Tmavá postava stála na kraji pramice a hleděla upřeně do vltavských vln. Kostelní zvony odbily jedenáctou hodinu večerní. Letní noc s sebou přinášela příjemný vánek, kterým chladila kamennou dlažbu pražských ulic a náměstí, rozpukaných denním žárem.

Ferda Vosáhlo si to rázoval po nábřeží domů na Smíchov. Dneska jsem měl pěkně vyprahlo, říkal si, když močil u vrbiček. Všude kolem byl klid, komáři bzučeli, žáby kuňkaly a vlnky šplíchaly na boky ukotvených pramic. Ferda si zapnul poklopec a kochal se pohledem na řeku, odrážející na své temné hladině záři tisíce hvězd.

Náhle ho upoutal jakýsi pohyb na jedné z pramic. Zahlédl, jak malá postavička, mohla mít tak kolem metru, skočila z loďky do řeky. Ozvalo se hlasité žbluňknutí a tělo zmizelo pod hladinou. Leknutím na chvíli doslova zkoprněl. Rychle se však vzpamatoval a začal volat o pomoc: „Pomoc! Je tu někdo?! Pomoc! Topí se tu ňákej harant! Pomoc!“

Rozeběhl se k pramici, strhal ze sebe čepici i sako a snažil se vyzout si ještě boty i s ponožkami. Bosý skočil na první z pramic, ležící zpola na břehu, přeběhl z ní na druhou a pak na třetí. Stále křičel o pomoc. Udýchaný stanul na místě, odkud dítě skočilo. Pozoroval temnou hladinu a hledal známky jakéhokoliv pohybu. Sakra, kde může být? Přece nemohlo klesnout až na dno? Už se nadechoval, že do řeky skočí naslepo a bude spoléhat na štěstí, když se náhle z vody vynořila velká mírně zploštělá hlava s očními víčky mrkajícími nahoru. Obluda otevřela tlamu a zamlaskala: „Ts, ts.“

Ačkoliv byl Ferdinand chlap jako hora, na jatkách, kde pracoval, dokázal krávu omráčit ránou pěstí, uskočil před obludou tak rychle, že spadl na zadek na dno pramice. Vzápětí však vyskočil opět na nohy, vytrhl z lodě sedátko a svíraje ho jako kyj se vrhl na obludu.

„Kde jseš, ty zmetku?! Ukaž se! Já ti dám, jen počkej!“ řval jak tur a začal mlátit prknem do vody. Zvíře poděšeně zamrkalo a v okamžiku zmizelo pod hladinou.

„Člověče, proboha, co tu vyvádíte? Zbláznil jste? Chováte se jak šílenec a plašíte mi ryby,“ hromoval rybář připlouvající od protějšího břehu. „To jste volal vy, že se tu někdo topí?“

„Jo, to jsem byl já,“ odpověděl nevrle Vosáhlo. „Tak polez, ty hnusná vobludo, ukaž palici, no!“ nepouštěl prkno ze svých hromotluckých rukou a jako ostříž sledoval okolí pramice.

„Chlape, kde máte toho utopence? Proč tady šaškujete s tím prknem a nezachraňujete ho?“ dorážel rozhněvaný rybář.

„Co se to tady děje?“ ozvalo se za Ferdovými zády. Ohlédl se a spatřil přibíhajícího strážníka.

„Kdo tady volal o pomoc?“

„Tady ten šašek s tím prknem,“ ukazoval prstem na Ferdu rybář.

„Tak, člověče, zahoďte to prkno a pojďte mi říct, co se tady vlastně stalo,“ přikázal strážník tónem, jenž nepřipouštěl jakékoliv námitky. „A vy, pane, přirazte ke břehu. Také si vás vyslechnu,“ nezapomněl ani na vzteklého mužíka.

Ferda jen nerad položil prkno na dno pramice. Věděl, že ta potvora stále někde pod hladinou číhá, ale strážník je hold úřední osoba a ta se musí poslouchat. Seskočil z pramice na břeh, posbíral své svršky, oklepal si o koleno z čepice hlínu a přistoupil k čekajícímu strážníkovi. Byli zhruba stejně vysocí, ale muž zákona byl zhruba ve věku Ferdova otce.

„Vaše jméno a bydliště.“

„Ferdinand Vosáhlo, bytem na Smíchově.“

„Pane Vosáhlo, řekněte mi, co se tady stalo. Proč jste křičel o pomoc a po kom jste se oháněl tím prknem?“ Strážník si Ferdu pozorně prohlížel. Moc důvěryhodný mu nepřipadal, hromotlucká postava, ruce jako lopaty, trochu nižší čelo a rozpláclý nos.

„Pane strážník, já si du takhle pěkně kolem vody, kochám se krásou naší stověžatý matičky a najednou žbluňk, ňáký dítě hupslo z tamtý pramice rounou do vody. Tak si rychle svlíknu sako a křuzky a běžím pro něj. Přeci ho nenechám utopit. Vy byste pro něj určitě taky skočil, no nemám pravdu?“

„Jistě,“ přisvědčil strážník, „a co bylo dál?“

„Už se nadechuju se, že pro něj skočím, ale nikde ho nevidím, žádný bublinky, žádný plácání rukama a nohama, tak tam stojím a najednou na mě vybafne ta vobluda s černou hlavou. Votevře tlamu a udělá na mě ts, ts. Já se tak lek, že jsem spad na prdel. Když jsem se voklepal, popad jsem první věc, co se mně nachomejtla pod ruku, to bylo to prkno, a vrhnul jsem se na tu vobludu, abych ji dal ránu mezi voči, ale ta mrcha frnkla pod vodu. Pojďte se podívat,“ chytil strážníka za rukáv a táhl ho blíž k řece. „Určitě tam ještě je, teda jestli ji tady ten,“ otočil se na přicházejícího rybáře, „už nechytil na žížalu, hahaha,“ uchechtl se.

„Pane strážníku, neposlouchejte ho. Vždyť ani neví, co blekotá, určitě je vožralej. Já…“

„Já, že jsem vožralej? Chceš po čuni, ty sušinko jedna přicmrdlá?“ Ferda si začal vyhrnovat rukávy, ale pod strážníkovým výhrůžným pohledem zase zkrotl.

„Ne tak zhurta, pane, jaké je vaše jméno?“ obrátil se na příchozího strážce zákona.

„Karel Pinkava, prosím, pensiovaný poštmistr,“ představil se mužík. „Víte, já každou středu večer sednu na pramici, pustím se trochu dál od břehu, nahodím udici a pokouším štěstí. Při čekání na úlovek mám samozřejmě dost času sledovat okolí, tedy i protější břeh.“

„Takže můžete, pane Pinkavo, potvrdit vše, co tady vypověděl pan Vosáhlo?“

„Nemůžu, jelikož pan Vosáhlo je nametenej jak sněhulák a všechno si vymyslel. Já jsem žádné dítě ani nikoho jiného padat do vody neviděl, natož pak nějakou mlaskající obludu.“

„Já ti dám sněhuláka, ty slepoune. Že tys tam chrápal, a proto viděls kulový,“ ohradil se Ferda.

„No dovolte, já se od takového individua nenechám urážet. Klidně se ještě zeptejte támhle toho pána v klobouku, co stojí pod tou nakloněnou vrbou. “ Pinkava ukázal prstem na muže menší postavy, zpola zakrytého kmenem stromu. „Toho jediného jsem na tomto břehu viděl.“

„Haló, pane, prosím vás, pojďte k nám,“ požádal neznámého muže strážník. Muž vystoupil zpoza kmene a vydal se za nimi. Měl světlý letní oblek, úzké rty a hladce oholenou tvář.

„Dobrý večer, pánové, mohu vám nějak pomoci?“ nadzdvihl uctivě klobouk.

„A to jste vy, pane doktore,“ poznal příchozího strážník. „Prý jste tu už delší dobu?“

„Ano, zhruba tak tři čtvrtě hodiny. Chodím si sem někdy před spaním provětrat hlavu.“

„Pane doktore, mohl byste mi říct, co se tady stalo? Viděl jste, že by se tu někdo topil?“

Vosáhlo i Pinkava neznámého pozorovali a napjatě čekali, jak odpoví, kdo bude označen za lháře.

„Bohužel či snad bohudík, se tu nikdo netopil. Viděl jsem jen tohoto mládence, jak se rozeběhl k pramici, začal se svlékat a křičet o pomoc. Za okamžik však ale kusem prkna mlátil do vody a vykřikoval něco o obludách. Asi to trochu přehnal s pitím,“ hledal vysvětlení pro mladíkovo zvláštní chování.

„Pane doktore, děkuji,“ strážník souhlasně pokýval hlavou a přistoupil k Ferdovi. „Pane Vosáhlo, dýchněte na mě.“

„A proč jako? Vy mně nevěříte? Přísahám, že jsem viděl něco spadnout do vody a pak tu strašnou tlamu. Jen si na ni vzpomenu, hned se vosypu,“ dušoval se Vosáhlo a nenápadně se pokoušel dostat se ze strážmistrovy bezprostřední blízkosti. Téměř už ani nedýchal. Strážník jej však chytil za rukáv a přitáhl k sobě, stanuli tváří v tvář.

„No tak bude to?“ poručil rázně. Pinkava i doktor pobaveně sledovali, jak Ferda nepatrně pootevřel ústa a udělal: „Hh.“

„Pořádně!“ zahromoval strážník.

Ferda otevřel ústa dokořán a vydechl: „Hhhhaaa.“

„No, člověče, máte v sobě, tipuju, tak deset piv.“

„Celej tucet, pane strážník,“ pravil hrdě.

„Tak, už je mi to jasné. Někdo vidí bílé myšky a pan Vosáhlo ze Smíchova zase vodní obludy. Běžte se hezky domů vyspat a buďte rád, že vás nepředvedu na stanici za rušení nočního klidu, šíření poplašné zprávy a ničení cizího majetku,“ pokáral nešťastníka. „Tak už běžte,“ mávnutím ruky jej propustil. Ferda chtěl ještě něco říct, ale rozmyslel si to. Zahuhlal jen pozdrav na rozloučenou a rychle odcházel pryč, aby si to muž v uniformě náhodou ještě nerozmyslel.

„Pánové, já vám děkuji za spolupráci. Přeji dobrou noc,“ rozloučil se strážník a pokračoval ve své obchůzce.

Doktor pomohl Pinkavovi nasednout do lodě a odrazit od břehu. Zamával mu ještě na pozdrav a sledoval, jak vesluje zpátky na svou stranu řeky. Když už konečně osaměl, smekl klobouk a otřel si kapesníkem zpocené čelo. „To bylo o fous,“ ulevil si. Pozorně se rozhlédl kolem sebe, aby měl jistotu, že je opravdu sám. Brzy zjistil, že předchozí extempore naštěstí žádné zvědavce nepřilákalo. Muž popošel až k vodě, sednul si do podřepu a přiložil dlaně k ústům: „Ts, ts. Pojď, maličký, pojď k tatínkovi! Ts,ts!“

Kdyby Pinkava dál bedlivě sledoval dění na břehu, viděl by, jak z vody na břeh vycupital po zadních nožkách černý tvoreček a pacičkami se přitiskl k doktorově noze. Rybář si však spokojeně pohvizdoval a těšil se, jak o svém zážitku bude doma vyprávět ženě a jak se jí pochlubí, že společně s doktorem Čapkem usvědčili jednoho opilce ze lži. Třeba o tom pan doktor napíše sloupek, napadlo ho.