Ta nedělní služba patřila spíše ke klidnějším. Polovina lůžek na jednotce intenzivní péče byla neobsazená, a proto jsem se zdráhal vyhovět sestřičkám a přeložit onu neklidnou babičku na obyčejný pokoj bez monitoru. Nebožačka mohla kdykoli přestat dýchat i přesto, že poslední dvě noci prokřičela. Nebo spíš právě proto. Zvyšovat ovšem dávky zklidňujících léků donekonečna také nešlo, a tudíž hrozilo, že spolupacienti probdí i další noc. Ale co, rozhodl jsem nakonec to nepříjemné dilema, nemá smysl prodlužovat její agónii na úkor ostatních, kterým je intenzivní péče skutečně ku prospěchu.

Sanitárky stařičkou pacientku, vyvolávající jména svých dávno zemřelých blízkých, odvezly i s postelí na standardní oddělení a já se jal věnovat těm, kteří se bez barevných křivek a blikajících čísel na obrazovce nad hlavou zatím ještě neobešli.

„Zaplať Pámbů, už je ta bába pryč, díky doktore, máte to u mě,“ zahlaholil soused čerstvě přesunuté stařenky právě v okamžiku, kdy jsem se zaposlouchal do dysharmonických zvuků uvnitř jeho hrudníku. Uskočil jsem před rámusem, který mi v hlavě způsobil membránou fonendoskopu mnohokrát zesílený chraplavý pacientův baryton. „Konečně se dneska vyspím, takhle nevyváděli ani Němci,“ pokračoval sípavě starý pán stonající s těžkou rozedmou plic, aniž byl zaznamenal, že málem zapřičinil perforaci mých ušních bubínků.

„Jaký Němci?“ otázal jsem se bez většího zájmu, domnívaje se, že si bude stěžovat na Sasíky pořvávající na nástupišti metra nebo v kempu u Mácháče. „No v pětačtyřicátým, jak je upalovali,“ upřesnil bodrý muž a vyhrnul si znovu anděla očkávaje pokračování prohlídky své tělesné schránky.

„Povězte mi o tom víc, to mě docela zajímá,“ překvapeně jsem vyzval pána a přehodil si hadici fonendoskopu kolem krku na znamení, že jsem s vyšetřováním u konce. Veličiny snímané čidly monitoru byly prognosticky dostatečně příznivé na to, abych se s klidným svědomím vyhnul dalšímu ohrožení svého sluchu.

„No, to jsem byl ještě kluk. Bylo mi čtrnáct, když za revoluce u nás v Karlovicích na návsi pálili Němce.“ Udiveně jsem na něj pohlédl. Nějak automaticky jsem na základě předchozí informace předpokládal, že osvobození republiky zažil v Praze - o pražském upalování Němců jsem pochopitelně četl. Ale že by se byla revoluční spravedlnost tohoto druhu vykonávala i mezi kostelíkem a požární nádrží v tuctové středočeské vísce? Pán se zasněně odmlčel, jako by si právě vybavil to nefalšované dětské vzrušení z příjezdu pouti na náves...

„A to byli nějaký esesáci?“ snažil jsem se udržet žoviální tón rozhovoru, abych se dozvěděl podrobnosti. „Ne, prostě to byli skopčáci. Podívejte, lidi to tehdy brali jinak. Vždyť si to sakra zasloužili, za to všechno, co nám udělali,“zachrchlal pacient a odplivl si do emitky. „A kolik jich bylo?“ začal jsem z něj vytahovat další detaily. „No, nevím už přesně, několik,“ zamyslel se, znovu si odkašlal a pokračoval: „Rösslerovi - táta s klukem, pak starej Brixi a pak nějaký zběhové, který se u nich schovávali.“ „Takže ti, co jste jmenoval, byli místní?“napadlo mě, když na ně starý pán tak sousedsky zavzpomínal. „Jo, to byly místní svině a schovávaly prej zbraně. Chlapi je svázali a polili benzínem jednoho po druhým, vždycky to blaflo a pak ještě chvíli řvali. Ale ne tolik, jako tahleta…,“ vrátil se k původnímu tématu a stočil pohled směrem k prázdné sousední posteli, kterou mezitím děvčata dovezla zpátky. „Dneska si myslím, že je mohli normálně zastřelit. Ale lidi byli nasraný. Chtěli se pomstít a měli na to nárok.“

Starý pán se při vyprávění trochu zadýchal, ale i tak si povšiml, že mě jeho květnová historka vyvedla z míry a v očích mu zablikaly zlomyslné jiskřičky. Odložil na stolek emitku se žlutozeleným obsahem, urovnal si na nose kyslíkové brýle, které mu při vyprávění sklouzly, a pokračoval: „To ještě nic není, vedle v Zálesí opravdu chytili esesáka. Zatáhli ho do stodoly, spoutali mu ruce a nohy řemenama a položili ho na kozu, co tam měli na porcování dřeva. Dva ho drželi a další dva vzali pilu a strašili ho, že mu jako uříznou hlavu. Jenže se tak dlouho hecovali, až se do toho opravdu pustili. Nejdřív jim to nešlo, no to víte, byli z toho sami dost vynervovaný, ale pak někdo z čumilů, aby odlehčil atmosféru, zakřičel: Na pilu se nesmí tlačit, volové! Tak se uklidnili - no a podařilo se. Prej, já u toho nebyl. To víte, pak se o tom už moc nemluvilo…“

„Tak to máte docela živý vzpomínky,“ ukončil jsem debatu s pamětníkem, přidal jsem mu trochu kyslíku a letmo prošel vizitu u ostatních. Snad jim nic nescházelo, moc jsem je neposlouchal.

Pozn.: názvy obcí jsou pozměněny