16.7.2019 | Svátek má Luboš


POVÍDKA: Kosti

25.5.2011

„Hej, inženýre, pojď se podívat, odhrábli jsme nějaký kosti,“ vyrušilo myšlenkami nepřítomného Filipa halekání rozcuchané hlavy, vykloněné z kabiny bagru, odvážně balancujícího na hraně výkopu. Filip otráveně sledoval, jak bagrista vypíná motor a slézá se stupínku: asi čtyřicetiletý chlápek v sepraném tričku, s malou pleškou na temeni, soudě dle výrazu jeho tváře patrně domnívající se, že právě odkryl ostatky přinejmenším kněžny Libuše. Coby místní byl na tuhle práci najatý i se svým strojem, prý se to podniku vyplatí, jako by neměli vlastní lidi, ale tohle nakonec Filipovi může být už jedno. „Bude to asi nějakej skrčenec,“ houkl přes rameno bagrista, se zaujetím hledící do jámy. „Nebo zabitej z konce války, tady se to mlelo nejvíc z celý Prahy, o tom víš, inžo? Já čtu hodně tyhle válečný knížky, i ty dokumenty v neděli ráno sleduju.“

Filip zahodil dokouřenou cigaretu do bláta. Nesnáší tyhle typy, co hned každýmu potykaj a myslej si, že všechny zajímá jejich názor na stvoření světa. Přivolal bagristu mávnutím ruky k sobě: „Ty jsi prej zdejší, tak jestlipak víš, když jsi tak sečtělej, že támhle na věži Michelský vodárny, kterou projektoval Kotěra - ne, pro toho si dělat nemohl - seděl německej snajpr a kosil lidi ještě jedenáctýho května? A že támhle na statku Reitknechtka byl opěrnej bod povstalců, a když ho esesáci dobyli, postříleli všechny jeho obyvatele včetně dětí? A slyšel jsi o padesáti zmasakrovanejch civilistech ve sklepě v Úsobský ulici v Krči deset minut pěšky odsud? Jenže ti všichni maj svý místo na hřbitově a jméno na pomníčku, jak si jistě pamatuješ, jestli jsi bejval pionýr, takže pokud jsi vybagroval nějakou mrtvolu, bude to nanejvýš zlynčovanej Němčour, ale úplně nejspíš jsi našel chcíplou kočku, troubo.“

Bagristu Filipův výlev nevyvedl z míry a zašklebil se na postávající dělníky – varovali ho předem, že pan inženýr je konfliktní. Filip nebyl ve své kůži a vědělo se proč. Když prvního ráno vešel do Šnajdrovy kanceláře orazítkovat si něco k novému projektu, našel tam zabydlovat se mladého kravaťáka, kterého nedávno ředitel přijal, aniž komukoli sdělil proč. „To neumíte zaklepat?“ přivítal ho frajírek, zálibně se rozvalující na židli dávno přislíbené Filipovi, vyřizujícímu poslední roky za dosluhujícího Šnajdra veškerou agendu. „Stejně to tu po mě, Filípku, brzy vezmeš, to je na tuty,“ culil se kulaťoučký šéf Šnajdr pokaždé, když odpoledne odcházel s ředitelem na kurt. „Jo, a nezapoměň mi vypnout počítač a zamknout kancl,“ dodával obvykle a Filip nechápal, jak může takový strejda poskakovat po antuce za tenisákem.

„Snad si to, pane inženýre, neberete osobně,“ poplácal ředitel po zádech konsternovaného Filipa, který si šel za tepla ověřit, že se mu to jenom nezdá. „Potřebovali jsme (používal plurál pokaždé, když někoho podrazil) někoho neopotřebovaného, kdo se do toho pořádně zakousne, kdo má ten drajv, konkurence na nás tlačí, to snad víte, a na toho kluka jsou výborné reference. Inženýr Šnajdr byl také pro, na poradě jsme to vydiskutovali. No, a vy mu s tím, doufám, pomůžete, máte ty kontakty a praxi, ne?“

Tos uhodl, kreténe! Filip beze slova práskl dveřmi a za hodinu hodil ředitelově sekretářce, vlastně asistentce, na stůl papír s výpovědí.

„To je chlapský přístup, pane inženýre, a je to rozumné, my dva bysme se stejně neshodli, tohle je hlavně o lidech a o týmové práci a vy jste známý solitér. Než vám uplyne výpovědní doba, budete dohlížet na ty garáže v Michli, v pondělí se začne kopat, O.K.?“ sdělil mu nový nadřízený, ředitelův kůň, ani ne třicetiletý fracek MBA, chodící na stavbu ve značkových polobotkách, kvádru za dvacet litrů a s laptopem Apple v ruce.

Co se ovšem nevědělo, že víc, mnohem víc, než způsob, jak s ním v práci vymetli, užírá Filipa jiná věc, o které s nikým nemluvil, jako by ji mlčením mohl popřít – před měsícem od něj odešla manželka. Prý se jejich vztah vyprázdnil a udržují ho jen z pohodlnosti. Bože, takový kecy. Nejdřív si myslel, že ji to přejde, jenže brzy pochopil, že tentokrát to myslí smrtelně vážně. Hádali se kvůli každé pitomosti, to ano, věčně spolu nemluvili, budiž, ale s tím se přeci dá něco dělat a hlavně je to normální. Ženská bez dětí je jako prázdná miska, řekl jí ve vzteku a okamžitě toho zalitoval, ale důvod k rozchodu byl konečně na stole. Neúcta a pohrdání – to je horší než milenky, pronesla tiše a druhý den se odstěhovala do bytu po babičce, který nedávno zrekonstruovali, aby ho mohli pronajmout.

Když dnes ráno Filip zamířil od metra na nové staveniště, musel se bezděky usmát. Přesně tudy chodil coby kluk z domova na Pankráci - okolo Kotěrova vodojemu a podchodem pod Severojižní magistrálou na zarostlou stráň nad Michlí, kde dřív na místě zpustlých zahrad a sadů bujela džungle plná ptáků, ježků a zdivočelých koček. Svahu se říkalo Reitknechtka, stejně jako sousedící usedlosti na výspě pankrácké pláně, kterou povstalci v květnu 1945 neuhájili a jejíž střechu právě spatřil na horizontu. Později se na vratech statku objevil nápis Sběrné suroviny a na dvoře se začaly kupit vraky vysloužilých strojů, vykuchané motory, traverzy, sudy s ložisky, šrouby a kramlemi a jiné harampádí. Na váhu v přístavku házeli coby školáci motouzem ovázané balíky Rudého práva, výkupní cena padesátník za kilo.

Podivil se, že statek ještě nezmizel, tak jako všechno okolo. Hned po šichtě tam zajde na obhlídku, usmyslel si, když se blížil k podchodu. Vzápětí ho napadlo, že je na tom asi vážně dost mizerně, když ho to najednou láká zpátky do míst, kde se proháněl v plátěnkách a teplácích a kam by možná už ani netrefil, kdyby ho náhodou zrovna sem neposlali na podřadnou práci, protože si nenechal nasrat na hlavu. No a? Někdy je v hajzlu každej, sám před sebou hrát divadýlko nebude.

Mezi ústím podchodu a stárnoucími paneláky zůstalo jediné nezastavěné místo, které za týden vybagrují a do zimy tu vyrostou čtyřpodlažní garáže.

„Hele, chlapci, dejte si sváču, pak ty vaše hnáty zkouknu,“ zakřičel na bagristu a tři Ukrajince, kteří ještě pořád stáli okolo výkopu jako pozůstalí nad rakví a čekali na inženýrovo rozhodnutí, co dál. Ne, tady se už honit nebude. Prej někoho neopotřebovanýho, kterej se do toho zakousne, kdo má drajv, vy mu s tím jistě pomůžete… Kristepane, čí synáček to asi je? Jistě někoho z tenisu. Nebo z magistrátu, to nejspíš, zakázky od města firmu vždycky živily, v tomhle umí ředitel plavat jako štika v rybníce.

Filip se posadil na schůdky stavební buňky, stejně se někde zasekla tatrovka odvážející zeminu. Vyklepal z krabičky další camelku a cvakl zapalovačem – po mnohaleté pauze, přestal kvůli ženě, se vrátil k cigaretám. Nejdřív mu nechutnaly, ale přinutil se, a teď už to jde úplně samo. K osobní krizi cigára a chlast patří. Kouří v práci, pije doma a v autě si pouští Nirvanu. Jenže ho to nijak nedobíjí, spíše vysává. Musí se dát dohromady, asi začne zase běhat.

Na Reitknechtku přestal chodit naráz na konci šesté třídy, krátce po objevu opuštěného sklípku na ovoce někde tady kousek pod magistrálou, a když si na to teď vzpomněl, lehce se mu sevřel žaludek. Sklípek měl vyvalenou zadní stěnu a Filipa s kamarády tehdy napadlo zkusit tudy prokopat chodbu. Donesli nářadí, hlínu vynášeli ve kbelíku a jako výdřeva jim posloužily trámky ze zahradní chatky poblíž. Jenže kamarády rytí v pokleku brzy přestalo bavit. Když se sem Filip za čas vydal sám, zjistil, že do jejich úkrytu chodí ještě někdo jiný. Schoval se v křoví naproti a po dvouhodinovém čekání zahlédl stezkou od Michle přicházet cizího kluka. Rvačka neměla vítěze, tak si podali ruce a začalo zvláštní přátelství, které nemělo dlouho trvat.

Rozhodli se, že v hloubení katakomb, jak tunelu začali říkat, budou pokračovat spolu. Tony, tak se kudrnatý Michelák nechal oslovovat, tvrdil, že utekl a potřebuje tu přespávat. Nebyla to pravda, stejně jako spousta věcí, které Filipovi navykládal, ale jiné ho zas naučil: házet nožem, hrát mariáš, ubalit cigaretu, vyrobit výbušninu z patron do poplašňáku a spořiče tabáku. Ze skládky natahali do chodby prkna a matrace, na kterých pak při svíčce psali deník. Jednou vzal Tony Filipa k nim domů, což byla přízemní barabizna na břehu Botiče. Filipovi se otevřel jiný svět - takhle nějak se asi žilo v dělnických koloniích před válkou: jedna místnost, pumpa na dvoře, lavor, necky, valcha. Matka na noční v pekárně, otec ve výčepu, rozvinutý socialismus...

„Tak co bude, inžo?“ uslyšel z dálky, ale všechny ty náhle se z paměti samovolně vynořující detaily mu nedovolily zvednout se a jít udělat, co se po něm žádá. Pozapomenutá epizoda z dětství nabrala před jeho vnitřním zrakem spád precizně sestříhaného klipu a směřovala ke konci, kterého se začínal děsit.

Uběhly dva měsíce, červen propršel. Když jedno odpoledne v onom blaženém týdnu, kdy se ve škole už jen vracejí učebnice a fasují nové, dorazil Filip ke katakombám, byla čelní zídka sklípku vytlačena dopředu sesutým promáčeným svahem a zem nad chodbou byla vkleslá. Vystrašený Filip obcházel kolem, volal Tonyho a pak spatřil v trávě před rozvaleným sklípkem jeho nůž. Nechal ho ležet a utekl. Odvahu vrátit se k propadlému tunelu už nenašel a dostal strach komukoli se svěřit. Poslední den školy se doslechl, že v Michli hledají ztraceného kluka.

První dny prázdnin Filip špatně usínal, představoval si, jak ho vyslýchají esenbáci, jak ho opilý Tonyho otec tluče kabelem, jako mlátíval svého syna, ale přes léto výčitky slábly, a když napřesrok divočina za Severojižní magistrálou zmizela pod panelovým sídlištěm, jakoby se bylo nikdy nic nestalo. Filip Tonyho nadobro vytěsnil z paměti. Před zkouškami na řidičák se maturant Filip znovu ocitl na statku Reitknechtka, kde měla autoškola v té době výcvikové středisko s trenažérem. Na nepříjemnou příhodu ze šesté třídy už ani nepomyslel. A i kdyby, určitě by byl dospěl k závěru, že tenkrát jen propadl panice, a Tony, nebo jak si ten sígr říkal, s největší pravděpodobností někde spokojeně žije, vyučený bůhví čím.

Filip vstal a došel k okraji výkopu. Na protější straně čněla ze země lidská kostra napůl odhráblá lžící bagru, jehož hydraulické rameno trčelo nad jámou jako břevno žluté šibenice. Lebka a horní část hrudníku byly odkryty, stejně jako nohy, uprostřed zbytků těla ještě ležela vrstva hlíny. Filip si uvědomil, že kostra je nápadně malá – to nejsou ostatky dospělého člověka. Zvedl hlavu směrem k podchodu pod magistrálou. Terén se změnil, okolí je zastavěné, ale úhel pohledu odsud je stejný. Stejný, jako když se kdysi dívali s Tonym z plácku před sklípkem, jestli sem někdo nezvaný nejde. Bylo to zcela jistě tady. Tady, kde leží poloodkrytá dětská kostra.

„Není ti nic, inžo, seš jako stěna? Vždyť to jsou jenom starý kosti, prober se,“ třásl jím bagrista a pohotově mu podával placatici vodky, kterou měl schovanou pod sedadlem v kabině, ale Filip nereagoval. „Když jsem jednou bagroval nájezd na dálnici, narazili jsme na keltský pohřebiště, byly tam i nějaký meče a ozdoby a tak, a stavbyvedoucí, jak to uviděl, řekl, ať to hned zase zahrneme a držíme hubu. Nájezd jsme udělali o sto metrů dál a bylo ticho po pěšině. Jak se v tom začnou vrtat archeologové, tak je vymalováno, to mi věř, to se sakra prodraží.“

Filip bagristovy báchorky neposlouchal, hučelo mu v hlavě a třásla se mu kolena. Promrhané manželství, bezdětnost, vědomí vlastní zbytečnosti, všechny úzkosti a prohry poslední doby se v ten okamžik vtělily do kostry chlapce zanechaného kamarádem bez pomoci, udušeného v závalu hlíny. Temné klukovské tajemství zasuté do podvědomí, překryté nánosy let, tu na něj civí očními důlky plnými ornice a říká mu – ty hajzle, tys mě tu nechal, nikomu jsi nic neřekl, nic jsi neudělal. Já tu shnil a ty vedeš posranej život.

Filip se vzpamatoval, vytáhl telefon a zavolal kriminálku. „Pro dnešek máte padla,“ poslal chlapy pryč, sedl si na betonovou skruž opodál a zaryl nehty do spánků. Kurva, proč? Náhody nejsou, člověk neuteče, ďábel má čas, tak to je. Mechanicky zalovil v kapse, krabička s velbloudem byla prázdná, zmačkal ji a zahodil pod sebe.

Policajti dorazili za půl hodiny, natáhli kolem výkopu igelitové pásy a začali nález fotografovat. Zítra přijdou archeologové a když usoudí, že to není pro ně, skončí kostra na soudním, tak to řekl kapitán.

Filip šel dolů sídlištěm a cítil, jak se zaplétá se do šlahounů ostružin, zakopává o spadlé ploty a rezavé hřebíky mu rozdírají kůži, v prosklených vchodech viděl siluety zplanělých jabloní a stíny nahnutých kůlen. Každý byl vyhnán ze zahrady, každý je Kainův potomek. Pod ulicí teče šedohnědý Botič, přes křižovatku drnčí jedenáctka na Spořilov. Kde stál ten domek s dvorkem a pumpou? Ten už nikdy nenajde.

Doma si lehl a oblečený, jak přišel ze stavby, usnul. Probudil se uprostřed noci, a když se zorientoval, vytočil číslo do práce. Na záznamník sekretářky nahrál vzkaz, že si bere do pátku dovolenou a nebude dostupný ani na mobilu. Převaloval se v posteli a připadalo mu, že se jeho mozek zasekl, zaviroval, nasákl hnusným kalem ze dna stoky, nabobtnal a roztahuje lebeční švy jako vzpříčený plod matčino lůno. Bylo nad ránem, do umyvadla plival nasládlou zubní pastu a ze zrcadla se mu vysmíval Avar s držkou plnou syrového masa.

Po sprše a kafi se vzchopil a přinutil se jít si zaběhat. Klusal po asfaltovém chodníku lesoparku a s uspokojením flagelanta přemáhal bolest netrénovaných svalů i řezání v plicích, dalšími a dalšími koly trýznil své tělo, jako by se mstil nepříteli, dokud nepadl vysílením do vlhkého jehličí pod modříny. A zatímco lapal po dechu a pot z jeho pórů se mísil s potem lesní půdy, dospěl k rozhodnutí, že jednou, až na to dojde, nebude chtít spálit a rozprášit, ale zakopat, vsáknout se do země, mrtvolný jed i výživný substrát, a kosti, kosti trpělivě vyčkávající, až je někdo někdy objeví a podrobí analýze.

S námahou se postavil a opřel hlavou o hrubý kmen, až se mu na čelo se nalepily šupinky kůry. Musí zajít za manželkou. Ano, tou pořád ještě je, déle to odkládat nebude.

Praha navečer, nervózní řidiči a vysoké nebe, dole si odemkl, u bytu zazvonil. Otevřela překvapená, s osuškou přes prsa a mokrými vlasy vonícími šamponem, jemné chmýří na předloktích se jí lesklo drobounkými kapkami vody a její úzká chodidla po sobě zanechala na podlaze předsíně malé loužičky, odrážející pozdní světlo z okna nade dveřmi. Zatoužil po ní tak mocně, že musel zadržet dech, aby ovládl nájezdníka v sobě. Podal jí modré kosatce koupené u metra, takové jí vždycky nosil na usmířenou, kalkul, který spolehlivě zabíral - pod plakátem s van Goghovými kosatci se první rok v jejím pokoji na koleji milovali snad ob den. Znejistěla, ale byla ráda, natolik ji znal, pozvala ho dál. Postavila na čaj, a zatímco se fénovala, vdechoval konejšivé a dráždivé aroma bytu své ženy, aroma, které se z jeho obydlí vytratilo, přesunulo sem a tolik mu schází. Když vyšla z koupelny, zeptal se, zda by s ním nešla někam na večeři. Neprotestovala, proč ne.

Rozpaky vyprchaly, brzy si povídali jako dva staří dobří známí, kteří se po letech sešli a mají si toho tolik co říct, ale o včerejšku nemluvil, přestože přišel s úmyslem vyzpovídat se, rozdělit se s ní o tu nesnesitelnou tíhu, nasadit jí uzdu soucitu a účasti, ochočit ji, nebo zatratit, protože Avar své kobylce raději prořízne krkavici, než by ji nechal svobodně běžet, ale mlčel, aby nepokazil to nenadálé souznění.

Z terasy restaurace pozorovali večerní frmol na nábřeží a nasvícené lodě na řece, bylo jim hezky, všechno se zdálo být stejné jako dřív, jako o hodně dřív. Přehodil jí svetr přes záda, vzal do dlaní její prsty, neuhnula, a omluvil se jí za všechno, prosil ji, aby mu odpustila, vždyť přeci ví, jak je prchlivý, to ty východní geny, aby s ním někam odjela, aby začali znovu, mohli by si koupit chalupu na Jizerce, pořídit si kola, mít psa, na zimu odletět do do Peru, to přeci tolik chtěla, zkrátka cokoli.

„Je pozdě, lásko,“ usmála se a znělo to jako stažení rolety po zavírací hodině. Jistě, je pozdě. Nemuselo by, ale je. Slíbil jí, že s rozvodem nebude dělat problémy. Pohladila ho po ruce a jemně se vysmekla, vypadala vyrovnaně. Byla krásná. Odjakživa a teď nejvíc.

Dovedl ji pěšky k domu a pak se vracel ulicemi centra plnými divných lidí, míjel obchody, které tu nebyly, když tudy naposledy šel, a až sem zavítá příště, opět tu nebudou, nepoznával své město a ono nepoznávalo jeho. Stejně ho to táhne jenom na jedno místo.

Sjel eskalátorem do podzemí a za deset minut vystoupil z metra na Pankráci, minul vodojem a prošel podchodem s navátými odpadky a graffiti na stěnách, až se ocitl u výkopu. Odemkl stavební buňku, vyštrachal v polici baterku a posvítil na rozbahněné dno. Policejní značení už bylo pryč, stejně jako kosti. Pochopitelně, pro archeology to nebylo. A bylo tu vůbec něco?

Doma sbalil pár věcí, které mu narychlo přišly pod ruku, hodil do auta spacák a za svítání vyrazil po dálnici na jih. Řídil rád a nic lepšího ho nenapadlo, čas měřil ubývajícím benzínem a počtem přehraných cédéček. Před setměním dojel k prázdnému pobřeží, bylo po sezóně. Svlékl se, položil tělo do studeného přílivu a jak jím s větrem sílíci vlny pohazovaly, intenzivně zatoužil s mořem splynout. Solný roztok a shluk bílkovin, nic víc člověk stejně není.

Na pláži doutnal oheň z vyplavených větví, vybělené a omleté pískem vypadaly jako lidské kosti. Filip ležel na zádech a hledal Sírius. „Až budeš beze mě, Psí hvězda tě pohlídá,“ šeptala mu ve dvaceti na stejném místě. Astrální řečičky zamilovaný holky, srpnová lovestory, stopem domů a někdy si zavoláme.

Zavolali si ještě ten den.

„To je fajn, inženýre, že jsi zpátky. Pobíhalo tu místo tebe nějaký ucho v kvádru a lakýrkách a kvůli každý kravině půl hodiny telefonovalo,“ přivítal v pondělí Filipa bagrista, dočišťující základ garáží. „Slyšel jsem, že tu končíš, ale to já nakonec taky, dokopáno jest,“ pokračoval hlučně, když zastavil motor, seskočil na zem a povytáhl si kalhoty.

„A to víš, inžo, jak to dopadlo s tou kostrou? Žádnej skopčák, ani skrčenec, kdepak. Ženská, pod zemí tak sto let, stará dvacet až třicet roků, už rodila, to oni poznaj, sto padesát cenťáků vejšky, tehdy norma, a díra zezadu v hlavě od ostrýho předmětu, jasnej mord. Prej nedaleko bejval za Rakouska bordel, odkud mizely holky, povídal jednou děda, když jsem byl malej, takže bych se vsadil, že to byla nějaká taková chudinka, jako dneska ty Bulharky v Teplicích nebo kde, bílý maso, pěknej humus,“ zatlemil se bagrista a zašmátral v kapse. „Nedáš si cígo?“

„Ne, já vlastně nekouřim, díky,“ chtěl říct Filip, ale hlas mu vypověděl poslušnost, a tak jen zavrtěl hlavou a podíval se k nebi.

Stáli na okraji výkopu, přivírali oči před poledním sluncem a poslouchali auta projíždějící nad nimi po magistrále. „Máš děti, inžo?“ „Nemám. Chtěli jsme, ale nešlo to. Teď jsem o ženu přišel, nechala mě, byl jsem na ní hnusnej. A ty?“ „No já mám čtyři sviště se dvěma babama, takže se musím pěkně ohánět. Ale nestěžuju si, línej nejsem.“

„Mimochodem, inžo,“ otočil bagrista dohněda opálenou tvář s živýma příjemnýma očima k Filipovi, „když jsi tu nebyl, přemejšlel jsem, jestli my dva už jsme spolu někdy dřív nedělali, tvůj ksicht je mi totiž dost povědomej.“ „Tak s tím ti nepomůžu, bohužel na lidi nemám paměť. Ale to nevadí, na jedno rezavý můžem zajít i tak, když je hotovo, ne? A neříkej mi pořád inžo, já jsem Filip.“

„No to můžem,“ podal mu bagrista rozpraskanou tlapu. „Já jsem Tony.“



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Šimek
5:36
26.5.2011

O. Roldán
23:02
25.5.2011

J. Terlecká
21:12
25.5.2011

D. Krajíček
13:02
25.5.2011

H. Faltejsek
12:50
25.5.2011

V. Kolman
10:36
25.5.2011

P. Janoušek
8:56
25.5.2011

J. Hejna
8:39
25.5.2011

J. Novak
7:41
25.5.2011

P. Krasny
2:12
25.5.2011

počet příspěvků: 10, poslední 26.5.2011 05:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.