18.6.2019 | Svátek má Milan


POVÍDKA: Pan Kapička

11.1.2014

Jeho skutečné jméno jsme neznali, a ani znát nepotřebovali - pro nás to byl pan Kapička: robustní dědek v béžovém baloňáku, s lysinou zakrytou zašlým kloboukem ve stylu čtyřicátých let - od kdy jej patrně nosil -, v žácích prvního stupně vzbuzující respekt, pro osmáky naopak pošuk, jemuž je možno posmívat se, stojí-li posměváček mimo dosah jeho hole. Opíraje se o zábradlí před naší školou v Praze 4 - Krči čekával, až skončí vyučování; někdy přicházíval denně, jindy býval k vidění jen občas, ale znali jsme ho všichni. Když se objevil, netrvalo dlouho a z dětí vycházejících z jídelny se kolem něj vytvořil hlouček. My, kteří jsme bydleli škole nejblíž - tedy Mašek, Růžička a já -, jsme pana Kapičku považovali za lokální atrakci, na kterou máme tak říkajíc nárok, a přivlastnili jsme si právo, komu ze shromáždivších se spolužáků dovolíme poslechnout si jeho přednášku, a kdo má naopak pro tentokrát smůlu; holky všeho věku byly vyloučeny automaticky.

Jakmile proběhla selekce posluchačstva, někdo (zpravidla Mašek) udělal prosebný ksicht a zaškemral: "Povězte nám, jak jste to dělal za války…"

Pan Kapička se naoko chvilku upejpal, což jsme brali jako nezbytný rituál, načež se rozhlédl a blahosklonně pronesl: "Dobře, chlapci, když jinak nedáte, ale radši půjdeme o kousek dál, ať nejsme tolik na očích, že jo."

Vzhledem k povaze toho, co se chystal nám vykládat, bylo "nebýt na očích" velmi rozumné. Časem jsme zjistili, že se ani tak neobává přistižení některým z učitelů či rodičů, ale svou manželkou, pajdavou babou s rudou trvalou, která, zatímco on lelkoval před školou a číhal na publikum, obcházela konzum, rybárnu, cukrárnu, drogerii, trafiku, zeleninu a řeznictví, a až když vymetla všechny krámy v ulici a probrala se sousedkami, které během pochůzky potkala, jaké je trápí neduhy, kdo se rozvedl a kdo umřel, začala se shánět po dědkovi. Jak to, že nemusel po obchodech s ní, aby jí aspoň nosil tašky, nám nebylo známo, ale zřejmě si od něj - což se jevilo jako nepravděpodobnější varianta - potřebovala na chvíli odpočinout.

Následovali jsme jej tedy do parčíku naproti škole, kde bylo, jak soudil, bezpečno. Podle toho, kolik odhadoval, že mu stará dá ten den času, se buď usadil na lavičce, nebo zůstal stát opřen o špacírku, aby v případě nutnosti mohl rychle vystartovat. Když zaujal pozici a my kolem něj vytvořili půlkruh, bez dalšího otálení se pustil do vyprávění některé ze svých nepřeberných historek, jež všechny měly společné dvě věci: odehrávaly se v protektorátní Praze a pan Kapička v nich - asi nemá smysl hledat eufemismus - souložil.

Děj jeho příběhů začínal obvykle tam, kde jiní vypravěči končívají, nechávajíce ostatní na představivosti posluchačů. Naše klukovská obrazotvornost byla samozřejmě veliká, nicméně podrobnostem z praxe, jimiž nás pan Kapička zásoboval, jsme dávali přednost. A pan Kapička se detailů nebál - vyžíval se v nich. A jelikož se s ním většina z nás stihla seznámit dříve, nežli došlo v hodinách přírodopisu na probírání kapitoly o lidské reprodukci i než nám rodiče ostýchavě podsunuli Knížku pro chlapce (poradnu tety Sally v Mladém světě jsme tehdy coby abonenti Ábíčka pochopitelně ještě nečetli), lze říci, že informace pana Kapičky byly pro formování našeho názoru na pohlavní život iniciační.

Sexuální osvěta v jeho podání byla ovšem dost ponurá - tedy alespoň prostředí, kde se jeho eskapády odehrávaly, ji takovou činilo: protiletecké kryty, ztemnělé divadelní lóže, půdy a sklepy, kopulace za jekotu sirén a explozí pum. Z jeho vyprávění jsem nabyl dojmu, že na válečnou Prahu padaly bomby po celých šest let noc co noc a že veškeré pražské slečny i paničky na bombardování dychtivě čekaly, aby se pod jejich sukně mohl nepozorovaně vkrást pan Kapička a provést to, co žádný jiný muž v protektorátu neovládal s takovou bravurou. Dělal to denně a dělal to s každou, jeho rukama prošly zralé dámy i sotva odrostlé školačky, barrandovské herečky i manželky německých důstojníků; všechny je uspokojil a nyní - jak nikdy neopomněl zdůraznit - je tak hodný, že nás do svého umění alespoň teoreticky zasvětí, za což mu jednou budeme nesmírně vděčni.

Kromě návodu, jak ženě udělat dobře, prokládal své monotematické příhody i dalšími užitečnými radami, z nichž se jedno ponaučení opakovalo prakticky pokaždé a stalo se původcem jeho přezdívky. Znělo asi takto: Ale pozor, pánové, jakmile se vám na něm objeví kapička, tak to je průšvih, to znamená jedinou věc - chytli jste tripla neboli kapavku neboli jste prolezlí gonorrhoeou jako americký letci nad Koreou, jak odhalil mistr Nezval, kterej o tom věděl svoje. Pak radím jedinou věc: zapomeňte na babský rady, vzpomeňte si na mě a bez odkladu navštivte venerologii u Apolináře.

Každý z nás měl samozřejmě tolik rozumu, že se o známosti s panem Kapičkou doma ani v škole nezmiňoval, protože nám bylo jasné, že jeho lekce by někdo úzkoprsý mohl pokládat za snůšku oplzlostí a celé jeho edukační působení vyhodnotit jako mravnostní delikt a že mít problémy je to poslední, o co stojíme. Jeho pedagogická obětavost mu však přes veškerou ostražitost přeci jen občas přinesla nějakou nepříjemnost. Jednou se do vzpomínek na válečná dobrodružství ponořil příliš a zrovna když líčil, jak v lóži Vinohradského divadla zbavil panenství dvě gymnazistky během jednoho představení, jeho ženě se podařilo překvapit jej uprostřed výkladu. "Koukej padat domů, ty starej dementní impotentní prasáku," začala vřískat, a jak ho tloukla holí, kterou mu sebrala, nadskakovala jí rudá trvalá jako poklička nad vařící se vodou. Pan Kapička, o dvě hlavy vyšší než ona, ji s výrazem provinilého klučíka mlčky následoval a my nevěřícně koukali, jakou moc má láska manželská.

Když se blížilo čtyřicáté výročí osvobození Československa sovětskou armádou, jak znělo oficiální označení oné události, rozhodl se můj otec obejít žijící pamětníky Pražského povstání v okolí a sepsat jejich paměti. Otec čas od času přicházel s různými podivínskými projekty, do nichž se vždy s velkou vervou pustil, aby následně nenápadně vyšuměly, a tenhle jeho nápad jsem pokládal za jeden z nich - jako kdyby nestačilo, že se na nás během slavných májových dnů chystá - s ohledem na kulatost výročí - masáž ještě masivnější než v jiných letech. Pravdou bylo, že v Krči a na Pankráci, kde v družstevní předválečné zástavbě dosud přebývala řada starousedlíků, byly vzpomínky na povstání i po tolika letech velmi živé; bojovalo se zde urputně a jména zabitých civilistů i bezejmenné hrdiny připomínaly pomníčky téměř na každém domě. A tak otec nedbaje matky obcházel po večerech s notesem v ruce důchodce a zpovídal je a spisoval. Dozvěděl se například, že všichni ti padlí neznámí bojovníci nebyli vlastenci bez dokladů, ale vlasovci, kteří k obraně Prahy přispěli lvím podílem, což ovšem jako politicky nepřípustné bylo tabu připomínat. Dozvěděl se, že nejdelší pražská barikáda přehrazovala Budějovickou kousek od nás před Janečkárnou, a že tu ještě někde žije chlápek, co ji bránil.

Jedno dubnové odpoledne jsme opět u zábradlí před školou stáli s panem Kapičkou, kterého bolela kolena a rozhodl se, že se do parčíku belhat nebude a popovídá si s námi přímo tam, kde jsme jej zastihli. Nevím už, do jaké fáze se jeho vyprávění stačilo dostat, když jsem si všiml táty, kráčejícího přímo k nám. Chtěl jsem se nepozorovaně vypařit, ale bylo pozdě, vyrazil jsem tedy raději otci s úsměvem vstříc. On mě ale odbyl a zamířil si to rovnou k panu Kapičkovi. Tak to je průser, jak se jen dozvěděl, co s námi dědek probírá?

"Můžu s vámi chvilku mluvit?" slyšel jsem tátu a překvapilo mě, jak je tón jeho hlasu vlídný až úslužný; viděl jsem v tom zlověstné znamení.

"No jo, klidně," znejistěl pan Kapička, "jděte už, smradi," dodal a odehnal nás gestem ruky.

Pohlédl jsem na otce a ten ukázal směrem k domovu, tak jsme tedy šli. Růžička se do mě pustil, co jsem fotrovi vykecal, že to teď určitě budou vyšetřovat esenbáci, jako když se vloni u hřiště obnažoval před holkama ten úchyl; Mašek mu sekundoval, ale já se dušoval, že jsem nevykecal nic, nejsem přeci debil. A ať se radši stará, jak doma vysvětlí, že házel po učebně primeroskou naplněnou vodou a třídní ho přistihla, stejně jako Maška o týden dříve, když se pomocí zrcátka připevněného na pantofli pokoušel zjistit, jaké úča nosí kalhotky. Jenže tohle ani jednoho z nich na rozdíl od hrozící aféry s panem Kapičkou netrápilo, neboť si byli jisti, že nic vysvětlovat nebudou, protože naše učitelka byla mladá s stydlivá, pokaždé jen zrudla a nedala jim ani poznámku.

Zapadl jsem do baráku, vybral schránku a odemkl byt; sourozenci někde lítali, máma byla na odpolední; vytáhl jsem rohlíky a tatarku a posadil se ke stolu. Jedl jsem a pil mlíko a přemýšlel, jestli nás takhle odbrzdil pan Kapička, nebo jestli ho naopak vyhledáváme, protože prostě máme takové sklony, a promýšlel jsem různé výmluvy, proč jsem o něm rodičům nikdy neřekl, ale na nic kloudného jsem nepřišel. Tak jsem raději fofrem napsal úkoly a poklízeje kuchyň vyčkával otcova příchodu. Klíče zarachotily asi tak za dvacet minut a táta si ke mně přisedl.

"Víš vůbec, s kým jste si to před školou povídali?" zeptal se otec.

"S nikým jsme si nepovídali, jen tak jsme tam stáli," ohradil jsem se usoudiv, že bude lepší dále zatloukat, než přiznat kontakty s olezlým starým erotomanem.

"To je fuk, tak víš teda, s kým jste to tam jen tak stáli?"

"Nevím, s nějakým senilem z ulice."

"S nějakým senilem z ulice? Tak hochu, to byl Emanuel Hubáček, hrdina Pražskýho povstání," pravil otec významně. "Jak dávám dohromady ty materiály, tak každej, kterej něco pamatuje, mi poradil, ať vyhledám pana Hubáčka, že k tomu má nejvíc co říct. Takže ten senil, jak ho nazýváš, byl půlku války zavřenej a druhou půlku se z toho dostával, a když v Praze pátýho května vypuklo povstání, stal se velitelem barikády na Budějovický a zlikvidoval dva tanky a několik esesáků a pak to koupil do břicha… A s takovýmhle chlapem vy tam jen tak stojíte."

Představil jsem si pana Kapičku s panzerfaustem. "A nesplet ses, tati? To je uplná blbost…"

"No jo, jakmile někdo není ověšenej metálama, tak to musí bejt blbost, viď... Ukecával jsem ho, aby vám o tom něco řek - jak to doopravdy bylo -, až budete mít v kulturáku to pásmo k výročí, ale odmítnul. Že prej není ani ve Svazu protifašistickejch bojovníků a že neví, co by dětem povídal, že je to už dávno a že se nerad předvádí, prostě skromnej chlap. Ještě za ním zajdu a zkusím ho přesvědčit, bydlí ob tři vchody - a ty půjdeš pěkně se mnou a taky ho poprosíš. Já bych teda řek, že takovej člověk má dětem co povědět."

"Běž si tam sám," odsekl jsem. Musel jsem si to srovnat v hlavě. Cítil jsem se podvedený: hrdina Hubáček mi odkrouhnul pana Kapičku.



Diskuse


P. Khail
13:59
11.1.2014

J. Kraus
13:50
11.1.2014

P. Kersch
9:03
11.1.2014

počet příspěvků: 3, poslední 11.1.2014 01:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.