20.4.2024 | Svátek má Marcela


POVÍDKA: Můj vstup na prkna, jež znamenají svět

16.12.2017

Pamatuji si dobře, že jsem jako náctiletý tak trochu pošilhával po jiné než současné kariéře, ale jak praví staré české přísloví: „Nikdy není pozdě.“

Když jsem své ženě sdělil po několika dobře umístěných panácích irské whisky, že se chystám ještě před smrtí vyzkoušel ona slovutná prkna, došlo - a to nejspíše vlivem již zmíněného pana Jamesona - k jisté poruše verbálního přenosu. Cosi zamumlala a druhý den mi radostně sdělila, že se jí povedlo vymámit na Obecním úřadě dobře umístěnou lokalitu na místním hřbitově. Dokonce již měla i nějaké nárysy náhrobního kamene, když se tedy již chystám na to prkno.

Po zhruba dvou dnech domácího ticha následovaly opatrné bilaterální rozhovory, kde jsem já argumentoval stále ještě dobrým zdravotním stavem a její bezočivostí, s níž mě hnala pod hlínu, zatímco její reakce byla prostinká - tedy mi vyhovět v každém životním okamžiku. Po objasnění situace a jistém zklidnění rozvířené atmosféry jsem obdržel k večeři stylově dršťkovou a poté jako dezert rakvičku s věnečkem.

Svou přípravu na angažmá jsem zahájil před velkým zrcadlem, které dříve bylo u dcer v jejich pokoji využíváno zhruba 20 hodin denně. Při pátravém zahledění jsem dospěl smutně k závěru, že již nikdy nebudu první milovník, ba ani druhý či třetí. Že období, kdy bych se na jevišti cicmal s divou, je již dávno za mnou.

„Hrál bys výborně hlas ze záhrobí,“ zariskovala život má zákonná choť za situace, kdy ještě tak úplně nevyprchal adrenalin z nákupu hrobového místa XII/3 na místním krchově. To mi poskytlo báječnou příležitost zkusit první mimickou etudu při vědomí, že má případná slova by byla základem návrhu na rozvodové řízení. Nejspíše jsem byl úspěšný, protože začala opatrně pozpátku couvat ven z pokoje.

Při pátravé prohlídce své fyziognomie jsem jí však musel dát tak trochu za pravdu. Stačilo by trochu vyboulit pravé oko a natrhnout levé ucho a byl jsem si jist, že lepšího zvoníka od Matky Boží by v širokém okolí sotva někdo našel. Role Quasimoda by měla jistou výhodu, protože jak známo toho moc nenamluvil, takže textová stránka by nebyla z nejnáročnějších.

I role Othella by nebyla marná, protože pokud si natřu hubu černým krémem na boty, ztratí se ony současné obličejové defekty a já budu velmi uvěřitelný. I škrcení by mi šlo, protože jsem byl krátce po jednání s ředitelkou jedné nejmenované zdravotní pojišťovny. Smrt Desdemony by byla rychlá a nefalšovaná.

Napadla mne též role Vladimíra Uljanova, řečeného Lenin. Pleš u mne není třeba vytvářet, bradku mám, a tak by onen slavný projev ve Smolném mohl být mým majstrštykem. Bohužel se ona hra kvůli společenským změnám už nehraje a nazkoušet ji pro pár bolševiků v léčebnách pro duševně nemocné je mařením času.

Nakonec jsem se rozhodl pro krále Leara. Pravda, mám na rozdíl od něj jen dvě dcery, ale to je jen bezvýznamný cimrmanovský detail. Jejich vydědění by mi šlo celkem dobře, a to jednak při vzpomínkách na jejich bouřlivou pubertu a rovněž při zhlédnutí aktuálního stavu peněžního konta. O rozdělování pětikorun už dnešní mládež nemá zájem.

Dostavil jsem se na zkoušku s nabiflovaným monologem závěrečného dějství, které jsem tak trochu okopíroval od pana Třísky. Když jsem třikrát přeběhl scénu a dvakrát proklel svůj herecký osud, nastalo u režisérského stolku ticho. Významné a svým způsobem velmi hlučné ticho. Po chvíli si rejža obřadně odkašlal a sdělil mi své stanovisko:

„Jste přijat.“

Než jsem se stačil nadechnout k jásavému výkřiku poděkování, dodal: „Jako osvětlovač.“

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora