Dublin News, čtvrtek 4.11.2018

Konec světa ještě tento týden!

Profesor Tom Sayer, mluvčí amerického institutu pro vesmírný výzkum dnes ráno bohužel potvrdil obavy z původní hypotézy. Velký meteorit, známý veřejností jako Big Carl, zkříží oběžnou dráhu naší planety za tři dny, v neděli 7.11.2018 v 10:08. „Existuje mnoho počítačových modelů vývoje situace po srážce. Na základě pozorování mají všechny jednu společnou, pro nás podstatnou skutečnost - Vzhledem k vzájemné rychlosti a hmotnosti obou těles tuto srážku nikdo z nás nepřežije. Bez ohledu na to, kdo z nás zhřešil a kdo ne, tohle bude peklo pro všechny,“ dodává zoufalý profesor Sayer…

více na str.3

Je 6:04. Obyčejné páteční ráno 5.listopadu 2018. Bezvýznamné irské městečko Wicklow nedaleko Dublinu se probouzí spolu s raním sluncem do nového dne. Trochu mrholí jako obvykle. Mladá paní Sullivenová právě sedí v šeru ložnice. Něžně hladí dlouhé vlásky své desetileté dcerky, pláče tiše, aby ji nevzbudila a přemýšlí o svém životě. Jak zvláštní dokáže být osud. Ještě včera ji nejvíc trápilo, že neví, co bude tuhle neděli vařit. Váhala zda se před tchýní vytáhnout srnčím na smetaně a nebo kuřecími řízečky „a la forage“. To vše však nějak pozbylo na významu. Po těch včerejších nečekaných událostech určitě v neděli na oběd nikdo nepřijde.

Mary Sullivenovou právě teď nejvíc trápí starost o manžela. Od včerejška o něm neslyšela. Ráno odešel do práce, jenže pak oběhla svět ta zpráva o blížícím se konci světa. Když se lidé dozvěděli, že v neděli bude po všem, začali panikařit. Jen jeden den stačil k tomu, aby se naše dokonalá společnost zhroutila jako věž z karet. Nic z toho, co bylo postaveno na lidech nefunguje. Internetová síť spadla během několika hodin, televize vůbec nevysílá, ulice jsou vylidněné, jen pár bláhových chudáků rabuje v opuštěných obchodech. Jako kdyby si nechtěli připustit ten holý fakt, že všichni lidé na tomhle mizerném světě mají jen poslední dva dny. Mladí i staří, chudí stejně jako bohatí, hodní vedle zlých, bez rozdílu. Tak k čemu jim proboha bude ukradené stereo?

Mary opatrně vstala, vzala ze stolku svůj mobilní telefon a zkouší vytočit manželovo číslo. Vyzvánění pro ni znamená chvilku naděje. „Tady Paul Sulliven. Momentálně nejsem k zastižení, ale neztrácejte naději a zanechte vzkaz,“ odpovídá formální hlas Paulovi schránky. „Neztrácejte naději“ jak tragicky příhodné. K sakru! Kde jen ten chlap může být. Zrovna teď, když ho tak moc potřebuje. Zrovna teď, když těla mrtvých nikdo nepočítá a na sebevraždu stojí lidé frontu.

Skutečně. Sebevražda je pro mnohé řešením téhle těžké situace. Mary si to plně uvědomila, když se včera nejprve zastřelil starý pan Higgins, domovník z přízemí a jen o chvíli později se otrávila její sousedka. Chudák ženská, ani ne před týdnem porodila. Vzala s sebou i to malinké dítě. Zoufalost je přímou cestou k šílenství. To by Mary nedokázala. Podívala se na svou dcerku Jane. Spokojeně spala na posteli. Sebevražda přece celou záležitost jen urychlí ale nevyřeší. Tak moc by chtěla, aby s ní teď byl Paul. Ten už by určitě na něco přišel, nebo by ji alespoň objal.

Většina lidí zůstala zalezlá ve svých domovech. Bojí se a ven raději nechodí, stejně jako Mary. Jen v kostelech je prý nabito jako nikdy dřív. Zdá se, že pro mnohé je teď víra tenkou hranicí, která je dělí od beznaděje. Ke zpovědi se chodí ve skupinách, aby se dostalo na každého.

Bezmoc a dlouhé čekání jí užírá. Zkusila televizi. Spěšně projíždí všechny kanály. Nic. Díky bohu, že spolu s elektřinou funguje zatím i topení. Teď v listopadu už začínají být noci chladné. Možná rádio? Zaměří svou pozornost na modře podsvícený digitální displej. Čísla na něm při vyhledávání signálu zběsile poskakují. Zachytí však jen monotónní šum.

V tu chvíli se Mary ohlédne a k smrti vyděsí. V pokoji jen pár kroků od ní stojí nehybně neznámý muž. Kde se tu vzal? Je přece zamčeno!

„Co tady chcete!“ vykřikne na něho polekaně a vrhne se k nočnímu stolku, kde Paul ukrývá svůj revolver.

„Tiše, vždyť zbudíte malou,“ odpoví překvapivě klidně cizinec v černém, dobře šitém obleku a vztyčí obě ruce nad hlavu na důkaz své bezbrannosti, jako kdyby věděl přesně o jejím záměru. Mary se přes veškerou snahu k pistoli nedostane. Zásuvka je zamčená a pevně odolává jejímu zběsilému lomcování. Po chvíli to pochopí a přestává.

„Nemějte obavy. Nepřišel jsem Vám ublížit, Mary,“ vysvětluje muž a na jeho hladce vyholené tváři se objeví úsměv. Jen blázen se může v této době smát, napadne Mary a její podezření ještě vzroste.

„Kde jste se tu vzal? Dveře jsou zamčené! A jak to, že mě znáte? Kdo jste? A zůstaňte stát, dál ani krok!“ křičí výhružně i bez pistole.

„Předně jsem nepřišel. O dveřích nic nevím. Vaše jméno znám ze seznamu a kdo jsem? To by bylo složitější. Zůstanu stát na místě, jak si přejete, ale raději bych se přesunul jinam, nebo ji opravdu vzbudíme,“ kývl muž hlavou k posteli, na které se spící Jane právě převalila na bok.

„Odejděte! Nevím proč bych s vámi měla mluvit,“ držela se svého Mary. I když její hlas o poznání ztichl. Musela uznat, že měl pravdu. Nechtěla ji vzbudit. Malá Jane usnula až k ránu.

„Bohužel nemohu odejít pokud jsou dveře, jak říkáte, zamčené. Přišel jsem za Vámi s jistou nabídkou. Zdržím Vás jen pár minut, prosím.“ Vlastně ani nevypadal nijak nebezpečně. Chvíli přemýšlela.

„Ale jděte první a žádné blbosti,“ řekla nakonec a ukázala na dveře do kuchyně.

„Dobře,“ souhlasil a připadal jí spokojený. Rozhlédl se zmateně kolem a trochu zaváhal, „Tudy?“

„Jsou tu jen jedny dveře, přímo před Vámi a přímo do kuchyně, tak mě sakra chlape neštvěte!“

„Aha, takže tudy,“ pochopil.

Přešli do kuchyně a oba se posadili. Mary z neznámého muže nespouštěla oči.

„Tak ven s tím. Proč jste se ke mně vloupal?“ neustoupila Mary ani o píď.

„Nevloupal. Všechno Vám vysvětlím. Ptejte se, ale nemáme moc času.“

Mary se na něj podívala a beze slova mu tím pohledem dala najevo, že se sakra bude ptát.

„Nepřišel jsem, nevloupal se, ale…,“ váhal s použitím toho správného slova, „…spíš jsem se tu vyskytl. To je myslím při vašem chápání ten nejpřesnější výraz.“

„Vyskytl?“ nevěřila mu Mary „A moje chápání nechte být!“

„Ano. Vyskytl. Objevil. Zhmotnil. Rozumíte?“

„Ne, nerozumím, ale pokračujte. Jak se jmenujete?“

„Mé jméno? Nemám jméno. Jsem umělá entita, kopie, výrobek, neoriginál.“

„Neoriginál?“ opakovala po něm. Při tom se definitivně rozhodla. Je to blázen, ale prozatím nevypadá nijak nebezpečně. Šílenství lidí byla jedna z přirozených reakcí na včerejší události. „Vy nemáte jméno? Každý má přece jméno!“

„Já ne,“ zamyslel se a pak mu oči zazářili nadějí, „Ale mám označení Neo69.“

„Neo69? To je jako součástka do vysavače. Zůstaneme jen u Nea,“ rozhodla nekompromisně.

„Tak jaký je důvod vašeho výskytu v mé ložnici, Neo?“ neubránila se sarkasmu.

„Mám tu pro vás letenku,“ vysvětlil Neo a současně sáhl do náprsní kapsy. Vyndal na stůl černou plastovou kartu. Tak trochu připomínala obyčejnou kreditní, nebýt kulatého otvoru uprostřed.

„Tak zatím jsem nepochopila nic. Kam bych podle vás právě teď měla letět?“ v jejím hlase byla známka bezradnosti.

„Do ráje,“ odpověděl Neo s naprostou vážností a protože Mary zůstala na okamžik konsternována, pokračoval.

„Byl jsem pověřen naší vládou realizací projektu Návrat do ráje. Hlavním cílem je záchrana malého vzorku lidské populace vzhledem k blížícímu se zániku Země. V souladu s naším nařízením o ochraně druhů byla vybudována na naší planetě zóna, která simuluje podmínky života zde, na Zemi. Jsem tu proto, abych vám nabídl…“

„…letenku do ráje. Už začínám chápat, Neo,“ doplnila ho, „Problém je ten, že vám nevěřím ani slovo. Koneckonců, proč právě já?“

„Byla jste vybrána. Když naše loď na své dráze dosáhla sluneční soustavy, začali jsme analyzovat stav vaší populace. Náš systém při výběru vzorku zohlednil velké množství kritérií jako zdraví, věk, pohlaví a mnohé další. Bylo vybráno na pět set lidí jako vy z celé planety, kterým doručí entity jako já tyto letenky.“ Poklepal prstem na stůl, kde ležela podivná karta.

„Dobře, dejme tomu, že mě vybral nějaký váš počítač. Ale proč bych Vám měla věřit? Můžete dokázat, že to všechno není jen váš bláhový nesmysl?“

„Nesmysl? Zřejmě máte na mysli takový ten stav věcí, kdy to co říkám nekoresponduje s tím co dělám a podobně?“ podivil se Neo.

„Ano, bojím se zkrátka, že mi lžete! Je to pro vás těžké pochopit?“

„Přiznávám, že ano. Lež, stejně tak jako mnohé další aspekty lidského chování jsou nám prozatím neznámé. Něco málo už náš výzkum přinesl, ale potřebujeme víc času. Co se však týká vašeho dojmu že nyní lžu, nevím jak Vás přesvědčit,“ zamyslel se, „Co třeba… Pomohla by krátká návštěva naší lodi?“

„To zcela určitě,“ ujistila ho Mary. Teď konečně dojde na lámání chleba. Musí si dát pozor na agresivní reakci. Blázni bývají zlý, když se jejich vysněné světy hroutí.

Neo zareagoval velmi překvapivě. Posunul černou kartu po desce stolu blíž k Mary a sám vyndal druhou z náprsní kapsy svého tmavého saka.

„Tak tedy prosím. A raději zavřete oči, lidem to pomáhá od nevolnosti.“

Sotva se Mary dotkla černého plastu jen na poslední chvíli stačila zavřít oči a oba zmizeli. Kuchyň uprostřed bytu v malém městečku Wicklow nedaleko Dublinu zůstala prázdná. Jen na pár vteřin, než se oba objevili zpátky na svých místech.

„V pořádku?“ zeptal se Neo a ještě chvíli čekal, než se Mary vyrovná s následky přesunu.

„Ano, díky, jsem v pořádku.“ Ať už byla kdekoli a viděla cokoli, Mary mu, poprvé od chvíle kdy se tu objevil, uvěřila. „Ale mnoho z pasažérů už je na vaší lodi?“

„Skoro všichni. Meteor se rychle blíží a není času nazbyt. Chceme být hodně daleko, až dojde ke srážce. Pokud přijmete mou nabídku, vyrazíme co nejdříve.“

„Ale co má rodina? Co Paul a Jane? Musíte mi dát letenky i pro ně?“ změnila radikálně směr svých otázek Mary. Teď zněla naléhavě.

„Na seznamu jste jen vy, paní Sullivenová, to vy jste byla vybrána.“

„Ale já je tu přece nemohu nechat.“

„Nemůžete? Nechápu proč, ale je to Vaše rozhodnutí. Pak tedy musíte zůstat,“ pronesl bez emocí Neo a natáhl ruku pro kartu, kterou Mary svírala v dlani. Váhala a nakonec mu ji nevrátila.

„Prosím, vezměte místo mě mou dceru,“ navrhla nečekaně.

„Máte na mysli, abych místo Vás vzal na loď Vaši dceru Jane?“ opakoval Neo nevěřícně.

„Přesně tak.“

„Ale proč? Vy jste ochotna obětovat svou existenci pro záchranu existence někoho jiného z populace?“ Bylo jisté, že Neo s takovou reakcí nepočítal. Ani systém na jeho lodi při výběru vzorku lidské populace s tím nepočítal.

„Seznamy jsou sice pevně dané, ale pokud odmítnete, myslím, že mohu na uvolněné místo vzít Vaši dceru. Zvláštní požadavek, ale patrně je to možné. Takže jste se rozhodla?“

Mary jen tiše přikývla a vrátila mu svou letenku do ráje. Pak se rozplakala, tvář ukryla do dlaní a mezi prsty jí stékali slzy. Neo ji ještě chvíli nechápavě, ale se zájmem pozoroval. Pak se zvedl, odešel do ložnice a vzal sebou nic netušící malou Jane na cestu do ráje.

Je sobota ráno. Paul se konečně po všech těch problémech dostal domů. Dva nekonečné dny mu trvala cesta z druhé strany města. Doprava se zhroutila okamžitě a k tomu všemu ještě přišel o mobil. Nakonec musel jít pěšky a překonat mnohá nebezpečí, ale podařilo se. Teď když bylo po všem, těšil se na náruč své ženy, na úsměv své dcery.

Klíč zašramotil v zámku, tiché pípnutí potvrdilo zadaný vstupní kód a dveře se otevřely.

„Mary, jsem doma!“ zvolal radostně muž do opuštěného bytu.

„Vždycky jsem říkal, že jsou to hlupáci. Samý integrál, konstanta a nakonec lidi poblázní jak stádo ovcí,“ pokračoval zatím co se zul se, položil aktovku na zem a spěchal do kuchyně. O chvíli později už klečel na zemi u nehybného těla své ženy. Mary se nakonec dostala do zamčené zásuvky v nočním stolku. Nebyla mrtvá dlouho. V rukou pevně svírala zakrvavený sobotní výtisk Dublin News.

Dublin News, sobota 6.11.2018

Konec světa se nekoná!

Přinášíme šokující odhalení. Včerejší pozorování vyvrátilo všechna původní fakta. Cituji profesora Toma Sayera, mluvčího amerického institutu pro vesmírný výzkum: „S něčím podobným jsme se ještě nesetkali. Vesmírný úkaz, doposud známý Big Carl, není meteorit! Jedná se o podivnou směs plynů a prachu, která se na své dráze začala nečekaně rychle ztrácet. K naší planetě se s největší pravděpodobností vůbec nedostane, protože se mnohem dřív rozptýlí. Tento druh vesmírného tělesa jsme ještě nikdy nezaznamenali a o jeho vzniku i existenci toho víme jen velmi málo, přesto se na základě našich pozorování nemohu ubránit dojmu, že byl Big Carl jen nadmíru zvláštní, uměle vytvořenou iluzí meteoritu.“

více na str.4