24.9.2017 | Svátek má Jaromír


POVÍDKA: Hungaroring, srpen 86

20.5.2016

Dunivý úder kol a žhavé čáry strojů proletěly cílem. Přeplňované motory zaburácely nad prázdnou tratí a vracely se z okolních kopců v několika ozvěnách. Kolotoč dosáhl hektického vrcholu, napětí povolilo. Dvě stě padesát tisíc diváků se po závodě vzedmulo, odpadlo z drátěných oplocení jak vlna od přístavního mola a dalo se na zpáteční cestu. Zvedlo ze země žlutý poprašek, který se bude tetelit v padesátistupňovém žáru, než ulpí na zpocených pokožkách i mezi zuby.

Forma1 1986 1

Rychle se chlapi zbavili prázdných obalů od limonád, složili židličky, vyhrabali pískem zasypané tašky a s dalekohledy přes rameno se vrhli do proudu. Navzdory zemské gravitaci jsme pluli do kopce, ven jednou ze sedmi bran. Těla imunní vůči hádkům potu odpařovala zkonzumované tekutiny. Na bronzových pokožkách kruché krystalky soli budovaly stříbrný krunýř. Dav tekl po vyprahlých polích k parkovištím.

Napravo za vysokým plotem až k nedohlednu zakázaný ráj vín. Sliny se některým sbíhaly na jazyku, bílé Debrői dozrávalo v hroznech. Chuť vína mi kromě vyznání Buška z Velhartic nic neříká. Zatím. Včera se chlapi naparovali, že udělají u Maxima granda, ale silácké řeči ženáčů s večerem ochabovaly, až zhasly docela. No nic. Kdepak je bohyně? Že by vzala Bédu na milost? Dost možná. A ten se v iluzích utopí.

Když za ním před zájezdem přišla a hodila mu pacinku na rameno: Beďánku, nevzal bys za mě službu? Já vím, že se ti to protáhne na čtyřiadvacítku, ale ty se v autobuse vyspíš, seš chlap.

Zleva předjíždí auto. Zvedá sloup prachu. Mrak zatemnil oblohu, postál ve vzduchu, než začal tíhnout k zemi. Do očí jako by nasypal soli. Dav sklonil hlavy, nezpomalil. Zavřel jsem víčka pod přívalem slz a šlapal do tmy. Nahoru, dolů, z kopce, do kopce. Hřbetem ruky jsem stíral slzy. Tři kroky tma, mžik světlo. Tři kroky nic, krok židle, taška a dalekohled. Konečně znovu plot a žár v zelené vinici. Nahoře oáza autobusů. Proud se vylil do strniště k parkovišti. U našeho autobusu stál hlouček chlapů a vykřikoval:

„Pivoóó! Český orosený!“

Láhve samy vyskakovaly z bedny.

Vy pijete a já se mám jen dívat? Sáhl jsem pro jednu dvanáctku a málem jsem se spálil.

„Šedesát na dvanáct,“ odhadl kdosi stupně, nalil si třetinku do hrdla a zbytek podal Milušce.

Milétská bohyně z bronzu nesla na sobě plavky s centimetrovou vrstvou prachového písku. Vystřela k dárci zpola odevzdaný a tím i šťastný úsměv. Sotva zaklonila hlavu, aby přiložila hrdlo láhve ke rtům, trojúhelníky plavek se napjaly a začalo pod nimi bít srdce. Hned jsem si všiml. O ostatních chlapech ani nemluvím.

„Čím to, Miluško, že se nepotíš?“ zajímalo Bédu. „Že seš na dně, a přesto suchá?“ zavtipkoval.

Otřel si tvář, ručník hodil přes rameno a vyskočil na schůdky autobusu.

„Nastupte si, ať jsme na celnici první!“ pobízel šéf zájezdu.

„Otevřete, co se dá, chybí tu kyslík!“

Sotva šéfik dopadl na sedadlo, podal mu někdo přes rameno právě načatou pálenku. Šéfovi se protočily panenky a poslal ji na okružní cestu.

V autobusu bylo jako v sauně, ta samá líheň osvobozujících myšlenek od mizivých činů a stereotypu. Jak se Miluščino nahé rameno dotklo Bedřichovy košile, dostal zřejmě ránu elektrickým proudem.

„Nebude po levý straně Parlament?“ zařval někdo na celý autobus.

„A napravo Rybářská bašta a Citadela?“

„Jarouši, zjisti, co je tohle za řeku. Jestli to není Dunaj.“

Béda si sáhl na vlasy, podíval se vzhůru a vyskočil jak pivotman k zavazadlové síťce: „Kterej chytrák koupil čokolády!“

Šéfik znovu držel v ruce pálenku a hulákal: „Prošla autobusem a pořád je plná!“

„Samej abstinent!“

Autobus vrkal na jedničku v babylónu aut. Motor skučel, pokašlával, sípal a kvílel, jako by měl duši na jazyku. Pak škytnul a dodýchal u drátěného plotu.

„Všichni ven!“ proletěl šéf autobusem.

Než jsem vystoupil, ležely pod motorem dvě nohy. Zavazadlový prostor byl dokořán a začepené dvanáctky mizely jedna za druhou, otvírák šel z ruky do ruky.

„Co je?“ sehnul se řidič pod karosérii.

„Spojka.“

Forma1 1986 2

Miluška seděla na prázdné láhvi a mně se zdálo, že je ještě duchem tam dole na Hungaroringu. Jdu za ní kolem prodejních stánků a reklam FORMA I. Hází barevné pohlednice formulí do poštovní schránky a zacloní si oči. Slunce hoří, propaluje se oblohou dolů k zemi. Co ty tady? Směje se a sponky ve vlasech se jí třepetají jak motýli. Vtom uslyšela téct vodu a byla ta tam. Vklouzla do hloučku přímo pod kohoutek. Nabrala si vrchovaté dlaně, vychrstla si je na obličej, pak na paže, na ramena a hlasitě se přitom smála a oči jí zářily jak hvězdy. Chceš taky? zvolala, když se miska sevřených dlaní plnila po okraj. Ale v poslední chvíli si vodu vystříkla na sebe. Oklepala se blaženě jako kačena a vtom se to stalo. Zavyly motory, řev rozčísl oblohu, letěl a sílil po trati a všechno živé přimrazil. Jako by se zachvěla nebeská klenba a měla se každým okamžikem zřítit dolů. Přinášela strach. Miluška se chytila za srdce a druhou rukou mi sevřela dlaň. Na okamžik jsme srostli se zemí, než jsme si uvědomili, že začal trénink a strach vystřídalo nadšení. Beze slova jsme se rozběhli k trati a zůstali stát v němém úžasu u plotu.

Auta letěla po dráze jak smečka chrtů, jedno kopírovalo druhé, na centimetr přesně řadily, řvaly, plivaly chomáče jisker a ostře řezaly zatáčky. Sotva zmizely v cílové rovince, uvědomil jsem si Miluščinu dlaň. Svírala mou pevně a s očima přibitýma k prázdné dráze a k lesíku, za nímž se k nám po okruhu znovu řítilo pole závodníků. Podíval jsem se na ni, ale ona mě nevnímala. Po krku jí stékaly poslední čúrky vody, aby se vpily do trojúhelníků plavek. A tam jsem si poprvé všiml, že se Béďovi nedivím.

Dosud balancovala na prázdné láhvi a upíjela horké pivo. Kolem praskaly žluté trávy, chvěl se pískový prach a z plechové oblohy sálal žár kulminujícího léta.

Béda stál naproti ní v rozhalené košili a očima zadrhával na jejím poprsí. Najednou se s chutí zasmál: „Nejlepší to bylo v baru u Maxima. Tam jsme si užili, že si z toho nic nepamatuju.“

„Já si taky užila, ale jen vašich siláckejch řečí,“ odbyla ho Miluška mávnutím ruky.

„Stejně bys tam chrápal. Víš vůbec, kdo vyhrál?“

„Ten, no honem, jak se jmenuje...“ luskal prsty Béda.

„Piquet?“

„Ne, já myslím toho Itala.“

„Kdo že byl první?“ padla zezadu otázka.

„Vyhrála šestka.“

„Vedle nás poslouchali Maďaři rádio a ti to věděli přesně.“

„Já čet jedný Maďarce přes rameno, a když si zapisovala tři sta dvacet sedm, přestal jsem jí věřit.“

„Bédo, jak ti imponovaly Benettony?“

„ Já žádný neviděl.“

„Já chtěl fandit Johanssonovi, protože psali, že není pracháč, ale nějak jsem ho přehlídnul.“

„Tyrelly jely dobře.“

„Jak vypadaly?“

„Bílý.“

„U nás před tribunou jezdily jen černý – Speciály John Frajer,“ triumfoval šéfik s docela vážnou tváří.

Každý se zasmál, protože šéfa viděl. Seděl od božího rána vzadu na skládací židli, ve stínu prořídlého keře, přes oči čepičku s kšiltem, nad sebou paraple, u nohou Bédu chrápajícího v dece jak břeně a díval se, jak před ním zvedají prach a defilují zástupy diváků. Přesto byl naměkko.

„Tak co, Bédo, už víš, kdo vyhrál?“

„Připadal jsem si jak na pouti. Z jedný strany se to valilo a z druhý taky.“ Přejel dlaní hrdlo láhve, a když se napil, zavrtěl hlavou. „Ale povídali, že moc neumějí, jezdili pořád dokolečka a do města se vůbec nepustili.“

„Náhodou...“ zdvihla oči Miluška.

Celý závod visela vklíněná do železných mříží tribuny a rezonovala řevem motorů. To je paráda, šeptala, aniž odtrhla oči z uklouzané dráhy. Auta jí hypnotizovala, slunce grilovalo a srdce tlouklo až v krku.

„Náhodou, když jsem prvně uslyšela řvát motory, úplně se mi zastavilo srdce,“ ukázala. „Nemohla jsem popadnout dech, ani se hnout z místa, myslela jsem, že nastal konec světa,“ vydechla, jako by to prožívala znovu.

„Proletěly jak nadzvukový stíhačky.“

„Každý kvalt – rána z děla.“

„Všimli jste si, jak líznul zatáčku? Zamet ji chomáčem jisker a vyjel na cílovou rovinku, aby to tam rozbalil a podržel...“ prožíval to znovu šéfik. „Hodil tři kvalty a pryč – nic tam nebylo,“ rozhodil ruce.

„Tak dovím se, kdo vyhrál?“ zeptal se konečně Béda.

„Já hlídal černý Lotusy – Sennu a Dumfriese. Nevím, kdo zabodoval, jestli Mansell nebo Piquet.“

Vtom se zpod autobusu ozvalo: „Ať nastartuje, a necouvá!“

Motor zarachotil, jako by mu něco sedělo na průduškách a ztěžka naskočil. Prázdné láhve vklouzly do bedny a všichni se snažili být uvnitř, než zhasne.

Z oken autobusu vypadal vinohrad smutně jako po sklizni. Za plotem řady stařenek, každá v zeleném a o holi.

„Jako by se tu žádná formule nejela,“ přečetl někdo mou myšlenku.

„Chlapi, musíte zatlačit!“

Pár mladíků zepředu vyskočilo a křičelo: „Kdybychom nestihli naskočit, pozdravujte doma!“

Chlapi vytáhli z báglů půllitrovky rumu, drželi je v otevřených oknech, aby je zchladili a řvali jeden přes druhého. Řvali radostí z výletu, ze závodu, ze všeho.

„Proboha, dovím se vůbec, kdo byl první?“ zabědoval Béda.

„To víš, že jo,“ pohladila ho bohyně po rameni.

„Já kvůli mámě. Aby neřekla, že jsem to prospal.“

„Buď klidnej,“ poklepal mu kdosi přátelsky na rameno: „Ráno koupíme noviny a tam to bude jasný.“

Forma1 1986 3


Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.