„Za kolik to bude?“ ptám se potetovaného pokladního, který kasíruje návštěvníky hudebního festivalu. K dokonalosti mu schází jen u stolku zaparkovaný harley. „Za pajcku,“ praví on s úsměvem a kérka objímající mohutný biceps se ležérně pohne, když týpek bere razítko a razítkuje mou levou hůlku. Doklad, že jsem řádně zaplatila, si pečlivě prohlížím – je na něm cosi napsáno, ale nejsem schopna nečitelné hieroglyfy rozluštit. Snad se tím nehlásím k nějaké ultragrupě, zadoufám, přesto si kérku na ručičce hýčkám. Abych se snad pár dní ani nemyla.

Cestou za drsnou muzikou v našem městečku jsme s dvěma známými rozebírali, jak hodně budeme asi v obecenstvu vyčnívat – věkově i profesně. Všichni tři jsme totiž učitelé, řekněme že středního věku. Čtvrtý dobrák, který se k nám přidal, pohotově nadhodil, že stánkaři nás budou asi považovat za ČOIku. Spíš za nevyžádaný pedagogický dozor, pomyslím si já, když obhlédnu publikum. Nejméně třetinu tvoří současní nebo bývalí studenti. Tím se ovšem nenecháme rozhodit, ostatně studenti také ne, tak si kupujeme pivo a jdeme si sednout.

Odjakživa jsem měla tohle místo ráda. Letňák… Vzpomínám si, jak jsem si tu coby pubescentka vychutnávala uvolněnou atmosféru léta při sledování kdysi dráždivé Angeliky (vrať se do hrobu i s Geofreym de Peyrakem). Také dnes je v letňáku vzduch free, jen koření se trochu změnilo: podvečerem vane lehká vůně marihuany. Mládež bezstarostně konverzuje, někdo sedí na lavicích, někdo se povaluje po trávě, mezitím běhá pár dětí, občas vylétne nad hlavy červený míč. Na pódiu dohrává skupina z nedalekého města a pomalu se blíží moment, kvůli kterému přišla většina publika, totiž vystoupení místního metal bandu. Nechávají nás trochu čekat, ale pak mezi reprobedny přeci jen vylézá vysoký dredatý kluk a zkouší mikrofony. Pod pódiem už se scházejí skalní fans, aby si vybojovali dobré místo pro skákání. Dredatec oznamuje, že kvůli fajnovce bubeníkovi se začátek ještě odkládá – musel se jít převléknout, naštěstí se dlouho před zrcadlem netočí, a tak se čtyři metaloví dělníci mohou dát do práce.

Bez váhání rozpoutají slušné peklóóó: rozduní nejen reproduktory nýbrž i přítomné tělesné schránky. Mám pocit, že mi rezonují snad všechny vnitřní orgány. Najednou dostávám i já na marjánku chuť, chtěla bych si hell řádně vychutnat. Pod scénou platí jasné – nevaž se, odvaž se, tam uspokojují své chutě bez skrupulí. Skáčou rytmus nerytmus, mlátí sem tam svými koudelemi a nic neřeší. To jen já si dělám prudérní starosti, že na sjetého veřejného činitele není pěkný pohled, o pedagogickém jmenovateli ani nemluvě. A tak aspoň s kolegy dupeme nohama do země a chladíme temnou žízeň desítkou z plastových kelímků. Starého voříška, sedícího pod lavicí před námi, nemůže nic rozházet, asi je hluchý jak poleno. Mně též nějak zaléhají uši, přesto chrčení zpěváka s vyholenou hlavou, z níž visí ohon vlasů, slyším pořád dobře. Vypadá to, jako by už měl každou chvíli plivat hlasivky, jde ovšem jen o zdání. Death metalový growling má nacvičený. Po pódiu se pohybuje jako werewolf křížený s domorodým válečníkem a společně se svou smečkou hypnotizuje nejen třeštící hadrové panáky pod sebou, opanuje úplně celý prostor amfiteátru. Není kam uniknout. Káže cosi ze zapovězeného evangelia podvědomí, jen přitom moc neartikuluje. Text tedy hlavní roli skutečně nehraje. Ze série pěti skladeb lze identifikovat pouze pět slov, v jedné písni: „Podívej, hoří nebééé“ a pak úderný pokřik v závěrečném kousku, který zde nemohu publikovat, přestože se jedná v podstatě jen o předložku a podstatné jméno.

Když kapelka končí svůj výstup, končím i já. Ne že bych musela. Noc je ještě velmi mladá. Mám jen neodolatelnou touhu se taky sjet, a tak odcházím domů. Z dálky je slyšet těžká salva bubnů a já si říkám: „Kdepak, nikdy nepodceňuj maloměsto. Malý město, velký grády…“ A teď přichází moje chvíle. Zálibně si prohlížím ruku orazítkovanou ďábelskou kérkou. Konečně si mohu šlehnout. Klik na IE……Do p*čiiii!!!