Je celkem přirozené, že dálnice povede podél Odry. Prastará cesta Moravská brána zde přechází do roviny známé jako Oderský úval. Ostatně i železnice je zde od 1. května 1847 (Severní dráha císaře Ferdinanda) a z roku 1847 pochází i původní, nedávno renovovaná budova svinovského nádraží.

Krajina u rybníku Dymač spolu se zástavbou z konce 19. století vytvořila v prostoru mezi železnicí a Odrou zvláštní panorama – ostrůvek uprostřed vodní plochy, mlýn s přilehlými budovami a starým náhonem, hostinec u mlýna a budova lihovaru ve stylu gotického hradu.

Projížděje odpoledne Rudnou zpět, neodolal jsem, sjel dolů do Svinova a zamířil přes přejezd k mlýnu. Mlýn chátral již řadu let a nevypadal pěkně. Přesto mne k němu něco poutalo. Sem do mlýna přišel s manželkou Terezií a pěti dětmi na sklonku rakousko-uherské monarchie můj pradědeček Josef Denk (nar. 1870), rodák z Hennersdorfu u Vídně a mlynář v Oberlanzendorf bei Schwechat, aby se zde se svou rodinou usadil, získal domovské právo, pracoval jako Obermüller (stárek) a roku 1935 zde zemřel. Jeho syn Otto, můj dědeček, mi tady vyprávěl příběhy z mlynářského prostředí. Rybník s ostrůvkem uprostřed a starý náhon předcházejícího vodního mlýna, který zde stál snad od 14. století, byly tím pravým místem pro strašidelné historky o vodnících a mlynářích, jimiž mne na procházkách dědeček Otto zahrnoval. Pohádkové příběhy z tajemného prostředí mlýnů vyprávěné znalcem mlynářského řemesla byly tak působivé, že jsem v útlém věku v existenci vodníků skálopevně věřil a ani za nic bych se sám nepřiblížil k náhonu nebo k břehu rybníka. Dědeček zemřel v roce 1977, avšak ještě v 80. letech mi samorostlý znalec místní historie pan Alfons Kudělka ze Svinova vyprávěl, že si z doby před válkou dobře pamatuje na mého pradědečka Josefa Denka, stárka svinovského mlýna, jak sedával před mlýnem, kouřil z dlouhé dýmky a nikdy se nenaučil dobře mluvit česky.

V posledních říjnových dnech roku 2004 se tak ocelové zuby strojů zakously do léta opuštěných, zchátralých, leč stále pevně stojících budov svinovského parního mlýna a pekárny. Mračna větrem unášeného prachu se střetávala se září ještě hřejivého podzimního slunce. Jen několik pamětníků, čítající sotva desetičlenný hlouček, pozorovalo smutný konec tohoto svědka stavu techniky z přelomu 19. a 20. století.

V těch krásných dnech na sklonku října jako by s mlýnem navždy odcházelo i něco živého, co dosud jen doutnalo, ale zcela nevyhaslo. Lidé sledující poslední dny mlýna nebyli obyčejnými zvědavými čumily, jaké lze potkat všude, kde se děje cokoli neobvyklého. Přišli se rozloučit. Byli to smuteční hosté. Možná čekali na zázrak. Ten však nepřišel. Vodníci zřejmě dávno odešli. Někteří hovořili o tom, že se významná technická památka dala zachránit. Jistě, mlýn se mohl ze smrtící pasti vyprostit odsunutím několik desítek metrů směrem k Odře, kde by již nestál v cestě blížící se dálnici. Avšak na jiném místě a se zmenšeným rybníkem, jehož ostrůvek se ze středu vodní plochy ocitl na jejím okraji, by to byl již jiný mlýn. Sluneční paprsky, prach a vítr splývaly v divoký příboj, smývající mlýn jako vlny krvavého moře. Na Dušičky, kdy do korun stromů na hřbitově nad mlýnem přiletěli první havrani, proměnil se starý mlýn v beztvarou hromadu suti. Namísto mlýna s rybníkem zde napříště bude dominantou krajiny dálnice.