My chlapi tak nějak podvědomě nemáme rádi nakupování. Neříkám, že všichni nebo snad i pořád, ale ten ženskej přístup k nakupování, který hraničí nejen se zálibou, ale téměř s vášní, ten nám chybí. Hádal bych, že nějak podvědomě nám není po chuti handrkování, protože tušíme, že handrkování je spor, a my všichni víme, jak většina sporů v chlapském světě končí. Také je ovšem možné, že nákupy nám připadají jako "sbírání-vybírání", což byla tradičně ženská činnost, zatímco my jsme lovci.

Však si všimněte, jak různé dvojice v supermarketech nakupují. Vpředu jde dynamická ženská, která téměř s láskou převrací v ruce kdejakou krabičku, konzervu i pytlík a vše znalecky porovnává. Pro jistotu přečte všechny návody k použití, reklamy, obsah tuků i cukrů a současně ohodnotí barevnou sladěnost nabízeného tovaru s cenou. Je li podobný produkt někde o pětník lacinější, nelení se vrátit i o tři uličky zpět a vítězoslavně se přiběhne vykřikujíc ... nejen, že to je lacinější, ale má to i víc vláken a polyunsaturated tuk, který je pro lidský organismus mnohem lépe stravitelný! Tuhle jsem četla v nový Ideji ... a jak jí tak huba jede, tak už při tom klidně očima čte něco jiného, co zrovna vidí na polici vedle sebe.

Ženská je zkrátka ve svém živlu! Zatímco o chlapovi se to nedá říci ani náhodou. Ten, který za ní tlačí nákupní vozík se společným nákupem, se povětšinou znuděně dívá kolem. Tak znuděně, že u toho i zívá. Občas si znaveně podepře hlavu dlaněmi a lokty řídí vozík. Jako by chtěl říci ...ach, já nebohý, co já si jen s tou mojí vytrpím! Proboha, u čeho to zas stojíme teď?! ... Ovšem neřekne vůbec nic a tupě tlačí nákup dál. Jako lovec se přece nemůže nadchnout nad konzervou vepřového masa, i když teda ve vlastní šťávě. Jediné, co v něm probudí zájem lovce, až mu zasvítí oči, je, když kolem projde jiná ženská. To se narovná, pevně sevře rukojeť vozíku a zpod přimhouřených očí v jedné jediné setině vteřiny dokáže odhadnout, jestli to je pěkná ženská, moc pěkná ženská nebo krasavice, zkrátka jestli by stála za to a ještě v té jedné setině vteřiny dokáže odhadnout i své naděje na úspěch .. hmmm, ale jó, taky by si dala říct! .. Načež se znovu zřítí na říditka, dá hlavu do dlaní a tlačí lokty vozík dál.

Abych se přiznal, ani já nejsem ideální nakupovač, ale vozík s nákupem tlačím dobře a hodím se i k tomu, abych nakoupené zanesl k našemu autu a doma pak vyložil a zanesl do domu, nejlépe k ledničce. To všechno dokážu, aniž by se mi muselo něco říkat nebo zdůrazňovat, ale fakt je, že nakupování rád nemám a že to je na mně vidět. Takže mě překvapilo, když mě žena požádala, abych s ní jel v sobotu do Bellingenu na trh.

"Ty seš hroznej, nikam mě nevezmeš," řekla a jak ona takhle mluví, tak já už vím, že mi dává poslední příležitost. Že si to vlastně ani nezasloužím, abych měl právo ji někam brát, a tak já teda kejvu, že jo, ... to víš, že tě vezmu do Bellingenu, co bych jinýho v sobotu dělal?

Bellingen je na sobotní trhy vyhlášenej, protože ho z okolí navštěvuje spousta "alternative people". To jsou ti, co si staví domy z hlíny, objímají stromy, pěstují volnou lásku, kouří trávu a po těle mají různé cvočky. Ne na kalhotách a v botách, jako jsme to mívávali my, ale přímo v kůži, ve rtech, v jazyku a co já vím kde ještě. Těm z nich, kteří šetří vodu matce Zemi tím, že se nemyjí, se říká feral. Jenže tihle lidé také vyrábějí ručně své vlastní sýry, med, opasky a kožené věci vůbec, různé rohože a pletou košíky z proutí a z vlny svetry. A spoustu jiných věcí, které se svorně nazývají "cottage industry" a je jich spousta, těch věcí, a moje žena to všechno miluje, ta by dokázala strávit v Bellingenu dny a ne hodiny a kdyby mohla, tak by to koupila sakumprásk všechno.

Vyjeli jsme brzo, ale trhy už byly v plném proudu, když jsem zaparkoval na parkovišti. Chvíli jsme se procházeli po hlavní třídě a nakukovali do obchodů. Moje žena byla jako u vytržení a jejímu rozletu nebránilo nic, jen moje maličkost. Takže jsme se domluvili, kde že se sejdeme na kafe, a ta moje vyrazila za dobrodružstvími, která nejen že nemiluji, ale jimž ani neholduji. Pomalu a nerozhodně jsem zahnul za roh. Nevěděl jsem, co s načatým dnem. Na hospodu bylo moc brzo a na kafe jsem nechtěl, když už jsem na ně měl jít později. A tak jsem se rozhodl, že půjdu mezi stánkaře. Někdy mezi nimi jsou ti, co opékají různé šašliky na špejlích, masíčka marinovaná tak i onak, ba i v omáčce z buráčků a já to všechno mám rád a i když bych neměl, však jsem přes váhu, tak tomu odolejte, když nemáte co dělat a jinak vám chutná.

Jenže stánkaři s jídlem ještě nezačali. Měli už vypakováno, ale zatím nebylo nic upečeno. Nerozhodně jsem se zastavil a rozhlédl. V dlouhé řadě stánků vynikal černý stan věštkyně. Zašel jsem jejím směrem a slavná věštkyně, nemajíc co dělat, stála před stanem a bystřila, takže mě ihned zbystřila. Odhadoval jsem ji tak na padesát. Oblečena byla po cikánsku v dlouhé sukni, ale cikánkou nebyla, to bych ucítil. Pardon, vycítil! Nevypadala špatně, v jedné setině vteřiny, jak se na lovce sluší a patří, jsem si to dlouhým pohledem ověřil a také se usmál. Ne, že bych na tyhle věštby moc dal, ale jednak jsem neměl co dělat a taky mě zajímalo, co mi může věštit, když mě nezná, takže jsem se nechal zlákat do stanu. Nebylo v něm nic, co by mě zaujalo, jen malé světlo na stolku, ke kterému jsme usedli. Žádná skleněná koule, tarot karty, prostě nic ... dáma věštila hádáním z ruky.

Nejprve mě vzala za ruku a pak mi rozvinula dlaň tak něžným pohlazením, že bejt to moje žena, tak jsem zavyl rozkoší. Takhle jsem se přemohl a jen tiše zasténal, když mi z dlaně obratně vytáhla tu pětku, co ta exhibice měla stát.

"Máte krásnou dlaň," zašeptala smyslně, "ach, tak krásnou! Já dlaně přímo zbožňuji."

"No, jestli zbožňujete tu moji, tak to už bysme ji milovali dva," zachraptěl jsem.

"Hmm... vy nejste ženat?"

"Ovšemže jste!" dodala rychle, když postřehla mé zaváhání.

"To je úžasný, jak jste to vyčetla," řekl jsem obdivně, "je tam taky, že mé ženě vůbec nerozumím?"

"Ne. Je tam ale, že vás potká štěstí."

"Teď hned ?" řekl jsem nadějně a volnou rukou ji vzal za zápěstí.

"Hned ne!" řekla důrazně, ale ruku mi nechala. "Budete mít štěstí v neštěstí...."

Začal jsem se potit a něžně ji pohladil po ruce. V tom do stanu vniklo denní světlo, jak někdo za mými zády rozhrnul celty.

"Ááá, tady jsi!" řekla moje žena a bez rozpaků vešla dovnitř, "taky si dám věštit!"

Když jsme pak seděli v zahradní restauraci a cucali kafe, napadlo mě, že věštkyně měla pravdu. Měl jsem vlastně štěstí v neštěstí, ale protože žijeme v duálním světě, dalo by se to i obrátit, že jsem měl neštěstí ve štěstí... V každém případě jsem se zase poučil. My chlapi na to běhání po krámech fakt nejsme! Kdybych byl zůstal doma, tak jsem se určitě tak nezpotil...