19.6.2019 | Svátek má Leoš


POVÍDKA: Květa

14.3.2015

Kdo zná předjarní Pankrác, ví o čem mluvím: studená, větrná pláň nad Nuslemi na jedné a Krčí na druhé straně, jejíž horizont po desetiletí korunovala šachová figurka Kotěrovy vodárny, než ji zastínil prosklený věžák Motokovu. Pláň protnutá šedivým koridorem Budějovické, podepřená z východu náspem Severojižní magistrály a ze západu vápencovými skalami padajícími k Vltavě. Pláň posetá paneláky ukrývajícími v základech lhotákovské ohrady a přízemní barabizny dělnických kolonií, kůlny a kotce, upocené tančírny, hampejzy pro chudé, bídu, špínu a vitalitu pražské periferie, popel pohanských hájů i krev barikádníků. A přece: to vše zmizelé, zapomenuté, zakonzervované asfaltem a betonem se v hloubce převaluje, neviditelnými trhlinami vzlíná a vyhřezává na povrch pod nohy chodce, jenž kráčí jedním z těch lezavých večerů na počátku března, jako šli tehdy my z konečné osmnáctky od pankrácké vozovny.

Drželi jsme se za ruce a mlčeli. Já tu byl doma, i když považovat tuhle čtvrť za domov dalo odjakživa dost práce. Stánky pankrácké tržnice už byly přikryté plachtami, v přízemí Motokovu zářila výloha Tuzexu. Z výlezu stanice metra Mládežnická vyšli dva nebo tři lidé, které hned vstřebala tma. Minuli jsme okachličkovanou krychli obvodního výboru Strany a zapadli mezi družstevní baráky z třicátých let. Ještě tři bloky a budeme u mě; rodiče odjeli na víkend a mě nechali doma, uvěřivše slibu, že se budu učit.

„Nedáme si jedno?“ navrhl jsem, když jsme míjeli hospodu U Procházků. Podvědomě jsem oddaloval chvíli, kdy se ocitneme ve stísněné předsíni našeho bytu, poprvé spolu, s jediným, byť nevyřčeným záměrem. Jenže k prvnímu milování se nehodí ani tahle roční doba, ani Pankrác, a to byl možná důvod, proč jsem byl náhle nesvůj. A dát si spolu jedno – to jsme už uměli.

„Tak jo,“ přitakala ochotně Martina. Bylo zřejmé, že i ona potřebuje něco na povzbuzení. Vešli jsme do přetopeného lokálu. Přišlo mi zvláštní, že jsem tuhle putyku kousek od domova dosud nenavštívil. Kolem stolů s kostkovanými ubrusy sedělo pár štamgastů, kolem hlavy každý auru cigaretového kouře. Nikdo nezvedl oči, jen výčepní strčil beze slova pod pípu dva půllitry. Na dřevěném obložení byly v ekumenické symbióze rozvěšeny vlaječky všech pražských fotbalových klubů a na dveře zevnitř kdosi přišpendlil prostřední dvojstranu časopisu Stadion s fotkou Ládi Vízka. Stěnu mezi okny zdobila cedule z překližky s pájkou vypálenou ódou na pivo, nejspíš něco z Hrabala. Prostě čtyřka jak vyšitá.

Podíval jsem se na Martinu. Netvářila se, že by ji tohle prostředí nějak zvlášť odpuzovalo. Výčepní k nám přisunul půllitry s přetékající pěnou. No dobře, vypijeme si je na stojáka a vypadneme. Ale Martina ukázala na stůl v zadním rohu, kde se hrbila osamocená záda, a začala si odkládat. Pověsili jsme bundy na věšák vedle dveří, z pultu vzali své Braníky a zamířili k volným místům.

„Je tu volno?“ otázal jsem se zad v růžovomodrém pleteném svetru.

„Jo,“ odpověděl vyschlý alt. Sedli jsme si. Mastná hlava se zvedla od piva a nezúčastněně si nás prohlížela vypitýma očima zasazenýma do věnce vrásek, které jsem poznával: vždyť to je přeci Květa! Ženská, kterou jsem vloni potkával na dvoře nedalekého podniku ČKD Polovodiče během povinné výrobní praxe, při níž jsme coby gymnazisté měli přičichnout k manuální práci, a přičichli jsme k flákání. Podivínka neurčitého věku, ale jistě přes padesát, jejíž pracovní náplní bylo převážet na káře materiál do dílen a odpad z dílen, zametat dvůr, vařit v plecháčku s ponornou spirálou kafe zámečníkům a údržbářům, nosit jim tajně pivo, zkrátka starat se o profese v elektrotechnickém závodě podřadné, pro jejichž činnost nezbylo místo v hlavní budově, ale živořily v přístavcích směrem k magistrále. Ženská, která měla zálibu v předpovídání budoucnosti a z důvěřivců si utahovala bizarním způsobem věštění. To prý se naučila, když bydlela v Michli u cikánů, říkal tehdy ještěrkář Šnobl. A taky říkal, že měla za svobodna syna, z nějž se stal kriminálník.

„Ahoj Květo,“ vypadlo ze mě. Květě se tykalo.

„Nazdar,“ odvětila, aniž se podivila, že ji znám, ačkoli se nezdálo, že poznává ona mě.

„Květa je taková duše Janečkárny,“ objasnil jsem Martině a vysvětlil, co je to Janečkárna. Tak se dnešním Polovodičům říkalo před znárodněním, kdy se tu ve světoznámé fabrice, původně zbrojovce vyráběly motocykly JAWA. Mezi místními tohle označení přežilo i čtyřicet let budování socialismu. „Za mlada dělala Květa šatnářku v divadle ABC,“ pokračoval jsem v seznamování, „kde prej poznala Wericha a Horníčka, ráda o tom vypráví. A umí věštit. Má takovou svoji neotřelou metodu, viď, Květo?“

Květa neodpověděla a přihodila vajgl na hromádku v popelníku.

„To vážně umíte?“ obrátila se k ní obdivně Martina. Tyhle nesmysly jako horoskopy, vykládání karet, vyvolávání duchů a další blbiny, jak jsem během naší měsíční známosti stačil zjistit, Martinu velice vzrušovaly. Nevymlouval jsem jí to. Její „něco na tom je“ jsem přecházel chápavým přikývnutím. Proč se taky přít s holkou o neuchopitelné jevy, visí-li ve vzduchu příslib něčeho velmi tělesného.

„No jo, mám takovej dar,“ probral Květu z ospalosti Martinin nepředstíraný zájem. Litoval jsem, že jsem o tom vůbec začal, ale nemohl jsem si pomoct: už tehdy v Janečkárně mě její triky iritovaly natolik, že zatímco ostatní s otevřenou hubou čuměli na její „umění“, já si z ní utahoval. Ale všichni se stavěli na její stranu: kdo se vzpíral materialistickému pojetí světa, byl automaticky za hrdinu a rozum šel stranou.

„Tak se neupejpej, Květo,“ povzbudil jsem ji se špatně potlačovanou ironií. „Dobře si pamatuju, jak jsi Hofrichterovi vyvěštila zranění při bojovým výcviku,“ připomněl jsem její majstrštyk. „On si to přebral, jako že ho někdo sejme, až bude na jednou vojně,“ vysvětloval jsem Martině, „a hned začal vymejšlet, na co by uhrál modrou knížku. Jenže druhej den mu Kolouch rozseknul hlavu hvězdicí.“

Byla to pravda: abychom se nikomu nemotali pod nohy, nechali nás na dvoře u svěráku kutit si, co jsme chtěli. A tak jsme z ocelového plátu vyřezali vrhací hvězdice, s nimiž jsme si hodlali hrát na asijské bojovníky, které jsme tak obdivovali na videokazetách, co nám pouštěl Hofrichter na přehrávači svých rodičů. (Filmy pro dospělé, které nám pouštěl taky, jsme bohužel zatím napodobovat nemohli.) Hvězdicím jsme na brusce naostřili hrany a hroty a zasekávali je do stěny kůlny, na niž jsme křídou nakreslili terč. Ke konci výrobní praxe jsme již dosáhli značné zručnosti. Tedy až na Koloucha, kterému jen Květa namlouvala, že má k vrhání zvláštní nadání. No a zrovna když si o polední pauze piloval svou dovednost a snažil se neminout terč, zpoza rohu vylezl Hofrichter, jejž Květa poslala do kiosku pro cigarety. Než se nadál, Kolouchova hvězdice mu rozsekla kůži ve kštici na temeni, což byla při té smůle vlastně neuvěřitelná klika. Kolouch se pitomě smál, zasažený Hofi kupodivu taky, i když z něj crčela krev. Květa dala oběma loknout vodky, kterou pak nalila na hadr a vytřela Hofimu ránu. Bylo to jistě na pár štychů, ale všichni jsme se zalekli a svorně usoudili, že jít k doktorovi by bylo koledování si o průser, přičemž kontrola bezpečnosti práce by byl z našeho pohledu asi ten nejmenší malér. Květa triumfovala: předpovědění tohohle incidentu potvrdilo její věhlas coby Pýthie. Marně jsem se pokoušel spolužákům vysvětlit, že o žádné nadpřirozeno nešlo ani omylem, ale že to celé Květa zrežírovala svým hecováním Koloucha, jemuž pak přímo do rány nastrčila Hofiho. Jenže kamarádi se shodli, že vymýšlím nesmyslné konstrukce, protože jsem zaujatý hmotař, a Květa mi předpověděla nudný život.

„A mohla byste věštit i mně?“ vyhrkla Martina. Květa dělala, že se rozmýšlí. Objednal jsem třikrát zelenou, abychom už to měli za sebou.

„Počkej, Martino, ty ale ještě nevíš, z čeho Květa věští,“ uvědomil jsem si choulostivost situace.

„A z čeho věští?“

Naklonil jsem se k ní a pošeptal jí to. Zrudla.

„O tomhle jsem teda ještě neslyšela, ale proč ne,“ řekla tiše, trochu se odsadila a ruka jí zmizela pod stolem. Divně se zatvářila, pak jí ve tváři cuklo, vytáhla ruku a mezi palcem a prostředníkem svírala do spirály stočený chloupek. Nebyl bych se nadál, že pubické ochlupení své dívky spatřím poprvé za těchto okolností.

Květa nastavila dlaň a Martina do ní upustila svůj úlovek. Myslel jsem, že bude černý, ale měl slámovou barvu. Na Květině dlani se chvěl jako pírko vylezlé ze sypku polštáře. Když si svůj chlup loni rval Hofrichter, byla to komedie, ale tohle byl ryzí surrealismus. Představil jsem si nahou Martinu se zlatavým klínem sebe doma a chtělo se mi mlátit čelem o stůl.

„No tak fajn, děvče, máš to mít,“ povzdychla si Květa, ale v očích jí hrálo. „Bude to takhle: potřebuju k tomu slyšet tvůj hlas, jeho melodii. Začneš povídat, cokoliv, dokud neřeknu, že to stačí. Aby bylo jasno: nejsem žádná vědma, jenom se potřebuju naladit na tvou vlnovou dýlku a tohle,“ pozvedla ruku s chloupkem, „bude taková naše anténa. Neboj, bude to spíš jako u psychologa. Ovšem pamatuj si: před budoucností neutečeš,“ dodala temně, čímž popřela své předchozí tvrzení, že se nepovažuje za vědmu. Bylo to vážně laciné představení.

„Nechceš radši jít?“ pokusil jsem se ještě zlomit Martinu, „copak fakt věříš tomuhle tyjátru?“ Podívala se na mě, jako bych ji chtěl připravit nejen o panenství, ale i o odhalení tajemství bytí.

Květa mi pokynula, abych se vzdálil, že tohle bude jen mezi nimi. Zavařil jsem si to sám, takže jsem vstal a přesunul k výčepu, kde jsem si nechal natočit další pivo. Pozoroval jsem, jak Květa upřeně civí do své dlaně, hypnotizuje Martinin chloupek a ladí tu správnou frekvenci. Martina naproti ní otevírala pusu, v hospodském šumu jsem pochopitelně nemohl slyšet nic z toho, co říkala, ale bylo to určitě něco jako: Je mi sedmnáct, rodiče mám rozvedený, za rok budu maturovat na ekonomce, pak bych ráda na vejšku, jezdím na vandry a hraju na kytaru, mám ráda modrou barvu a tancování, potkali jsme se v lednu na plese… Ano, zcela jistě odvyprávěla své tuctové curriculum vitae folkové princezny ze sídliště, jelikož přílišnou fantazií navzdory svému zájmu o tajemno neoplývala. Pivo jsem vyhltnul téměř na ex a poručil si další. Kristepane! Že si tahle stydlivá holka jen tak na veřejnosti sáhne do kalhotek, kam moji ruku dosud nepustila, bych v životě neřekl. Dráždilo mě to a dohánělo k žárlivosti.

Konečně se Květa otočila směrem ke mně a já pochopil, že je dověštěno. Vzal jsem nedopitý půllitr a vrátil se ke stolu. Martina se tvářila, jako by jí uletěly včely, a Květa ji konejšivě hladila po ruce. Kam zmizel chloupek, jsem se nepátral, nejspíš ho odvál průvan z nedovřených dveří od záchodu.

„Tak co pravily Delfy?“ obrátil jsem se k Martině. Neopověděla, zvedla se a zamířila ke dveřím. Otočil jsem se ke Květě, ale ta jen pokrčila rameny. Dohnal jsem Martinu, u výčepu rychle zaplatil a vypadli jsme ven. Zřejmě jí došlo, co je Květa zač. A nejspíš už se nemůže dočkat, až bude u mě. Ale když jsem ji chtěl chytit kolem pasu, odstrčila mě.

„Co je?“

„Nic,“ odsekla. Podruhé se už neodtáhla, ale přesto jsem cítil, že je něco špatně. Došli jsme mlčky před náš vchod a já vyndal klíče, i přes vypitá tři piva a jednu zelenou se mi nervozitou třásla ruka.

„Já radši půjdu,“ řekla nečekaně Martina.

„Co blbneš, stalo se něco?“ zastoupil jsem jí cestu. Měla skloněnou hlavu a jí si všiml, že má v očích slzy.

„Ublížil jsem ti snad nějak?“ Mlčela.

„Dobře,“ začal jsem si sypat popel na hlavu, „neměli jsme do tý hospody lézt, nevěděl jsem, jak to tam vypadá. Ale zase sis popovídala se zajímavou ženskou, ne?“ snažil jsem se to urovnat.

„Víš, co mi řekla?“ vzlykla. „Že ten, se kterým se vyspím poprvé, mi zničí život.“

„Cože? Tohle ti řekla? Ježiš, můj život má bejt podle ní zas nudnej, a je snad? Je to mstivá čůza, která se akorát do všech montuje, přece nemůžeš bejt tak důvěřivá!“

„Máš pravdu, to bych teda neměla, protože tobě jde opravdu jenom o to jedno. Abys věděl, jsem jí vděčná, že mi otevřela oči. Pusť mě,“ vytrhla se mi a skoro se rozběhla pryč. Mohl jsem ji snadno dohnat, přemlouvat, dokazovat, že to tak není – i když bylo –, nebo ji aspoň doprovodit k metru a doufat, že se to do příště srovná, ale ovládl mě vztek. Prásknul jsem klíči o chodník a díval se, jak se v šeru zmenšuje, až skoro neviditelná zmizela za rohem.

Pak jsem vyrazil já. U Procházků jsem byl za tři minuty. Rozkopl jsem dveře a vpadnul do lokálu. Málem jsem to tu nepoznal – jako by to byla jiná hospoda. Za tu chvíli se zde odehrála nějaká zvláštní proměna: místo zamlklých pivních strejců tu náhle seděla tlupa překřikujících se goril, reproduktory blily italské disko hity, v rohu bíle blikala televize, kterou stejně nikdo nesledoval. Květa tancovala vzadu s jakýmsi vyzáblým dědkem ploužák.

Poručil jsem si panáka, počkal až se posadí a postavil se nad ni. Když jsem uviděl zblízka ten její ksicht, ztratil jsem zbytek sebekontroly. „Proč jsi to udělala? Pobavila ses dobře? To mi jako teďka vracíš, že jsem ti vloni nenalítnul na ty tvý podfuky? Já myslel, že se na mě ani nepamatuješ, a ty takhle, mrcho hnusná. Víš co předpovídám já tobě? Že se uchlastáš k smrti,“ řval jsem na ni. Ve všeobjímajícím rámusu to nevzbudilo žádnou pozornost.

Ani Květa nereagovala. Jako bych byl obláček kouře. Dopotácel se k nám jakýsi tlouštík, co seděl ob dva stoly. „Květo, ukaž kozy!“ štěknul a hodil před ní na ubrus bůra. Ostatní se přidali a začali skandovat: „Květo, ukaž kozy!“ Na stole přistávaly další a další pětikoruny, objevily se i bankovky. Zjevně šlo o vystoupení, které se tu neodehrávalo poprvé. Květa se chvíli nechala pobízet, pak vstala, lascivně si vyhrnula svetr s rozepnula podprsenku. Vypadly dva zmačkané váčky a chlapi začali aplaudovat. Udělalo se mi nevolno a vykročil jsem ke dveřím, ale Květa mě prudce chytla za zápěstí, přitáhla k sobě a začala se chechtat: „Sáhni si mladej, sáhni si na pořádný cecky, když sis dneska neužil. Tyhle držel v ruce i Werich,“ potěžkala si v dlaních ty své svraštělé chudinky, „a klidně ti ukážu i prdel, tu valchoval Horníček, věštila jsem oběma, a za dvacku ti…“ Vytrhnul jsem se a prchal pryč z toho pekla, ale smích těch příšerných lidí mi chrastil v hlavě dál a dál, celou noc a celý víkend a pokaždé, když jsem tudy později šel.

Martina se se mnou sešla v pondělí po škole. Zkoušel jsem to vyžehlit, být vtipný i vnímavý, laskavý a pozorný, ale neodpustil jsem si říct jí, co se U Procházků ještě událo a jaký jsem potvoře Květě popřál konec. „Tohle vážně nemá cenu, už mi nevolej,“ utnula definitivně mé naděje. A protože bydlela až na Proseku, víc jsem o ní neslyšel. Ostatně netrvalo dlouho, a jiný páteční večer jsem s jinou holkou vykonal to, co bylo Květou předtím zmařeno, čímž Martina nadobro přišla o roli, již v mém životě odmítla sehrát.

Vlastně jsem na ni úplně zapomněl. Až nedávno mě během předvánočních trhů přilákal stánek, odkud se linula jakási orientální vůně. Tyhle vonné tyčinky nemusím, vždycky mě po nich bolí hlava, ale v mrazivém podvečeru to bylo příjemné a hřejivé. Sortimentem stánku byl obvyklý esoterický mišmaš: čajíčky, svíčičky, barevné kameny, pletené náramky, lněné kabely s vyšívanými ornamenty, sáčky s bylinkami, z cédéčka zněly nějaké mantry či co. Pak jsem si všiml stánkařky, ženské mého věku, trochu oplácané, ale pohledné. Prohlížela si mě víc, než si prodavačky obvykle zákazníky prohlížejí. No a pak mi to secvaklo.

„Martina?“ vypravil jsem ze sebe.

Přikývla. Měla tam stoleček, uvařila mi jeden z těch čajů, byl vážně dobrý, prý s kardamomem. Když jsem jí řekl něco o sobě, zeptal jsem se, jak to po našem rozchodu bylo s ní. Byla stručná. Prý se v létě na táboře zamilovala do jednoho vedoucího. Byl ženatý, měl děti, scházeli se i po prázdninách, tajili to. Když maturovala, byla v šestém měsíci. Otce neuvedla. Na vejšku pochopitelně nešla, zůstala sama s dítětem. Synovi je dnes pětadvacet a je kytaristou.

„Krucinál, takže ona měla nakonec pravdu!“ vypravil jsem ze sebe.

„Kdo?“

„No ta ženská, jak ti tenkrát věštila, Květa – že ti tvůj první zničí život, ti přece nabulíkovala. Pamatuješ, ne, dost tě to vzalo?“

„Pamatuju. Tak ta teda pravdu fakt neměla.“

„Jak to? On nebyl první??“

„Byl,“ usmála se a pročísla si rukou vlasy, moc jí to slušelo. „Jenže, víš, já svůj život nepokládám za zničenej,“ řekla sebejistě.

„Tak to já svůj za nudnej taky ne,“ zalhal jsem.

„A víš něco o tý Květě?“

Byl bych raději nevěděl, ale pankrácké tamtamy mě dostihly. „Uchlastala se.“

„Před budoucností neutečeš,“ pronesla temně Martina.

Rozesmáli jsme se a nešlo to zastavit. A toho čaje jsem si koupil půl kila.



Diskuse


P. Princ
7:16
15.3.2015

P. Kersch
22:34
14.3.2015

P. Princ
7:19
15.3.2015

Z. Rychlý
17:53
14.3.2015

S. Rehulka
14:24
14.3.2015

P. Khail
11:40
14.3.2015

T. Vodvářka
9:17
14.3.2015

počet příspěvků: 7, poslední 15.3.2015 07:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.