20.4.2024 | Svátek má Marcela


POVÍDKA: Funebrák

1.1.2009

Povídka z doby marnosti

I my, projektanti, jsme měli žízeň. Na pivo to bylo nejblíže do Soudku. Zaplivaná putyka a dobré pivo byla lepší z možných soc-realistických kombinací. Co taky jiného. Směřování k lepším zítřkům nás netáhlo, možná kariéra bez KSČ veškerá žádná, a tak, hubou, jsme čas od času bourali režim u piva.

Ozdobou tohoto páchnoucího salonu byl funebrák Fiala z místního komunálu. Vždy se vřítil do výčepu s výkřikem “Vaše smrt, naše radost!“, až z toho měl údajně popotahovačky, když vrazil do hospody nevěda, že tam má uliční organizace KSČ jakousi schůzi. Neuvěřitelný příběhů ze své profese měl vždy dostatek, stejně jako dychtivých posluchačů. O panáky z publika nikdy nouzi neměl. Však to potřeboval. Jeho hrdlo bylo bezedné. Záhadou nám dlouho bylo, jak je možné, že jezdil do hospody i z hospody v notně podroušeném stavu pohřebním vozem. Jednou to objasnil.

„Franto, to jsem blázen, že ti ty papíry ještě nesebrali? To tě ještě nikdo neudal?“

„Ale udal, to víš že udal. “ „Vezu ti takhle pohřeb a zaskočím sem na pár piv a panáků. No, měl jsem ji jak z praku. Vyvalím se ze salonu a pomalu, abych se trefil na silnici, si to mažu dubeňákem, dolů do Dubence. Tam na návsi, už byli připravený, už na mně čekali, soudruzi od VB. Šli najisto, někdo mně prásknul! Tak si to k nim našněruju, a voni hned ´Soudruhu, vaše doklady a vystupte si!´, jako bych s nima byl snad soudruh. No nic, sotva jsem se držel na nohou, nakoupeno jsem měl, jen co je pravda. A, že prej ´Dejchnout!´ Foukl jsem, až se hory zelenaly. Tak, prej ´Papíry a klíčky od dvanáctset trojky!´ Jen se ohnu pod volant pro klíčky, už mi je berou a že pudu domu pěšky. Tak já: ´Moment, moment!´ V mý zakalený hlavě zasvitla spásná myšlenka. Vrávoral jsem k zadním dveřím, otevřel je a vytáhnul rakev. Vezl jsem tam babku, takový věchet, ani jsem jí nezatlouk. Koukaj na mně jak z jara. Když jsem odklopil víko a babku s rukama kolem krku se jal vytahovat z rakve se slovy ´babi, tak už to musíme dojít pěšky´, s nadáváním na zasraný udavače mi hodili papíry i klíče do kabiny a zmizeli. No, voni věděj, že k nám, funebrákům, se na rozdíl vod nich, hned tak nikdo jinej nežene.“

Nás inťoše tam ke slovu ani nepustili. Zato horníci tam řvali na celou hospodu, že už jich maj plný zuby a že to mají za pár...