18.4.2024 | Svátek má Valérie


POVÍDKA: Kuna to přepískla

29.7.2016

Na jaře jsem tam zajel jen jednou, bylo to počátkem května. Trochu jsem se styděl a v duchu se omlouval té naší prkenné chatičce v doubravách nad Sázavou, že jsem ji nenavštívil již dříve. Ale pracovně hodně cestuji a holky si čas nenašly. Tak mi nezbylo, než tam zajet sám, byť na jeden den. Po zimě jsem ji pozotvíral, vyvětral, vycídil, počasí té práci přálo. Nalezl a uklidil jsem pozůstatky po zimování rejsků, nějak se jim letos zalíbilo v uhláku pod kamny.

Vím, že jsou to rejskové. Jednoho jsem kdysi načapal v dřeváku, když jsem časně ráno musel na latrínu. Vyklepal jsem ho z pantofle ven a on mě málem kousl, drzoun. Seděl jsem si pak v budce, pyžamo u kotníků, pokuřoval, dveře otevřené, hleděl jsem přes pastvinu na východ slunce, když tu se zčista jasna, sotva dva metry přede mnou, vynořil z křoví muflon s takhle velkými zatočenými rohy, a upřeně na mne zíral. Říkal jsem mu: hochu, buď rozumný, nejsme v rovném postavení, jsem tu bezmocný jak malé děcko. A v duchu jsem volal na pomoc toho rejska, jestli by jako nezašustil v listí a neodvedl pozornost toho zvířete. Uražený rejsek se nedostavil, ale muflon rozum měl a důstojně odkráčel dorazit se na pastvinu, než příroda ožije.

Plch se letos choval slušně. Ochutnal dvě polévky v sáčku, pytlík čaje Earl Grey, ohlodal dvě svíčky, dopil rum (ale možná tam byla ještě v listopadu moje starší dcera...? Už si přesně nevzpomínám) a pak si vyčistil hlodáky mým mýdlem. Na záchod chodil do umývadla, tak alespoň něčemu se za ta léta, co tam s námi bydlí, naučil.

Nemám ho rád. Spíše bych měl říct jí. Tedy plšici. Bydlí ve stropě nad světnicí, který je zároveň podlahou podkrovní místnosti, kde přespáváme. Vyžírá ten strop-podlahu zevnitř. Neuznává rodinný život. Zjara si tam natáhne plcha, vyvede mladé, předloni tři, a samce pak vyžene do kůlny, kde musí, chudák, zimovat sám jen ve starém slamníku. Onehdy, když jsme v chatičce slavili Silvestra, jsem ho probudil, když jsem nabíral dříví do kamen. Seděl na trámu a koukal tak smutně, že jsem mu tam přinesl patku tvrdého chleba. Kam odešel na jaře, netuším.

To plšice je jiné nátury. V chatce je jako doma. V noci se probere k neuvěřitelné činorodosti. Pobíhá po podkroví, jako bychom tam nebyli. Hraje si s kdečím, co jsme tam zanechali: s odřezky z prkýnek, nářadím, hrníčkem a lžičkou od čaje, líbí se jí, jak to cinká. Když na ni posvítím baterkou, načapám ji visící na trámku hlavou dolů, kouká na mne svýma krásnýma, velkýma očima a čeká, co bude. Když po ní hodím keckou, šupne k podlaze, přeběhne ke komínu a po svých plších stezkách slaní dolů do světnice, kde se náš pejsek Sára pak může zjevit, štěkajíc, hrabajíc, pobíhajíc a čenichajíc, leč marně, plšici nechytíc. Konec konců, je to pastevec, ne norník. Pak kňourá, že tam dole sama nebude, a chce k nám nahoru, což ale nejde, protože do podkroví se leze po žebříku, Sára má přes dvacet kilo, a tak někdo z momentálních obyvatel, nejčastěji já, musí dolů za Sárou a sdílejíce společné lože dospíme rána. Tedy – pokud se plšice touto vylomeninou dostatečně unavila. V opačném případě nedospíme nic.

Jelikož je plch tvor chráněný zákonem, nemohu jej vyhubit. Mně nevadí, že je chráněn. Vadí mi, že mu to někdo řekl, protože se tak chová. Zkusil jsem squeez-out. Renovovali jsme vnitřek chaloupky. Vzpomínám si, že naše letní činorodost plcha probudila už ve dvě odpoledne a šel se podívat, co tam vyvádíme. Tesař, který mi s prací pomáhal, zůstal štronzo uprostřed místnosti s dvěma prkny na rameni a hleděl zvířátku z oka do oka, neb toto sedělo, jak jeho zvykem, hlavou dolů na ruční pilce, která byla zavěšena na stěně nad kamny. A tak jsme obrousili prkna, natřeli ochranným nátěrem na dřevo, obnovili strop, zakryli možné přístupy do doupátka, a také vše natřeli, snad ta trocha chemie a smradu plcha vyžene. Následující zimu, pravda, k žádným ztrátám na potravinách ani na rumu nedošlo. I domníval jsem se, že plšice zimuje u sousedů. Ale vítězství bylo jen chvilkové, jedné noci následujícího jara nás přesvědčila, je zpět, zdráva a vesela, a zřejmě už zase ne sama.

Předloni se nám ve sklípku uhnízdil párek mloků. Tito nádherní, žlutě skvrnití ještěři, které jsem obvykle vídával za ranního rozbřesku na skalce mezi šutry a kořeny mladého doubku, sem zřejmě zabloudili po trubce vodovodu a šero a stálou, relativně nízkou teplotu sklípku uznali za vhodnou k přezimování. Jen jednou jsem je mohl ukázat ženě a vnoučatům. To bylo tenkrát, když se nestihli vrátit pod kořeny doubku (ti mloci) a čekali špatně ukrytí mezi kameny celý den na večerní soumrak, až budou moci domů. Tentokrát tedy podřimovali ve sklípku a všichni jsme si je mohli prohlédnout. V únoru jsem je zkontroloval. Dospávali zimu mezi vodovodní trubkou a skalnatým výčnělkem, takže jsem jim neviděl do tváří, ale zpod skály čouhaly čtyři žlutoflekaté ocásky. Tehdy mě poprvé napadlo, že když se vybírají pokuty za zabití chráněného tvora, zda bych nemohl obdržet dotaci za jeho rozmnožení?

Ale tentokrát jsem si řekl „dost!“ Navštívil jsem chatičku minulý víkend s přítelem Jirkou. Do sklípku, jenž byl naštěstí prázdný, měl uložit něco potravin. Otevřel poklop a oba jsme skoro omdleli tím smradem. Jiřík zkušeným pohledem venkovana prohlédl, že ty výkaly tam zanechala kuna. „Možná lasice, ale to by musel být kus. To byla skoro určitě kuna,“ pravil, když popadl dech. Sklípek jsme uklidili, vyčistili a vysypali chlorovým vápnem. Díru ve skále kolem vodovodní trubky jsme zacpali skelnou vatou. Druhý den ráno, po noční plší veselici, Jirka unaveným, nevyspalým hlasem podotkl, že má doma vzduchovku a krabičku diabolek, a slíbil, že to příště vezme s sebou. Nedá se nic dělat, milí chlupatí přátelé, ale civilizace musí v té naší chatičce opět zvítězit. Čeho je moc, toho je kuna. Safari plánujeme na půlku srpna. Ano, i na tebe, plšice!