V zamřížovaném okénku oplechované vstupní branky se mihla tvář v zelené čepici mazácky zformované na tygra, branka se vrzavě otevřela a do areálu autoparku vkráčela čtveřice vojáků. Autopark byl výkladní skříní útvaru, poskytoval vozidla pro velitelství divize, vojáci z roty zajišťovali jeho provoz i dozorčí službu, a poučení dozorčímu i jeho třem pomocníkům uděloval před jejich odchodem z roty sám velitel útvaru, major Mestek. Průběh služby v autoparku byl, na rozdíl od ostatních dozorčích stanovišť, namátkově prověřován, a při snaze kontrolorů zalíbit se nadřízeným a prokázat ostražitost, se téměř žádný dozorčí nevyhnul poklesku.

Četař absolvent Brouček, střídající dnes ve službě četaře absolventa Káchu, měl dosud štěstí. Poprvé mu hrozil trest, když mladý poručík Sámek, vojskem zvaný pojučík Jatata, protože v řeči zaměňoval hlásky er a el za hlásku jé, objevil, že jedna z nesčíslných pečetí na nejrůznějších vratech a dveřích je namísto pečetidlem vytlačena desetníkem. Jatata s vítězoslavně přísným výrazem zvedl sluchátko, aby majoru Mestekovi snaživě ohlásil hjubou nedbajost dozojčího, ale v tu chvíli vrazil do kukaně řidič pohotovostního ZILu, jehož byl Jatata velitelem, a vyjeveně hlásil, že jim někdo, nejspíš když stáli ve městě před ošetřovnou, ukradl z vozu dva kanystry s benzínem. Jatatovi přimrzlo sluchátko k ruce, chvíli zůstal jako ochrnutý, pak vyšel mátožně z dozorčí kukaně a nezapsal se ani do knihy služeb.

Další kontrola zastihla Broučka se dvěma pomocníky, záložníky, kteří v kukani vychrupovali pohodlně rozvaleni, a Broučkovy pokusy přemluvit je, aby obcházeli parkem, posměšně ignorovali. Když zadrnčel zvonek a třetí pomocník otevřel branku, zjevil se nadpraporčík Červenka a Brouček si oddychl. Červenka byl starý šéfskladník, ničeho jiného než svých skladů si nevšímal, na salutování odpovídal dobrej den a rád si popovídal. Tentokrát ale vztekle zamířil přímo do kukaně, díval se stranou a tvářil se komisně. Do knihy služeb zapsal, že pomocník neobcházel, pak odešel do skladu a při odchodu z autoparku se ani neotočil. Brouček očekával trest, ale nedočkal se. Nadpraporčík Červenka si totiž následující den v kanceláři velitele útvaru prostřelil hlavu služební pistolí. Četař absolvent MUDr. Valchář rychle dovezený z ošetřovny se ho ještě pokusil udržet při životě dýcháním ze svých úst do krví probublávajících úst nadpraporčíkových, ale pokus nevyšel, nadpraporčíka odvezl z velitelovy kanceláře pohřební vůz, a zakrvácený doktor Valchář se po rozchodu uniformovaného houfu neshledal ani se svou narychlo odloženou beranicí, kterou pak při odchodu do civilu dostal k úhradě. Červenkovi vzápětí našli ve skladech vysoké manko a když si Broučka velitel útvaru kvůli nadpraporčíkovu zápisu do knihy služeb přece jen předvolal, zeptal se ho pouze na to, zda šel Červenka v parku do skladu a jak tam byl dlouho.

Svobodník Nutz, pravá ruka výkonného praporčíka, složil Broučkovi trojku pomocníků pro dnešní službu z jednoho záložáka, přihodil mazáka vojína Kloudu a doplnil ji nováčkem vojínem Šmatláněm, hochem hodným, usměvavým a snaživým, ovšem bezmála slabomyslným.

Průběh služby silně ovlivňovalo, kdo z vojáků z povolání si na těch dvacet čtyři hodin připne na prsa uniformy zlaté pletené šňůry s nábojnicí a zasedne v kukani v rotním průjezdu jako deveťák, dozorčí útvaru. Dnes padl los na kapitána Termera, velitele roty, a to signalizovalo klidnou službu, protože ten většinou s rozvozem večeří, snídaní ani obědů na odloučené varty nejezdil, nechal sloužit pomocníka, a službu prospal na rotě ve své kanceláři.

Brouček převzal službu od četaře absolventa Káchy, popřáli si hezký zbytek dne a Kácha se svými průvodci opustil autopark. Brouček si do skříně odložil malou polní i masku a usadil se za stolkem, vojín Šmatláň se posadil na židli v koutě. Klouda, řidič, který byl v parku doma a jako jediný z pomocníků věděl, jak to tu chodí, zamumlal, že jdou se záložákem na barák. Kdyby něco, ať Brouček zavolá.

Během služby, pokud nedošlo k narušení vzdušného prostoru, což znamenalo poplach a výjezd většiny aut svážejících důstojníky z velitelství divize na velitelské stanoviště, Brouček napsal dopis ženě, vyzpovídal se jí ze svých nálad a starostí, a pozdravoval dvouletého synka. Po půlnoci, než zalehl na povolené čtyři hodiny spánku od jedné do pěti na špinavém regále oblečený a v botách, ještě pod záminkou obhlídky vyrazil na vzduch a pod hvězdným nebem celý autopark pomalu obešel. Během chůze hovořil nahlas sám k sobě a konec vojny při tom před sebou nechal zářit jako magický maják. Jeho dosažení se mu v nekonečném, nehybném proudu kasárenského času sice jevilo nepředstavitelné, současně ale věděl, že ho jednou dosáhnout musí, a zákonitá nevyhnutelnost tak úžasné události, svou velkolepostí v tu chvíli s ničím nesrovnatelné, ho přiváděla do extáze.

Bylo už dávno po večerce, Brouček seděl u dozorčího stolku, hleděl oknem z kukaně na vysokou osvětlenou plechovou ohradu autoparku a říkal si, že tu planou hrušeň, co za ní stojí, už viděl olistěnou, s malými tvrdými plody, pak holou, zasněženou, potom s nalitými pupenci, které rozkvetly i odkvetly a teď už se na ní znovu nalévají drobné zelené hruštičky. Než uzrají, bude doma. Vojín Šmatláň stále něco žvatlal, ale Brouček ho nevnímal, pak zvenku uslyšeli hápavě nepravidelný krok, vzápětí zařinčela ocelová rohožka a dovnitř se vevalil opilý záložácký pomocník.

„Hele, já du pro rum,“ prohlásil důrazně. Vzápětí se vypotácel ven a Brouček vyrazil za ním.

„Padej vod těch vrat a přestaň blbnout, vole. Chytěj tě a zavřou nás všechny.“

„Du pro rum,“ opakoval záložák a sápal se na ocelovou závoru.

„Krucinál, koukej mazat zpátky,“ Brouček táhl záložáka za rukáv od brány a vojín Šmatláň mu spěchal na pomoc. Společně se jim podařilo vtlačit vojáka do kukaně a usadit ho na židli. Seděl a opilecky se culil. Brouček oddychoval a měl vztek.

„Víš, jak se slovensky řekne Ferda Mravenec a Brouk Pytlík?“ vyjelo ze záložáka. Brouček vytáčel číslo na barák, ale nikdo to nezvedal.

„Fero Brabenčák a Chrobák Vačko,“ odpověděl si záložák a rozesmál se, až spadl ze židle. Šmatláň mu pomáhal na nohy a Broučkovi to konečně zvedli.

„Kde je Klouda, hele? Ať okamžitě střihá do kukaně,“ hulákal Brouček, aby překřičel halas na druhém konci drátu.

„Já du pro rum,“ hlásil záložák.

„Co? Klouda? Klouda je tu nalitej a chrápe. Toho nevzbudíš ani dělbuchem. Co se děje?“ ptalo se Broučka sluchátko.

„Ten vožralej záložka mi málem utek ven, koukejte si pro něj přijít. Jestli ho chytí lítačka...“

„Klid, absík, nebuď z toho první ročník...“ Klap.

Zazvonil telefon.

„No, co je?“ zavrčel Brouček.

„Čau. Strouhal, dozorčí roty. Jede k vám Termer, zrovna vyrazil.“

„Termer? Co ho to napadlo? Jede rovnou sem, nebo to vobjíždí všechno?“ zděsil se Brouček.

„Ne. Jede jenom k vám a je nasranej, bacha. Před tim ho tu sháněl ňákej civil, ale nevim, co mu řikal. Na barák do parku sem už volal.“

Broučkovi se podlomila kolena. Termer vyjel z roty. Proč? Brouček na rotě velel štábní četě. Klukům, co se ráno rozběhli do kanceláří a vraceli se až odpoledne na čtení denního rozkazu. Brouček neměl během dne do čeho píchnout, byl Termerovi k ruce jako jeho osobní poskok, až příliš zblízka vnímal velitelovu osamělost, skrývanou touhu po přátelství i uznání, střídanou opileckým vztekem, bezohledností až krutostí. Občas mu bylo Termera i líto, ale většinu času ho nenáviděl. Kdo mohl být ten neznámý chlap, který ho dokázal zvednout z regálu? Nějaký lampasák v civilu? Nabonzoval snad Termerovi, že se v parku něco děje? Mohl slyšet zpoza plotu, jak záložák řve něco o rumu, a Termer se teď bude pást na Broučkově zoufalství, až mu, jako už tolikrát, škodolibě oznámí, že ho do konce vojny nepustí domů. Se ZILem sem přijede za pět minut. Zvenku uslyšel dupot, rohožka zařinčela, do kukaně vtrhli tři vojáci jen v košilích, popadli vzpírajícího se záložáka a odvlekli ho pryč. To už Brouček viděl skrz vratové mříže blížící se světla náklaďáku, nařídil Šmatláňovi, ať se posadí ke stolku, zajistil zarážkou dveře do kukaně, aby z ní aspoň trochu vyvanula nakyslá směsice vinných, pivních a slivovicových výparů, a šel otevřít závoru. Mohutný stroj projel bránou, odulá Termerova tvář se vyklonila z okénka spolujezdce.

„Předejte to pomocníkům a přiďte za mnou do kanceláře,“ houkl shůry kapitán. Motor ZILu hučivě zatúroval a náklaďák se rozjel k baráku.

Četař absolvent Brouček kráčel zdrceně za ním. Teď Termer udělá šťáru a pak mi to spočítá. Dvakrát jsem měl štěstí, teď na mě sedla tuplovaná smůla. Možná mě předhodí Mestekovi, aby si šplhnul. Kolik mi napaří? Tři? Sedum? Jednadvacet vostrejch? Co když z toho udělají nějaký monstrproces a místo posádkové basy, dostanu Sabinov? Svou nečinností, tím, že okamžitě nenahlásil požití alkoholu u svých pomocníků, řidičů a mechaniků, riskoval ochromení protivzdušné obrany státu. A první úder může rozhodnout válku, jak je přísně varoval major Mestek při poučení před službou.

Za okny baráku byla tma a uvnitř ticho, jen v kancelářském okně svítilo slabé světlo. Bouček vešel do dlouhé chodby, pomalou chůzí došel ke kanceláři a zaklepal třesoucím se kloubem pravého prostředníku.

„Áááno.“

Četař absolvent Brouček vzal za kliku a vstoupil dovnitř.

Kapitán Termer seděl za stolem, před ním ležela nějaká brožurka a pod rozsvícenou lampičkou soustředěně studoval list papíru.

„Posaď se, Broučku,“ zavelel, aniž na něj pohlédl. Bezcenné akcie Broučkovy existence velitelovým tykáním okamžitě stouply.

„Hele... Podívej se, ty seš stavař, co? Ale při tom si přece musel študovat i tendleten marxismus a tak, ne?“

„Jo,“ přikyvoval Brouček snaživě. Přikývl by, i kdyby se ho zeptal, jestli studoval teologii, práva, nebo atomovou fyziku.

„Poprosil mě jeden kamarád z hospody, kuchař, von dělá VUML, jestli bych mu s tim nepomoh. Já mu to slíbil, jenže... Před chvílí se u mě stavil, a... Prostě nemám teď čas a von to musí mít na zejtra. Dokážeš to dát dohromady? Do rána? Přines sem ti na to i literatůru...“

Klepl rukou na brožurku a pomuchlaný papír podal přes stůl Broučkovi. Ten zběžně prolétl seznam otázek. Dějiny KSČ a dělnického hnutí... Stokrát omleté kecy. Napsat odpovědi mu zabere tak hodinu. Díval se do papíru a tvářil se zadumaně.

„Soudruhu kapitáne, sám víte, jak je tohle náročný...“

„Ááále. No dobře. Tak zejtra do voběda... Nařídim, aby tě nikdo nevotravoval, ráno zavolám dispečerovi. Ty se tu zamkni a dělej. Službu převezmou pomocníci, těm zavolej sám. A naklepej to na stroji. Dycky vopiš tu votázku a pod to napiš vodpověď. Hele, a ne aby to bylo ňák jako, rozumíš mi, moc vědecký. Nezapomeň, je to kuchař.“

„A píšete to pro něj jako vy, soudruhu kapitáne?“

„No právě. Máš u mě flašku, co mi dá. Ale vypiju jí za tebe.“

ZIL odhučel, Brouček zamkl dveře, odepnul opasek, sundal sako, zul kanady, zhasl lampičku, natáhl se na pohovku a zavřel oči. Maják v dálce se rozsvítil.

Tu klidnou teplou letní noc závisela bojeschopnost protivzdušné obrany státu západního vojenského okruhu na dobrém vojínu Šmatláňovi, ale během jeho služby se nic zvláštního nestalo.