16.7.2018 | Svátek má Luboš








POVÍDKA: ICQ

1.5.2009 0:05

ICQ logoTOPlistSedla jsem si ke svému počítači a znuděně čekala, až naběhne. Lesklý monitor, v němž se matně odrážel zakřivený zbytek mého pokoje, konečně nabral modrou barvu a přivítal mě Windows. Nacvakala jsem uživatelské jméno a heslo. I když jsem byla jedináček, máma měla svůj počítač v obýváku a táta notebook, nechtěla jsem, aby mi do mých věcí někdo lezl. A když jsem zrovna nebyla doma… kdo ví? Jistota je jistota.

Automaticky se zapnulo ICQ a já, přemýšlíc, co budu dělat, jen změnila status na viditelný. Jindy jsem byla stále neviditelná, dnes jsem ale netušila, jak zabít čas, takže mi nevadilo, že mě jistojistě někdo bude otravovat. Naopak – příjemné zpestření.

Téměř hned v okamžik, kdy lidem, co mě mají v seznamu naskočilo, že jsem online, mi přišla zpráva. Sotva jsem stačila začít netrpělivě poklepávat prsty o dřevěnou desku stolu.

ahoj ivco byl naQej uQol???

Odesílatel: TeRuShQaAa:-*. Jasně, Terka, spolužačka. Nechápala jsem, jak si někdo může dát tak úchylnou přezdívku, ale jak jsem již mnohokrát shledala, bylo to běžné. Nepřekvapovalo mě, že mi píše zrovna kvůli úkolu. Koho jiného se zeptat, než třídního šprta? Ne že bych byla šprt, ne že bych se doma učila a ne že bych šplhala u učitelek, ale což. Ať si o mně myslí, co chtějí – znají ze mě jen iluzi, přetvářku. Tvář, kterou ukazuji světu, se mnou nemá téměř vůbec nic společného.

Ano, úkol byl. Z Češtiny, učebnice. Chceš-li to vědět přesně, konkrétně se jedná o stranu 56, cvičení 8 b) a c).

Bavilo mě odpovídat přehnaně spisovně a tak podobně, líbil se mi kontrast mezi mými zprávami a jejich. Někdy jsem pak skoro měla dojem, že nemají ponětí, o čem píšu.

jasne diQy a jete neco???

No jo. Zase jsem začala uvažovat, zda by ji snad diakritika zabila.

Předpokládám, že ne, ovšem netuším, zda je rozumné mne brát jakožto spolehlivý zdroj, protože si úkoly ve škole nepíši a mnohdy na ně zapomínám.

Netuším, rozumné, mne, nepíši. Doopravdy mě bavilo používat tak extrémní tvary. Ona by asi, při troše dobré vůle a něčího přimluvení, ať se krotí a hlavně, ať používá háčky a čárky, napsala nwm, rozumný, mně (ano, pravopis, věčný problém…), nepíšu.

taQ jo dik….. caw

Do hlavy se mi vecpala prapodivná úvaha – jak by to dopadlo, kdyby Terka psala příběh. Protože když není zvyklá psát velká písmena na začátku věty, vůbec věty samy o sobě, čárky, diakritiku a dávat si pozor na pravopis… raději jsem dál nedomýšlela. A přesto mě napadla ještě jedna věc – počet teček. Pro mě už bylo samozřejmé psát tři, dvě totiž působily jako překlep a čtyři a více dodávaly textu chaotický vzhled.

Vrátila jsem se k bubnování bříšky prstů o desku stolu. Když mě přestalo bavit i to, což trvalo ani ne půl minuty, začala jsem detailněji zkoumat strukturu dřeva. Líbily se mi rozverné vlnky, proužky v odstínech hnědé a několik čehosi, co asi dříve byly suky.

V rohu monitoru se objevilo malé okénko oznamující další zprávu. Otevřela jsem ji. K běžnému zelenému světýlku se přidalo blikající červené, jak počítač pracoval.

Zdravím, děvče.

Přečetla jsem si ta dvě slova ještě jednou a pak střelila pohledem po jejich autorovi. Přezdívka AnonymČíslo666 a v profilu žádné informace. Napsala jsem jednoduchou otázku, kterou jsem psala pokaždé, když mi psal někdo neznámý.

Kdo jsi?

Možná bys mi mohla vykat.

Začala jsem psát odpověď. ‚Kdo jste??‘ – neovládla jsem se a připsala o otázník navíc, což nebylo dobré. Rychle jsem ten přebytečný smazala, aby zpráva působila klidně a s nadhledem.

Kdo jste?

Tvůj osud? Těžko říct. Lidé by mě asi nazývali různě. Ovšem… kdyby setkání se mnou přežili, aby o mně mohli mluvit, že. (smích)

Zarazila jsem se. Nedobrovolně mi začal běhat mráz po zádech a srdce se mi rychleji rozbušilo. Ruce se mi trochu třásly, když jsem přejížděla po klávesnici a opatrně volila slova.

Proč Vám mám vykat?

I přes krizi situace jsem napsala velké V. Kdykoliv jsem někoho oslovovala, psala jsem velké V nebo T, což mi občas ve škole dokonce vytýkali – že se to používá jen v dopisech a podobných záležitostech, nikoliv v diktátě.

Protože v Tvém životě hraji důležitou roli.

Jakou?

Jsem ten, kdo rozhodne, kdy a jak Tvůj život skončí.

Dobře, ehm, zasmála jsem se. Ale teď upřímně. Kdo jste?

Začínala mě pohlcovat panika. Ať byl neznámý kdokoliv, naprosto mě vyvedl z míry a znefunkčnil logiku, která by řekla, že nad tím mám mávnout rukou a jít dál.

Však jsem již řekl. Tedy, pardon, napsal. (smích) Ale jsi mi sympatická. Asi Tě ještě nechám žít, i když nutno přiznat, že někdo si vyžádal něčí smrt a náhodný výběr padl na Tebe. Očividně Tvůj úděl přenecháme někomu jinému.

Jaký úděl??

Teď už jsem se neovládla a napsala dva otazníky. Nechtěla jsem dát najevo, jak moc jsem byla vyděšená a odpovídala jsem rychle, aby nebylo poznat, že jsem téměř neschopná pohybu.

Smrt.

Jediné slovo. Jistě, už předtím mi došlo, k čemu celý hovor graduje, kolem jakého tématu se točí. Ale když to napsal tak přímo…

Jaká smrt??

Zřícení domu. Přímo na hlavu. (smích)

Ruce se mi roztřásly naplno a pohltil mě pocit, že mi někdo stojí za zády. V hlavě se mi přehrál výjev, jak se za mnou ze tmy z kouta pokoje vynořuje vrah…

Za pár let, možná několik desetiletí nashle. Nezapomeň. Vidíme Tě a i všechno, co uděláš – tak si setkání se mnou zbytečně nepřibližuj.

Dobře, mějte se.

Víc jsem napsat nedokázala. Cítila jsem, že mám husí kůži a jen jsem prázdně hleděla před sebe. Neviděla jsem nic, jen se mi neustále opakovala slova, která neznámý napsal. Když jsem se ale probrala z omámení a trklo mě, že si to, co napsal, zkopíruji a uložím, ICQ okno se samo od sebe zavřelo. Další záchvěv paniky. Radši jsem se rychle zvedla ze židle, vzala si plyšáka a v obýváku se schoulila na gauč. Volnou rukou, tou, kterou jsem nesvírala plyšového koně, jsem hmátla po ovladači a pustila nějaký komediální seriál.

Druhého dne jsem přišla do školy pozdě, zaspali jsme. Mně se celou noc zdály noční můry plné tajemných proroků, krvavých obřadů a padajících domů. Spěchala jsem tichou chodbou a letmo pohlédla na hodiny visící u stropu – pět minut po zvonění. Skvěle, učitelka mě seřve. Když jsem ale nesměle zaklepala na dveře a vešla, ihned jsem si všimla změny. Učitelka měla utrápený obličej a v ruce kapesník, kterým si každou chvíli utírala nové slzy. Ostatní žáci se také nebránili pláči – dokonce ani kluci, největší frajeři a tvrďáci.

„Co se stalo?“ přiškrceně jsem vydechla. Bylo mi jedno, že se jako první má říct omluva, proč jdu pozdě a tak dále.

„Terčin… Terčin dům… v noci s-se… zřítil. Její rodiče byli na nějaký návštěvě, ale ji… ji to zabilo,“ zlomeným hlasem vykoktala její nejlepší kamarádka, Petra. Hned na to se jí z očí začaly drát další proudy slz.

Hlavou mi probleskla slova, která včera napsal AnonymČíslo666. Očividně Tvůj úděl přenecháme někomu jinému. Smrt. Zřícení domu. Přímo na hlavu.

Johana Jelínková


Diskuse


vvv
20:34
12.5.2009

Jarda
16:17
4.5.2009

Alča
7:39
5.5.2009

Jana Dvořáčková
23:15
1.5.2009

Stanislav
23:56
1.5.2009

Revo
11:07
3.5.2009

?
?
8:09
1.5.2009

Tosha
9:25
1.5.2009

počet příspěvků: 9, poslední 21.5.2009 06:10
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...