toho byla.“

„Kdypak přijde?“

„Napřed požádá svou matku o svolení. Má už jenom ji. Jeho otec za války padl.“

Paní Hessová vzdychla a pohladila svou milovanou Any po tváři.

„Vy Weinsteinovy znáte?“ optala se Anna.

„Weinsteinovi... kdopak by Weinsteinovic neznal. Pustějí ho z hlavy, ten si jich za ženu nemůže vzít.“

Anna se zděsila. „Co to povídáte? Proč by nesměl? Kdo by mu to mohl zakázat?“

Paní Hessová vzala mladou ženu za ruku, posadila ji vedle sebe na pohovku a vysvětlila jí, že Weinsteinovi jsou známá židovská rodina, velmi bohatí, velmi pobožní, starý Weinstein byl jeden čas dokonce rabínem. Ta stará nikdy nepřipustí, aby její syn Leo - jediný syn, jiného nestačili mít - aby její Leo se oženil s křesťankou - Any je přeci pokřtěná - oženit se s nežidovkou - to židovská víra přísně zakazuje.

„Tak já přestoupím na jejich víru,“ vyhrkla Anna.

Paní Hessová zavrtěla hlavou. „Nedělala to, Any, prosím jich, nedělala to. S námi Židy to tady špatně dopadne. To netvrdím já, to tvrdil můj muž. Židi tady můžou za všechno, to mohla slyšet sama ledaskde od leckoho. Za krizi, za žebračenky, za nemoci. Za dluhy. Za lichvu. Říká se, že jsou bohatí... příliš bohatí. Že mluvějí hodně německy. I když je tam, v Německu, taky nemají rádi. Židé - - nechala si ode mne poradit. Nebrala si za muže nikdy Žida.“

Paní Hessová se odmlčela. Měla pocit, že v životě nemluvila tak moudře. Byl to zvláštní pocit.

Paní Weinsteinová se synem se brzy odstěhovali - až do Londýna - se povídalo.

Slečna Anna S. - krásná Any - královna plesů a horkokrevná milenka, pilná návštěvnice divadel a oblíbená učitelka - se nakonec provdala za jiného.

Paní Hessová se toho neštěstí nedočkala.

Se Židy to tady opravdu dopadlo špatně.

© Petr Kersch, Děčín, leden 2011



Diskuse


P. Kersch
18:16
19.2.2011

počet příspěvků: 2, poslední 20.2.2011 07:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.