Na jaře paní učitelka vždycky řekla:
- Tak, děti, zítra se dobře oblečte a obujte, půjdeme všichni na vycházku! -
Jít na vycházku bylo potěšující sdělení. Nejenomže odpadla hodina němčiny, hodina počtů a hodina náboženské výchovy, ale jít se svou oblíbenou učitelkou na školní vycházku znamenalo pro třídu čtvrťáků a třeťáků takovou celodopolední zábavu, o jaké se žactvu na jiné, třeba i veliké pětitřídní škole ani nesnilo.
Ráno po zvonění paní učitelka zapsala do třídní knihy, že je dvacátého čtvrtého dubna a že nikdo nechybí. Přes linky, vyhrazené zápisům o vyučovaných hodinách, narýsovala šikmo čáru; potom znovu namočila do kalamáře pero a do sloupce pro poznámky připsala: Prvouka. Vycházka do Dubiny, jarní příroda. Anna S.
Dubina? Dubina je les nebo lépe řečeno - háj, zelený ostrov obklopený mořem ozimů, jařin a luk. Půlhodinka chůze: musíte napřed k nádraží a přes šraňky a nahoru lipovou alejí, pořád do kopce, podél čtrnácti obílených zastavení Křížové cesty - a jste tam. Staré duby a buky, taky vysokánské břízy na okraji lesa, na podzim tam nasbíráte kozáků košík, v létě si dítě může v trávě natrhat do hrsti slaďoučké jahody, a teď, na jaře, člověk tam poslouchá, jak vítr rozšuměl klenbu větví, listí, jehněd...
Žactvu trvá takový pochod asi hodinu. Kroky devítiletých jsou kratší, ve dvojstupech se nespěchá. Učitelka nepobízí děcka k rychlejší chůzi, jde s těmi posledními, odpovídá dětským otázkám, ke každé odpovědi přidá úsměv. Tak usměvavou a hodnou paní učitelku, jakou je Anna S., nemají nikde na světě.
Dotazy dětí nejsou nikterak hloupoučké, naopak. Cestou mezi lipami učitelka připomíná, že vloni v červnu tady žáci sbírali lipový květ - a Amálka, která patří do oddělení třeťáků, se hlásí: jejich babička pije lipový čaj každý večer a libuje si, jak po tom čaji se dobře spí. Pavlík se ptá paní učitelky, proč ti muži na obraze bičují Ježíše, když nic neprovedl. Pavlík si ten obraz na zastavení Křížové cesty prohlížel už vloni, když tu byl na školní vycházce jako třeťák, ale nerozumí mu ani letos. Anna musí honem zavelet dětem, aby včas odbočily vpravo, protože po té pěšině, skryté mezi šípkovými keři, budou na Dubině dřív. Pavlíka odbude, ať se optá v hodině náboženství pana katechety, ten by mu to vysvětlil nejlíp. Amálka paní učitelce s velkou pozorností naslouchá a začne sama Pavlíka poučovat, že Ježíš Kristus je syn Boha, Otce svatého, a tím pádem mu nějaké bičování vůbec nevadí. Překvapená Anna se zeptá, od koho Amálka tyhle moudré odpovědi ví? Od našeho tatínka, vysvětluje Amálka a dodává, že Kristus každou ránu zachytí a tím snímá všechny hříchy světa. Pavlík hledí na malou vykladačku Nového zákona s posměchem. Pavlík si myslí: snímat svoje hříchy by měl každý sám, protože ty hříchy taky sám každý spáchal - a vůbec...
Zástup dětí dorazil konečně na okraj lesa. Anna S. vyhlásila přestávku. Je čas na svačinu. Každý si najde místo k usednutí. Někteří sedí v trávě, někteří usedli na mech mezi kořeny dubů. Pavlík si sedl vedle paní učitelky na pařez a ta ho napomíná, že bude přilepenou pryskyřici z pumpek odstraňovat těžko.
Nejmenší ze třeťaček je Helenka. Má paní učitelku moc ráda. Nabízí Anně svůj sáček: ukousněte si, paní učitelko. V promaštěném papíru jsou dva krajíce chleba, svírají vrstvičku husího sádla. Taky Ferda chce, aby paní učitelka ochutnala Ferdovu svačinu: čtyři buchty s mákem, zabalené do novin. Prosím, vezměte si jednu!
Anna poděkuje, rozlomí buchtu - a opravdu, maková buchta! Za neodevzdaný mák jsou vysoké tresty! Ferdinandova matka, která buchty včera upekla, je správná selka, na protektorátní nařízení poslední dobou kašle.
Jak bude válka ještě dlouho trvat, paní učitelko? Anna krčí rameny, milý Ferdíku, to bych taky ráda věděla... Týden? Měsíc? Dva? - Prosím, paní učitelko, z rádia, teda z toho Londýna hlásili, že brzy bude konec. A že až bude po válce, tak bude mír... Je to, prosím, pravda, že potravinové lístky nebudou zapotřebí? Ani na maso? Na cukr? Ani na chleba?...
Anna se rozhlédla. Nikdo nikde. - Ano, děti, bude to tak. Až budete dospělí... Když se budete dobře učit...
Helenka se dotkla učitelčiny sukně. Prosím - vyhrkla - já bych... já musím... já potřebuju na velkou.
Děti Helenku zaslechly a najednou by taky nutně... Při školní vycházce do lesa - snadná záležitost.. Anna S. ukazuje: děvčata támhle do lesa dál, vidíte ty balvany mezi stromy? Tak za ně... Chlapci tady vlevo, tam za ty rozkvetlé slivoně.
Jiřík, Pavel, malý Kája i ostatní kluci se chichotají, poklusem mizí za hustými trnkovými keři, které vypadají, jako by kolem nich někdo prošel a roztrhnul o jejich trny veliký polštář, plný peří. Krásné jaro - říká si Anna.
"Ferda utek! Prosím, Ferda utíká!" hlásí Kája, žalobníček. Opravdu! Ferda vyběhl ven z lesa, běží po mezi směrem k železniční trati...
A teď se stalo něco hrozného, něco s čím Anna nepočítala, na co zapomněla. Zaslechla vzdálené, temné vrčení, jako když vrčí velký, neznámý pes. Američtí kotláři vartují podél trati - v tuhle dobu skoro každý den! Lovci lokomotiv a cisternových vozů... Vrčení přechází do hlasitého bručení, hřmot leteckých motorů se blíží - Anna teď spatřila obě letadla, letí nízko...
Děti, lehnout! Ježíši! křičí Anna. - Kde je Ferda? Ten dareba!
Ferda přidřepl uprostřed pole na bobek, nahatý zadek v zeleném nizoučkém osení.
Ferdo! Nehýbej se... Ferdíku, přikrč se... Hlavu dej k zemi... Anna povely šeptá, v tom randálu a tak daleko v polích by kluk její křik neuslyšel.
Ne! Nestřílejte - modlí se Anna - vždyť je to dítě.
Řev motorů. První stíhačka teď jako by se naklonila po křídle, z křídel vyčuhují hlavně kulometů, zablesklo se sluncem ozářené pilotovo místo - ach, díky bohu, rozmysleli si to, vyrovnávají let, letí přímo a pryč, vzdalují se, motorový randál slábne...zmizeli.
Ferdík běží zpátky, dobrých sto metrů a do svahu, celý udýchaný hlásí, že viděl kotláře, byli dokonce dva, jak letěli nad ním, letěli strašně nízko... a ten první pilot Ferdíkovi zamával...
Vymejšlíš si! smějí se Ferdovi spolužáci. Vytahuješ se! Spolužačky s obdivem hledí na Ferdu; nebojí se, nestydí se a je určitě z celé školy nejhezčí kluk.
Anna se na Ferdíka neposluchu přestává zlobit. - Mohlo to všechno dopadnout hůř, mnohem hůř, myslí si. Kdyby se chlapci něco stalo, šla bych se rovnou oběsit.
"Ferdo? Proč jsi utíkal kakat tak daleko? Proč jsi mě neposlechl? Řekla jsem přece, abyste... "
Ferdík se tváří provinile. - Prosím, paní učitelko, já... Prosím, já... To je naše pole, víte? Ono... Ono to hnojí.
I ty kluku jedna, tys mě vystrašil - usmívá se Anna S. a volá: Děti, vracíme se! Seřadíme se! Seber, Kájo, ty papírky tady... Jiříku, kde máš čepici? Pavlíku! Evičko! Jdeme!
Dneska žádná prvouka, žádné sbírání dubových a bukových listů. Už abychom byli zase zpátky ve škole, tam budou děti aspoň pod střechou, říká si Anna.
Zástup školáků se vrací stejnou cestou. Napřed úzkou stezkou po okraji lesa, pak dolů, alejí podél Křížové cesty. Anna S. jde zase vzadu, vede za ruku Amálku a Helenku, povídají si.
"Paní učitelko," ptá se Amálka, "taky půjdete ke zpovědi a k prvnímu svatému přijímání jako my?"
Anna S. volá na chlapce, že jsou příliš vpředu. - Dole u závor čekejte! Nikdo nepůjde přes trať!
Amálka opakuje svou otázku...
"Myslíš, Amálko, že bych měla jít?"
"Určitě! Dneska jste brala jméno boží nadarmo. Já jsem to slyšela! To je hřích."
Anna se zamračila, mlčí, vzpomíná, kdy a čím zhřešila.
Amálka zatahala paní učitelku za ruku: "Paní učitelko, co myslíte... Je Bůh?"
Anna S. vidí před sebou chumel dětí. Dívá se na Jiříka, Káju, Evu, Zdeňku, Marušku, Pavlíka... Na Ferdu...
"Abych ti, Amálko, řekla pravdu - tak nevím. Někdy si myslím... Po dnešku věřím, že Bůh někdy je."
Amálka vzdychne a říká, že její tatínek si myslí něco podobného: Za války Bůh není, ale až bude po válce, tak zase bude.

© Petr Kersch, Děčín, červen 2011