25.9.2016 | Svátek má Zlata






POVÍDKA: Nokturno 1981

28.3.2016

Kapitán Termer, velitel roty, překročil ocelový práh dveří, zasazených do velkých železných vrat uzavírajících průjezd, a do tlustého zátylku se mu zasekl ostrý severní vítr táhnoucí soumračnými městskými ulicemi. Mlaskl tučnými rty, zvedl si zezadu umaštěný límec uniformy až k obrubě čepice a po hrbolaté mozaice chodníku vyšlápl domů, do bytu v patře hned za rohem, odkud viděl do oken nejvyššího poschodí kasáren a roty se tak vlastně nikdy nezbavil. Skutečným kotvištěm korábu jeho života ale byla hospoda Na baterii. Tam mastil mariáš a sázel do sebe panáky během celého týdne, dokonce i v pondělí, v zavírací den, kdy pro něho a několik dalších štamgastů hospoda fungovala jako samoobsluha. Geograficky tvořila rota, jeho byt a hostinec Na baterii vrcholy jeho osobního Bermudského trojúhelníku, ve kterém se denně ztrácel.

Kapitán Termer byl rozvedený čtyřicátník, žil se svojí starou matkou, která dosud pracovala a jeho samotu s ním sdílel bílý špic Šnuki. Po návratu z práce se Termer převlékl do dvoubarevných červenomodrých tepláků, Šnukimu navlékl obojek s vodítkem a společně vyrazili z domu. Prošli přilehlými ulicemi a parčíkem, stavili se na rotě, kde Termer prolistoval knihu vycházek, zopakoval si, koho ten den pustil ven, a pak se vrátil domů, zavřel Šnukiho a šel na Baterku. Od výčepního pultu si donesl polštářek, usadil se na židli v koutě u okna, hostinská mu donesla pivo natočené do jeho vlastního korbílku a on mastil karty, sázel do sebe prcky a jeho odulá, podmračená tvář se rozjasňovala a současně brunátněla. Skončil spící, opřený čelem o stěnu. Tady byl mezi svými, rotu pro tuhle chvíli pustil z hlavy, jen občas mu blikla v mozku kontrolka, že dnes pustil na vycházku sestavu, která se nemůže vyhnout průseru a sumíroval si, jak ráno vynadá výkonnému praporčíkovi, že zneužil jeho spěchu a podstrčil mu seznam k podpisu. Ale to už kontrolka zhasla a na Termerově tváři se usadil baculatý úsměv. Znal dobře své vojáky.

Když ve čtyři odpoledne za kapitánem Termerem dunivě bouchly železné dveře, rota vydechla, opasky povolily a vojáci se ponořili do bezčasí osobního volna. Kolem výkonného praporčíka, četaře Horáka, se srotil houf čekatelů na vycházkovou knížku, a jak Horák zelené sešitky postupně vydával, nadržená vojska se vytrácela přes ocelový práh, dveře duněly, houfec řídl, až vyčerpaný četař Horák osaměl.

Četař absolvent Brouček, velitel štábní čety, vyšel z Termerovy kanceláře, kde závěrem každého pracovního dne končila Termerova porada s veliteli čet, přešel přes dvorek dvacet pět krát čtyři metry, jediný prostor kasáren, kde bylo nad střechami budov vidět nebe dvacet pět krát čtyři metry, a kde probíhaly nástupy, vkročil na otevřené žulové schodiště, pomalu zvedal nohy v černých kanadách, až vystoupal před světnici velitelů čet. Vešel, posadil se na regál, spodní lůžko železné, kdysi dávno šedivě natřené a nyní silně oprýskané patrové postele povlečené zeleným prostěradlem, zul si kanady a nacvičeným pohybem, kdy sedací sval působil jako točna, se svalil na bok, čelem ke zdi, a po chvilce nesoustředěného přemýšlení upadl do spánku.

Zbylí dva velitelé čet přišli hned za ním. Četař absolvent Lerausch odložil brýle, posunul k sobě noční stolky postavené jeden na druhém, stoupl si mezi ně, konstatoval, že spací kufr Brouček už zase chrápe a začal se vzpírat na pažích, používaje stolky jako opory pro dlaně. Po chvilce se posadil, stolky vrátil na místo a ponořil se do studia němčiny.

Třetí velitel čety, četař absolvent Kácha zatím systematicky odkládal části uniformy, až se vylouplo bílé, nikdy neopalované tělo tvaru hrušky v bílém tričku a zelených trenýrkách, s bílýma nohama do O. Hruška se pupkem zasunula pod stolní desku a začala loupat jablko za léta vymakaným spirálovým řezem.

Vojáci, na které nevyšla žádná služba, zatím oblehli armu, zabíjeli čas srkáním limonády, žvýkáním sušenek, hraním kulečníku, stolního fotbalu a zíváním před televizí. Po večerní kontrole, kdy četař Horák huhlavě četl jméno po jméně, rota zalehla. Do ticha se občas ozvalo vyzvánění telefonu u dozorčího útvaru, sem tam bouchly dveře v průjezdu a rána ozvěnou dozněla na ztichlém dvorečku, jak se skupinky vojáků vracely z vycházky. Poslední tlupa dorazila kolem jedné, kdy už ztrémovaný deveťák, dozorčí útvaru, mladičký podporučík Bujarý začal třesoucíma se rukama pročítat směrnice a v uších mu duněl řev velitele útvaru a o nezvládání základních povinností důstojníka Československé lidové armády.

S návratem opozdilců se mu vrátilo sebevědomí. Vyšel z kukaně a počal slabým hlasem výchovně působit. Trochu přitom prskal, a ti ze zpitých vojínů, kteří právě neblinkali, ho vícehlasem posílali do otvorů lidského, vojáci slovenské a maďarské národnosti pak zejména ženského těla. Po chvíli si ho přestali všímat a s oporou stěn se drápali po schodech do světnic.

Podporučík Bujarý stál v průjezdu a lomcoval s ním vztek. Funkce dozorčího útvaru ho vybízela jednat, po čtvrthodině přešlapování vyrazil po schodech za původci nejhrubších urážek a vpadl do světnice velitelské čety. Místnost na něj dýchla pachem nepraných ponožek a nepřevlékanými spacáky, ale nikdo si ho nevšímal. Opilí mazáci a supermazáci tahali z postelí zobáky, mladé vojáky, a snažili se na nich uplatnit převahu čísla; jednotky času, definované počtem dní, zbývajících do konce vojny. Svobodník Šimáček, mohutný a za střízliva dobromyslný dacan, sáhl po nejbližším spacáku, vytřásl z něj vojína Hánského a snažil se ho udeřit. Vojín Hánský byl urostlý Záhorák a proto pak v oficiální verzi, sepsané později četařem absolventem Broučkem pro kapitána Termera do měsíčního výkazu odměn a trestů, stálo, že svobodník Šimáček v podnapilém stavu napadl vojína Hánského a ten jej v sebeobraně strčil zavřenou rukou do obličeje, čímž mu zlomil nosní přepážku.

Jakmile začala crčet krev, podporučík Bujarý zešedl. Vlna hněvu, na které připlul až sem, opadla, už když otvíral dveře. Věděl, že stejně nikam nic nenahlásí, nebude přece nadřízené upozorňovat na to, že z něj vojáci mají srandu. Jenže teď tekla krev a Šimáčkovi plandal nos jako prapor. Bujarý spustil proud prskavé řeči a krev působila. Vojáci poslouchali, klidnili se, a zalehávali. Svobodník Šimáček se nechal vyvést ze světnice jako ovečka a po krátké cestě po schodech, při které silně barvil, usedl na lavici v kukani dozorčího útvaru. Podporučík Bujarý se třásl a snažil se přemýšlet. Stalo se to za jeho služby, a protože byl v tu dobu na rotě jediným vojákem z povolání, měl podobným událostem zamezit. Cítil, jak se na něm uniforma zvětšuje a jak ho tíha obav táhne k zemi. Musí to na někoho shodit, on za to přece nemůže, jeho vojáci to nejsou.

„Vzbuďte velitele čet,“ zaprskal.

Pomocník dozorčího roty s gustem vzbudil ty zasraný ešusácký špagáty Broučka, Lerausche a Káchu hrubými slovy a světlem. Brouček zůstal ležet, zbylí dva mžourali jako mloci, než jim došlo, že sedí na posteli uprostřed noci.

„Ňákej průser,“ zhodnotil situaci Lerausch.

Kácha kňučel, že měl jet na opušťák.

„Musíme vzbudit Broučka,“ řekl Lerausch.

Vzbudit četaře absolventa Broučka ve dne byla práce. V noci to nešlo vůbec. Kácha s Lerauschem ho společně přemístili do polohy vsedě a i když je pozoroval krhavýma očima, spal dál. Oblékl se do uniformy, ale spal dál. Probraly ho až stopy krve na schodech, na které je upozornil Lerausch, když scházeli dolů.

„To se ty kreténi zas porvali,“ řekl odevzdaně Lerausch. Velitelské četě velel on a dostával to od Termera denně.

Pohled na Šimáčkovu zkrvavenou hubu jeho obavy potvrdil, Kácha i Brouček si oddechli. Velitelský hněv se sice odrazí i na ně, ale jejich voják to není. Hlas podporučíka Bujarého zakřápal, vzápětí Lerausch s Broučkem překročili ocelový práh a s doznívajícím zaduněním v zádech zahnuli za roh a zazvonili u Termerů. Šnuki začal ňafat, po chvíli se otevřely dveře a paní Termerová v noční košili jim nevrle hlásila, že syn je v hospodě.

Na Baterce se blížila zavírací hodina, lokál hučel jako rozdrážděný úl, vlnícími se vrstvami cigaretového kouře nebylo vidět, přesto při jejich vstupu všichni přítomní ztichli, hostinská se jich ujala a vedla je dál, do zadní místnosti. Hovor a cinkot sklenic znovu nabral na síle, absolventi stáli nad svým velitelem a pozorovali ho. Hlavou opřený o zeď slabě vrněl, jak mu vzduch probublával nateklými rty. Ztěžklá oční víčka se chvěla a tělo sebou občas škublo.

„Soudruhu kapitáne,“ oslovil ho Lerausch jemně a zahýbal mu ramenem. Kapitán odkryl zarudlé bělmo a nepřítomně hleděl na siluety před sebou. Pak zaostřil. Polkl naprázdno.

„Soudruhu kapitáne, máte jít na rotu.“

„Nikam nejdu,“ zachrchlal Termer.

Absolventi čekali.

„Nikam nejdu,“ opakoval kapitán, zvedl se potácivě ze židle, nechal se Lerauschem i Broučkem podpírat a kráčel ke vchodu. Vyšli na ulici. Termer se jim náhle vysmekl a jako lasice vběhl zpátky do hospody. Absíci na sebe pohlédli, obrátili se a vrátili se pomalu za ním. Seděl na své židli a díval se zarputile z okna jako vzteklé dítě.

„Soudruhu kapitáne,“ Lerausch to znovu zkusil.

„Nikam nejdu.“

„Šimáček se popral. Má zlomenej nos.“

„Neznam. Takovej voják u mě neni. Neznam ho.“

Zvedl se a šel. Před Baterkou setřásl Lerauschovu pomocnou ruku a zamířil domů.

„Ježišmarjá,“ protočil panenky Brouček.

„Deme pro Šnukiho,“ utřel ho velitel.

Absolventi čekali na chodníku, z domu se ozýval rachot, až se rozsvítila světla ve vedlejších bytech a rozespalí sousedi vyhlíželi z oken. Ve dveřích se objevil Šnuki, Termer za ním nejistě vykročil a Brouček s Lerauschem se snažili nenápadně korigovat jeho rozevlátou chůzi, dokud je Šnuki nedotáhl až před rotu. Tam se Termer zastavil, nadechl se a na železné dveře zabouchal už zase jejich velitel, s pohledem zachmuřeným v uzavřené, místy až do modra rudé tváři.

Šimáček stále barvil kukaň. Kapitán se Šnukim vstoupili dovnitř, podporučík Bujarý vyskočil a začal prskat, ale velitel ho gestem přerušil. Posadil se vedle Šimáčka a chvíli ho pozoroval.

„Jirko,“ obrátil se k Bujarému a zavrtěl hlavou. „Co blbneš? Vodvez ho na ošetřovnu.“ Zvedl se a vyšel z kukaně do průjezdu.

„Tak, Šnuki, poď,“ oslovil psa, zdvihl ho na vodítku až nad zem, pes se zmítal, chrčel a dusil se, přitom se otáčel kolem své osy. Kapitán Termer s ním překročil ocelový práh roty a za přidušeného vytí bezmocného zvířete odcházel domů.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.