Převzato z nealasher.wz.cz se svolením autora. Přeložil Ondřej Trněný.

    „Problém dole na nakládacích plochách,“ řekl Jape, když nastupoval vedle mě do AGV, ani jsem neměl šanci vystoupit. Sledoval jsem ho, jak si stáhl svůj trenčkot, který mu byl těsný přes ramena. Pokud ON, známý svými eufemismy, to nazýval problémem, pak bylo načase vytáhnout mopy a kbelíky.
    „Jape, ještě jsem neměl kávu, nikotin ani žádný jiný stimulant. Nemůže to čtvrthodinky počkat?“
    Otočil ke mně svou kamennou tvář a mrkl. Byl detektivem dvacet let a znal účinky kávy a cigaret. „Něco za chvilku seženeme. Šéf říkal, že tam máme být hned.“
    „Otrava,“ odpověděl jsem a nastartoval. Se zapnutými majáky jsme brzy zrychlovali k megalopoli, nad veřejnými letovými trasami. Podíval jsem se dolů na město a napadlo mě kolik vražd asi bylo tuto noc spácháno. V Maldonu to bylo mezi dvaceti až třiceti mrtvými každé ráno a to byli jen ti co jsme našli. „Nějaké podrobnosti?“ zeptal jsem se.
    Jape si prohrábl šediny ve svém krátkém sestřihu, než zapnul obrazovku konzole. „Vloupání v Jalovcovém komplexu,“ řekl.
    „Aha, vloupání, skvělé.“
    „Ano, Jalovcový komplex patří Cybercorpu.“
    „Ááá.“
    Cybercorp se podílel ze čtyřiceti procent na financování Essexské policie, a tak vloupání v jeho budovách mělo přednost před věcmi typu sériové vraždy či války gangů – záležitosti, které by Jape označil, jako další drobnosti.
    Brzy byla na dohled masa nízkých budov tvořících překladiště. Zabíraly plochu tří čtverečních kilometrů, táhly se od východní části kosmodromu až k ústí Blackwater. V šafránovém světle se třpytila enkláva plotem obehnaných skladišť Jalovcového komplexu. Cybercorp byl nejbohatší a nejvlivnější společnost se zájmy tady v Essexu.
    Vypnul jsem trysky a navedl AGV na pomalou spirálu sestupu, tam, kde jsem viděl roztroušený dav. Když jsem přistával, tak jsem si všiml policejního auta, jedné z bílých dodávek ze soudního, pár vidlicových nakladačů a dlouhého, ostře řezaného AGV Mercedesu. U vysokého plotu stáli dva uniformovaní policisté a pár úředníků Cybercorpu, u zdvihačů stálo pět Golemů dvacet-jedna, androidů v kombinézách korporace.
    „To vypadá, jako by tu byl Chater,“ řekl Jape. Prohlédl jsem si jednoho z úředníků, měl oblek od Armaniho a za pravým uchem krystal oblé Tachlonové superky. Hádal se s jedním z policistů, který měl svou KK laserovou pistoli v ruce a mával s ní směrem k plotu. Nevypadalo to vůbec dobře. Vysoukali jsme se z vozidla a rychlým krokem se k nim vydali.
    „Dej to pryč, Miku,“ řekl Jape.
    Policista náhle zkrotl a vrátil zbraň do pouzdra. Kývl na nás. „Jape, Dave. Máme tady problém.“
    Chater se otočil k nám. „Nezajímají mě očividné potřeby. Tamhle tamto je drahý biokonstrukt a nikdo jej nebude ničit!“
    „Pokud byste nás na chvíli omluvil,“ řekl jsem mu a otočil se ke konstáblu Miku Hardingovi. „Co se tady stalo, Miku?“
    „Podívejte se sami,“ odpověděl a kývl k plotu. Na otevřeném prostranství před skladišti ležely přibližně tři těla. Řekl jsem „přibližně“, protože bylo těžké počet přesně rozpoznat. Ruce, nohy, střeva, občas hlava a další blíže neurčité části se válely v barevném tratolišti. Oblast v průměru pět metrů byla vymalovaná červenou.
    „Trošku nepořádek,“ řekl Jape. „Proč jsme my venku a oni tam?“
    Mike se opřel o plot, chytil pletivo a silně s ním zatřásl. Okamžitě bylo jasné, proč nikdo nebyl uvnitř a neplnil vaky na těla a sarkasticky se neptal, jestli by uklízení po sebevraždě nemělo být méně placené. Rychle to vylezlo a s skřípavým klapáním se to rozběhlo proti plotu. Ustoupili jsme notný kus, jak se to zastavilo několik metrů od plotu, se svými krví potřísněnými klepety vysoko zvednutými. Kousky lidské kůže visely z jeho pomalu skřípějících ústních tykadel a jeho oči si nás přemýšlivě prohlížely.
    Na začátku dvacátého-prvního století byly všechny formy průmyslového rybolovu zakázány či se přestaly vyplácet. Mořské plody se staly velmi drahou záležitostí a kupovali si je pouze ti, kteří nacházeli uspokojení v předvádění toho, kolik peněz jsou schopni utratit. V této době byly korýši prodáváni na gramy a ústřice stály více než kokain. Na konci století strach z genetického inženýrství z většiny opadl a směšné zákazy byly zrušeny. Společnosti zabývající se bioinženýrstvím, jako Oceana Foods, vydělaly jmění na žádaných výrobcích, jako megakrevety, stejky z koljušek obecných či hyperškeblích, jejichž obliba vzrůstala. Malá změna v genetickém kódu umožnila mít místo sobotní kýty krevetu stejné velikosti.. Za pár euro jste si mohli koupit kilogram krabího masa, protože krabi byli pěstováni do obrovských rozměrů. Pro australského, suchozemského kraba, který začal být od jisté velikosti inteligentní a nebezpečný, našli lidé jiná využití, obzvláště, když byl velikosti rotvajlera.
    „Do prdele,“ řekl jsem.
    „Dvojnásob,“ řekl Mike. „Tenhle prcek není normální krab k jídlu. Byl vyroben.“
    „Z tohohle důvodu byl Chater, tak naštvaný, když jsi ho chtěl usmažit?“ řekl Jape.
    Mike mu věnoval ošklivý pohled a pokračoval. „Říkal, že je to stálo deset tisíc euro.“
    „Proč tolik?“ zeptal jsem se.
   Odpověděl mi Jape. „Krabi na maso mohou stát ve vodě, k ničemu jinému nemají uzpůsobené svaly a i kdyby ano, tak jim chybí plíce.“
   „Správně,“ řekl Mike. „Jenže tenhle bastard má implantované plíce, svaly posílené kočičí DNA, tři šestiny sovího zraku, tepelné senzory, a pokud by to nebylo málo, tak má na klepetech čepele z tvrzeného wolframu.“
   Jape a já jsme odstoupili ještě krok od plotu. Krab, který se mezitím rozhodl, že nepředstavujeme přílišnou hrozbu, začal pomalu, zlověstnou pavoučí chůzí ustupovat. Zamyšleně zvedl ze země nohu a začal ji hryzat, s botou i vším ostatním.
   „To je důkaz,“ řekl Jape.
   Otočil jsem se na Chatera a jeho podřízeného, kteří se postavili za nás. „Jak se dostáváte dovnitř, když tam potřebujete?“
   Chater se otočil na svého podřízeného, s hlavou dohola, vypadajícího utrápeně, známého jako pan Dant a kývl na něj.
   „Do jeho doupěte nalijeme feromony a potom za ním zavřeme dveře,“ byla Dantova pohrdlivá odpověď.
   „Předpokládám, ale že náš kamarád tady, dává v této chvíli přednost zůstat zde.“
   „Zřejmě ano.“
   Usmál jsem se na něj a ovládl svůj hněv. „Mike mi řekl o jeho zraku, plicích, svalech a klepetech. Předpokládám, že tohle všechno jsou pouze dodatky k, řekněme, normálnímu krabovi.“
   „Všechno jsou to chirurgická posílení,“ vložil se do toho Chater.
   „Trošku přehnané, ne?“
   „Máme zákonné právo chránit náš majetek jakýmkoliv způsobem. Krab je také našim majetkem a já nebudu povzbuzovat k jeho zničení,“ řekl Chater.
   „Samozřejmě. Teď mi řekněte jestli ten krab má vnitřní termostat, pro studené noci, však víte.“
   Chater zíral na čisté nebe. Teplota byla okolo třicítky a slunce bylo v nadhlavníku. Úkosem na mě pohlédl.
   „Je to důležité,“ řekl jsem.
   „Pouze krabi v naší antarktické základně je mají.“
   „Děkuji za pomoc, pane Chatere, pane Dante.“
   Jak jsme šli k AGV, Jape na mě pobaveně pohlédl. „Dobře, co máš za lubem?“
   Chvíli jsem si to užíval a pak jsem řekl: „Trpělivost, uvidíš sám.“
   Použil jsem počítač ve voze, abych potvrdil své spekulace, pak jsem se znovu nahl do AGV a vytočil číslo na komlinku.
   Odpověď byla okamžitá. „John Sizer, Oceana Foods.“
   „Johne, tady je Dave Shelton. Mám malý problém a zajímalo by mě jestli mi s ním můžeš pomoci.“
   „Dokud to nebude znamenat fyzické nebezpečí, tak je mi potěšením.“
   „Jsem v Jalovcovém komplexu,“ řekl jsem a předestřel mu detaily mého problému.
   „Chceš cisternu s krunýřovou tryskou,“ řekl když jsem skončil.
   „Určitě chci.“
   „Za deset minut u tebe bude. Naše skladiště na hyperškeble je pouze půl kilometru od tebe.“
   „Měj se.“
   „Zajímalo by mě, o čem to celé bylo,“ řekl Jape.
   „Mořské plody mohou být choulostivé a potřebují citlivé zacházení a čištění. Jak jsou jednou po smrti, tak se kazí velice rychle. Horká voda zvládne obojí: zabít a urychlit rozklad. Hyperškeble a ostatní musí mít ulitu vyčištěnou před tím než jsou otevřeny a Oceana Foods na to používá vodní trysky. Je ale nezbytné, aby voda byla ledová,“ řekl jsem.
   „Pořád nechápu,“ řekl.
   „Budeš.“
   
   Cisterna přijela včas, z kabiny seskočila žena v ledově modré kombinéze Oceana Foods a namířila si to ke mně. Vyšel jsem jí vstříc.
   „John Sizer mi volal. Řekl mi o vašem malém problému.
   Ukázal jsem k plotu. „Zkuste nesmýt důkazy.“
   Kývla směrem ke konci plotu, který byl blíže nás. „Bylo by fajn kdyby jste to odlákal sem, jsou tam odtoky a nebude to trvat dlouho.
   Otočila se a namířila si to zpět k cisterně, kde začala rozmotávat hadici nízkoteplotní promývačky. Se zmateným Japem ve vleku jsem se vrátil k Chaterovi. „Připravte své pracovníky na, aby našeho přítele odnesli do jeho doupěte.“
   „Varuji vás! Jestli jej nějak poškodíte, tak účet se podepíše na vaší příští výplatě.“ Zabodl do mě prst. Zazubil jsem se.
   „Můžu vás ujistit, pane Chatere, že vašemu majetku se nic nestane.“
   Když jsme se vraceli ke kraji plotu, tak jsem k Japovi zamumlal: „Ale nemůžu vás ujistit, že vám ne.“
   „Je docela otravný, že?“ řekl.
   „Pouze trošku,“ odpověděl jsem.
   Zaměstnankyně Oceana Foods se k nám připojila u plotu. Chytil jsem pletivo a silně s ním zatřásl. Krab pustil svůj oběd a otočil se k nám, ale k tomu, aby k nám přišel se neměl.
   „Odsud ho nedostanu,“ prohlásila žena.
   „Vím o tom,“ řekl jsem a začal lézt přes plot. Právě včas jsem se pustil a odskočil, abych se vyhnul klepetu, které se zarylo do pletiva. Bylo znepokojující sledovat klepeto z tvrzeného karbidu, jak prostříhává tlusté, pancéřované pletivo. Jakmile jsem byl z dosahu, tak žena otevřela vysokotlakou trysku mrazící vody. Krab se snažil vzdorovat. Zacvakal klepety a odtančil na jinou stranu plotu. Naštěstí neutekl pryč. Během dvaceti sekund se viditelně zpomalil, pak náhle složil klepeta a nohy pod sebe a spadl na zem. Žena na něj dále mířila proudem vody. Dal jsem znamení Chaterovi, ten kývl na Danta, který neochotně dal příkaz pracovníkům, aby vstoupili dovnitř. Brána se automaticky rozevřela a dovnitř vjel Golemový android s vidlicovým nakladačem a rychle jej odvezl do jeho doupěte - šestistranného kotce - na jedné straně komplexu. Jakmile jej složil a postrčil dovnitř, tak za ním zapadla ocelová vrata.
   „Dobrá, vysvětli mi to,“ řekl Jape, když sledoval ženu, jak smotávala svou hadici.
   „Je to opravdu primitivní. Krab zkolabuje, když jeho teplota klesne příliš nízko. Kuchaři to dělali celé století, ještě když v Dvacátém proti tomu protestovali ochránci zvířat. Namočili je do ledové vody, předtím něž je uvařili. Je to ten nejšetrnější způsob, jak je usmrtit. A teď bychom tu mohli něco vyšetřit, ne?“
   S Mikem a jeho parťákem jsme vešli dovnitř a uviděli ten masakr. Dodávka ze soudního, na nízkém vznášení, vplula dovnitř a přistála na betonu. Dva lékařští technici vylezli ven a začali dělat ty věci, které technici dělají.
   „Dobře Miku, tak co se tady tedy stalo?“ zeptal jsem se.
   „Korporační Golemové tu byli po sedmé a našli to tu takhle. Jako prvního zavolali Danta a on a Chater tu byli před tím než zavolali nás. Vloupačka, která se podělala.“
   „Co je v tom skladišti?“ zeptal se Jape.
   „Části Golemové šasi-kostry, kyber motory. Zatraceně drahé věcičky, když víte, kde je střelit. Ale musí existovat jednoduší cesty, jak si vydělávat na živobytí,“ odpověděl Mike.
   Zatímco Jape pokračoval v rozhovoru s Mikem a potom s Dantem, který přišel do komplexu - Chater odešel, poté co zkontroloval, že se krabovi nic nestalo - já jsem doputoval k jednomu z techniků. Mladá žena si oblékla chirurgické rukavice, seškrábla něco lepkavého z roztrhaného torsa a tohle něco dala do genové čtečky.
   „Máte něco?“ zeptal jsem se.
   Pohlédla na mě a vrátila svou pozornost ke čtečce.
   „Tohle je druhý...A tady to máme. Jennifer Philips, třicet čtyři let stár, genový záznam získán kvůli přestupkům v nezletilosti, dostal se až k nelegálnímu prodeji superek, vydírání a ublížení na zdraví. Donedávna zaměstnanec Cybercorpu. Pozice: skladník.“ ukázala na plešatou hlavu, která ležela, tak, že se na nás dívala svým jediným okem. „To je Liam Dawson, další zaměstnanec Cybercorpu, aspoň donedávna, stejná pracovní pozice. Genový záznam za manipulaci s osobností a dvěma ublížením na zdraví. Poslední je z minulého měsíce.“
   „Šel pro mého předáka Matta Hendersona, když byl vyhozen.“
   Otočil jsem se, abych si prohlédl Danta, který došel za mě. „Za co byl vyhozen?“ zeptal jsem se.
   „Za krádeže, jako Jennifer Philips.“
   Porozhlédl jsem se po částech těl rozmetaných všude okolo. „Byli tam i další?“
   „Adrian Devoy a Simon Hooser.“
   „A předmět krádeže?“
   „Kyber motory. Můžu pouze hádat, že šly na trh s nelegálními vylepšeními,“ řekl mi Dant. Pečlivě jsem jej studoval. Všechno to vypadalo příliš jednoduše.
   „Proč nebyli nahlášeni?“
   „Necítili jsme žádnou potřebu. Výpověď byla jako trest dostačující. Nechtěli jsme to rozmazávat,“ řekl. Moje nedůvěra ještě vzrostla. Odkdy měl Cybercorp odpor k rozruchu a rýpání, toho se nikdy neštítil, ale co důvod pro povolání jejich soukromé policie do akce? Pohlédl jsem na techničku a ta hned spustila.
   „Máme Simona Hoosera, ale nemůžeme najít Adriana Devoye,“ řekla.
   „Dobře.“
   Uhodil jsem do svého komunikátoru a zatímco jsem čekal na spojení, tak jsem sledoval rychle se vzdalujícího Danta. Vydal jsem příkaz k zadržení Adriana Devoye při první příležitosti. Jape si stoupl vedle mě a zamyšleně zíral na Dantova záda. „Řekl bych, že přijímací požadavky na místa v Cybercorpu jsou vysoké.“
   „Devoy a Hooser byli oba zásobovači,“ řekl Mike přešlapující vedle něj.
   „Myslím, že by jsi si měl vyžádat nahrávky přijímacích pohovorů všech čtyřech,“ řekl jsem.
   „Dant by to zvládl rychleji,“ řekl Mike. Nedošlo mu to. Jape a já jsme se otočili a zírali jsme na něj.
   Řekl jsem, „Chci, aby ta žádost vzešla od tebe, prostě jako normální postup při vyšetřování. Nechci, aby to šlo přes Danta.“
   „Aha...jo, dobře,“ přitakal Mike a odešel.
   „Jednou z něj bude detektiv,“ řekl Jape ve chvíli, kdy Mike zmizel.
   „Samozřejmě,“ odvětil jsem.
   „Nahrávky pohovorů by nám měly ukázat, kdo jim kladl otázky a kdo je zaměstnal,“ řekl.
   „To by měly,“ souhlasil jsem já, vytáhl cigaretu a zapálil si ji. „Teď už potřebujeme jen jednu věc.“
   „A to je?“
   „Kafe.“
   
   O hodinu a čtyři šálky kávy později, sedíce na oddělení, došlo e-mailem vyrozumění, že našli Adriana Devoye, lépe řečeno - něco z něj. E-mail byl ze soudního s krátkou přílohou, takže jsem nebyl úplně nadšený. Hlava Adriana Devoye byla nalezena v kalu u Blackwater. Prvotní ohledání ukázalo, že byla odervána od těla.
   „Tipoval bych to na někoho se silným vylepšením,“ řekl Jape.
   „Možná,“ řekl jsem. „Měli jsme štěstí alespoň ohledně jeho adresy?“
   „Stále nic. Zkoušeli jsme vystopovat jeho komunikátor, ale Telekom dělá problémy ohledně ochrany soukromí. Potřebujeme soudní příkaz. Ať je to jak chce, budeme rádi za to co najdeme na jiných místech.“
   Přikývl jsem. V bytech zbývajících tří někdo už byl a z jakéhokoliv disku nebo záznamového krystalu zbyly jen kousky. „Co ty nahrávky z pohovorů?“
   „To stejné, zase ochrana údajů. Mike o ně požádal a Cybercorp jej uzemnil.“
   Náhle jsem si skrz pancéřové sklo naší kanceláře všiml Chatera, jak jde se Šéfem ve vleku, vstal jsem. Neměl jsem žádné pochybnosti o tom, co bude následovat.
   „Hovno a patolízal v tiché koalici,“ řekl Jape.
   Šéf vešel do kanceláře a podržel Chaterovi dveře. Potom dveře zavřel a postavil se jako nějaký strážce. „Pan Chater by s vámi něco rád probral,“ řekl nám Šéf.
   Chater šel přímo na věc. „Nahrávky, které jste si vyžádali, jsou vám v této chvíli posílány.“ Zatímco mluvil, tak se rozpačitě dotýkal Tachlonové superky.
   Zkontroloval jsem svůj displej a potvrdil to, co říkal. Jméno personalisty jsem nepoznal. Doufal jsem, že to bude Dantovo.
   „Nepoznáte jeho jméno,“ řekl.
   Podíval jsem se na Japa.
   Chater pokračoval. „Nepoznáte ho, protože ta osoba neexistuje.“
   Dost zvláštní, nemyslíte?“ řekl Jape.
   Chater jej probodl pohledem. „Existují pouze dvě osoby, které by to jméno mohly změnit: já a Dant.“
   Což v podstatě znamenalo, že to udělal Dant. Šéf Cybercorpu neměl důvod provádět takovou věc. Nakonec Chater vydělával tři miliony euro, tři miliony každou hodinu.
   „Takže Dant zaměstnal pár poměrně nevyhovujících pracovníků,“ řekl jsem.
   „Vypadá to tak,“ řekl Chater.
   „Ale to není zločin,“ řekl Jape.
   Šéf se chytil příležitosti, aby ukázal, že tu šéfuje on. „Dávej si pozor na pusu, Jape.“
   Chater pokračoval, jako by Šéf byl vzduch. „Nějakou dobu jsme sledovali nesrovnalosti ve zboží. Také jsme byli informováni o činnosti malé společnosti, která už podle svého jména, Soldroid Inc., prodává vojenské androidy separatistům jako Jovianská federace, Svobodné státy Marsu a Pásové stanice.“
   „Hnusné,“ řekl Jape, což byl vlastně výraz z terminologie, označující přípravu na meziplanetární válku.
   „Myslím, že na souvislosti přijdete rychle,“ řekl jsem.
   Šéf po mě střelil pohledem, ale dělal jsem, jako bych si toho nevšiml.
   „Dant systematicky rozkrádal zásoby Cybercorpu a dodával je Soldroid Inc.,“ řekl Chater.
   „A máte pro to nějaký důkaz?“ zeptal jsem se.
   „Ano, Dant je na výplatní pásce Soldroidu.“
   „To lze stěží považovat za důkaz,“ řekl jsem.
   Čekal jsem, ale už nic víc nepřišlo. Koutkem oka jsem uviděl, jak sebou Šéf škubl.
   „Chyťte ho a podrobte ho výslechu,“ řekl Chater, teď už rozzlobeně.
   „Je mi líto, pane Chatere, ale já rozkazy nepřijímám od vás,“ připomenul jsem.
   „Chyťte Danta a vyslechněte ho,“ řekl Šéf.
   „Udělám to,“ řekl jsem zírajíce na obrazovku, „ale prvně mám na práci dřívější hovor. Pojď, Jape.“
   Opustili jsme ty dva, příliš rozzlobené a překvapené na to, aby nás zadrželi. Zatkl bych Danta. Měl svůj díl viny. Ale prvně jsem chtěl svých pět minut vzpoury.
   „Kam jdeme?“ zeptal se Jape.
   „Telekom se konečně uvolil. Stopy vedou do bytu na kraji Balckwater. Tipuju, že tam najdeme zbytek našeho přítele Devoye.“
   
   Bezhlavé Devoyovo tělo sedělo za stolem, na kterém bylo to co zbylo z krví pocákané počítačové konzole, ze které se stále kouřilo. Ve své pravé ruce svíral KK laser, s úplně vybitým zásobníkem. Prohledali jsme místnost skrz na skrz a našli stopy po výstřelech. Stoupl jsem si k oknu a podíval se dolů na Blackwater. Zkusil jsem si představit co se tu asi mohlo odehrát. Seděl tady, něco psal. Někdo vstoupil dovnitř, za pomoci násilí - zámek byl vylomený. On do něj vyprázdnil celý zásobník malého, ale silného KK laseru, a pak ten někdo nebo něco mu odtrhl hlavu, zničil všechny databanky a odešel.
   „Řekl bych, že dlužíme krabovi omluvu,“ řekl jsem.
   „Proč myslíš?“ zeptal se Jape.
   „Protože ti tři další byli zabiti tím co zabilo tadyhle našeho přítele.“
   „Myslím, že není příliš možností, kdo to mohl provést,“ řekl Jape.
   Tázavě jsem na něj pohlédl.
   „Vojenský android, určitě,“ řekl.
   Přikývl jsem. „Na co bys to viděl? Nepohodli se nebo Dant zametá stopy?“
   Během dalších deseti minut byl na místě tým ze soudního, ale nečekal jsem, že by mohli nalézt ještě něco užitečného.
   „Jdeme pro Danta,“ řekl jsem
   Zamířili jsme k schodišti, které vedlo na střešní plošinu, kde jsme nechali AGV. Když jsme tam došli, tak jsem si všiml AGV Roveru, který tam stál už během našeho příjezdu, uvnitř někdo byl. Ze zvědavosti jsem k němu přišel a zaklepal na okýnko. Tvář, která se ke mně otočila, byl zčernalý plast, vespod vykukovala stříbrná kost. Okamžitě jsem odstoupil, přitom jsem vytáhl svou dlaňovku. Jakmile se dveře s klapnutím otevřely, tak jsem se rozběhl k Japovi. Oba jsme namířili dlaňovky na androida, když vystoupil z vozidla a postavil se.
   „Lehni si na zem!“ zakřičel Jape.
   Android se dal do chůze směrem k nám. Střelil jsem ho do hlavy. Byl slyšet silný třesk, jak výstřel androida připravil o zbytek tváře. Jeho hlava se pouze naklonila k jedné straně a opět se narovnala. Vypadalo to strašidelně. Oba jsme začali pálit, malé exploze rvaly kusy jeho propáleného obleku a obnažovaly jeho keramalovou kostru. Souběžně jsme se odpoutali a za nepřestávající palby jej nechali projít. Ve chvíli, kdy pokračoval dál, jsme zastavili střelbu. Šel dál přes přistávají plochu, narazil do zábradlí a přepadl přes okraj. Později jsme zjistili, že Devoyův KK laser poškodil jeho optické obvody. Naše první střely je potom úplně zničily a on dál plnil ve smyčce jeden vnitřní příkaz: jít dál.
   „Dobře, Dant,“ řekl jsem.
   Dantův dům byla vila v Mundonu, znovu zalesněném předměstí Maldonu. Než jsme vkročili na jeho pozemek, tak jsme požádali o posily. Dolů s námi šly tři vozidla, ven vyskákali těžkooděnci s laserovými karabinami. Nechali jsme je přiblížit se k domu. Žádná střelba. Představení jsme prošvihli.
   Uvnitř bylo jako po bitvě. V různých místnostech leželi tři spálení androidi. Bylo zde také to co zbylo ze dvojice mužů. Jeden z nich mohl být Dant, a taky nemusel. V jednom pokoji byl puštěný počítač. Na obrazovce bylo schéma pro bojového androida. V záhlaví stránky bylo logo Soldroidu. Byly to stovky stránek. Všechny detaily i s příslušnými označeními, jako „CYB.C 157 vnitřní stupňový motor“, a které byly zřetelně dílem Cybercorpu. Další stránky popisovaly detaily pašování a zdroje falešné dokumentace. Na jedné stránce byl přesný popis plánu na vloupání do Jalovcového komplexu za účelem odcizení několika krabic čehosi nazývaného „CYB.C 754.22 momentový motor“. Bylo to natolik detailní, jakoby to vypadalo, že ti zločinci chtěli odvést pozornost na obchodníky z nelegálními vylepšeními pro lidi.
   „Všechno krásně uspořádané pro nás, těžce pracující čmuchaly,“ řekl Jape
   „Pátrání po Dantovi nezanecháme, ale počítám, že buď je jedním z těch na podlaze nebo odpovídá na nepříjemné otázky ve výslechové místnosti někde na ředitelství Cybercorpu.“
   Byla už tma, když jsme nasedali do AGV. Čištění jsme nechali na těch s těmi pytli na těla a mopy. Byli jsme napůl cesty zpátky na stanici, když mě to napadlo.
   „Víš, jak si Chater myslí, že je nedotknutelný, a jak se opravdu zajímal o toho kraba. Když jsem o tom přemýšlel, tak jsem si řekl, že je trošku divné, aby se někdo, kdo vydělává tři miliony za hodinu, tak staral o investici v ceně deseti tisíc,“ řekl jsem.
   „Ten zájem je asi důvodem proč vydělává to, co vydělává,“ řekl Jape
   „Ano, ano. Vím, že se nestaneš bohatý tím, že bys rozhazoval. To, co jsem měl namysli, bylo, že projevoval až otcovskou starost o tu ohavnost.“
   Jak jsem to řekl, tak jsem změnil směr, a namířil to k Jalovcovému komplexu.
   „Co se děje?“ zeptal se Jape.
   „Pouze tušení.“
   „Ty nemáš tušení.“
   „Dobře. Pouze mě napadlo, že by si někdo mohl hrát na soudce.“
   Přistál jsem s AGV mimo oplocený prostor komplexu. Nikdo tam nebyl, jen se spustila poplašná světla, jak jsme dosedli. Vylezli jsme ven a přišli k plotu. Všechno bylo jasné a osvětlené, a tak jsme mohli sledovat kraba dřepícího nad kousky lidského těla - některé části byly ještě oděné do cárů obleku. Krab v jednom klepetu držel plešatou hlavu. Vrazil si ji do úst a s hlasitým křupnutím ji rozkousl.
   „Výborně, nakonec jsou z pana Danta kousky,“ řekl Jape.
   Unaveně jsem vyťukal číslo na komunikátoru a zeptal jsem se zda bych mohl dostat další cisternu plnou mrazící vody.