28.3.2024 | Svátek má Soňa


POVÍDKA: Ivaniny ospalé Vánoce

2.1.2010

Krvavý příběh s Johnny Deepem

Toho roku byla Ivana hrozně ospalá. Hrozně. Nejradši by usínala pořád, táhlo ji to až magneticky k posteli - od jara, celé léto, na podzim, no, a před Štědrým dnem to vyvrcholilo. Zívala jako medvídek, byla malátná, i když zpíval ten..., Malátný, a... "To ty noční,“ omlouvala se jaksi zplihle manželovi, ale Ivan neměl pro podobné vytáčky pochopení. Nikdy ne. „Dyk dělám noční jako ty, ovce jedna! O co víc spíš, o to míň se poslední dobou věnuješ dětem.“

Měl Ivanu rád, neznásilňoval ji a neřekl dokonce ani chrníš a jenom konstatoval: „Jsou to letos možná poslední krásný Vánoce, Ivinko, a tak je zkrátka nesmíš zasejc prochrnět.“

„Zasejc?“

„I loni tě to táhlo... k posteli, nevzpomínáš?“

„Ne. A kdyby?" pohodila kšticí. Bylo jí dvaatřicet. "To je ženská nejvyzrálejší," vtipkoval zrovna den předtím Ivan. "Prej, já to čet v jedný příručce."

„Jako... sexuálně?

"Na vrcholu."

Ušklíbla se, šla spát, ale je pravda, že nejlepší desetiletí ženy leží mezi osmadvacátým a třicátým rokem. Říká se to. Ivana za chvíli usnula, jenže i ta, co touží chrnět celou duší a nejdéle, se jednou probudí, i kdyby jí noční drásaly sebevíc, a tak procitla a koukla vleže oknem. Za bílou záclonou se konala chumelenice, ale taková pozvolná... až smírná, asi jako usínání. Nejradši by se Ivana zase zavrtala a... "Zkurvenej turnus!"

Celý rok mě ničí, tak chce dneska spát. Cukroví jsem přece - s mámou - napekla předevčírem, ne? Tak co?

Dva kluci přifičeli z dětského pokoje a hup na ni. Co dostanem pod stromek, mami? vyzvídali Míša a Martin, které milovala. Ale když je miluju, přece to neznamená, že si nesmím na pět minut zchrupnout, což. Sklížila víčka a jako by ji do pohádkové závěje hodil, stala se snad vločkou vysoko nad svým panelákem, ale i kostelem, vysoko nad sídlišti, supermarketem (proboha, co jsem zapomněla?), poštou... Spala, a spalo se Ivaně krásně a „jsou to krásný Vánoce,“ slyšela Ivana a mechanicky pootevřela pusu: „Ale vždyť každý rok... jsou krásný, tak mě letos nechej spát, miláčku!“ Miláčku, tak mu říkala, když potřebovala, aby ji chvilku neobtěžoval, když toužila být sama a snít o všech přátelích, které kdy potkala, i dětech, kamarádce, která ji nikdy nezradí, i písničce Bang Bang. Jestli snila svobodně?

Ano, svobodně, a v domácnosti, kde oba pracují celý rok v turnusu, je prostě zvykem a povoleno usínat i velmi pozdě k ránu, ale jindy zase odpoledne, no, prostě přes den.

A to dokonce i o Vánocích. Bohužel ale začala myslet na Janka Ledeckého a... Kurva! řekla si. Tak to ne! Vypadni z mý hlavy, ty srabe právnická!

Pozdě. Janek byl tady jako boží nadělení. Stál ztepile ve sněhu pod Ivaninými okny – a s kytarou a zpíval jí o snech, které se mají splnit o Vánocích.

Nechci tě vidět, frajere! houkla - a Janek tedy zplihle odkvačil ze sna odešel a místo něho stál v návěji Johnny Deep. Byl hezky oblečený, okolo něj i paneláku chodily turistky a žádaly o autogramy, ale Deep volal "Ivano" až do sedmého patra a... „... ale musím ještě něco vyřídit. Počkala bys, lásko, chvilenku?“

Manžel není doma..! naznačovala z balkónu a najednou stáli na dně výtahové šachty, ale Johnny Deep byl překvapivě nesmělý a... Ivana se převalila z boku na bok.

„Vy jste ale krásná," pravil Deep. Stále chumelilo, v té šachtě byla zima a shora sjížděl výtah.

„Krásná, ale vdaná,“ hlesla. „Pozor na zdviž, Johnny!“

Jejich rty se k sobě nicméně automaticky blížily a věděla, že to bude hezké, ačkoli kráčí jenom o sen, ale dodatečně je přece šumafuk, jestli vzpomínáte na živý sen anebo na stupidní realitu, což..? Rty se vzájemně dotkly a bylo to hezké. „Jen bacha na výtah, Johnny!“ opakovala a tu ji Deep obětavě vystrčil, ale sám šachtu nestačil opustit. Krvavá historka: výtah ho slisoval a Ivana se - zpocená - probudila. Kurva, kurva, proč radši neslisovali Janka Ledeckého?

„Co si to povídáš?“ ozval se Ivan z kuchyně, kde začal s těžkým srdcem sám a sám vařit.

„Ále, nic." Věděla, že v této domácnosti je jí o Vánocích všechno dovoleno a že jsou to přece i její, Ivaniny Vánoce. Musí odpočívat a Vánoce jsou svátky klidu, i když hysterie okolo našeho domu vrcholí, představovala si. I letos lidstvo chystá milion poplágrů na Silvestra, přibudou sta mrtvých a sta mrzáčků. Chybějící oči, prsty i pohlavní orgány. Kurva! X lidí spáchá ze zoufalství sebevraždu, sto tisíc po zeměkouli očekává konec světa a dalších sto tisíc je na tom tak kriticky, že se za příchod Armageddonu modlí. Nemohu snad tedy mít aspoň hodinku klidu?

„Mami, jdem s Martinem sáňkovat!“

„Běžte.“

Znovu se propadala do spánku, ale Ivan k ní za chvíli přišel. „Aha, už ti rozumím. Chtělas, abych poslal kluky z dosahu...“ V tu ránu byl nahý - a u ní.

„Ale já chci spát, mně už to milování včera stačilo.“

„Mně ne!“

Hladil ji, ale vstal a zase se oblékl. „Pokračuj v tom vaření,“ řekla a usnula. Deep se bohužel už nevynořil, teď stála před panelákem a pod vločkami sama, i když ne úplně, synové opodál lepili sněhuláka. Šla blíž a mrkví toho bělocha bodla mezi oči. Uprostřed hlavy se objevil otvor a v tom otvoru obličej. Ani nevěděla, co ji pudí, ale smetla sníh a objala muže uvnitř!

Rozhlédla se. Zlobílci teď sáňovali a Ivana mezitím poznala Lorence, který asi tedy stál od začátku uvnitř sněhuláka a byl úplně ztuhlý a ona ho objímala, ale zároveň chtěla spát.

Lorenc se ze spánku naopak probíral a kdysi byl taky kamarád, ale měla pro něj meze. Pak se projevil příliš intimně a hlavně... Nedával pozor na svědky, tak se ho zbavila. I teď... mu ostatně dala jednu do zubů a svižně utekla do výtahové šachty. Tam... Johnny Deep se oprašoval, výtah na třísky. „Něco vydržím!“ řekl. Najednou Ivanu přirazil ke zdi schodiště a připadalo jí, že si dokonce rozepíná kalhoty. Současně se zeptal: „Víš vůbec, k čemu je pupík?“ Nato si ještě roztrhl košili.

"Na co?"

„Blondýnky v něm cestou dolů nechávají žvýkačku.“

„Sprosťáku!“

To ji tedy Johnny krapet zklamal. Dala mu facku. Vystoupala potom pěšky až do sedmého patra a chtěla si doma, co jiného než lehnout, ale tu si uvědomila, že už leží. A to ji vytrhlo z dřímoty: „Ivane!“ zavolala do kuchyně, ale přišla máma a prý: „Co se válíš? Smažíme s Ivanem ryby a ty...“

„Mami, kluci ještě sáňkují?“

„Ano. Jsi unavená?“

„Hrozně, mami.“

„Tak spi, miláčku.“

Připadalo jí, že maminka pláče. Anebo se směje? Ivana znovu zaťala víčka a slyšela ono stereotypní: To jsou krásné Vánoce! Ale takových je fůra! A to je ale krásná dívka! Ale takových taky fůra! Jo, ale Ivana jediná a... Dnes je tu s námi i pan Tau...

Kdo to říkal? Nevěděla, zase spala a zdálo se jí, že se Martin a Míša vrátili mokří, že je babička sušila na ústředním topení, ale jen šaty, a nahé děti lítaly bytem. „Máme málo ozdob!“ slyšela sama sebe. „Tak víte co? Vystřiháte je letos z barevnejch krepů!"

„Mámo, to nás nebaví. To je jak ve škole!“

„Takže, chceme si pustit počítač!“ "Jo." „Tak si ho pusťte!“

I ve snu byla celá mdlá a nic nemělo cenu. Synové spustili počítač a tam to hrozně praštělo. Výbuchy světa, vraždy, střelba. „Zabij ho!“ křičel Martin jako zfanatizovaný Talibánec. Ne, Ivanu tohle netrápilo, věděla, že jsou to děti a že zabíjení pro ně patrně nemá TEN SKUTEČNÝ smysl. Zato zvonky jí zvonily hlavou mírem a zase vzpomněla na Deepa. Co to říkal? Aha. Ale já přece UŽ nejsem blondýna, uvědomila si. Ano, s přelivy skončila rozhodnuta pro návrat k přirozené barvě, ani Ivan ostatně nic nenamítal. A pak najednou spala daleko hlubším spánkem, a tak ani nepostřehla, že zlobílci více nevraždí, ale poslušně zdobí jedličku. A Ivan je zkrotil, zdobil taky a stromek voněl, kluci se při zdobení koukali na televizi a jednu velkou červenou ozdobu rozkřápli a Martin ji proto nenápadně vyhodil z balkónu. Pak ale rozkřápl ozdobu i Michal a Martin řekl: „Tos udělal schválně!“

„Neudělal, co kecáš?“ A byli v sobě. Rubali se. Ivana se opět vytrhla, vyskočila jako náměsíčná, hnala se ke stromku, odtrhla hlavičky kluků... “Co to je?“

„Kung fu! A já jsem Kill Bill - David Carradine!“

„Aha... Hele, strojte stromek a buďte zticha a vaše matka si teď půjde na chvíli zchrupnout!“

„Mami, a ty jsi pila?“

Bez odpovědi práskla dveřmi a... V tomhle pokoji byla sama. Hurá! Zavrtala se do peřin jako mol a snila teď o jistém masérovi Petrlíkovi, který jí svýma mohutnýma rukama vždycky zpracoval tak příjemně, že i pozapomněla, o kolik let je Petrlík starší. Usnula posté a ve snu sáňkovala se zlobílky ze stráně za sídlištěm a jak se řítili, jako socha vytesaná z ledu tam čekal vysoký muž, a když Ivana sáňky zabrzdila, viděla lépe. Byl to David Carradine. A povídá: „Přijel jsem si pro vás až ze záhrobí." A ohnul palec kamsi za rameno, kde stálo banální rudé Ferrari. Carradine nebyl, pravda, nejmladší, ale Ivaně to nevadilo. Přesto...

„Jenom na chvíli!“ vymínila si. Potom nasedla. Carradine zařadil a auto se odpíchlo. Letěli stovkou. „Není to zrovna na ty vaše silničky!“ utrousil koutkem úst, ale za chvíli byli v Praze a herec vedl Ivanu do hotelu Šroubek, zatímco Ferrari mu vezl zaparkovat Janek Ledecký, čemuž ale Ivana nepřikládala důležitost.

U baru minul Carradine i Johnny Deepa a prohodili spolu pár slov. Deep se červenal. Po chvíli David vyvedl Ivanu k sobě do apartmá a seznámil ji se svou čtvrtou manželkou, čímž... byla Ivana mírně vyvedena z konceptu.

„Ale co je s vámi? Buďte klidná, má milá,“ řekla ta černovláska. „Půjde čistě o večírek ve čtyřech a jste mezi přáteli!“ A vtom vstoupil i Johnny Deep. Vzápětí se dovnitř nahrnuli číšníci a začalo se hodovat a pít, až z toho Ivaně oči a žaludek přecházely. Po jídle a pití řekli Carradine a Deep, že se bude losovat.

„Losovat? Proboha, oč?“ ptala se.

"Nepamatuješ, cos mi provedla pod výtahem?" odvětil zavile Deep. "Holka, nemůžeš si moc vybírat, takže buď teďka budeš políbena mnou anebo Davidem. Nikdo jiný už tady totiž není, tedy kromě Davidovi ženy, ale ta všechno zorganizovala.“

„Aha,“ pípla. JAK DEKADENTNÍ! blesklo jí hlavou. Trochu stiskla kolena, v tomhle snu měla dost krátkou sukni a... Nemám dost hezká kolena, napadlo ji zoufale. Nemám dost velká prsa a nemám svý pruhovaný, pracovní, zebří triko a před touhle ženskou se budu ukrutně stydět. Jenže ne. Jenže ji opili a...

Přesto vzala Davidovu manželku rázně okolo nahých ramen, jako to viděla v jedné telenovele, a řekla: „Ne, tohle není správné, moje milá, jděte si Davidovi... a buďte na něj hodná. Já se postarám o Johnnyho.“ A tak odešli manželé Carradineovi vedle do ložnice a ctná Ivanka si změřila Johnny Deepa a řekla: „A teď můžeš udělat, co jsi chtěl, Johnny. Jsme tu sami.“

A Johnny zvedl telefon a řekl: „Prosím tě, mami, můžu si jít stavět ven iglú?“ A Ivana se posadila na posteli: „Vypadni!“ To řekla Martínkovi. „To se nemůžeš zeptat táty?“

„Táta říkal, mami, že už je poledne, a tak bys měla vstát... a jít se aspoň najíst.“

„Na Štědrý den je přece půst a já chci vidět prasátko!“ Ale myslila na Deepa. „Chci vidět zlatý čuně, ach, proč jsme jen v Česku tak chudí?“ A práskla sebou do postele a zase už spala jako zabitá, tak jako ten Honza našich pohádek.

Až do tří - odpoledne, kdy přišel Ivan. „Babička už odešla, Ivano, a kluci venku stavějí sněžnou chýši. Jsou za domem,“ informoval, zatímco se svlékal. Mluvil tak trochu jako robot. „Připravil jsem rybí polévku a salát, teda ještě s tvou mámou, dostrojil stromeček, protože kluci rozbíjeli jednu ozdobu za druhou a házeli je Všetičkovi ze sedmýho patra na hlavu. Postavil jsem i Betlém s Ježíškem, i když to, jak vim, nebylo ve vaší rodině zvykem. Dobalil jsem dárky, jo, a došel do marketu dokoupit prskavky, ty kluci milujou. Loňské zůstaly ve spíži a zvlhly. Svíček máme dost, to jsem, neboj, zkontroloval, ale na stromku jsou i elektrický, abychom nevyhořeli jako předloni, a svíčkou to můžeme jen tak občas proložit, miláčku. Jo, a taky jsem otřískal všechny rampouchy z okapů, protože mám dojem, že se ti malí blbečci domlouvali, že je půjdou stahovat, ještě by sletěli z balkónu. Jo, a vyluxoval jsem koberce a podlahu v kuchyni, umyl koupelnu, telefonicky popřál Hodlovým hezký nový rok a dal si trochu becherovky, protože jsi nic jiného nekoupila, a snědl dvě pracny tvý mámy, takže zlatý prase letos opět neuvidím.“

„Fajn. A mohl bys mě, miláčku, nechat ještě tak hodinku v postýlce?“

„Ale to víš, že jo," odkvapil. A Ivaně se, jak jinak, klížily oči. Zvláštní. Není to přímo prazvláštní, že je rybí polívka tak dobrá, a přece na ni pokaždé na celý rok zapomenu a jíme ji zase až o Vánocích? CELÝ rok... Letělo jí to hlavou. I celý poslední měsíc, kdy jí Lorenc zatelefonoval, že by nejradši byl na Silvestra s ní... a že se mu stýská, blb, zatímco Olda v práce vyprávěl, že chce na Silvestra odpálit snad atomovou bombu a šéf jí nabízel: „Taky byste mi mohla dělat sekretářku, když teď Málková odchází na mateřskou. Vařit kafe umíte?"

Do snů se Ivaně mísilo zvonění hrabla, jak se dole činil některý z obyvatel paneláku, a uslyšela dokonce: „Já vam to iglú rozkopu!“ Pan Všetička! Vzpomněla taky, jak loni čekala den před Štědrým večerem se zlobílky na vlak. Nejel, setmělo se a kluci se na nádraží nudili, tak Ivana řekla: „Pojďte do sněhu!“ Začala vyšlapávat cestičku po kružnici a uvnitř pak dovyšlapala kruh. Už se syny přitvořili i druhý kruh a oba spojila můstkem. „Mami, to jsou obří brejle!“

„Jasně, a to vám trvalo, než jste je poznali. Hele, a co ještě chybí?“

„Co se dává na uši!“ A vyšlapali i to. Zabavili se, i když ne jako u počítače, a vlak byl tady. Ivana se vytrhla ze vzpomínek, vstala, šla k oknu a sníh se stále sypal, sýkorka zobala lůj, který vyvěsil Ivan, ale fr, byla pryč a lůj se osaměle houpal nad hlubinou a tam dole stálo iglú a kluci asi uvnitř. Bohužel vzpomněla i na chlapce, který před lety zahynul, když ho mokrý sníh podobné chýše zavalil. Hodiny tam ležel, než ho našli. Vzpomněla i na prodavačku vstupenek z věže kostela na náměstí, která spáchala sebevraždu skokem přes zábradlí, skokem ze sedmdesáti metrů. Proč? Já bych to nikdy neudělala, ale někdy trpím, byla si jista.

Nebaví mě číst, přestává mě zajímat telka, nijak zvlášť mě to nebere v práci a dost často mě sere manžel. Sex mě baví, ale na tom se nedá stavět, ne? Celý prosinec, jak věděla, zato jejich zlobílky bavilo po jedné umazávat čárky na kredenci, za každý den, o který se přiblížili Vánoce, další. Ale kluky, ty bavily i skoro všechny filmy, natož pak počítačové hry, a občas je zaujaly dokonce i knížky, zdáli se stále tak živí a šťastní a halasili, ze světa si nic nedělali a neznali starosti. Oni JSOU šťastni, ale hrozila se chvil, kdy je to mrští do dospělosti. Nepřála synům těžký život ve třetím tisíciletí, bála se o ně - strašně, a bála se mimo jiné, že na ně budou zlé manželky. „Kluci ještě nepřišli?“ zavolala.

Ivan ale nebyl doma, tak si zase lehla a vzpomněla na Vlastu Hodlovou a bezděky přemýšlela, jak se asi miluje s manželem. Byly si blízké, zatímco chlapům, kdo má rozumět? Slastně si představovala klepaření s onou přítelkyní, které někdy i spletla cop, ale najednou Ivana uslyšela rachotit klíče v zámku. Vstala a někdo šel předsíní. Z nějakého důvodu si rozespale představovala mohutného chlapa, který k ní za vteřinu vpadne a serve z ní... No, vlastně jsem skoro nahá. Byl to jen Ivan, něco říkal, ale neposlouchala a spíš stále viděla Vlastu a Deepa a Davida a Všetičku a iglú a syny a věřila, že se k ní budou vracet, až vyrostou. Pohladila Ivana, svlékla ho... „To jsi mi tak věrnej?“

„Už asi jo.“

V posteli si vlezla na něj a dokonce mu něco povídala, ale taky chtěla slyšet pár slov. Radit mu nemusela. Líbila se jí pochopitelně jeho vášeň, tedy když ji pustil z uzdy, a nebylo to jako se snovým Johnny Deepem a už vůbec ne krvavé ani výtahové. Nakonec se k němu přivinula a přitiskla mu bradu na rameno. „Akorát to vyšlo, už tu budou kluci!“ Slyšeli je totiž na schodech.

„To jsme mohli odbýt hned ráno - a byla bys čipernější," řekl. "Víš, co jsem se nadřel?“

"Ještě nevíš, zdali vstanu!“ zmrazila ho pohledem.

„Tak nevstávej, ale máš pod stromkem dárky.“

Zlobílci odemykali. „A co dostanu?“ optala se a Ivan se k ní naklonil a zašeptal... A zašeptal něco - a Ivana se ten den poprvé doopravdy rozesmála.

Co přát si do nového roku/ když opuštění jsme a prostí, zrýmoval už docela dávno jistý Jan Skácel. Hrst štěstí, dvě přehršle ticha/ a trochu lidské laskavosti.